Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Warausová (* 1932)

• narodila se 29. června 1932

• její rodiče hospodařili na statku kolem Chval na dnešním východním okraji Prahy

• patřil jim také statek ve Vinařicích u Mladé Boleslavi

• tři členové rodiny utrpěli zranění při spojeneckém náletu v březnu 1945

• v roce 1947 byla na otce uvalena tzv. milionářská daň

• po roce 1948 nebyl schopen splácet likvidační dodávky a odevzdal statek státu

• rodina se musela vystěhovat ze svého domu

• oběma dcerám bylo znemožněno studium

• v roce 1951 se Eva provdala za Pavla Warause

• oba manželé si vzdělání dodělali až při zaměstnání

• pracovala v Ústředních laboratořích při Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze

• po revoluci rodina restituovala část původního majetku

• na části jejich původních polností vyrostlo pražské sídliště Černý Most

Eva Warausová pochází z rodiny statkářů hospodařících na dnešním východním okraji Prahy. Padesáti hektarový statek jejích rodičů se rozkládal mezi tehdejšími vesnicemi Chvaly, Svépravice a Horní Počernice a zasahoval až na území dnešního sídliště Černý Most.

Otec byl pokrokový hospodář

Evin tatínek František Novák pocházel z nedalekých Satalic, kde hospodařil a starostoval jeho otec. Vystudoval zemědělskou fakultu a vyučoval na zemědělské škole v Roudnici. Poté, co mu otec koupil usedlost ve Chvalech, začal hospodařit i on sám. Oženil se s Annou Vavrouškovou, dcerou zámožného obchodníka čajem a kávou z Kolína. Díky manželčinu bohatému věnu mohli Novákovi přikoupit ještě zámeček ve Vinařicích u Mladé Boleslavi, obklopený 80 hektarů polí, luk a lesů.

František Novák byl schopný hospodář a oba oddělené statky prosperovaly. V době, kdy se v červnu 1932 narodila v pražské porodnici jejich mladší dcera Eva, žili Novákovi ve Chvalech. „Měli jsme tři páry koní, asi dvanáct krav a samozřejmě další hospodářské zvířectvo. Otec byl pokrokový hospodář, kupoval všechny nové stroje, vybavení hospodářství bylo skutečně na úrovni. Měl samozřejmě i traktor, asi Zetor, měli jsme taky auto, Tatrovku,“ popisuje Eva Warausová, jak to na statku fungovalo v době jejího dětství.

Rodiče veškeré své finance a čas věnovali hospodaření, a tak nikdy neměli dovolenou. Prázdniny proto Eva trávila s rodinou profesora Heyrovského, s níž se Novákovi přátelili, nebo jezdila za otcovou matkou do Satalic. Blíž měla k prarodičům z matčiny strany, kteří si postavili funkcionalistickou vilu na jejich pozemku v Chvalech. Dědeček Vavruška byl veterán z první světové války, prošel zajetím v Rusku, takže se seznámil s tamními zvyky a kulturou. Za druhé světové války proto varoval před sovětskými osvoboditeli, sám se ale jejich příchodu nedočkal. Zemřel v roce 1942.

Tři členy rodiny zranily bomby

Když válka začala, Eva již chodila do obecné školy ve Chvalech. Vzpomíná na povinné zatemňování, nákup plynových masek i dodávky, které rodiče museli nacistům odvádět. „Každý statek musel sepsat soupis hospodářských zvířat a podle toho byly vypisované dodávky. Takže se třeba každý den muselo odvádět mléko, vajíčka, a tak dále. Obilí taky, nebo když byla nějaká porážka, tak i maso. To bylo přísně kontrolované.“

V roce 1942 přešla Eva ze čtvrté třídy obecné školy na osmileté dívčí gymnázium Charlotty Masarykové, kam už chodila její starší sestra Věra. Každodenní dojíždění z Chval do Prahy nebylo možné, a tak musela bydlet u rodinných známých v Praze. Stýskalo se jí, ale časem si zvykla. Za nacistické okupace vládl škole jakýsi inspektor Werner, Čech, kterého se prý kantoři velmi obávali. „Měli nařízeno, aby před hodinou zdravili pozdravem Heil Hitler. Takže se pamatuji, že když kantor přišel do třídy, většinou zvedl pravici a řekl: ‚Sedněte si.‘ Jen když přišel ten Werner do školy na inspekci, zdravili jsme i s tím Heil Hitler.“ Jednou týdně mívali matematiku v němčině a německy se probíral také dějepis a zeměpis, v nichž se věnovali výhradně historii a geografii Říše.

