Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Dělat něco, co je užitečné
1924 – narozen v Hranicích na Moravě
1942 – byl vyhozen z gymnázia a maturoval až po válce
1949 – odešel k salesiánům do pražských Kobylis
duben 1950 - v rámci tzn. Akce K byl internován do kláštera v Oseku
září 1950 – povolán k jednotce PTP
po propuštění práce v továrně v Libčicích nad Vltavou
1965 – odešel do Prahy, živil se mytím oken
1967 – vysvěcen na kněze
1984 – odchod do důchodu
v roce 2020 působil jako kněz v Praze-Kobylisích
Jan Vývoda se narodil 21. prosince 1924 v Hranicích na Moravě. Jeho otec vlastnil v Hranicích úspěšnou ševcovskou dílnu a matka vypomáhala v manželově podniku. Jan měl dvě mladší sestry. „My jsme měli učně, kteří byli se zaopatřením u nás. Byli to sirotci, kteří neměli nikoho, kdo by se o ně staral. U nás bydleli, u nás jedli. Měli delší učební dobu a ten čtvrtý rok nahrazovali to, co bylo potřeba navíc.“ Po komunistickém převratu v roce 1948 musel Janův otec propustit všechny zaměstnance a ve firmě už pracovat jen sám. Režim totiž nastavil podmínky tak, aby bylo v podstatě nemožné zaměstnávat lidi. „Zisky řemeslníků byly minimální, jen pokud pracoval, tak za tu práci si mohl vzít peníze, ale jinak zisk z podniku byl dvouprocentní.“
Z druhé světové války vzpomíná Jan Vývoda především na povinné zatemnění a lístkový potravinový systém, kdy byl na osobu příděl jen 17 dkg chleba. „To byl jeden krajíc. A navíc to byla taková základní potravina, protože maso moc nebylo a vůbec ničeho moc nebylo. Takže brambory a zelí byla základní kuchyně.“ Další vzpomínka na válku se týká starého hotelu, který stál nedaleko Hranic na Moravě. Němci hotel opravili a nastěhovali tam dívky z Hitlerjugend. Jenže hotel stál hned vedle Hranické propasti, nejhlubší propasti na našem území, a stávalo se celkem pravidelně, že dívky do propasti skákaly, když k nim třeba dorazila informace, že jejich otec zemřel ve válce. Časem musela u propasti stát hlídka, aby se zamezilo sebevraždám.
Jan vychodil obecnou školu a nastoupil na gymnázium, z kterého ho ale za války, v roce 1942 vyhodili, protože redukovali počty studentů. Šel se tedy, po vzoru otce, učit ševcem, ale v roce 1943 byl poslán na několik měsíců jako výpomoc do Porýní, kde bylo jejich hlavním úkolem uklízet nepořádek po náletech. „Jmenovalo se to Technische Nothilfe a tam jsme byli jako němečtí vojáci, dostávali jsme marku denně a byla to víceméně taková práce jako u PTP.“Ke konci války byl zapojen do totálního nasazení i v textilní továrně v Hranicích na Moravě, kde, jak vzpomíná, hlavně hráli karty. Nebezpečnější už bylo, když je úplně na konci války povolali na kopání zákopů.[1]
Ke konci války se už všude šířily zprávy, že Německo začíná prohrávat, ale ještě poměrně dlouho trvalo, než němečtí vojáci opustili město. „Ti poslední, kteří odcházeli, tak zaminovali silnici před městem. A ještě tam jedna četa šla a ti prostě vylítli do luftu. Ty tam ráno sbírali.“ Pak už začali přicházet vojáci z ruské Rudé armády, kteří, oproti Hitlerově dobře vybavené a motorizované armádě, vypadali jako neschopní boje. „Vzpomínám si, že ke konci války, když se vraceli lidé z koncentráků, a nějaké ty německé zajatce vodili, tak staří lidé, tak tak nad hrobem, holí ty vojáky bili, což jsem nedokázal pochopit, jaká v nich byla zloba. Chtěli nějakým způsobem dát najevo, že ti mocipáni zkrachovali, a tak alespoň zmlátili tam nějakého vojáka.“
