Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Wanek (* 1962)

• narozen 6. dubna 1962 v Teplicích; vyrůstal v Dubí u Teplic

• otec od nich odešel a matka zemřela, když mu bylo 9 let, vychovávali ho prarodiče

• v 15 letech se na koncertě skupiny Bijelo dugme v Jugoslávii rozhodl založit kapelu

• vystudoval SPŠ sklářskou v Novém Boru, kde se začal seznamovat s disentem

• aby byl zproštěn základní vojenské služby, předstíral schizofrenii a strávil tři měsíce v Psychiatrické nemocnici Bohnice

• v roce 1981 založil skupinu FPB, jednu z prvních punkových skupin v Československu

• v klubu spisovatelů po 2 roky vydávali neoficiální básnické sbírky a samizdaty

• vstoupil do patafyzického kolegia, vedeného Eduardem Vackem

• v roce 1985 přišel do skupiny Už jsme doma, se kterou hraje dodnes

• v roce 1989 se stal mluvčím Občanského fóra v Teplicích

• v březnu 1990 Občanské fórum i nabídky na politickou kariéru opustil a začal se naplno věnovat hudbě

• po revoluci stále koncertuje se skupinou Už jsme doma i v zahraničí a vydává alba

• složil hudbu k několika filmům a byl pedagogem na UTB ve Zlíně a na FAMU v Praze

Ten punk byl od začátku něčím chycenej

Ikonický plakát Sex Pistols shlíží na nahrávací místnost: elektrické kytary, zesilovače, studiový mikrofon a Miroslav Wanek – hudebník, básník a textař, jehož dlouhé vlasy se pyšní odstíny šedé a bílé, není jen tak obyčejná mánička. Založil jednu z prvních punkových kapel v Československu a od roku 1985 neúnavně tvoří a vystupuje s formací Už jsme doma, jejíž styl se nedá popsat jinak než jako navýsost osobitý.

„Od začátku jsem to necítil jako straight punk, že by mě bavily číra. Dneska by se to nazývalo alternativa nebo avantgarda – prostě ten punk byl od začátku něčím chycenej.“

V poličce leží pečlivě seřazená diskografie obou kapel a všudypřítomné nápisy na skříních a krabicích dávají tušit cosi o systematické povaze jejich majitele. „Měl jsem pocit, že se nechci držet jen punkovýho riffu, ale chci věci dělat strukturovanější a složitější… A nejracionálnější mi vždycky přišlo používat noty – takový to ‚udž du du du‘, to si nikdo nezapamatuje,“ říká Miroslav.

Značnou část dětství ho vychovávali prarodiče. Maminka tragicky zemřela, když bylo Mirkovi devět: srazil ji vlak ve sklárně, kde pracovala. V té době s nimi již otec nebydlel. „A tak jsem byl u dědečka s babičkou, dokud jsem se neosamostatnil.“

Měli v očích strach

Rok 1968, Dubí u Teplic.

„Bylo mi šest let… nevnímal jsem souvislosti, jen hrozbu, a to velice intenzivně… Vzpomínám si na večer, kdy se to stalo… Náš dům byl zrovna na silnici E55 od Drážďan, po který všechny ty tanky přijely… Vzpomínám si, že jsem seděl u stolu, trénoval písmenka do školy… Zřejmě i rodina mě podporovala a chechtali se, že malý Mireček půjde do první třídy… Už jsem se chystal ke spaní… My jsme měli takový záclonky do půli oken… Máma s dědou stáli u tý záclonky a opatrně ji odhrnovali, děda brečel… Měli v očích strach… Na ulici to strašně dunělo, barák se otřásal a bylo to nekonečný… Já jsem nevěděl, co se to děje, oni o tom přede mnou nechtěli mluvit… Jen jsem vnímal tu hrůzu a to, že děda brečel… To mi přišlo úplně divný.“

Pro prvňáčka Mirka bylo období okupace něco strašidelného – něco, čemu nerozuměl. „Měl jsem kamarády, i starší… Jednomu z nich se říkalo Herák… Ten zřejmě provedl nějakou sabotáž, přestřihl dráty… Babička přišla domů s brekotem, že toho Heráka našli strašně zmlácenýho a mrtvýho… Přes hlavu měl igelitovej pytlík…“

