Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Petr Weber (* 1942)

• narozen jako Jehuda Preiss 1. března 1942 v židovském ghettu Bochnia v Polsku

• v roce 1944 přežil útěk z ghetta v opuštěné chatě, rodiče zemřeli

• na Slovensku se ho ujala česká křesťanská rodina a po válce ho adoptovala, dostal jméno Petr

• po válce se Weberovi vrátili do Plzně, kde otec pracoval ve Škodovce

• ve třinácti letech podstoupil židovský obřad bar micva

• v roce 1958 zemřela jeho adoptivní matka, rok poté otec

• v roce 1959 byl přijat na ČVUT, fakultu technické a jaderné fyziky

• v roce 1961 odjel studovat jadernou fyziku do Moskvy, kde v roce 1965 absolvoval

• po návratu do vlasti vstoupil do KSČ a dostal místo ve Škodovce

• v roce 1966 se poprvé setkal v Izraeli se sourozenci své biologické matky

• protestoval proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy a při čistkách v roce 1971 přišel o místo

• čtyřicet let pracoval jako programátor v Podniku výpočetní techniky v Hodoníně

• v roce 1976 se oženil s Věrou, rozenou Baderovou, též židovského původu

• po roce 1990 působil jako předseda Židovské obce v Brně

Petr Weber se narodil 1. března 1942 v polské vesnici Bochnia nedaleko Krakova, kde v té době byli jeho židovští rodiče Lola a Aaron Preissovi internováni v ghettu. Židovští obyvatelé zde přežívali v zoufalých podmínkách, než byli transportováni do likvidačních koncentračních táborů. Svého syna, který se v ghettu narodil, Preissovi pojmenovali Jehuda a společně žili do roku 1944, kdy malému Jehudovi byly dva roky.

Našli ho v opuštěné chatě a vzali na Slovensko

„Rodiče se snažili ve skupině lidí a širší rodiny dostat z ghetta ven. Při té příležitosti vzali mě, tehdy dvouleté děcko, s sebou. Ovšem ten útěk se nezdařil. Nemám k tomu přesné informace, zlomkových zpráv se mi dostalo až v průběhu let. Pravděpodobně je ale ten člověk, který měl skupinu uprchlíků převádět, sám usmrtil, nechal v lese a mě nechal v opuštěné chatě. Tam mě potom našli další utečenci spolu s mým strýcem Schlomem Königsbergem a vzali mě s sebou. Pokračovali dál, snažili se proniknout z Polska na Slovensko,“ vypráví pamětník, který si tyto události nevybavuje a zná je jen z kusých útržků vzpomínek svého strýce.

Skupinka uprchlíků mířila do Palestiny a putovala přes Slovensko v období po Slovenském národním povstání. V Liptovském Mikuláši našli utečenci pomoc a úkryt u svých židovských soukmenovců. Z obav, že by malý Jehuda další cestu na východ nepřežil, ho tam strýc nechal u jedné židovské rodiny.

„Shodou okolností v té židovské rodině, kde mě zanechali, měli syna, za kterým docházela přítelkyně Anna, křesťanka, a ta mě tam poprvé spatřila. Zřejmě jsem jí padl do oka nebo se nade mnou slitovala, nevím. Vzala mě k sobě do své rodiny, ke své matce a otci. A to byla česká rodina Weberových, která tehdy žila na Slovensku a ujala se mě,“ vypráví pamětník, jehož pravou identitu do konce války z bezpečnostních důvodů Weberovi skrývali. Malého Jehudu vydávali za svého synovce a dali mu jméno Petr. Zachránit ho zřejmě chtěla i židovská rodina, a proto ho vydala. Bylo nebezpečné pro všechny, aby u ní cizí židovský chlapec zůstával.

Adoptivní rodiče

Adoptivní rodiče Josef a Marie Weberovi měli na Slovensku poměrně dobré postavení, protože Josefa Webera si coby specialistu v továrně na výrobu kanonů Slováci považovali. Žili v Dubnici nedaleko Liptovského Mikuláše ve vile a mohli si například dovolit posílat potraviny na přilepšenou sestře žijící v Čechách. Po válce se odstěhovali zpět do Plzně, kde otec dostal místo ve Škodovce.