Ještě během války, poté co byl propuštěn z totálního nasazení, nastoupil Jan do lesnické školy a v té době také dostal krejčovský výuční list. V roce 1945 nastoupil znovu na gymnázium, kde musel splnit zkoušky za dva ročníky, které mu válka vzala[2]. Jako životní povolání si však nevybral krejčovství. „Po maturitě jsem odešel k salesiánům. To je taková kongregace, která se věnuje výchově mládeže.“ V roce 1949 přešel do salesiánského centra v pražských Kobylisích. V Kobylisích Jan dlouho nepobyl, hned v dubnu roku 1950 začala takzvaná akce K, tedy násilné rušení mužských klášterů a internování duchovních do internačních klášterů. Dne 14. března 1950 večer proběhla v kobyliském selesiánském centru policejní prohlídka. „Tehdy páter, který měl na starosti studium, řekl klukům, aby hlavně nedovolili těm pánům, aby někde byli sami, takže oni neměli možnost někde něco nastrčit.“Druhý den na to přišla StB znovu, tentokrát s informací, že klášter přebírá stát, aby se salesiánům nekomplikovala práce s mládeží hospodářskými starostmi. „Nasadili tam dva zmocněnce, jeden byl z ministerstva školství a jeden z Ústavu pro věci církevní.“
Přibližně měsíc pak fungovalo salesiánské centrum pod státní správou. V noci ze 13. na 14. dubna 1950 najely do kláštera ozbrojené jednotky a násilně internovaly všechny řeholníky do koncentračního kláštera v severočeském Oseku. „Mě vzbudili tak, že se samopalem stál jeden nade mnou. Vesměs ti pomocníci ani nevěděli, o co jde.“ Jan Vývoda vzpomíná, jak byli muži, kteří je odváželi, překvapeni, že řeholníci nepůsobili vůbec smutně, ve skutečnosti totiž byli docela rádi, že se všichni vidí, nikdy předtím se nestalo, že by mohli být všichni salesiáni pohromadě[3].
Ústav potom pod státním řízením fungoval až do konce školního roku. „Takže oni (kluci ze salesiánského ústavu, pozn. ed.) se cítili strašlivě okradení. Chtěli je zpracovat tak, aby ti kluci jim šli na ruku a ono to bylo úplně naopak.“Po prázdninách už se kluci neměli kam vracet, do salesiánského ústavu se nastěhovali nejprve vojáci a později prostor sloužil jako škola pro lidi s vadami řeči.
„My jsme tomu tehdy dost dobře nerozuměli, protože oni tomu všemu dávali nějaké jiné názvy. Když nás postátnili, tak nám chtěli pomáhat a pomáhali nám do hrobu. A v tom Oseku nás chtěli asi převychovat.“Komunistický režim měl svou představu, o tom, k čemu slouží řeholní řády. Viděli jen skupiny lidí, kteří žijí na úkor státu a ničím společnosti neprospívají. V internačních klášterech se tedy hlavně snažili duchovní naučit manuální práci, aby je potom mohli využít jako dělníky. „Oni byli hrozně překvapení, že my pracovat umíme. Všechno jsme si vždycky dělali sami.“ Salesiánům byly rozděleny práce, někdo se staral o zahradu, někdo o dobytek, jiní zase pracovali ve výrobě, která byla do Oseka zavedena z jedné továrny v Děčíně, a která se specializovala na okenní a dveřní panty. „Já jsem tam obdivoval jednoho pátera. Byl už předtím v koncentráku. On neustále pracoval a nebyl vůbec žádný výsledek.“
„Zajímavé bylo to, že ta vnější policejní ochrana se každý měsíc střídala, protože už za měsíc byli ti lidé nepoužitelní.“ Policisté byli vždy překvapeni, že řeholníci jsou normální lidé. Mezi ostrahou a internovanými duchovními panovaly většinou přátelské vztahy. Konala se třeba i vzájemná utkání ve volejbale a ostraha byla vždy znovu překvapena, že je salesiáni porážejí. „Přišli a řekli: ,Já bych potřeboval opravit rádio.‘No, tak mu tam někdo opravil rádio nebo motorku.“Po nějaké době se musela ostraha obměňovat, aby zase, alespoň na chvíli, někdo řeholníky hlídal. Jan Vývoda vzpomíná hlavně na jednoho dozorce z Jihlavy, který po třech měsících odešel, protože byl celý život zvyklý pracovat s lidmi, kteří něco udělali, a nedokázal držet dozor nad nevinnými.