Na samém konci války Novákovy silně poznamenalo tragické spojenecké bombardování Prahy. Vedle průmyslových Vysočan tehdy spojenci cílili i na kbelské letiště a bomby dopadly i na nedaleké Satalice. Tam se ovšem toho dne vydali na návštěvu za babičkou Evin otec a sestra Věra. S ostatními Satalickými se pokusili ukrýt v polích, právě tam však tříštivé bomby způsobily nejvíc zranění. „Otec byl tenkrát trochu raněn do hlavy, ale hlavně měl rozdrcenou ruku, naštěstí to byla levá. A sestra byla raněna do ramene a měla průstřel stehenním svalem. Ztratila hrozně krve.“ Sanitky nebyly, a tak maminka kdesi sehnala jakýsi náklaďáček a odvezla je do nemocnice v Českém Brodě. „Tenkrát nebyly dezinfekční přípravky, nebyly obvazy. Pamatuji si, že se dezinfikovalo jen převařenou slanou vodou a prostěradla se trhala na obvazy.“

Při bombardování byla v Satalicích zraněna i otcova sestra, jeho matka utrpěla následkem šoku srdeční záchvat. Dvanáctiletá Eva tak ve Chvalech zůstala sama – než pro ni přijel strýc z Kolína, kde poté pobývala až do květnového osvobození.

Statek „prodali bez úhrady“

Když se Novákovi vrátili domů do Chval, našli na svém statku ubytované sovětské vojáky. Setkání s nimi jim způsobilo civilizační šok. „Oni snad nikdy neviděli splachovací záchod nebo že by z kohoutku tekla voda. Pamatuji si, jak jeden důstojník stál uprostřed kuchyně a jeho ,pucflek‘ (důstojnický sluha) napumpoval na dvoře vodu do kýblu. Ten důstojník se myl tak, že vodu na sebe nechal lít uprostřed kuchyně na zem, i když vedle byl kohoutek s vodou,“ popisuje Eva Warausová. „Než jsme přišli, oni samozřejmě vypili vše, co našli. Maminka měla různé broušené sklenice, do toho si to lili. A vždy, když to dopili, tak to hodili za sebe a rozbili. Samozřejmě to byla maličkost, o co jsme takto přišli, ale to chování bylo prostě neuvěřitelné.“

Po válce se schylovalo ke komunistickému převratu, už před ním ale byla na Novákovi uvalena tzv. milionářská daň, z níž se měly pokrýt škody způsobené mimořádným suchem v roce 1947. Kvůli této dani zůstal Evin otec trvale zadlužen a po únoru 1948 se situace dál zhoršovala. „Komunisté nařídili odvody, ale daleko přísnější než tenkrát za Němců. Za Němců se požadavky daly splnit, ale za komunistů to bylo tak nadsazené, že to prostě nebylo možné.“ Navíc jim sebrali stroje a zmizeli také „deputátníci“, kteří dříve na statku pracovali. Za takových okolností skutečně nebylo možné odvádět povinné dodávky nastavené v likvidační výši. Otec viděl, že statek neudrží, a raději ho sám odevzdal státu.

„Byl to tzv. ,prodej bez úhrady‘. To znamená, že to stát převezme, ale nic za to nedá. Je to takový zajímavý termín. Komunisté tehdy vlastně používali novořeč, jak o ní psal Orwell ve své knize 1984. Slova prostě ztratila význam, nebo měla význam naprosto jiný,“ dodává Eva Warausová.

Zabavili jim postupně všechno: hospodářství, obytný dům i vilu, kde žili prarodiče. Byť si otec v původní smlouvě vymínil, že v domě budou moci zůstat, museli se přestěhovat do dvou místností v nedaleké budově. „Jedna místnost se skoro nedala obývat, profukoval tam vítr. Takže v zimě z toho bylo skladiště. Na chodbě byl jeden záchod pro všechny tři partaje a tam také byla výlevka s vodou. Pro naše to byl hrozný šok.“

Evin otec se stal účetním v komunálních službách, maminka šila tašky. V době, kdy ještě potraviny byly na příděl, nedostávali rodiče potravinové lístky. „Byli třídní nepřátelé, tak jim potravinové lístky nepříslušely. Tenkrát sice bylo možné nakupovat i na volném trhu, ale pamatuju si, že máslo na lístky stálo dvacet korun, kdežto na volném trhu stovku.“

Získat dělnický původ a splatit dluhy

Naštěstí již měli dospělé dcery, které jim mohly vypomáhat. Starší Věra, kterou vyhodili ze studií na zemědělské fakultě, se provdala do Sokolova za lékaře. Eva po maturitě v roce 1950 toužila studovat medicínu, to však vzhledem k jejímu kádrovému profilu nepřipadalo v úvahu. Také ona se v roce 1951 vdala; jejího muže Pavla Warause nepustili z politických důvodů k maturitě na elektrotechnické průmyslovce, takže mu nezbývalo než nastoupit do hutí v Kladně. Po sňatku se přestěhovali za Evinou sestrou Věrou do Sokolova a Pavel našel práci v sokolovských dolech. Eva tam učila češtinu a ruštinu učně ze Státních pracovních záloh.