Čemu nerozuměl především, byl chaos v myšlení a mluvení: něco se smělo říkat jen doma, něco se zase mělo říkat ve škole, a ještě k tomu učitelské autority dávaly najevo, že si myslí něco jiného, než co učí. Jak tomu má šestiletý klučina rozumět? „Škola je instituce, ale zároveň to jsou i konkrétní lidi. A zdaleka ne všichni byli souznělí s tou institucí. Alespoň u nás. Řekl bych, že většina lidí, kteří tam pracovali, dělala úlitby. Učili, co měli, dávali pozor, aby děti říkaly, co mají… ale při různých příležitostech dávali najevo, že oni si to nemyslí. Pro dítě je to poněkud zmatečný, když si učitel myslí něco jinýho, než co říká… A navíc to bylo něco, co se tvářilo, že to je normální. A přesto díky těmto lidem… učitelům, rodině, přátelům… z toho jasně vyplývalo, že to normální není.“

Mezi lidmi panoval strach. Báli se otevřeně mluvit o tom, co si myslí. Báli se udání. Avšak byl to jistý způsob hry, neznamenalo to, že by měli všichni vymyté mozky. „Nevím, jak je to teď v Severní Koreji, ale ve skutečnosti jako kdyby všichni o té hře věděli. Zpětně jsem si říkal, kdo vlastně nastolil tu situaci. Kdo chtěl říkat ty lži, když všichni se tvářili, že říkají lži jen proto, že ty lži říkat musej. Asi to byl nějakej sled událostí, sled už od 50. let… kdy se lidé dostávali do vzájemný pasti a nastavovaly se určitý modely chování a mluvení, ze kterých už nebylo úniku… A v 70. letech už všichni vědí, že je to hra, ale všichni to hrajou.“

Malý a velký zlom

Poslední prázdniny po základní škole Mirek odjel na dětský tábor do Jugoslávie. „To byla pro nás zvláštní země… socialistická, ale chovala se jako západní stát… zboží a vizualita byla v našich očích západní… poprvé jsem viděl časopis Bravo, poprvé elpíčka Kiss…“

A také poprvé navštívil koncert skupiny Bijelo dugme – rockové kapely se vším všudy. „Tady ke mně přišla myšlenka, že bych chtěl mít kapelu… Když jsme se vrátili zpátky, tak jsme ji založili, dali si přezdívky a kdo na co bude hrát a až posléze jsme sháněli, na co budeme hrát… Já jsem se zhlédnul v Johnu Lordovi, tak jsem řekl doma, že chci hrát na varhany a děda… Měl mě rád, mohl si říct, že to vyvane, že to je taková bláznivina, která patří k tomu věku… Děda mi koupil k Vánocům dvoumanuálový elektrický varhany… a pro mě to byl obrovský závazek: ty varhany mě přikotvily k tomu nápadu mít kapelu.“

Po základní škole šel dospívající Miroslav do učení na skláře do Nového Boru. Proč sklo? „Protože maminka zemřela ve sklárně a ty měly závazek, že se o mě postarají… Děda šel do sklárny a řekl: ‚Tak se o něj postarejte…‘ – ‚Ať si udělá sklářskou školu, pak ho zaměstnáme.‘“

Hned v prvním ročníku v Novém Boru potkal rozhodující skupinu kamarádů, kteří ho „ovlivnili ve všem“. „Dostali mě k literatuře, získal jsem ponětí o tom, že existuje disent, Charta, celá ilegální literatura… že existují zakázaní autoři, to nebylo pro můj okruh, kde jsem vyrůstal, něco zřejmého. O existenci Plastiků jsem se dozvěděl poprvé asi ve čtrnácti z časopisu Mladý svět, kde byl neskutečný článek z roku 77 o procesu s Plastikama… nesmírně tendenční… ale jak vlastně člověk uměl číst v té době mezi řádkama, tak i takový tendenční článek byl výborným zdrojem informací… v těch meziřádcích se dalo získat spoustu informací…“

Velice důležití byli během Miroslavova dospívání i učitelé, kteří ho zasvěcovali do tajů výtvarného umění a filozofie. Setkávali se v hospodě U Dvou lip. „Bylo to vzdělání, ale ne to, co se dá naučit ve škole… Mluvilo se o všem… že je v Praze výstava Edwarda Muncha… Kdo je Picasso, nevím ze školy, ale z večírků, kde se o tom mluvilo neformálním, ale hlubokým způsobem.“

S tímhle balíkem v hlavě se Miroslav vracel do Teplic, kde své čerstvě nabyté „vzdělání“ šířil mezi kamarády. „Paradoxně jsem se začal dozvídat, že Teplice jsou centrem té scény… že se tam vydávají samizdaty, jsou tu kapely, literáti… že tu bydlel Kryl… že je tu ten sloup, o kterém zpívá… a hned u morového sloupu je hospoda Vyšehrad, kde se scházely máničky…“

A co ještě k dospívání té doby neoddělitelně patří? Vojna. Tedy přesněji „výroba modré knížky“.

