Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Před půlnocí se rozsvítila světla
narodil se 3. února 1936 v Praze
od září 1947 byl žákem internátního jezuitského gymnázia v Bohosudově
v roce 1948 zde pocítil důsledky komunistické školské reformy
na obnoveném gymnáziu znovu studoval až do Akce K v dubnu 1950
v noci ze 13. na 14. dubna 1950 internát přepadli příslušníci SNB a Lidových milicí
vězeňské autobusy chlapce odvezly do Děčína, kde si je vyzvedli rodiče
vyučil se dřevomodelářem, což mu umožnilo získat i maturitu
v ČKD prožil vpád vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968
22. srpna 1968 držel hlídku během tzv. Vysočanského sjezdu KSČ
během normalizace pracoval ve Federálním cenovém úřadu
po sametové revoluci byl ředitelem odboru cenové politiky na ministerstvu financí
V noci ze 13. na 14. dubna 1950 přepadli příslušníci SNB a Lidových milicí 75 klášterů v českých zemích. Komunisté chtěli zlikvidovat katolickou církev a po vykonstruovaných politických procesech s jejími čelnými představiteli přišla na řadu tzv. Akce K. Zabírání nejprve mužských klášterních objektů provázely deportace řeholníků. Oné noci museli mniši nastoupit do přistavených policejních autobusů, které je odvážely do koncentračních táborů ve vybraných klášterech. V nuceném pracovním nasazení, internačních klášterech či ve vězeních pak strávili často mnoho let. Noční přepadení se nevyhnulo ani internátním církevním školám. V jezuitském gymnáziu v Bohosudově ho se svými spolužáky prožil i Václav Wagner. V době „bartolomějské noci řeholníků“ mu bylo čtrnáct let.
Narodil se 3. února 1936 v Praze. Tatínek Václav Wagner st. pocházel z konzervativní smíchovské rodiny: dědeček Wagner byl vedoucím továrny Ringhoffer a babička měla krámek se smíšeným zbožím. Václav starší se stal obchodním příručím s látkami v obchodě v Karlíně a zároveň se angažoval jako vysoký funkcionář lidové strany. Se svou budoucí ženou Marií, pamětníkovou maminkou, se seznámil v Itálii na zájezdu katolické sportovní organizace Orel.
Marie, dívčím jménem Kovářová, se narodila jako nemanželské dítě ve Vídni, kam její matka, pamětníkova babička, odešla do služby poté, co její otec prohrál v kartách grunt – rodinný statek ve vsi Štěměchy u Třebíče. Babička Kovářová nemanželskou dceru v deseti letech poslala do Znojma, kde pak Marie vyrůstala u strýce. Vyučila se švadlenou a později, už jako vdaná žena a matka pěti dětí, postupně vybudovala salon, ve kterém zaměstnávala v dobách největšího rozkvětu šest švadlen.
Rodina, kterou Marie a Václav st. založili, byla přirozeně antikomunistická. Marie byla živnostnice, Václav st. lidovecký funkcionář a oba navíc silně věřící katolíci. Válku rodina prožila v Horních Počernicích, kde v roce 1942 nastoupil do první třídy i jejich nejstarší syn Václav. Tomu z válečných let utkvěl v paměti například propagandistický plakát proněmecké protektorátní organizace Česká liga proti bolševismu. Rudý pařát se srpem a kladivem se na něm natahoval po siluetě Pražského hradu a sugestivní vyobrazení doplňoval nápis: „Zachvátí-li tě, zahyneš!“ Babička Kovářová prý s tímto výkladem situace do jisté míry souhlasila: s nacismem sice nesympatizovala, ale měla za to, že bolševismus by byl ještě horší.
V Počernicích se řadily vojenské transporty, na které nalétávala spojenecká letadla, Wagnerových se ale válečné hrůzy bezprostředně nedotkly. Malý Václav vychodil počernickou obecnou školu, a protože maminka zřejmě chovala nevyslovenou naději, že by z něho mohl být kněz, po válce rodiče poslali tehdy jedenáctiletého Václava do internátního jezuitského gymnázia v pohraničním Bohosudově.