Poté, co takzvaně „získal“ dělnický původ v dolech, si Pavel Waraus směl dodělat maturitu. Přestěhovali se do Prahy, kde pak při zaměstnání v elektromontážních závodech vystudoval elektrotechnickou fakultu. Eva se dostala jako laborantka do Ústředních laboratoří při Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Dálkově si dodělala kurz biochemického laboranta a také maturitu na zdravotní škole, kde poté vedla praktika. V laboratoři pracovala pod vedením profesora Jaroslava Hořejšího a našla zde přátelský kolektiv.

V 60. letech podala žádost o navrácení chvalské vily prarodičů, která byla i podle tehdejších zákonů vyvlastněna neoprávněně. „Tenkrát kupodivu soud vyhověl. Domek se vrátil otci, ovšem s tím, že na něm zůstal dluh 75 tisíc. Později ho otec předal mojí dceři a jejímu manželovi,“ říká Eva Warausová s tím, že dluh, který jejímu otci vznikl koncem 40. let na základě milionářské daně, splácel její zeť až do roku 1990.

Eva přečkala v laboratoři i normalizační prověrky po roce 1968. „Prosili jsme vysokoškoláky, kteří v laboratoři pracovali, aby si posypali hlavu popelem, protože představa, že by je vyhodili, pro nás byla hrozná. Všichni vysokoškoláci museli jít k prověrkám. Pak jsme se museli zúčastňovat školení, to bylo přísně hlídané. Dokonce nám zamkli, abychom z té přednášky neutekli. Bylo to takové zbytečné plýtvání času.“ Zásadně ji ale normalizace v její práci neomezila, profesor Hořejší dokázal kolektiv udržet a Eva zde pracovala až do svého odchodu do důchodu v roce 1990.

Mezitím ještě v 80. letech strávila dva roky v Turecku se svým mužem, který tam pracoval na stavbě elektrárny Soma. Ačkoliv političtí dohližitelé sebrali Čechům pasy, kontrolovali jim poštu a styk s cizinci byl zapovězený, Warausovi dokázali zákazy obcházet. Turecko důkladně procestovali, dostali se zde k československé exilové literatuře a několikrát se také na turecké půdě setkali s přáteli, kteří emigrovali na Západ.

K hospodaření se už nevrátili

Po sametové revoluci rodina restituovala původní majetky, i když výsledek nebyl zcela uspokojující. Zámek a polnosti Vinařice, které do té doby spravovalo družstvo, vrátil stát Evině sestře Věře poměrně brzy. „Jenomže to nebylo v perfektním stavu. Sestra tenkrát neměla žádné peníze ani pořádné vzdělání. A ani chuť do hospodaření, byla už dlouho v úplně jiném světě. Celkem nezbylo nic jiného než pole pronajmout a zámeček prodat.“

V ještě daleko horším stavu než Vinařice se nacházel statek ve Chvalech, o který se do revoluce staraly Státní statky. „Hospodářství převzali v perfektním stavu, a po třiceti letech ty budovy téměř spadly samy. Nakonec nespadly, přijel buldozer a srovnal je se zemí. Už to nebylo možné zachránit, i když byly památkově chráněny.“ Za zničené budovy získali jen nízkou peněžní náhradu.

Na polnostech v blízkosti Prahy pak za čtyřicet let komunismu vyrostlo mnoho různých průmyslových závodů, např. Metrostav či Chema; s částí jejich bývalých polí se počítalo pro stavbu sídliště Černý Most. „Když začaly restituce, nestálo tam ještě nic. Ale už byl územní plán a bylo nám řečeno, že když je územní plán, považuje se to už za zastavěné. Takže se to už nevydává.“

Z chvalských pozemků se jim proto vrátilo jen málo. Měli sice nárok na náhradní půdu, ta se však přidělovala v ne zcela transparentní aukci. „Myslím si, že to bylo také o informacích a že to nebylo úplně košer. Někdy se podařilo něco získat, ale byla to nesmírně úmorná práce,“ shrnuje Eva Warausová. „Většinou to nebyly moc lukrativní pozemky. Pokud to byl lukrativní pozemek, tak si myslím, že už předem byl kontaktován ten dotyčný, který to získal.“

Ona sama později získané pozemky převedla na své vnuky. Také oni ale půdu dál pronajímají a z tradiční sedlácké rodiny už dnes nikdo nehospodaří. Alespoň Evin syn a vnučka s rodinami si však postavili domy na místě původních chvalských dvorů.