Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Tadeusz Wantuła (* 1950)

• narozen 5. srpna 1950 v obci Bystřice

• otec Josef Wantuła tři roky v koncentračním táboře Osvětim

• v roce 1968 a 1969 členem stávkového výboru na VUT v Brně

• svědek demonstrace 21. srpna 1969 v Brně

• studium na Jagellonské univerzitě v Krakově

• pořadatel hudebního festivalu Zlot

• činovník PZKO

• u StB evidován jako nepřátelská osoba

• poslanec České národní rady

• předseda Rady Poláků

• místopředseda Kongresu Poláků

• ředitel filmového festivalu Babí léto

• v současnosti žije ve Vendryni

Na polské Wikipedii je u jména Tadeusz Wantuła napsáno: polský vědec a filmový kritik, kulturní aktivista na Zaolší, místopředseda Kongresu Poláků v České republice (od roku 2005), člen České národní rady (1990–1992). Na české Wikipedii jeho jméno nenajdete, přestože většina jeho aktivit je spojena s Československem nebo Českou republikou. Ve své rodné obci Bystřici v době normalizace pořádal hudební festival Zlot, na němž vystupovaly nejlepší polské kapely a jezdily na něj stovky lidí z celé republiky i Polska. Jako jeden z činovníků Polského kulturního osvětového svazu (PZKO) svým otevřeným přístupem k politice a společnosti ovlivnil za komunismu desítky mladých lidí. Za jeho aktivity ho StB evidovala jako nepřátelskou osobu a její příslušníci ho opakovaně zadržovali a nutili ke spolupráci. Tadeusz Wantuła nepodlehl, a ačkoli byl dlouho ženatý, odmítal mít do pádu komunismu děti, aby je StB nemohla použít k vydírání. První dcera přišla na svět v jeho čtyřiceti letech, devět měsíců po demonstraci studentů na Národní třídě. V krátkém sledu se pak manželům Wantułovým narodily ještě čtyři děti.

Otec přežil tři roky v koncentračním táboře Osvětim

Tadeusz Wantuła se narodil 5. srpna 1950 v obci Bystřice, ležící u hranic s Polskem nedaleko Třince. Oba jeho rodiče byli polské národnosti. Vzali se již před druhou světovou válkou. Otec Josef Wantuła dělal činovníka místního sportovního klubu GROŃ a stal se jedním z iniciátorů stavby skokanského můstku ve vedlejším Nýdku v roce 1932. Za druhé světové války se zapojil do polské odbojové organizace Svaz ozbrojeného boje (Związek Walki Zbrojnej, ZWZ), jež se v roce 1942 spojila s dalšími odbojovými organizacemi a vznikla Zemská armáda (Armia Krajowa), největší odbojová organizace na světě. A právě ten rok otce zatklo gestapo a po věznění v Českém Těšíně a Ratibořicích ho převezli do koncentračního tábora Osvětim. „Velmi nerad o tom mluvil. Prakticky ho nebylo možné dostat na toto téma. Když už, tak povídal o srandě, co se tam stala, a o těch krutých věcech mluvit nechtěl,“ vypráví jeho syn Tadeusz Wantuła a dodává, že otec až do smrti odmítal Osvětim navštívit.

Po válce se stal otec jedním ze zakládajících členů Polského kulturního osvětového svazu (Polski Związek Kulturalno-Oświatowy, PZKO), jenž vznikl v roce 1947 a za komunismu byl jedinou povolenou polskou národní organizací na území Československa. Rodiče v Bystřici vlastnili obchod, o který je ale po znárodnění připravil komunistický režim. Měli tři děti, z nichž nejmladší je právě Tadeusz Wantuła.

Členem stávkového výboru na VUT Brno

Pamětník absolvoval v Bystřici polskou základní školu a poté gymnázium v polském vyučovacím jazyce v Českém Těšíně. Maturoval v roce 1968 a na konci září téhož roku nastoupil na elektrotechnickou fakultu Vysokého učení technického (VUT) v Brně. Krátce předtím v noci z 20. na 21. srpna vpadla do Československa vojska pěti států Varšavské smlouvy, aby v zemi zastavila období politického uvolňování, známého pod názvem Pražské jaro.