Začátek punku v Čechách

Kde jinde může začít příběh punkové skupiny než v blázinci a poněkud bláznivě: Miroslav „vyráběl modrou knížku“ v psychiatrické léčebně v Bohnicích a potkal zde několik lidí, kteří milovali Vladimira Vysockého. „Takoví rusofilové to byli… Je to celý dada, protože nevysvětlím, proč zrovna tyhlety lidi a co mě k tomu vedlo… Nicméně jsem se s nima spřátelil a řekl jim, že bych rád založil kapelu, která by hrála punk.“

Proč punk?

„Chtěl jsem dělat něco živýho,“ zní odpověď.

Dospívající Miroslav měl v té době rozběhnutou hardrockovou skupinu Elektron, která zcela naplňovala škatulku „zábavová kapela“. Jednou se ale vrátil z pražských jazzových dnů s úplně překopaným náhledem na hudbu. „Hardrock, který jsme hráli v Elektronu, mě přestal bavit… Nikdy předtím mě nenapadlo napsat vlastní písničku. Jsme kapela, tak hrajeme převzatý. Žil jsem ve světě zábavových kapel.“ A punk byl najednou protestem. Znamenal odpor proti kariéristům s červenými knížkami a proti „vekslácké velkohubosti, bezohlednosti a lhostejnosti“.

„Vrátil jsem se do Teplic a tam jsem potkal souseda Petra Růžičku… což je dnes takový český McLaren, manažer všech punkových skupin, co tady kdy byly.“ Petr se zrovna vrátil z kriminálu, kde strávil rok za údajné pobuřování. Slovo dalo slovo a z Petra se stal kapelový manažer. „Měla být první zkouška… Jenže se zjistilo, že ten člověk, ke kterýmu jsme dali aparáty, to všechno ukradl a zmizel… Zjistili jsme, že on v tom blázinci nebyl jako výrobce modrý knížky, ale byl tam doopravdy jako kleptoman.“

Mladý punker Mirek se prvním neúspěchem nenechal zviklat. Vydali se s Petrem na loveckou výpravu do Šanova a byli úspěšní: získali tam nového bubeníka. „Bylo mu ale hloupý odcházet od kapely, kde hrál, tak jsem udělal takový šachový tah a vzal jsem celou tu kapelu.“ Šlo o kapelu Mikron, a jak Miroslav brzy zjistil, měla jisté sklony k veksláctví, které se projevily hned po prvním koncertu v Ústí nad Labem:

„Bylo tam tak 400 lidí… Nejdřív zahrála tři písničky kapela Mikron… A pak jsem přišel já, v noční košili z blázince… Nabílil jsem si obličej, Růžička taky přišel s bílým obličejem… a měli jsme takový plechovky se šroubama uvnitř a s nima jsme chrastili… A protože to nebylo nic běžnýho v tý době, tak těch 400 lidí se nahrnulo k pódiu a strašně řičeli… My jsme totiž v té době měli s FPB nacvičenou a vymyšlenou jenom jednu písničku… Začínala jenom na bicí a ten rytmus hrál bubeník asi 15 minut… Lidi se dostávali čím dál víc do transu, no, a my jsme jenom chřestili těma šroubama v plechovce… A pak přišla ta písnička, měla asi dvě minuty, tak jsme ji zahráli, uklonili se a šli pryč… Okamžitě po koncertě jsme se dostali do hledáčku Státní bezpečnosti a hned tímto koncertem – naprosto nevinným, to byla recese – jsme se dostali na seznam ilegálních kapel a zamířili k výslechu…“

Komunisté měli vůbec talent na výrobu nepřátel. Záměr Plastic People ani FPB totiž nebyl stát se ilegální kapelou. „Oni nás tam dotlačili… Oni si to vyrobili… Jenom tím, že jsme chtěli být svobodní a nechtěli se účastnit pravidel, který oni nastolovali, tak jenom tím samotným faktem nás ten systém začal perzekvovat.“

