Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Wagner (* 1944)

• narozen 23. 8. 1944 v Horních Počernicích

• mamince komunisté sebrali v roce 1948 krejčovský salon

• kvůli katolictví šikanován vedením škol na studiích on i jeho sestra

• organizoval zájezd do Říma na svatořečení Anežky České v roce 1989

• pomáhal s organizací mnoha katolických událostí, včetně tří návštěv papeže v Praze

• od šedesátých let se aktivně věnuje skautingu

Antonín WAGNER

 

Čím je člověk starší, tím víc na sobě musí dělat, aby z něj nebyl mrzutej dědek

 

Antonín Wagner, přezdívaný Racek, je od svých osmnácti let spjat s hornopočernickým skautingem, jemuž se aktivně věnuje dodnes. V Horních Počernicích se narodil jako válečné dítě 23. srpna 1944. Jeho maminka se narodila ve Vídni a pak se přes Znojmo dostala až do Prahy, kde si pořídila dámské krejčovství. Na vrcholu jeho rozmachu, v roce 1948, tam tehdy vyučovala šest mladých švadlen. Tatínek byl rodilý Pražák, který do války pracoval v obchodě a po roce 1945 začal pracovat v Charitě. Z této pozice také zažil komunistickou likvidaci katolické církve. Díky těmto zkušenostem obou rodičů měl Antonín Wagner od malička přehled o situaci, takže chápal, že o některých věcech člověk před určitými lidmi mluvit nesmí. Z února 1948 má živou vzpomínku na to, jak se Počernicemi začali projíždět komunističtí funkcionáři v nákladním autě Serena a na blatníku je doprovázeli ozbrojení milicionáři. Zajímavá je jeho vzpomínka na to, jak si jako děti hráli celé dny na ulici, která je „hlídala“. Vždy, když něco vyváděli, tam byl nějaký soused, který jim domluvil.

Kvůli své katolické výchově měl také od raného věku potíže ve škole. Na konci základní školy mu bylo vydáno „nedoporučení“ na další vzdělávání a jen šťastnou náhodou získal povolení na devátou třídu jedenáctiletky. Tam pak v podstatě „na černo“ dostudoval, neboť na něj nepřišla žádná kontrola. Perzekuci kvůli náboženskému přesvědčení zažila i jeho sestra, která „má černé na bílém, že nemohla studovat kvůli náboženským důvodům. Ona byla dobrá na matiku, chtěla na Matfyz, ale má od děkana napsáno, že to, že je katolička, se neslučuje s oficiálním smýšlením. To máme někde doma schované. Když se s ní otec radil, tak říkal, že by to toho děkana stálo místo, že to takhle napsal. ,Určitě to vyhraješ,‘ říkal, ,ale oni tě stejně vyhodí.‘ Takže to vzdala a nešla tam. Ona vyšla se samými jedničkami; na rozdíl ode mne byla celkově premiantka.“

Sám pan Wagner vnímal státní nepřátelství po svém. „Člověk se s tím naučil žít. I když jsem se dostal do problémů, tak jsem si z toho nedělal hlavu. Jsem takový hubatý, tak jsem jim vždycky odpověděl.“ Po studiu jedenáctiletky si udělal abiturientský kurz na radiomechanika a nastoupil na vojnu. Zde byl automaticky zapsán do radiotechnického kurzu, takže celou dobu strávil v Praze. I zde se mu komunisté snažili dávat najevo, že jeho katolicismus je něco nesmyslného. „Na vojně jednou byla ohromná sranda, když jsme tam jednou chodili nazí před komisí, a najednou se mnou tajemník začal diskutovat o tom, jak to bylo, když Mojžíš prošel Rudým mořem. Tak jsme tam měli půlhodinovou debatu, za mnou nahá fronta. Kluci všichni klepali kosu a já jsem se vybavoval. Tajemník si musel dokázat, že jsem vůl. Ale myslím si, že se mi tenkrát podařilo ho utřít.“ Po vojně si pamětník dodělal průmyslovku a až do revoluce pracoval se slaboproudem. Po roce 1989 se pak jako živnostník začal věnovat silnoproudu, neboť slaboproud neměl v konkurenci s novými možnostmi ze Západu šanci.