V září ještě mezi lidmi vládlo odhodlání a společná zlost proti okupantům. Mezi studenty to vřelo a odmítali se smířit s nastalou situací. Na univerzitě založili stávkový výbor, jehož členem se jako jediný z prvního ročníku stal také pamětník. Organizovali listopadovou stávku, jež proběhla ve dnech 18.–21. listopadu 1968 a měla velký ohlas a podporu ze strany vedení univerzity i veřejnosti. „Lidé nám sem nosili jídlo a další věci,“ vzpomíná Tadeusz Wantuła, který se také zúčastnil pohřbu Jana Palacha v Praze 25. ledna 1969, který se stal velkým protestem proti pokračující okupaci. V dubnu proběhla další stávka, která se ale již nesetkala s patřičným ohlasem.

Tadeusz Wantuła jezdil do Brna na brigády i o prázdninách roku 1969. V den prvního výročí okupace 21. srpna 1969 uspořádala skupina asi padesáti mladých lidí oděných v černých oblecích pochod v Brně k uctění památky obětem okupace. Proti demonstrantům vodními děly a granáty tehdy brutálně zasáhly jednotky Veřejné bezpečnosti, armády a Lidových milicí. Pamětník právě přijel do města, a když vyšel z hlavního nádraží, uviděl, jak člen Lidových milicí bije těhotnou ženu. „Smrděl tam slzný plyn a pálily mě oči. Bil ji flintou a kopal do ní. Ptal jsem se, co to dělá, a dostal jsem po hubě. Měl jsem modrý záda a rozbitou hlavu.“ Tadeusz Wantuła se poté snažil utéct do bezpečí. Vzpomíná, jak běžel kolem barikád, které stavěli někteří demonstranti.

Během zásahu zastřelili Danuši Muzikářovou a Stanislava Valehracha. Viníci se nikdy nenašli. Po této zkušenosti Tadeusz Wantuła na protest spálil index a rozhodl se studium na VUT ukončit. Přes polský konzulát si zažádal o stipendium na filologii na Jagellonské univerzitě v Krakově. „Když tam milicionáři mlátili ženský a děti, tak jsem pochopil, že je konec,“ dodává. Z Vysokého učení technického odešel včas, protože následně z této univerzity vyloučili po Univerzitě Palackého v Olomouci nejvíce studentů.

Mezi Polskem a Československem

V říjnu 1969 Tadeusz Wantuła nastoupil na Jagellonskou univerzitu, kde se kromě filologie později specializoval také na filmovou vědu. Vzpomíná, že zatímco v Československu se již lidé vzdávali naděje na obrat, v Polsku se dávaly do pohybu události, které komunistický režim postupně nahlodávaly. „Byl tam mnohem uvolněnější život. V Brně bylo každým dnem vidět stále větší nedůvěru a strach, ale v Polsku jsme to nepociťovali. Najednou jsem se cítil, jako když žiji ve volném světě. V umění, kultuře a vědeckém světě to vřelo. A to i přes úřední cenzuru.“

V roce 1970 ve městech Gdyně, Gdaňsk, Elblag a Štětín na baltském pobřeží polský režim krvavě potlačil dělnické nepokoje. Tadeusz Wantuła se dva měsíce poté jel podívat do Gdaňska, protože média podávala lživé informace. „Bylo to pro mě důležité zjistit, co se opravdu děje. Mezi lidmi tam vládla velká solidarita.“

Hlavní události, které ohrozily vládu komunistické strany v Polsku, se ale udály až poté, co pamětník úspěšně absolvoval Jagellonskou univerzitu a odešel z Krakova. Zůstal však v úzkém kontaktu s přáteli a pravidelně za nimi jezdil a později také nastoupil jako přednášející na Slezskou univerzitu v polském Těšíně.