A tak zůstal v kapele pouze Mirek, bubeník a manažer Petr. Ostatní z kapely uprchli. „Nevydejchali to… Já měl smysl pro recesi a svobodné vyjádření, to oni neměli… Oni byli takoví tesiláci, kteří chtěli dělat to, co se má, a úplně se děsili toho, do čeho se to namočili.“

Všechny další koncerty byly už vlastně ilegální. Ačkoliv se Mirek s novou sestavou FPB snažil uspět na takzvaných přehrávkách, nutných k tomu, aby mohli oficiálně hrát, příliš se jim to nedařilo. „Třeba Psí vojáci ani nepřistoupili na tu hru s přehrávkama… My jsme takhle tvrdý nebyli… My jsme se snažili ochcat ten systém, že vlastně oficiálně ty papíry si uděláme, ale ve skutečnosti si budeme dělat, co chcem.“

Na přehrávce v Teplicích odevzdali seznam 25 skladeb, které samozřejmě přísedící nemohli znát, takže si mohli vybrat cokoliv a FPB zahráli stejně skladbu připravenou pro přehrávkovou komisi. „Pak si mě jako vedoucího vzali k pohovoru… Zkoušeli mě z hudební nauky, to ale narazili… Tak si vzali zástupce vedoucího skupiny, který ale měl za sebou 10 let elektrické kytary na konzervatoři… Takže poslední, co zbejvalo, byly texty… Předseda komise si je vzal… listoval jimi a říkal: To je vulgární, to nemůžeme pustit… A namátkou si vytáhl text, který byl shodou okolností text Jiřího Wolkera… a Jiří Wolker byl revoluční básník, byl ve všech čítankách… A teď on jako: To je strašný… – Ale nezlobte se, tohleto je Jiří Wolker… A on vzal ty texty, praštil s nima o stůl a vyslovil památnou větu: Tyhle texty jsou vulgární do prdele!“

Přehrávky nedostali. Manažer Růžička vzal tedy bramboru a vyrobil z ní razítko. Byla to kopie pečetě Svazu socialistické mládeže Strančice a FPB se tím dostali pod Prahu-východ. Polepšili si. Skupin bylo v Praze a okolí více než v Teplicích, takže nebyli takovým trnem v oku jako na Teplicku, a navíc „poměry v Praze byly liberálnější“.

Intermezzo: polská krev

V té době se snažili s Eduardem Vackem navázat kontakty s disidenty kolem polské Solidarity. A mimo jiné zjistili, že se Polsko v určitých ohledech od Československa liší.

Poznaň: „Tam byl člověk, který nebyl o moc starší než já… A když jsme se ho zeptali, co ta Solidarita je, mluvil tak zapáleně, jako z nějakého filmu… strašně vážně, zaníceně… Pamatuju si, že to na mě působilo nepřirozeně… ale jasně že měl pravdu… Říkal, že půjdou a dobyjou tu Varšavu nebo něco takovýho… A já jsem říkal: No jo, to ale poteče hrozně krve, oni po vás začnou střílet a bude téct krev… A on se úplně postavil, jako na nějakém plakátě… to nechci dehonestovat… postavil se, zatnul pěst a říkal: Za svobodu Polska bylo prolito tolik krve, že pro jednou už to nebude vadit… A my jsme s Edou Vackem kroutili hlavou, jak je to jako možný… Byl to najednou úplně jinej přístup k tomu boji, když to takhle nazvu… My jsme možná nějakej boj také prováděli, ale z velký části nevědomky a rozhodně se srandou… ne že bychom si z toho dělali srandu, ale byla to taková hra…“

Při popisu specifik československého disentu využívá Miroslav výrazů jako „recesivní“ či „permanentní mejdan“. Dodává však: „To, co se dělo u nás, bylo samozřejmě důležitý a někdy i nebezpečný.“ Rozdíl spočíval v tom, že se o tom oproti Polsku vtipkovalo.