Dále v Oseku existovala vnitřní ochrana, kterou zajišťovala StB. „Ti nám nezasahovali do života. Ti se spíš starali, aby měli klid.“StB organizovala i různé akce, například petici proti válce v Koreji. Jeden salesián se přihlásil, že by na petici ještě rád dodal svůj podpis, a pak před zraky příslušníků StB celou petici roztrhal. „Tak to bylo rodeo. Okamžitě ho zavřeli a odvezli do Želivi, kde byl takový přísnější režim.“ V konání bohoslužeb nikdo salesiánům nezabránil. Každý den byl zahájen mší svatou a teprve pak se šlo pracovat. Jen občas jim třeba zakazovali číst určité knihy. „Bylo vidět, že na takový způsob života nejsou zvyklí. Měli z toho strach.“StB zkrátka neustále sledovala, co řeholníci dělají, a snažila se je přistihnout při nějaké protistátní činnosti, jinak je ale příliš neomezovala.
V klášteře v Oseku pobyl Jan Vývoda jen do září 1950, kdy byli všichni mladí duchovní odveleni na vojnu. „Teprve později jsme se dozvěděli, že to, kam jsme my byli odveleni, byly Pomocné technické prapory. Byl to vlastně takový vojenský pracovní tábor, kde se vůbec nejednalo o obranu vlasti, ale našimi zbraněmi byly krumpáč a lopata.“ Za dobu u PTP vystřídal Jan mnoho různých prací. Pracoval v kamenolomu, na stavbě trati, v lesích, na stavbě silnic a tak dále. Na různých místech byly i různé podmínky. Někdy to bylo i tak, že dokud člověk nesplnil normu, tak nemohl odejít. Jindy zase byly normy tak vysoko nastavené, že bylo předem nemožné je splnit, a tak se o to ani nikdo nesnažil. „My jsme nedostávali peníze. Peníze mohl dostat ten, co pracoval na sto třicet procent, a přirozeně ty normy byly dělány tak, aby se to nezvládlo.“
Jednou z mála věcí, které Jana Vývodu u PTP posilovaly, byly tajné bohoslužby, které se konaly v noci. Častokrát před budíčkem někdo vtrhl na celu, aby duchovní při zakázaných mších nachytal, ale nikdy neměli štěstí. V jednotkách se setkávali lidé z opravdu různých částí společnosti. „Byli tam jednak bohoslovci, jednak mladí kněží, jednak lidi, kteří byli nezařaditelní, lidi ze zemědělství, kteří nechtěli opustit vlastní statek, a velmi často se tam dávali lidé, kteří byli nějakým způsobem nepohodlní.“ K PTP se mohl člověk dostat z různých důvodů. Jan Vývoda vzpomíná, že jeden mladík se tam dostal třeba tak, že se jeho dívka líbila synovi jednoho vysoce postaveného komunisty. Syn si postěžoval otci, že nemá k vytoužené ženě přístup, a otec poslal nepohodlného mladíka k PTP, aby se prostor uvolnil.
Po dvou letech, kdy měla Janovi končit vojna, ho automaticky přeřadili do dlouhodobého vojenského cvičení. Od té doby nevěděl, kdy a jestli vůbec se ještě někdy dostane domů. „V táborech se často velitelé vyjadřovali tím způsobem, že je to likvidační tábor, že se odtud zkrátka živí nedostanem.“Nakonec strávil Jan Vývoda u jednotky PTP čtyřicet měsíců, tedy skoro dvakrát tolik, než byla standardní délka vojenské služby.
