Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Roland Waclav (* 1940)

• narozen 7. srpna 1940 ve Všerubech u Plzně

• otec padl v bitvě u Stalingradu, mamince po válce zabavili všechen majetek

• vyrůstal ve Všerubech, po válce se rodina odstěhovala do Jáchymova

• vyučil se zámečníkem, pracoval na dolech v Jáchymově

• v roce 1959 narukoval na vojnu, v roce 1967 se oženil

• v 70. - 80. letech pracoval v n. p. Tesla Karlín, pobočný závod Jáchymov

• od roku 1989 až do odchodu do důchodu pracoval 16 let v Becherovce

• životem ho provází láska k řece, vodáctví a výtvarnému umění

• v roce 2023 žil v Karlových Varech

Nacistické Německo zabralo v září 1938 na základě Mnichovské dohody pohraniční území Československa. Ervín Waclav měl německou národnost, musel tedy narukovat do wermachtu. Ve Francii byl raněn a převezen do lazaretu ve Vídni. Když se uzdravil a vrátil domů, oženil se. Záhy však musel zpátky na frontu. Syna Rolanda viděl jednou. V roce 1942 odjel bojovat na Stalingrad. Zpátky už se nevrátil. Nastávající ženich nevěstě před svatbou říkal: ‚Jsi Češka, zůstaň Češkou!‘  Během války matce nabízeli, aby změnila národnost, ale odmítla. Zůstali oba se synem Čechy. Přesto byla po válce zbavena volebního práva a zabavili jí veškerý majetek. „Do odsunu nás poslat nemohli, jelikož jsme byli Češi, tak nás nechali v jedné cimřičce s nemohoucí babičkou, až ta doma umřela,“ vzpomíná Roland Waclav poválečných poměrů a dodává: „Němci mi vzali otce, komunisti majetek a soudobý demokratický režim nám ho nevrátil, protože si ho mezitím rozebral někdo jinej. Pokud jde o společenské řády, nemám vztah ani k jednomu.“ 

Host, to byl král

Pamětníkova maminka Terezie vyrůstala v česko-německé rodině. Dědeček Němec, babička Češka. Českou národnost měly i jejich tři dcery. Rodina Mentgerberova měla ve Všerubech na návsi proti kostelu statek a hospodu. Statek byl velký, na výpomoc si prarodiče najímali nádeníky a dělníky. Rodina se nijak politicky neangažovala. Babička vedla hostinec, za války to po ní převzala dcera. Říkalo se tam U Mentbergrů. „To nebylo jako dneska, že číšník vezme peníze a hotovo. Maminka mi vyprávěla, že když náhodou někdo ze štamgastů nepřišel do hospody, zavolala si babička všechny tři dcery a ptala se, jestlipak toho pána pěkně pozdravily, že dnes nepřišel. Host, to byl král! “ říká pamětník a doplňuje, že podnikání skončilo, jakmile byl konec války. Hospoda zavřela a připadla místnímu národnímu výboru. 

Tátu jsem viděl jen jednou

Vlastního otce viděl Roland Waclav jen jednou. „V roce 1942 přijel domů, to mně byly dva roky, a pak už o něm nebylo slyšet. Byl prohlášen za nezvěstného, asi po deseti letech ho nechala maminka prohlásit za mrtvého. Matka Terezie po otci pátrala přes Červený kříž a našla tři jeho spolubojovníky, kteří si ho pamatovali do posledních bojů, ale pak už byl konec. Všichni říkali, že to skončilo v té velké bitce u Stalingradu. Asi ho zastřelili, nebo zajali a odvedli, nikdo neví. Byl velitel tankového děla, stál přímo na frontě,“ vzpomíná Roland Waclav. Otec pocházel z Velkýše u Plzně. Vystudoval průmyslovku, jeho sestra gymnázium. „Než táta narukoval, pracoval v Praze jako technik u Aera Vodochody. Uměl velice dobře oba jazyky, slovem i písmem,“ vybavuje si pamětník, co mu maminka o otci vypravovala. 