„Na Dubnicu si skoro nevzpomínám. Jediná matná vzpomínka je, že přes ni šla fronta a pálila tam děla. Moje první vzpomínky se týkají až Plzně, kde jsem začal chodit do školy,“ říká Petr Weber. Do plzeňské první třídy nastoupil v roce 1948, ale v roce 1949 odešel jeho otec do důchodu a rodina se přestěhovala do otcovy rodné vesnice Chalupy poblíž Merklína. „V Chalupách nebyla škola ani obchod, byla to jen taková osada. Žil tam otcův starší bratr, který tam měl po rodičích malé hospodářství, a otec nám tam pronajal domek. Školu jsem tedy navštěvoval ve vedlejší vesnici Zemětice a později v Merklíně.“

V době, kdy pamětník k Marii a Josefovi Weberovým přišel, jim bylo již padesát let. Kam až jeho paměť sahá, považoval je za své rodiče a dívku Annu za svou o takřka šestadvacet let starší sestru. Nikdy neměl pocit, že by byl u cizích lidí. Až později se dozvěděl, že po válce o něj usiloval strýc Schlomo Königsberg, kterému se nakonec podařilo dostat se do tehdejší Palestiny. Weberovi už však pamětníka nechtěli vydat. Měli k němu citový vztah. Byly mu teprve tři roky a sám o svém osudu rozhodnout nemohl.

Bar micva

O svém skutečném původu se Petr Weber dozvídal postupně, jak bral rozum. Rodiče před ním jeho pravou identitu netajili. Vzal tedy od útlého dětství přirozeně na vědomí, že jeho rodiče nejsou biologičtí, a nečinilo mu to žádný problém. Ačkoli sami byli katolíci, do kostela nechodili a o náboženství se doma nebavili. Kvůli němu však po celé jeho dětství a dospívání udržovali styk s plzeňskou Židovskou obcí, kde Petra Webera připravovali na obřad bar micva. Od určitého věku každý pátek večer dojížděl k tehdejšímu plzeňskému židovskému kantorovi, který vedl bohoslužby. I když se pamětník po válce učil nějakou dobu hebrejsky, všechno rychle zapomněl. Na bar micva se tedy učil úryvek z tóry zpaměti, foneticky.

„Samotný obřad byl velká událost, protože jsem byl tehdy na obřadu jediný židovský chlapec, pro kterého se po mnoha letech v Plzni konala bar micva. Je to obdoba katolického biřmování. Židovský chlapec se ve třinácti letech stává nábožensky plnoprávným. Může už být součástí minjanu, tedy může být mezi deseti muži, kteří se modlí a mohou otevřít a číst z tóry. Je to slavnostní okamžik, chlapec se na to připravuje. Poprvé čte z tóry, rodina mu přináší dárky a on děkuje těm, kteří ho vychovali a pomohli mu k bar micva. Je to významný okamžik v židovském životě,“ vysvětluje pamětník.

Podruhé sirotkem v sedmnácti letech

Petr Weber byl bystrý hoch. Číst se naučil, ještě než šel do první třídy, a knihy se staly jeho vášní. Na Vánoce dostával deset až jedenáct knih. Bavila ho ale také matematika. Maturoval na jedenáctiletém gymnáziu.

Sotva však dospěl, do jeho osudu zasáhly další náročné zkoušky. V šestnácti letech mu zemřela matka a rok po ní pohřbil otce. Sestra Anna zemřela už dříve na onemocnění ledvin.

„Po maturitě jsem ještě prázdniny strávil s otcem, když náhle zemřel. Bylo mi sedmnáct let, pohřbil jsem ho 1. září 1959. Zůstal jsem tedy znovu úplným sirotkem. Zlikvidoval jsem dům, respektive to bydlení, které jsme na vesnici měli, a se dvěma kufry jsem odjel studovat do Prahy, kde jsem měl ubytování na kolejích,“ vzpomíná na svůj náročný vstup do dospělosti Petr Weber.

Materiálně na tom ale špatně nebyl. Pobíral sirotčí důchod a stipendium, a tak se snadněji osamostatnil.

Studium jaderné fyziky v Praze a Moskvě

Už na gymnáziu ho zajímala matematika a fyzika. Přihlásil se proto na perspektivní a prestižní Fakultu technické a jaderné fyziky na ČVUT a byl přijat. Obor jaderné fyziky ve světě začínal. Závisel především na Sovětském svazu, který školil první odborníky, stejně dobří v něm byli Američané a poté Francouzi. Československo drželo krok ve druhé lize díky SSSR.

„Když mě na tuto fakultu přijali, myslel jsem si, kdovíjaký jsem génius, zejména matematický, ale u první zkoušky z matematiky jsem neprošel. Byl to velmi zajímavý životní zlom. V tom okamžiku jsem si uvědomil, že když tu zkoušku neudělám, jsem na mizině. Nic neumím, nic a nikoho nemám, nemám se jak živit. To mě přinutilo k tomu, že jsem se opravdu hodně učil. Zkoušku jsem udělal a pak se to postupně zlepšovalo,“ vzpomíná Petr Weber.

Ve druhém roce studia škola vypsala stipendia na studium v Institutu energetickém v Moskvě. Pamětník se přihlásil a uspěl. V Sovětském svazu pak na škole strávil čtyři roky a v roce 1965 absolvoval.