První a poslední zahraniční koncert FPB proběhl právě v Polsku. Na obrovský festival v Jarocině dorazilo na 8000 diváků. A Miroslav „zíral jako z jara“ především na polskou zbožnost. V této zemi nešel ani za komunismu počet věřících pod 80 %. „Poprvé jsem tam viděl skiny a pankáče s čírama… bojovali proti sobě, jako na celým světě… nicméně v tom Polsku to bylo jiný… Oni se teda na koncertě spolu rvali, ale pak v pět odpoledne šli společně do kostela a tam seděli a modlili se… Ten kostel byl úplně narvanej… a byl tam kněz, poměrně mladej chlap, s mikrofonem v ruce na takovym dlouhatánskym kabelu… procházel tim kostelem, křičel do toho mikrofonu a zpíval a ty lidi zpívali s nim… To byl úplnej koncert, taková show… a teď on najednou říkal: Tak jsem slyšel, že jsou tady punkáči, který se mlátěj se skinama, je to pravda? – Jo jasně! – A to je špatně. Copak skin není člověk? Copak punkáč není člověk? A co vy ste? Děti boží! Pocem! – Vytáh skina a vidim, takovej dvoumetrovej korpulentní chlapík… Vytáh ho z tý lavice, táhl ho k oltáři a po cestě druhou rukou chytil ňákýho punkáče s čírem… Dotáhl je oba před oltář a začal na toho skina: Co myslíš? Je to člověk? Je to tvůj bratr? – No, asi jo. – A co ty myslíš? Úplně agresivně, tím mikrofonem, furt jim ho dával k puse… A nakonec je donutil, že se tam objali… a celej kostel tleskal… Samozřejmě vyšli ven a zase byli v sobě a řezali se… ale tahle scénka! já na to zíral jak z jara.“

Už jsme doma

A jsme zpátky v Praze a polovina 80. let na sebe nenechala dlouho čekat. Jedna z cest, jak udělat v této době v Praze koncert, který by byl alespoň trochu v bezpečí před StB, byla najmout si linkový parník. „Nedal se najmout celý parník, ale daly se koupit všechny jízdenky.“ Mělo to tu výhodu, že koncert probíhal na vodě, a než se k němu policisté dostali, uskutečnil se. „My jsme moc nepřemýšleli o tom, jestli nás za to postihnou, ale hlavně aby nás nepřerušili… Důležitý bylo mít to v kapse, to už nám pak nevzali… Potom nějaký perzekuce, to už nikomu moc nevadilo.“

Skupinu Už jsme doma uviděl Miroslav poprvé právě na takovém „parníkovém koncertu“, ale tam ho ničím nezaujali (což bylo dost pravděpodobně zapříčiněno napjatou atmosférou toho dne: policie koncert nejprve rozehnala a odvedla velkou část posluchačů i účinkujících, včetně Miroslava, na výslech, ale koncert se pak odehrál o několik hodin později kus dál proti proudu).

Pár měsíců nato se v Teplicích konal koncert straněných skupin. Málem se také neuskutečnil, protože se o něm opět dozvěděla policie. „Organizátoři ho narychlo přesunuli na druhý okraj města a kapely i návštěvníci se o tom šuškandou dovídali… Bylo to hrozně zvláštní, jak to mohlo fungovat… Nebyly mobilní telefony, internet, nic… Po mnoha letech jsme hráli v Bělorusku, kde je ta situace podobná dodneška, a tam se stalo něco podobnýho… Měli jsme hrát v nějakým sále a tam přijeli policajti a zakázali to… A během půl hodiny se na jiným konci města okamžitě objevilo místo, kde se mělo hrát… A za hodinu nato se koncert odehrál… až druhej den ty organizátory pozatýkali a jednoho organizátora bohužel i někam odvezli… Ty metody vyplývaj ze systému a bezpráví.“

Ale zpátky do Teplic: hlavní hvězdy večera byli FPB. Ale hráli zde také Už jsme doma (UJD). Mirkovi se strašně zalíbili. Takže když ho pak dva členové oslovili, zdali by v UJD nepsal vlastní texty a nezpíval, nenechal se dlouho přesvědčovat. Navíc to bylo období transformace: vztahové peripetie probíhaly v obou kapelách. Miroslav opustil FPB a stal se kapelníkem UJD, kde ale nadále pokračoval ve svém hudebním světě. „Když už jsem tam byl, tak jsem pokračoval ve svý tvorbě… Od poslední písničky FPB není vůbec daleko k UJD.“