Američané byli veselí chlapíci

Konec války a nálety na Plzeň si Roland Waclav nepamatuje. Jen od maminky ví, že Američané jednou omylem při špatném počasí shodili bomby na Radčice. Zahynulo tam asi 16 lidí, byl velký, hromadný pohřeb. „Ze Všerub si pamatuju jen, když jsme jako děti tahali flinty a pistole. Uprostřed náměstí se sbíraly veškeré zbraně, co kde kdo našel, musel odevzdat. I my jako děti jsme to tam tahaly s velkou radostí.“ Vzpomínky má také na americké vojáky: „Plzeň osvobodili Američané, k nám přišli taky. U nás v domě bydleli dva oficíři, zabrali si horní patro. Velice čistotní chlapi, a protože neměli kde prát, tak to tam nechávali ležet a brali si otcovy bílé košile. O nic jsme nepřišli, ale měli jsme místo bílého zelené. Já byl malý kluk, byli to veselí chlapíci. Dětem rozdávali žvýkačky, čokoládu. Že by se tam válčilo, to v žádném případě.“

Máma musela být ráda, že ji komunisti nechaj na živu

Situace po válce nebyla pro mladou vdovu po německém vojákovi jednoduchá. „Vyloženě lynče na Němcích si nepamatuju. Akorát, jak říkám, všechen majetek nám vzali, co jsme měli, nenechali nám vůbec nic, i když jsme do odsunu nešli. Přišel předseda a řekl, tady se vystěhujete, sem přijdete do tý cimry, hospoda zůstane národnímu výboru. Babička měla vejminek, ten taky zabavili. Potom si ještě prohlídl pár let starou kolnu z pěkných neomítnutých cihel. Tu nechal zbourat a postavil si z toho barák,“ říká Roland Waclav a dodává: „Máma musela být ráda, že jí nechaj na živu. To bylo hned po válce, máma pro ně byla Němka, to se opakovalo pořád dokola. Komunisti měli navrh, dělali si, co chtěli. Pak potkala otčíma a odstěhovali jsme se do Jáchymova. Do Všerub jsme se vraceli jen na hrob. A soudruhům to vždycky dělalo špatně.“

Ve Všerubech nás nic nedrželo

Maminka šla po válce pracovat do zahradnictví k panu Růžičkovi. Tam se seznámila s  Aloisem Šnajdrem. Pocházel z Plzně, na Lochotíně měli vilu, kterou museli po válce také odevzdat státu. „Ve Všerubech nás nic nedrželo. Otčím byl sice jako Němec těsně po válce zavřený v lágru blízko Plzně, ale Škodovka si ho jako specialistu a odborníka vyžádala zpátky. Pracoval tam pak ještě dva roky. Když se změnila výroba, ve které byl, přihlásil se na inzerát k Jáchymovským dolům. V dolech dělali nábor nových pracovníků. Otec dostal místo revizního zámečníka.“ Rodina se v roce 1949 přestěhovala do Jáchymova. Zde dostali pěkný byt, celé patro v jedné ze tří vilek na kopci přímo nad dolem Svornost. Tady začal malý Roland chodit do školy. Cesta za vzděláním vedla okolo drátů vězeňského lágru nad dolem.

Jehovista, co nechtěl pracovat pro válku

Lágr byl necelých 400 metrů od domu, kde rodina bydlela. „Jednou stál venku mezi drátěnými ploty trestanec. Nehýbal se, jenom stál. Drapli ho a odvedli. Byl to prý Jehovista, který nechtěl pracovat pro válku,“ vzpomíná pamětník. Uran se tehdy těžil pro sovětský zbrojní průmysl. Veškerá produkce odsud šla do SSSR. České uranové doly byly jediným otevřeným zdrojem uranu v poválečné sféře vlivu Sovětského svazu. Staly se jedním z hlavních důvodů eminentního zájmu Sovětů o kontrolu nad územím ČSSR. Lokalitu kolem Jáchymova obsadila Rudá armáda již v létě roku 1945. V tu dobu měli Američané za sebou úspěšný jaderný výzkum a svět svržení atomových bomb na Nagasaki a Hirošimu. Na těžbu uranu využíval režim vězně, kteří zde pracovali v dnes těžko představitelných podmínkách. Oběti těžké práce a krutosti bachařů se počítají na stovky.