„Když jsem přišel do Moskvy, měl jsem pocit takové trochu degradace. Přišel jsem z pražské fakulty jaderné fyziky, která byla považována za exkluzivní, jakoby vědeckého směru. Moskevská škola ale byla vyloženě technicky zaměřená, tedy pro inženýry, lidi, kteří budou umět projektovat, spočítat, co je třeba, a tak podobně. To se mi zdálo trošku na nižší úrovni. Ale na druhou stranu se tam dbalo na řemeslné znalosti, myslím tím řemeslné z vysokoškolského hlediska. Počítali jsme spoustu příkladů, dělali jsme spoustu cvičení a výkresů. Takže z tohoto pohledu průprava nebyla špatná. A také – byla to cizina. Bylo to něco jiného. Těch, kdo tehdy studovali v cizině, mnoho nebylo,“ vypráví Petr Weber.

Výzkumníkem v plzeňské Škodovce

Po návratu ze Sovětského svazu v roce 1965 nastoupil do plzeňské Škodovky, kde, jak říká, pracoval jako řadový výzkumný pracovník v závodě na výrobu součástek pro československé i zahraniční atomové elektrárny.

„Tehdy Škodovka vyvíjela součástky pro projekt první atomové elektrárny A1 ve slovenských Bohunicích, kterou projektovali převážně Sověti. Některé komponenty se vyráběly právě v Plzni. Elektrárna se stavěla několik desítek let, pak byla pár let v provozu a poté ji odstavili. Je to tedy takový pomník neúspěchu. Tehdy to však byla naše hvězdná loď,“ vysvětluje pamětník.

1966: první setkání s příbuznými v Izraeli

Svého židovského původu si byl Petr Weber vědom od dětství a v písemném kontaktu byl také s již zmiňovaným strýcem, který se usadil v Izraeli.

O osudu svých biologických rodičů a jejich příbuzných se ale nejvíce dozvěděl až v politicky uvolněnějším roce 1966, kdy dostal vízum do Izraele. Tam se poprvé setkal se sourozenci své biologické matky, jedinými přeživšími z této větve jeho původní rodiny. Kromě strýce Schloma, který se dostal do Palestiny na sklonku války, mu v Izraeli otevřely náruč ještě tety Toshka a Esther, které emigrovaly už před válkou, kolem roku 1935.

„Byl to pro mě šok. Když jsem měl vystoupit v Haifě z lodi, dostal jsem náhle panický strach vyjít na pevninu. Měl jsem strach setkat se s příbuznými. Nikdy jsem je neviděl. Neuměl jsem jejich řeč, byl jsem pro ně cizí. Jak mě přijmou? Jak se s nimi domluvím? Ale nezbylo mi než vystoupit a po odbavení na mě promluvil jakýsi chlapík plynnou češtinou. Řekl: ‚Dobrý den, pane Webere, vítáme vás v Izraeli, už tady zůstanete, že?‘ To byl první kontakt. Nebyl to ale můj strýc. Dovedl mě k manželovi mé tety, který mě pak odvezl do Tel Avivu k rodině. Teprve později jsem pochopil, proč mě nečekal můj strýc. Byl to úžasný a velmi chudobný člověk. Žil ve velmi nuzných podmínkách a jeho sestry zřejmě usoudily, že není možné, abych byl u něj, a tak mě ubytovaly u nich. Samozřejmě jsem ho ale navštívil a poznal jsem všechny tři rodiny.“

Pamětníka všichni přijali vřele a přáli si, aby v Izraeli zůstal. Na nové začátky v cizí zemi už ale nenašel odvahu.

„Těžko se mi odjíždělo, ale nechtěl jsem zůstat. Měl jsem strach, že bych se v té zemi neadaptoval, že bych se už nikdy nenaučil jazyk a nenašel bych práci v oboru. Vrátil jsem se tedy do Československa,“ vypráví pamětník.

Strmý pád do normalizace a na dlažbu

Do Izraele se mu pak podařilo podívat se ještě jednou v roce 1969 se svou nastávající manželkou Věrou, která měla také židovské kořeny a příbuzné v Izraeli. Pak se mu ale zavřely dveře na Západ na dalších dlouhých dvacet let a strmý pád ho čekal také v pracovním životě, když ho v roce 1971 vyhodili z výzkumu a nabídli mu místo na dělnické pozici.

„Do KSČ jsem vstoupil po návratu ze SSSR. Byl jsem mladý a myslel jsem si, že to je nabídka, která se tzv. neodmítá, pokud nemá člověk jiné, silné kořeny, a ty já jsem neměl. Svým způsobem jsem to tedy považoval za vyznamenání. Jako mladý hoch jsem se domníval, že můžu zlepšit svět, když přispěji svým chytrým, geniálním mozkem. Ale to jsem se hodně mýlil,“ konstatuje pamětník, který nejenže přijal členství v KSČ, ale stal se také předsedou podnikové stranické organizace.