Něco o vztahových peripetiích a Mirkových organizačních schopnostech vypovídá třeba popis jeho první zkoušky s Už jsme doma: „Přišel jsem na zkoušku, tam byl chaos, přišli pozdě, mluvilo se, práce špatná… a já jsem za ty roky s FPB měl režim, kdy se zkoušelo racionálně, intenzivně a mělo to řád… Tady to nebylo… žádná vize, co dělat… takže jsem odešel, v tom já nechci bejt… Za čtrnáct dní nato přišel saxofonista a bubeník, že oni by to chtěli dělat pořádně… Tak jsem šel na další zkoušku, a jak jsem přišel, tak pět lidí z tý zkoušky odešlo… Počkejte, já jsem tady host, chci vám jen pomoct… Jenže bubeník se saxofonistou říkali: Ne, ne, my to chcem, jak ty to říkáš, a jestli chtěj jít pryč, tak ať jdou.“

Mirek s sebou kromě hudebních vizí a organizačních schopností přinesl i sociální kapitál. Už jsme doma díky Mirkovým kontaktům hladce vpluli do undergroundové scény. Začali hojně koncertovat po celé republice.

Stalo se za tu dobu něco s hledáčkem StB?

„To je ruku v ruce s okolnostma. FPB navázali na situaci bezprostředně po Plasticích… konec 70. let a první polovina 80. let… to byl hon na čarodějnice… to byla doba temna… ale někdy v letech 85 nebo 86 přišla perestrojka, Gorbačov… a to přineslo oteplení… takže UJD takovej tlak už nezažili… Možná to bylo i zásluhou kapel, který vznikaly počátkem 80. let… Psích vojáků, Dybuku, Dunaje, Ivy Bittový… Oni proklestili tu cestu… a kritici jako Vojtech Lindaur se postupně dostávali do médií, třeba do Gramorevue… takže se o těhle kapelách začalo i psát.“

Rozdíl spočíval také v tom, že v roce 1981 se systém považoval za životní konstantu, něco, co se nezmění, „že prostě budu muset umět s tím systémem žít“. Ovšem v roce 1986 už mnoho lidí doufalo (a dovedlo si představit), že by se režim mohl změnit.

Revoluce v Teplicích

A opravdu k tomu došlo. Revoluce v Teplicích začala 11. listopadu „ekologickými demonstracemi“. Byly tam helmy, obušky, plné náměstí lidí – zkrátka vše, co k revoluci neodmyslitelně patří. Pár dnů poté se konala na stadionu velká sešlost. Organizovali ji komunisté za účelem, „že se tam můžou lidi kohokoliv na cokoliv zeptat a oni jim to vysvětlí… civilizovaně, do mikrofonu“. To už bylo po pražském 17. listopadu, o kterém se ovšem v Teplicích mnoho nevědělo. „Něco se tušilo, ale nevědělo se, jestli to není jen jedna z mnoha akcí.“

Na stadion přišly davy. A vystoupil tam také student z daleké Prahy: „No, vy tady mluvíte o těch otázkách, ale já jsem vám hlavně chtěl říct, že v Praze…“ Vypnuli mu mikrofon. Chudák student to nemohl doříct, a tak se ryčící dav přesunul na náměstí, aby mohl onen student z daleké Prahy dopovědět to, co začal. Stoupl si na kašnu, v rukách třímaje „prohlášení studentů“, a začal předčítat. Jenže hlasový rejstřík si člověk nevybírá, takže studentova tichá slova doputovala jen k několika nejbližším řadám. „Někdo mě čapnul… Hele, ty máš silnej hlas, pojď to přečíst… Já jsem vzal papír od toho studenta, přečetl jsem to… No, a když jsem měl slovo, tak jsem tam ještě něco k tomu řekl… a vlastně jsem se stal prvním mluvčím Občanského fóra v Teplicích.“

Z Mirka se stal na plný úvazek revolucionář. Kapela usnula a v práci dostal volno. Československo se pomalu drásalo ven ze spárů starého systému.