Jako vysoce kvalitní vzdělávací instituci jim ho doporučil rodinný známý, farář František Štverák. Měl pravdu, jak s odstupem sedmdesáti let zhodnotil i sám Václav Wagner: byť se mu v internátu stýskalo a „jezuitský vojenský režim“ mu zpočátku způsobil šok, škola prý studentům dala skutečně dobrý základ. „Hned od primy jsme měli latinu, přibyla řečtina a francouzština, od kvarty by byla ještě angličtina. V té době se řeči moc nevyučovaly. A profesorský sbor byl na vysoké úrovni, to byli v podstatě univerzitní profesoři.“
Jak vypadal denní řád na gymnáziu, kde se vzdělávali budoucí kněží, ale i laici chtiví klasického vzdělání? Den začínal v šest hodin ráno rozcvičkou, po níž se osvěžili studenou vodou ve strohé umývárně, ještě před snídaní pak byla mše a samostudium. Následovalo vyučování a znovu samostudium. „Seděli jsme za takovým velkým pultem s odklápěcím víkem, kde jsme měli učebnice. Muselo být naprosté ticho. Mezi námi vychovatelé, my jsme jim říkali magistři – to byli bohoslovci.“ V odpoledních hodinách se ale poněkud překvapivě věnovali také sportu na skvěle vybavených sportovištích. Bylo tu fotbalové hřiště, tenisový kurt, tělocvična i velký bazén se skokanským můstkem.
Profesor hudby přivedl pamětníka ke hře na klarinet – také díky tomu si na gymnáziu nakonec zvykl. Politiku tehdy vnímal jen okrajově, v únoru 1948, kdy se v Československu chopili moci komunisté, měl čerstvě po dvanáctých narozeninách. „V ten den, kdy jsme se to nějak dozvěděli, jsme hráli fotbal na sněhu. Bylo odpoledne, zatáhla se obloha a byla tam silueta republiky. Takhle si toho někdo všiml a takhle na to vzpomínali – černá republika!“ vybavuje si podivný přírodní úkaz, který pro něho ztělesnil tehdejší politické dění.
Školní rok uběhl bez dramatických změn, záhy ale nový režim zasáhl do Václavova života zcela konkrétně. Dne 1. září 1948 vešla v platnost školská reforma propagovaná ministrem školství Zdeňkem Nejedlým. Kromě toho, že se zavedla politická výchova a učilo se podle nových osnov i učebnic, se po vzoru Sovětského svazu prosadila tzv. jednotná škola, devítileté obecné vzdělávání podle jednotného mustru. S víceletými gymnázii systém nepočítal – skončit tedy muselo i to bohosudovské.
Pamětník se proto v polovině sekundy z Bohosudova stěhoval zpět do Prahy. Pak bylo bohosudovské gymnázium obnoveno, formálně s jiným statutem a pod „národní správou“ – již dosazením státního zmocněnce si ovšem komunisté připravovali půdu pro likvidaci církevní instituce. Žáci se do Bohosudova mohli vrátit, učilo se znovu až do dubna 1950, víceméně ve stejném stylu jako dříve. Někteří magistři sice zřejmě už tehdy ze školy zmizeli, o tom ale Václav podle svých slov neměl dobrý přehled.
Pak přišla ona noc ze 13. na 14. dubna, která otřásla katolickou církví. Lidové milice a příslušníci SNB té noci vtrhli do 75 klášterů či řádových budov deseti nejpočetnějších československých mužských řeholí. Jezuité byli mezi nimi.
„Před půlnocí se v noci rozsvítila světla – za štěkotu psů, lomozu a křiku. My jsme spali ve velké ložnici s železnými postelemi, to tam bylo ještě po armádě. ‚Vstát! Oblíknout se!‘ a museli jsme jít do jídelny,“ popisuje Václav Wagner okamžiky, kdy definitivně skončilo jeho studium na jezuitském gymnáziu. Bylo mu čtrnáct let – nejmladším chlapcům v jeho ložnici mohlo být jedenáct – a cítil se podle svých slov vyděšený. Milicionáři v „mundúrech“ se chovali hrubě: „Že by někdo utržil facku, to ne, ale strkání do houfu bylo.“ Své magistry a vychovatele chlapci nikde neviděli, řídili se pokyny estébáků v civilu.