Nejprve však nastoupil do zaměstnání v hlavním výboru Polského kulturně osvětového svazu (PZKO), který ale za svůj monopol v zastupování polské menšiny v Československu zaplatil závislostí na režimu. „Snažili se mě hned nahnat do partaje. Nejprve jsem si vzal lhůtu, že se musím asimilovat, že jsem byl v Polsku a tam bylo jiné myšlení. Po půl roce už jsem neměl na vybranou, tak jsem šéfovi partaje v hlavním výboru řekl, že vstoupím, ale že zároveň chodím do kostela. Téměř mě zavraždil, ale byl jsem z obliga. Jsem ateista, ale použil jsem to, protože už jsem nevěděl, jak uniknout,“ vzpomíná Tadeusz Wantuła, který krátce poté odešel. Přijal nabídku přednášet filmovou vědu na pobočce Slezské univerzity v polském Těšíně a pravidelně pendloval mezi tímto městem a Bystřicí a následně Vendryní. Se studenty pak často jezdil po celém Polsku, aby pro ně zajistil kvalitní filmy. Přes hranice převážel samizdat a u nás nedostupnou literaturu. Propagoval také literaturu tzv. pokolení Současnosti, jehož autoři po Stalinově smrti ve svých dílech odráželi naději polské společnosti na demokratizaci života a svobodnou uměleckou tvorbu, sělal s nimi rozsáhlé rozhovory a docílil jejich vytisknutíve Zwrotu a Głosu Ludu, největších polských novinách v Československu. Inicooval také jejich „import“ na českou část těšínského Slezska (Sliwak, Nowak, Szymborska).

Koncem června 1976 vyvolalo zvýšení cen v Polsku stávky v Radomi a ve varšavské továrně na traktory Ursus. Vznikl Výbor na obranu dělníků (Komitet Obrony Robotnikow, KOR) a intelektuálové a dělníci v něm začali konečně spolupracovat. Celá země se postupně aktivizovala, začaly vznikat opoziční skupiny a pravidelně vycházel samizdat. V roce 1980 se po celé zemi konala dobře organizovaná vlna stávek a poslední srpnový den došlo k podpisu Gdaňských dohod, kdy komunistický režim uznal nezávislý odborový svaz a následně s ním podepsal řadu smluv týkajících se ekonomických i politických otázek. V září téhož roku vznikl nezávislý odborový svaz Solidarita (Niezależny Samorządny Związek Zawodowy, NSZZ „Solidarność“) a postupně se stal rozhodujícím opozičním hnutím v Polsku. Do jeho čela se postavil Lech Wałęsa.

Tadeusz Wantuła začal mít tehdy potíže s přecházením hranice. „Odebrali mně propustku, že jsem nebezpečný, že něco přenáším a tak dále. Hlavně se mě snažili donutit, abych podepsal spolupráci s StB. Řekl jsem si, že když nebudu mít propustku, tak budu chodit na pas. Dal jsem si vyučování do dvou dnů, koupil si kolek za dvacet pět korun a na pas jsem šel do Polska a byl tam na noc. Všechno jsem odpřednášel a šel zpátky. Tohle trvalo asi čtvrt roku. Běžně jsem byl každý den v kontrole na hranicích. Než jsem šel do Polska, tak jsem všechno důkladně prohledal, jestli mně někdo nehodil pár dolarů do kapsy, aby měli záminku. Musel jsem být naprosto čistý,“ vypráví pamětník, kterého od května 1976 StB evidovala jako nepřátelskou osobu a opakovaně ho na hranicích zadržovala a převážela k výslechu na StB ve Frýdku-Místku. Neustále ho nutila ke spolupráci, na kterou však nikdy nepřistoupil.

13. prosince 1981 Wojciech Jaruzelski vyhlásil v Polsku výjimečný stav, aby tak potlačil opozici v zemi. Spousta opozičních aktivistů tehdy skončila v internaci. Tadeusz Wantuła s manželkou Uršulou se ten den zrovna nacházeli v Krakově, kde chtěli nakoupit vánoční dárky. Nebylo kde a peníze nesměli převézt přes hranice. „Chodili jsme po nejlepších restauracích a dávali si to nejlepší jídlo, abychom z těch peněz alespoň něco měli,“ vypráví Tadeusz Wantuła, který se ještě s manželkou účastnil studentských protestů v Krakově. Potlačila je polská policie. „Manželku tam tehdy přibili proudem vody ke zdi,“ dodává. Následně jeli do Československa autobusem. „Řidič naplno pustil stanici Svobodná Evropa, kde nadávali na komunistický systém. Ve Wadowicích byla přestávka a v Bielsku už čekala Státní bezpečnost a už ho odvedli. Přišel náhradní šofér. Čili ve Wadowicích asi někdo zavolal z telefonní budky,“ vypráví pamětník a také vzpomíná, jak manželka jeho přítele Mieczysława Kasztelaniece ten den potratila. Kvůli vyhlášení výjimečného stavu pro ni totiž přijela pozdě sanitka. „To jsou ty škody, které nikdo nespočítá.“