V té době proběhl průzkum: Miroslav získal od obyvatel Teplic 80% podporu, kdyby se rozhodl stát starostou. „Já jsem se toho zděsil… Teď tam budu řešit stavební věci… Vůbec jsem neměl představu, co starosta dělá… Že bych řešil věci, které se týkají celého města nebo okresu… Prostě mi to najednou připadalo, že to je špatně… Já jako nevzdělanej a nezkušenej kluk nemůžu dělat starostu města, kde je potřeba udělat spoustu změn… Tak jsem říkal: Nenene, já mám na starosti kulturu a policajty, zkusím vyčistit tyhle dva vředy a to je všechno.“

A pak byly kooptace. „To se mělo vzít určité procento zástupců… třeba 50 % lidí… a nedemokraticky je vyměnit za lidi z OF (Občanského fóra – pozn. ed.) – mělo to být asi na půl roku, než se zvolí regulérní nástupci… Ale OF nemělo hierarchii, strukturu… Já jsem třeba seděl v kanceláři a přišel člověk, kterýho jsem v životě neviděl, a říkal: Dobrý den, já bych vám chtěl pomoct… To byla jediná kvalifikace… Já jsem z tohodle měl hrozný trauma: rozhodovat, jestli bych měl kooptovat toho nebo toho… Pak se začali ozývat lidi z roku 68 a z KAN (Klubu angažovaných nestraníků – pozn. ed.), o kterým jsem toho moc nevěděl… Byli mezi nima i bejvalý komunisti… Někdo říkal: To je hroznej grázl, udával lidi v 50. letech a pak v 68. ho odstřihli, bacha na něj… To mě deptalo.“

Neměl Miroslav přijmout odpovědnost?

„Říkali mi: Za posledních 40 let nikdo nemohl získat tu zkušenost takovou, aby nebyl nespojenej s komunistama – anebo jsou tu mladí, kteří se musejí rychle učit… Dávali mi za příklad Petra Millera, který se z dělníka stal přes noc ministrem. Musel navrhovat zákony, řídit ministerstvo. A ten Petr Miller na sebe tu odpovědnost vzal a učil se… Celý den úřadoval, a jak přišel domů, tak lehl do knížek a studoval právo. Spal dvě až tři hodiny denně a dal tomu neskutečnej čas a energii… To jsem já nedokázal… Mně to prostě bylo blbý… Já jsem se cejtil jak ty komunisti… Člověk, který má střední sklářskou školu, je šest let ze školy… Teď najednou bych měl dělat starostu města, nebo dokonce poslance ve Federálním shromáždění… Já jsem to vždycky vnímal, že na nějakém místě sedí ředitel, který tomu nerozumí a sedí tam jenom kvůli tomu, že je komunista… To bylo běžný a nejspíš i příčinou hospodářského kolapsu.“

Epilog: bezmocnost mocných

Za totality byl kromě hudby Miroslav aktivní i v řadě jiných oblastí. Vždy se ale setkal s perzekucemi. Klub autorů byl po dvou letech své činnosti rozprášen. Recese patafyzického kolegia byly Státní bezpečnosti trnem v oku – opravdu byly akce „buřty s poezií“ nebo „odstranění traumatu při vyměšování v panelovém domě“ útokem na režim? „Abychom mohli provádět redakční radu, tak jsme se scházeli v autobuse číslo 6, který jezdil přes celý Teplice. To byla nejdelší linka MHD… Tu jsme projížděli tam a zpátky.“

Z čeho pramenila ta nesmyslná agrese proti kapele, jež nechtěla bojovat proti systému, ale jen chtěla hrát hudbu, která jí byla vlastní? Odpověď může být třeba tato:

„To nebyla jenom ta hudba, se kterou se to spojuje… Vždycky to mělo přesahy do literatury a dál… A ta moje buňka, do který jsem patřil, nebyla jediná… Byla to taková koroze, co naleptávalo po drobných kapičkách celej ten systém, takže to, co přišlo… že tady můžem sedět a povídat si… to bylo způsobeno činností desítek a stovek drobných akcí… Bylo to nepodřízení se systému… Maximálně se hrála hra na kočku s myší. Nějak proklouznout mezi těma jejich sítěma, ale v žádným případě se nepodřídit… To cítili ti policajti… Oni neměli nic konkrétního, ale cejtili přesně to, co je pod tím… Na to vlastně asi měli čuch… To je přesně vztekalo, že neměli nic… Když je někdo vrah, tak zabije, tak ho odsouděj a je to jasný, ale tady člověk nic neproved, ale oni věděli, že nejsem jejich kamarád a oni se to snažili nějak postihnout, ale ani v rámci těch jejich překroucenejch paragrafů to tam nemohli nacpat… A ta agresivita mohla vyplývat z toho… přesně jako ten Štolba: Je to… je to… vulgární do prdele! Nemohl tam nic najít… Byla to jejich bezmocnost… ta agresivita často vyplývala z bezmocnosti.“