Komunisté se snažili přepadení klášterů ospravedlnit údajnými nálezy zbraní, které podle nich mniši v přípravě ozbrojeného odporu přechovávali. Ve skutečnosti často zbraně do budov sami nastrčili. „Student Pavel Kučera, což byl pozdější monsignore a velký církevní hodnostář, který emigroval, ale pak se vrátil – prostě taková vůdčí jezuitská a církevní osobnost – tak ten tehdy v té jídelně vykřikl, že ne, žádné zbraně! Že viděl, jak ty zbraně stěhují do objektu.“
Odvážnou námitku prý ozbrojení muži naštěstí přešli, po proslovu vyzdvihujícím tmářství „flanďáků“ a blahodárnost komunistického zřízení, díky němuž teď chlapci budou moci prozřít, si studenti sbalili osobní věci. „Nad ránem jsme nasedli do policejních autobusů – takových, které převážejí vězně – a odvezli nás do Děčína.“
Místní lidé, tvrdí Václav Wagner, prý měli jezuity docela rádi, každou neděli po mši například jezuitský orchestr hrával na náměstí před kostelem a Bohosudované ho rádi poslouchali. Zřejmě hlavně proto se celý zhruba čtyřhodinový zátah odehrál za tmy – aby nepobouřil místní obyvatelstvo.
V případě studentů církevního gymnázia vsadil režim na „převýchovu“ a na rozdíl od dospělých řeholníků, kteří za sebou měli řádové sliby, chlapce neposlal do internace. V Děčíně zůstali jen do doby, dokud si pro ně nepřijeli rodiče. Státní úředník jim také orazítkoval vysvědčení, aby mohli být přijati na jiné školy.
Tak pro Václava skončila jeho bohosudovská etapa. Z jezuitské koleje se stal internační tábor, kam byly posléze deportovány řádové sestry z likvidovaných ženských kongregací. (Došlo k tomu během tzv. Akce Ř – Řeholnice, která následovala po Akci K – Kláštery.) Jezuitská komunita v Bohosudově už neexistovala a pamětník se vrátil do Prahy.
I tam se život postupně měnil. Mamince Marii komunisté sebrali krejčovský salon a zavřeli i obchod v Karlíně, pro který pracoval otec. Václav Wagner st. skončil jako dělník v počernické fabrice a ve zdravotně nevyhovujících podmínkách tam řezal desky z umělých materiálů. Vícero rodinných přátel, kněží a katolíků, navíc komunisté kvůli víře zavřeli. „To byl okruh kolem tehdejšího faráře a vikáře Františka Štveráka, což byl člověk, který byl zavřený za nacismu – a za komunismu také. Chodili k nám hrát karty, takže jsem při těch jejich sedánkách zaslechl hodně kritických vět,“ říká pamětník k prostředí, ve kterém se rodina pohybovala.
Václav dochodil povinnou školní docházku v Počernicích – tamní devítiletku absolvoval v červnu 1951 se samými jedničkami. Chtěl dál studovat, ale u syna živnostnice a bývalého lidoveckého funkcionáře to nepřipadalo v úvahu. Učitelé, dirigovaní výborem komunistické strany, mu povolili jen výuční list. Aby se seznámil s dělnickou třídou, měl se vyučit nástrojařem – a to ještě ne v Praze. Chtěli ho poslat až do Banské Bystrice, což ale jeho otec odmítl, a tak se nakonec vyučil dřevomodelářem v Brandýse nad Labem.
Po vyučení se už jako „dělnický kádr“ dostal na průmyslovku, nakonec složil maturitu a po dvouleté vojně nastoupil do ČKD. Z modelovací dílny se časem dostal k úřednické práci „v rozpočtech“ a stal se členem několika gesčních skupin, které oceňovaly strojírenské výrobky. V roce 1966 se oženil a brzy nato se mu narodila dcera.
V období politického tání ve druhé polovině šedesátých let se dvakrát podíval na Západ. Pražské jaro roku 1968 mu prý přineslo pocit, že konečně nemusí lhát (třeba o tom, že byl v prvomájovém průvodu, když v něm ve skutečnosti nebyl). Jinak ale podle svých slov politiku moc neřešil, měl malé dítě a byl zapálený do muziky, s tanečním orchestrem hrávali na tehdy populárních „čajích“.
Jedenadvacátý srpen 1968 s ním ale i tak otřásl. „Vnímal jsem to dost pocitově. Bylo mi až do pláče,“ vzpomíná na šokující vojenský vpád cizích armád a následnou okupaci. S rodinou bydlel na Pohořelci, poblíž Pražského hradu: „Když jsem šel nakupovat, tak tam byl tedy opravdu pohled na katedrálu – přes hlavně tanků. A spousty ruských vojáků. Oni tam parkovali. Nejen tam, i na Hradčanském náměstí.“ Václav Wagner mluvil o svém tehdejším pocitu, že jde o nedorozumění, které se musí vyjasnit, a že sovětská vojska to musí pochopit. Jeden z kolegů z ČKD – „kovaný komunista“, ekonom Dohnal – se zastřelil přímo v továrně. Podle pamětníka neunesl zradu bratrského Sovětského svazu.