Šel na to přes kulturu

Tadeusz Wantuła se angažoval hlavně v oblasti kultury. Snažil se zprostředkovat polskou kulturu polské menšině v Československu. Díky němu například v Třinci vystoupila známá polská zpěvačka Maryla Radowicz. Od roku 1975 ve své rodné obci pořádal hudební festival Zlot, na nějž jezdily stovky lidí z celé republiky i Polska. „Asi nebylo rockové nebo estrádní skupiny z první desítky v Polsku, která by u nás nevystupovala. V celé republice byly zakázány rockové koncerty, Jazzová sekce zavřená, ale v Bystřici se konaly Zlotý, kde byly kapely jako Budka Suflera, Brekaut Perfect. Vyvěsili jsme tam heslo: ‚Za mír.‘ A bylo to,“ vypráví Tadeusz Wantuła. Koncerty se konaly pod hlavičkou místní skupiny PZKO. „Zjistili, že to přináší obrovské peníze. Tak nějak drželi partajní skupinu, že budou peníze na budování dalších věcí.“

Asi v roce 1984 byla hvězdou Zlotu hudební skupina Lombard, tehdy velmi populární poprocková kapela z polské Poznaně. Do areálu se tehdy natěsnalo přes pět tisíc lidí. Když koncert začal, přišli za Tadeuszem Wantułou dva příslušníci StB, ať ho okamžitě ukončí. Odmítl, že má povolení, a vyžádal si od nich písemný rozkaz. „Pak jsem jim řekl, že i když mi ho dají, tak tam nepůjdu, že tam půjdou oni a řeknou to lidem. Ten dav ať s nima udělá, co chce. Pak jsem chtěl, ať mi napíšou, že přebírají veškerou odpovědnost za to, co se stane. Obec Bystřice měla tehdy tři tisíce lidí a jich tam bylo pět tisíc,“ vypráví pamětník, kterému estébáci začali vyhrožovat, že ho zničí. „Odjeli a nestalo se nic. Prostě když na ně byl člověk tvrdý, tak se p...“ V roce 1986 Tadeusz Wantuła přestal kvůli věku festival pořádat a právě ten rok také skončila jeho evidence jako nepřátelské osoby na StB.

V rámci PZKO pamětník také deset let organizoval kluby mladých. „Dělali jsme ve středisku na kopcích u obce Košařiska školení vedoucích osob. Myslím, že jsme tam mnoha lidem otevřeli oči, než komunisté zjistili, co se tam děje. Mluvili jsme zcela otevřeně a partnersky o politice, společnosti, ale třeba také o erotice. Najednou děcka viděla svět úplně jinak, než je to učili ve školách,“ vzpomíná Tadeusz Wantuła, jak desítkám mladých lidí změnili pohled na tehdejší svět. „A to jsem považoval za nejdůležitější,“ dodává.

Poslancem České národní rady

Tadeusz Wantuła žil od roku 1979 v manželském svazku s Uršulou (Retkovou). Dlouhá léta odmítal mít děti, aby je StB nemohla použít k vydírání. První dcera přišla na svět v jeho čtyřiceti letech, devět měsíců po demonstraci studentů na Národní třídě. V krátkém sledu se manželům Wantułovým narodily ještě čtyři děti.

Pamětník se výraznou měrou zapojil do dění kolem pádu komunismu v Československu. Stal se jedním ze zakládajících členů polské sekce Občanského fóra a předsedou Rady Poláků, později transformované na Kongres Poláků, zastupující více než dvě desítky polských spolků a reprezentující polskou menšinu v Československu. V únoru 1990 byl kooptován do České národní rady, což proběhlo v rámci nahrazení komunistických poslanců novými lidmi. V prvních svobodných volbách v červnu 1990 ho pak řádně zvolili. „My jsme byli srdcaři. Seděli jsme do tří, do čtyř do rána a řešili a hlasovali. Amatéři, ale srdcaři,“ vzpomíná na začátky v České národní radě Tadeusz Wantuła, který dnes žije ve Vendryni a již sedmnáctým rokem je ředitelem filmového festivalu Babí léto. Na něm se pravidelně v říjnu v kině v Bystřici promítají v původním znění české, polské a slovenské filmy.