Vytáhli nás ven, naložili do auta a odvezli

Rock´n´rollová vlna neminula na konci 50. let ani východní blok. Pamětník vzpomíná, jak se s partou kamarádů naučili nový tanec z dobových filmů a časopisů. „Jezdili jsme z Jáchymova do Varů do Národního domu na odpolední čaje, a protože jsme rock´n´roll tancovali rádi, dostal jsem se s přítelkyní až do Stráže míru jako odstrašující příklad.“ Kvůli zálibě v západním tanci se dostali v roce 1958 do hledáčku StB. Tajní je dle vyprávění zatkli během promítání v karlovarském letním kině. Naložili je do antonu a odvezli na policii. Posadili každého do jedné kanceláře, dál už výslech vedli uniformovaní policisté. „Ale spíš to bylo jen takové bububu, aby nás postrašili,“ konstatuje pamětník. „Jen jeden z kamarádů byl při výslechu asi trochu drzej, tak dostal. Měl nakázáno říkat, že upadl na schodech,“ dodává. 

Na vojně jsem přibral 20 kilo

Roland Waclaw se vyučil zámečníkem a nastoupil na dole Svornost jako jeho otec. V roce 1959 narukoval na vojnu do Vyškova u Brna. Pracoval jako spojař v telefonní ústředně a denně jezdil z kasáren s koňským povozem pro poštu do Vyškova. Dopisy třídil a roznášel je v poledne po jídelnách, ty byly v areálu tři. Za to dostával v každé jídelně od kuchařů do ešusu extra řízky navíc. Jak vzpomíná, během prvního roku vojny díky této „službě“ přibral 20 kilo. Vojna trvala asi o půl roku déle. V tu dobu nastala tzv. druhá berlínská krize, která vyústila ve výstavbu berlínské zdi. Hranice mezi Západním Berlínem a NDR byly uzavřeny, hrozil ozbrojený konflikt. Prodloužením základní vojenské služby bylo možné výrazně navýšit početní stav armády. Proto byl  v ČSSR v tu dobu druhý ročník odvedenců do civilu propouštěn až koncem roku 1961. Po vojně se vrátil jako zámečník na důl Svornost.

Psi měli delší vodítka, aby mohli na vězně vyskakovat

V roce 1962 přešel na úpravnu Eliáš. Zde se vytěžený uran na objednávku SSSR obohacoval, tzn. zvyšovalo se jeho uranové číslo. Pracoval tu na směnách se dvěma mladými vězni. Nikdy si mu nestěžovali na špatné zacházení. „Byli rádi, když jim člověk přinesl cigarety, to jo, ale nikdy neříkali, že by se jim dělo něco špatného, buď ze strachu nebo to tam nebylo. Jen jednou,“ vybavuje si. „Viděl jsem, že jich stálo asi 50 na dvoře ve dvojřadu a kolem pobíhali pohraničníci se psi. Fakt je, že ty psy měli na delších vodítkách, takže na ně vyskakovali, takže asi nakonec udělali to, co po nich chtěli.“ Byli tam všichni, od politických vězňů, přes nábožensky založené až po těžké zločince. Političtí vězni a faráři si podle pamětníka dost hlídali svoji komunitu, a i když byla snaha začleňovat mezi ně zločince, dokázali se tomu ubránit. Podnik Jáchymovské doly (a s ním i pracovní lágry) byl v polovině 60. let s ústupem těžby uranu postupně likvidován. 