Hned 22. srpna se také v závodní jídelně ČKD konal tzv. Vysočanský sjezd. Šlo o spontánně svolaný XIV. mimořádný sjezd KSČ, který odsoudil okupaci a deklaroval důvěru reformním vůdcům, toho času internovaným v Moskvě. Celá fabrika prý sjezdem žila a dělníci plně podporovali reformně-komunistické československé vedení. „Nálada všech spolupracovníků byla taková, že tady vojska nemají co dělat. Že jsme byli na dobré cestě mít tady trochu jiný a modernější stát než doposavad.“
Dělníci tehdy utvořili dvoučlenné hlídky, které celou noc strážily vchody do budovy. Nad schůzováním komunistů takto bděl i Václav Wagner – byť sám nikdy členem strany nebyl, tehdy za reformně-komunistickým vedením stál, podobně jako většina národa.
Počáteční odhodlání, kdy dělníci v ČKD vyráběli protisovětské plakáty a do centra města je pašovali na náklaďáku v hromadě písku, ale postupně nahradila rezignace a smiřování se s okupací. Václav Wagner byl tou dobou, jak sám říká, „dělnický kádr“ a jeho kariéra měla vzestupnou tendenci. Přesto v roce 1969 se ženou uvažovali o emigraci, z dovolené v Rakousku se ale nakonec vrátili kvůli roční dceři, která zůstala doma – měli zřejmě oprávněné obavy, že by se ji ani přes Červený kříž nemuselo podařit z Československa vyvézt.
Vrátili se do vlasti a v témže roce, 1969, se pamětník přes gesční skupiny oceňující strojírenské výrobky dostal na ministerstvo těžkého průmyslu. Když pak byla cenová agenda z ministerstva vyňata, přešel spolu s ní na nově vzniklý Federální cenový úřad, kde setrval až do roku 1989. Bez úhony přestál i prověrky v roce 1970. Na FCÚ je podstupovali všichni zaměstnanci, nejen členové KSČ, Václava k nim prý ale nepozvali. Později se dozvěděl, že ačkoliv si na jeho přítomnost stěžovala závodní stranická organizace, vedení se ho jako nedostatkového odborníka odmítalo zbavit.
Normalizaci mu pomáhala přežít muzika a lyžování. V ROH (Revolučním odborovém hnutí) měl na starosti práci s mládeží a byl také členem TJ Bohemians, s níž každoročně vyjížděl do Alp. Spolu s ostatními dětmi s sebou brával potomky funkcionáře, který o výjezdu rozhodoval – jen díky tomu se lyžování v cizině mohlo uskutečnit. Samozřejmostí byl doprovod tajného spolupracovníka Státní bezpečnosti. O jeho roli prý ale všichni věděli.
StB se ke spolupráci pokoušela získat i samotného Václava. Dvakrát se podle svých slov s tajnými sešel v kavárně Svět v Libni, ale podařilo se mu nabídku zahrát „do ztracena“. Závazek spolupráce nikdy nepodepsal.
Po sametové revoluci Federální cenový úřad zanikl a Václav Wagner přešel na ministerstvo financí. Stal se ředitelem odboru regulace cen, který se s postupnou deregulací změnil v odbor cenové politiky. Velmi prý v té době obdivoval Václava Klause a na transformaci cenové politiky spolupracoval s Vladimírem Rudlovčákem.
Třicet let po revoluci zůstává „ortodoxním pravičákem“, vděčným za dobu, ve které žije. Je přesvědčen, že popřevratová demokratická éra přinesla naší zemi ekonomickou prosperitu a lidem nesrovnatelně větší kupní sílu – to je podle něho „jednoduchá matematika“, kterou by mnoho spoluobčanů potřebovalo opakovaně slýchat. Svobodnou dobu ale nechce měřit „jen pomerančema a banánama“. „Když si vezmu svého vnuka, který si vysní školu, kterou chce – a jen svou pílí se na ni dostane!“ podotýká a v hlase mu přitom zaznívá úžas nad dnešními možnostmi. „To v minulosti nebylo a já jsem na tu školu prostě jít nemohl.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Kristýna Himmerová)