„I v té Svobodné Evropě to bylo do jisté míry rozkastované, že osmačtyřicátníci byla jedna sorta, osmašedesátníci byla další. A pak byli teda ty novější, které na sebe navázali – a to bylo asi díky vyššímu věku nebo já nevím – právě ti osmašedesátníci. Víte, ono je to tak, já jsem odcházela z Československa opravdu, že jsem měla obrovský vztek na ten komunismus a nahlížela jsem na něj teda opravdu se vztekem a to se projevovalo i řekneme v postojích k lidem, kteří teda byli dříve komunisti, kteří emigrovali. A teď se teda zase ocitli na nějakém tom výsluní a jsem nehleděla na to, že něco umí, nebo na to, co umí, ale spíše na to, že bych očekávala, že projdou jakýmsi očistcem, jo. A to oni neprošli. No tak s nimi jsem si neporozuměla. Jinými slovy, já jsem prostě k té vrstvě těch osmašedesátníků nakonec nenašla cestu, ale spíš jsem našla cestu k těm lidem z toho roku 48. Prostě mně připadali vlastně autentičtější v tom pojetí demokracie, nebo jak bych to řekla. Nevím. Později jsem ovšem zjistila, že samozřejmě takovýhle kastování je úplně na nic, že samozřejmě je to člověk od člověka, že jsou lidi, kteří jsou schopni určitého vývoje, a jsou lidi, kteří nejsou schopni určitého vývoje.“
„Jednou, to bylo v roce 1969, jsme se odtud [z koncertního večera v Kladně] vraceli, a to člověk šel vlastně mimo Kladno, kolem kladenského hřbitova. A zrovna byly májové dny, a tak nás teda nenapadlo nic lepšího než začít zpívat píseň, která se zpívala na motiv píseň John Brown, že až bude Gustav Husák viset na větvi, tak bude tedy v české zemi klid... jo, no. Načež když jsme přešli ten hřbitov, tak se najednou z postranní ulice, z těch prvních kladenských, vyřítilo policejní auto. Vyskákali z něj policajti a ty, kteří šli v prvních řadách, protože nás šlo opravdu hodně, ty posbírali a odvezli je na kladenskou policejní stanici. No a já jsem šla s jedním hochem, jehož bratr byl mezi těmi zadrženými. No a tak jsme je šli hledat, že jo, podívat se, co se s nimi děje. Šli jsme k té policejní stanici a snažili jsme se nahlížet teda do těch oken, což se nám teda nevyplatilo, protože nás sebrali taky. Strčili nás tam taky, ale k nám už teda nebyli fyzicky drsní jako k těm, co tam byli od počátku. Ty teda opravdu zbili, a ošklivě zbili. A samozřejmě si vyslechli i takové to, co si myslíte, že když jste vystudovaní, tak že budete tady takhle, takovýmhle způsobem jednat, my vám ukážeme, a tak dál.“
„Když ho zavřeli [Vojslava Bušinu, strýce pamětnice]. Já si nepamatuji na tu atmosféru, která v rodině byla. Protože si myslím, že oni se to všechno snažili přede mnou jaksi utajit. Ale jenom později, mnohem mnohem později vím, že mně otec třeba říkal, že babičku [matka Vojslava Bušiny] prostě museli hrozně hlídat, protože ona se například pokusila na půdě oběsit. Protože pro ni to bylo prostě... ona to brala na sebe, že vlastně ho do toho svým způsobem dostala tím, že ho směřovala do té politické strany. A asi tam nějak ta atmosféra byla, ale znovu opakuji, přede mnou ji tedy opravdu tutlali, abych co možná tedy vlastně nic jako dítě nepoznala.“
Eliška Wagnerová, rozená Bušová, se narodila 7. září 1948 v Kladně. Rodina z otcovy strany, která výrazně ovlivnila její další život, tam přišla ze Slovenska. Strýc Vojslav, který vystudoval práva, byl v padesátých letech komunistickým režimem uvězněn a dva roky strávil v Jáchymově. Po nesnadném středoškolském studiu, kdy místo vysněné chemie absolvovala hutní průmyslovku v Kladně, vystudovala práva, studia dokončila v roce 1974. Po ročním angažmá podnikové právničky působila několik let jako advokátka v Lounech a v Kladně. V důsledku znechucení z poměrů se v roce 1982 rozhodla pro emigraci. Přes Španělsko se dostala do Spolkové republiky Německo, kde několik let pracovala jako právní poradkyně a novinářka, mimo jiné i v československé sekci Rádia Svobodná Evropa. S druhým manželem Arnoštem Wagnerem pak žila až do roku 1993 v Kanadě. Po návratu do České republiky pracovala nejdříve jako asistentka předsedy nově vzniklého Ústavního soudu, později jako předsedkyně Nejvyššího soudu a následně také jako místopředsedkyně Ústavního soudu. Později zasedala v Senátu Parlamentu České republiky. V roce 2019 žila v Brně.
Eliška Wagnerová se Sandrou Day O'Connor, první ženou, která se stala soudkyní Nejvyššího soudu Spojených států amerických, kterou byla od roku 1981 až do svého odchodu do důchodu v roce 2006
Eliška Wagnerová se Sandrou Day O'Connor, první ženou, která se stala soudkyní Nejvyššího soudu Spojených států amerických, kterou byla od roku 1981 až do svého odchodu do důchodu v roce 2006
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