Skautingu se začal pan Wagner věnovat v druhé polovině šedesátých let. I když v tomto směru nebyl nijak vychováván, byl spolu s ostatními kamarády strhnut přístupem skautů „pětačtyřicátníků“, tedy těch, kteří skaut obnovili po roce 1945. „To byli většinou muklové, kteří byli chvíli puštění. Ta amnestie byla v šedesátém a dvaašedesátém, takže oni byli na svobodě chvíli. Ale ti měli takové nadšení, že nás dovedli strhnout. A v životě jsem neslyšel nářek na to, že byli zavření. Heslo dospělého skauta je sloužit. A oni žili přesně v tomto duchu. Takovým byl i vůdce lesní školy Remišek, velká osobnost. V Jáchymově přišel o nohu, takže když kolem nás prošel, vždycky kulhal. Ale choval se vždy jako aristokrat, a dokonce je skutečně ze šlechtického rodu. Takoví byli všichni. To mne právě nadchlo a díky tomu skautuji.“ Přímo v Horních Počernicích působili dva skauti, kteří byli hned v roce 1948 komunistickým režimem hrozným způsobem potrestáni za relativní maličkost – roznášení protirežimních letáků. „Sebrali je v osmnácti letech a pustili je ve dvaatřiceti. Byli to Balšán, který už zemřel, a Král, o kterém nevím, jestli ještě žije. Ten Balšán vyprávěl, jak chtěli z Jáchymova utéct, ale nakonec si to rozmysleli. A asi jim to zachránilo život. Už to měli perfektně připravené, ale oni je většinou chytli a pak je zastřelili. Ani jeden se ke skautingu nevrátili. Ale od Krále má náš oddíl kroniku. Říkal, že náhodou ji nenašli při prohlídce, když ho zatýkali.“ Po roce 1968 se skaut opět dostal do nemilosti. Hornopočernický skautský oddíl č. 90 proto zanikl a byl obnoven za účasti Antonína Wagnera až po roce 1989 jako oddíl devadesátý druhý.

Z doby komunistické vlády má pan Wagner hezké vzpomínky především na přelomové roky 1968 a 1989. Srpen 1968 prožil v Chiraně na Bulovce, kde viděl, jak tanky zajížděly do nemocnice, protože si pletly cestu. Nejraději vzpomíná na čtyři dny, kdy komunistická strana jednala bez vedení a chovala se skutečně lidsky. Snažil se tehdy pomoci, jak se dalo, a spolu s dalšími mladými lidmi odnášeli raněné. V roce 1989 se pak zapojil přímo do organizace několika důležitých událostí. Jako člen organizačního výboru uspořádal masový zájezd do Říma na svatořečení Anežky České. Co původně mělo kvůli vysoké ceně být výletem jen pro pár vyvolených, se díky dobré organizaci stalo jedním z největších hromadných zájezdů v naší historii. „Každý šel dělat, co uměl. Vyšlo to, přestože to bylo v ohromném nervovém vypětí. Bylo to krásné a jsem rád, že jsem mohl být u toho. A ta atmosféra v Římě, to je neopakovatelné. Protože Řím byl český. Cestou tam nás doprovázel Červený kříž a řád Maltézských rytířů. Byli na zastávkách, kde bylo připravené občerstvení, horký čaj, párky, jídlo. Bylo tam plné náměstí, asi šedesát tisíc lidí.“ Ubytování měli zařízené díky biskupovi Škarvadovi po celém Římě. Někdo si připlatil za hotel, ale většina spala buď v sále kina nebo v případě žen v klášteře.

Týden po událostech na Národní třídě byla v katedrále svatého Víta vedena slavnostní mše za Anežku, kterou pamětník opět pomáhal organizovat. Od pěti od rána tam byli připravení. Zájem byl až neuvěřitelný. „V osm hodin se otevřela katedrála a ve čtvrt na devět se tam nevešla ani myš.Lidi stáli až před Arcibiskupským palácem.“ Odpoledne pak byla slavná manifestace na Letenské pláni, kde bylo údajně až milion lidí.