V roce 1968, po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy, byl jedním z iniciátorů protestu, který spočíval ve výzvě, aby členové komunistické strany neplatili členské příspěvky, dokud okupační vojska neopustí republiku.

„V roce 1971 mi to soudruzi spočítali a přišel jsem o místo, údajně pro nadbytečnost. Nabídli mi nějakou dělnickou pozici, která pro mě byla nepřijatelná, a tak jsem odešel ze Škodovky tzv. ze zdravotních důvodů,“ vysvětluje Petr Weber.

Rok byl bez práce a nakonec si udělal řidičský průkaz na nákladní auto, se kterým krátce jezdil.

Díky protekci ho nakonec přijali v Podniku výpočetní techniky v Hodoníně na místo programátora. Nikdy předtím to nedělal, ale všechno se sám za pochodu od píky naučil. V oboru jako programátor zůstal dalších čtyřicet let. Období normalizace prožíval jako beznaděj a uzavřel se do sebe. I když uvažoval o emigraci, nenašel k ní odvahu.

Degradace Židovské obce

Vždy byl v kontaktu s židovskou společností, a to i v době, kdy pobýval v Moskvě. Od sedmdesátých let se stal členem Židovské obce v Brně. „Byl jsem ale spíše pasivní. Chodil jsem do synagogy hlavně na velké židovské svátky. Rodiče mé ženy ale byli ještě staří, tradiční Židé. Nebyli ortodoxní, ale věřili a ctili zvyky. Já jsem zůstával stále na povrchu u takového spíše pasivního přihlížení.“

Zlom u Petra Webera nastal po revoluci v roce 1989, když Židovská obec trpěla nedostatkem lidí a on se aktivně zapojil do činnosti brněnské pobočky. Později se ujal i funkce předsedy a k židovským zvykům a tradicím se tak přiblížil jako nikdy dosud.

„Židovské obce byly degradovány a ta degradace přicházela v několika vlnách. Ta první a zásadní byla samozřejmě válka. Holokaust. Přežily zlomky židovského obyvatelstva a ještě se k tomu místně promíchaly. Ti, co jsou dnes v Praze, přišli po válce většinou z východu, ze Slovenska. Druhá rána přišla po vzniku Státu Izrael v roce 1948, kdy tam mnoho lidí emigrovalo. Další mezník byl rok 1956 a maďarské události. Znovu nastal strach, co tady bude, a opět snaha odjet do zahraničí, legálně i ilegálně. Další odliv přišel v roce 1968. Takže všechny tyto prvky a časové souběhy způsobily, že obce ztrácely členy a zázemí a chřadly a upadaly. Upadaly i majetkově. Staly se státem uznávanou církví, takže měly to, co jim stát laskavě dal. Stát platil duchovní představitele a základní náboženské potřeby, jako jsou macesy a víno, udržoval, co zbylo ze synagog, a to bylo všechno. Nějaké židovské vzdělávání dětí neexistovalo. Výchova duchovních tady nebyla. Pár vyvolených mohlo jít studovat do zahraničních rabínských seminářů v Maďarsku, ale tady v ČSSR nic takového neexistovalo. Zdálo se tedy, že obce postupně zaniknou úplně. Obrat nastal v roce 1990, kdy se objevily nové možnosti a z těch zbytků začala vzkvétat židovská identita a život v Československu, později už tedy v České republice,“ vysvětluje Petr Weber, který funkce v Židovské obci nevykonává již patnáct let.

S holokaustem se hůře vyrovnávala manželka

S holokaustem se mnohem hůře vyrovnávala jeho žena Věra, rozená Baderová, která je o osm let starší než Petr Weber a holokaust má v živé paměti. Bylo jí devět let, když ji s rodinou deportovali do Terezína. Přežila jen ona se svou matkou. Babička, otec i bratr zahynuli v Osvětimi.

„Já se přiznám, že protože jsem byl mladší a v podstatě jsem holokaust nezažil, nestačil jsem to vnímat, nedolehlo to ke mně přímo. Tím spíš, že jsem měl normální dětství, krásné dětství s adoptivními rodiči. Až do roku 1968 jsem měl vlastně hladký životní průběh s docela dobrým kariérním startem. Dokonce jsem ani jako Žid neměl s komunisty problémy, tedy do té doby, než v roce 1968 přišli naši sovětští osvoboditelé a vše dostalo jiný směr. Až v devadesátých letech, když jsem se dostal ke svým kádrovým materiálům, jsem se dozvěděl, kdo, co a jak o mně soudil, ale to už je jiná kapitola,“ říká na závěr Petr Weber.

Poznámka: příběh manželky Věry Weberové, rozené Baderové, je také uložen v archivu Paměti národa.