Tolik nemáme v lednici, co jsme tenkrát měli

V porovnání s dneškem byl podle pamětníka život v Jáchymově 50. - 60. let oázou blahobytu: „To nemáme v lednici, co jsme tenkrát měli. Byly vysoké výdělky, já měl jako zámečník v dole nástupní plat skoro 3x větší než ve vnitrozemí. Příděly jídla byly tak vysoké, že nebylo potřeba ani chodit normálně nakupovat. Ale nikdo si tenkrát nepřipouštěl, že když fárají dolů a pracují s uranem, jezdí s ním, vozí ho, skládají na rampě, že se pomalu blíží smrti. To nikdo tak nebral, osvěta nebyla. Umíralo se dřív, i otec zemřel na rakovinu plic, protože pracoval nad šachtou.“ Režim rizikovou práci kompenzoval penězi. „Horníci měli tolik peněz, že když šli do hospody, tak tam nemusel nikdo dva dny chodit, útratu měli tak velkou, že zůstávali výčepní v klidu. Navíc pivo bylo levné, každý si mohl dovolit dát, kolik chtěl,“ vypočítává pamětník. 

Hornický den

Když byl tzv. hornický den, byla všude spousta atrakcí. Obyvatelé mohli pořídit, co jinde a jindy nebylo k mání. „Látky, šaty, potraviny lepšího druhu. Přiváželi tam i obrazy, menší formáty, od našich předních umělců a za poměrně nízké ceny. Otec mi koupil Svolinského a to byl takový začátek mé sbírky,“ popisuje, jak se dostal ke své celoživotní vášni. Ve sbírce má kousky od Adolfa Borna, Jana Zrzavého, Jana Baucha, Viléma Plocka, Josefa Jíry, Jana Smetany, Františka Tichého, Josefa Vyleťala, Cyrila Boudy, Antonína Michalčíka nebo Daisy Mrázkové. Cestu do malířských ateliérů mu otevřela malířka Ludmila  Jiřincová, která pravidelně jezdila do jáchymovských lázní a jeho ženě, zdravotní sestřičce, darovala malý obrázek. 

Jáchymovská sobota

Jednou za měsíc byla tzv. Jáchymovská sobota - volný den. “ To jsme už v pátek vyráželi k vodě. Lodě jsme odvezli na nádraží a nalepili na ně ceduli s cílovou stanicí, Cheb, Karlovy Vary...i na Slovensko jsme jezdili. Tam to bylo krásné, slovenské řeky ještě byly takové opravdu přírodní. S vodáctvím jsem začal po vojně. Tenkrát nic nebylo, lodě jsme si stavěli sami. Dá se to zvládnout za týden,“ vysvětluje. „Jednou jsme na řece potkali vojáky, oddíl Dukla Mariánské lázně. Slovo dalo slovo a zjistili jsme s kapitánem, že se známe z vojny. Říkal, kdybyste, kluci, chtěli, můžete jezdit s námi. To byla výborná věc, oni měli k dispozici Pragovku a vlek na lodě, jich bylo asi 10 vojáků a nás 6 vždycky přibrali s sebou. Jeli jsme s nimi i na Slovensko, spali na korbě, bylo to bezvadný. Tam jsme projeli spoustu řek, co bychom bez auta nezvládli. Bylo to nádherný!“ dodává.

Recept na Becherovku neznám

Roland Waclav se ženil rok před okupací. Srpen 1968 prožil v Jáchymově. Stejně jako ostatní občané ČSSR zažil šok, vztek a bezmoc, která tehdy národem otřásla. Do strany nikdy nevstoupil. Naopak kvůli situaci, která panovala v jáchymovské Tesle, kde pracoval v 70. - 80. letech, podal výpověď. V listopadu 1989 byl již zaměstnancem karlovarské Becherovky. Tam nastoupil v roce 1986 a pracoval následujících 16 let. „Dělali jsme diggera, základní složku pro výrobu Becherovky.“ Přestože ví, které byliny se do slavného likéru dávají, přesný recept nezná. „Pytle s bylinami míchal pan ředitel sám. My je pak ukládali do čistého cukerného lihu. Týden se louhovaly v nádržích. Dnešní doba vyžaduje rychlost, takže se výroba likéru změnila. Nemá takovou zlatozelenou barvu a plnou chuť, jako měl dřív, když se stařil v kádích podle původních výrobních postupů. Je také dobrý, ale už je jiný,“ uzavírá vyprávění Roland Waclav.