Díky tomu pak Antonín Wagner pomáhal i s přípravou první návštěvy Svatého otce Jana Pavla II. do Prahy. Jako člen krizového i organizačního štábu dohlížel na to, aby vše proběhlo v pořádku. Protože se tehdy začalo pracovat se zcela novými strukturami a postupy, byla celá organizace značně chaotická, neboť nikdo nevěděl, jak se má v takovéto situaci postupovat. Stejně jako on byli totiž povětšinou k organizaci přizváni lidé, kteří byli důvěryhodní, ale neměli s takovými akcemi mnoho zkušeností. Kromě historického významu navíc jejich nervozitu zvyšovaly i opakující se hrozby atentátů (mimo jiné se spekulovalo o nebezpečí ze strany Šedých vlků, teroristické organizace z Turecka). Nemocnice měla připravená lůžka, všude okolo byly autobusy připravené na převoz raněných. V této atmosféře pak měli všichni velký strach jednat na vlastní zodpovědnost a o něčem rozhodovat, a proto ve výsledku jakákoliv reakce byla závislá na přímém rozkazu prezidenta. „Ve čtyři hodiny do toho zavolal anonym, že je na Letné bomba. Mělo to začít v půl páté, tak jsme si řekli: No co, děj se vůle páně. Sice tam bylo mnohem méně než milion lidí, ale byl by to takový chaos, že by se stejně pošlapali.“ Druhá a třetí návštěva Jana Pavla II., které opět pomáhal připravovat, se již nesly v jiném duchu. „Ta druhá návštěva na Strahovském stadionu se už tak nepovedla. Ten stadion na to není. Lidi byli daleko, seděli na tribuně přes velkou plochu. Ta poslední ale byla opravdu hezká a už to bylo na profesionální úrovni. Když to bylo poprvé, tak policistům to bylo jedno a vojáci koukali tak akorát po holkách. Prezident Havel tam tehdy šel pěšky a lidi by ho ušlapali, protože si na něj každý chtěl šáhnout, ale švagr zorganizoval hasiče, kteří mu udělali ochranu a rozráželi dav a dovedli ho na jeho místo, protože on šel bez ochranky. Lidi třeba nevědí, že před přijímáním se u oltáře strhla rvačka, protože novináři byli velmi dotěrní a ochranka nevěděla, jestli mezi nimi náhodou není nějaký atentátník.“ Oproti tomu na další návštěvu vzpomíná velmi pozitivně. Pozoroval, že se především zásadním způsobem proměnila armáda. Byli korektní, slušní a profesionálně dělali svou práci tak, aby udrželi pořádek a klid. Přestože je lidé hecovali a občas jim i nadávali, nenechali se vyvést z míry a od začátku do konce dokázali zaručit hladký průběh celého papežova vystoupení.

Přestože se Antonín Wagner přímo zapojil do přípravy a pomohl tak uskutečnit tyto velké události, nejlépe se cítí při organizaci táborů i každodenních aktivit pro mladé skauty. „Myslím si, že výchova mladé generace je to nejdůležitější, co můžeme pro budoucnost udělat. Já osobně jsem propadl kouzlu skautingu, když jsem se s ním jako dospělý seznámil. Přestože je letos již sto let starý, myslím si, že je to moderní výchovný systém, který formou hry a osobního příkladu a za vzájemné spolupráce formuje charakter člověka nejen po duchovní stránce, ale i po stránce tělesné. Mladé lidi každá generace odsuzuje, protože se jim nesnaží porozumět. Dnešní děti vyrostly v přepychu. Nemají ani možnost se někde fyzicky zapojit, protože v paneláku těch možností tolik není a kroužky a okolí toho tolik nedávají. Člověk je od přírody líný, takže si nehledá sám vlastní využití. V tom je asi největší rozdíl těch generací. Naším úkolem je kromě výchovy duchovní také výchova k práci, aby měly radost z toho, co udělají, a aby měly radost z hotového díla, které za nimi zůstane.“ Velký význam si ale ve spolupráci s mladými uvědomuje i pro sebe sama. „Jeden můj dobrý známý říkal: ,Čím je člověk starší, tím víc na sobě musíš dělat, aby z tebe nebyl mrzutej dědek.‘ To je velká pravda a je to těžké. Člověk by měl poradit, ale až se ho někdo zeptá. A neměl by vnucovat své názory.“