Po návratu z vojny začal Jan Vývoda pracovat ve šroubárně v Libčicích nad Vltavou a vydržel tam čtrnáct let. Opět měli zaměstnavatelé pocit, že budou muset naučit řeholníka práci, ale nakonec museli uznat, že Jan pracuje lépe než většina. Každý den musel dojíždět z Prahy do Libčic tři čtvrtě hodiny vlakema pracovní doba začínala vždy ve tři čtvrtě na šest, takže byl z práce neustále vyčerpaný. „Bylo to dost náročné, ale šlo to. Nakonec nešlo jenom o to, abych já to nějak přežil, ale bavilo mě dělat práci, která je užitečná.“Jan pracoval tak dobře, že když ho mistr pak posílal na práci k vertikálnímu lisu, tak ho prosil, ať pracuje trochu méně. „Říkal mi: ,Já jsem tam určoval normu, tak prosím tě, buď rozumný, mohl by sis sice vydělat, ale já bych to zase odnesl.‘Takže to byla už potom pohodová práce.“
Komunisté měli dobře vymyšlené způsoby, jak donutit pracovat co nejvíce lidí. Například lákali ženy do zaměstnání tím, že mají také právo podílet se na budování socialismu. „Ale důsledkem toho bylo, že mužům se snížil plat, takže potom to byla opravdu sociální potřeba, aby ty ženy pracovaly také.“Jan Vývoda vzpomíná, že často byly ženy zoufalé z toho, že nepochopily, jak fungují pracovní normy, a tak jim musel Jan vysvětlovat, že když pracují přes normu, tak jim peníze navíc dají třeba jednou nebo dvakrát a potom normu zvýší. Takže problém byl vlastně v tom, že čím víc se pracovalo, tím víc práce se požadovalo, ale stále za stejné peníze. „Takže to byl takový podfuk.“
V roce 1965 přešel Jan Vývoda do Prahy, protože už pro něj dojíždění do práce bylo příliš vyčerpávající, a také aby mohl fungovat v salesiánské farnosti. V Praze našel zaměstnání ve firmě Úklid, kde myl okna a výkladní skříně. „To mělo taky určitou výhodu, protože člověk se dostal kolikrát do takových domácností, kde byli velice vděční, že tam mají normálního člověka. Vždycky to bylo na nějaké doporučení, protože měli vždycky obavu, aby se tam nějaký fízlák nedostal.“ Takto se Jan Vývoda dostal do domácností budoucích ministrů a velvyslanců a chodil mýt okna dokonce Jaroslavu Seifertovi. „On si nestěžoval nijak, že ho hlídají. To přehlížel, žil si ve svém vlastním světě.“ V podniku Úklid pracoval Jan Vývoda dalších skoro dvacet let a v roce 1984 odešel do důchodu.
Roku 1967 byl Jan Vývoda vysvěcen na kněze. „To studium probíhalo tak, že každý sám dostal nějakou literaturu, kterou si prostudoval. I když to bylo hodně náročné, protože času bylo málo a práce byla dost vysilující.“ Zkoušky chodili dělat tajně k jednotlivým profesorům a pak, když byla vhodná příležitost, tak se přešlo k vysvěcení. Taková vhodná příležitost se naskytovala třeba každý měsíc, když kardinál Trochta[4], který byl jinak internován, jel do Prahy k lékaři. Při té příležitosti byl vysvěcen i Jan Vývoda, a to v kardinálově bytě v Holešovicích. „Měl takový zajímavý liturgický oděv. Tepláky.“ Od roku 1969 začal Jan Vývoda vypomáhat v salesiánské farnosti v pražských Kobylisích. Věděli, že se na každé komunistické schůzi probírá činnost mládeže v kostele, takže museli být velice opatrní. Naštěstí jim vždycky někdo donesl informace ze schůzí, takže se alespoň částečně orientovali v tom, na co je třeba si dávat pozor. „Mě už celkem potrestat nemohli nijak víc, a kdyby mě pustili, tak by tam museli dát nějaké nové hlídače, tak to nechali tak.“
Jan Vývoda je v salesiánské farnosti velmi oblíbený a nikdo mu tam neřekne jinak než Jenda. V roce 2008 o něm v nakladatelství Portál vyšla kniha s názvem Žádný smutek se nekonal, kterou editovali jeho farníci Ludmila Zabranská a Milan Moc. V knize jsou zaznamenána některá kázání pátera Jana Vývody, jeho zamyšlení nad různými tématy, ale nachází se tam i rozhovor o jeho životě a názorech a vzpomínky na kontakt s ním od jeho blízkých přátel. Ve všech těchto vzpomínkách se neustále opakují slova klid, laskavost a optimismus a to jsou opravdu vlastnosti, které Jan Vývoda má v míře až neuvěřitelné, a je to patrné už po pár minutách strávených v jeho společnosti.
Jan Vývoda stále žije v Kobylisích a podílí se na chodu farnosti, slouží mše, křtí, oddává, pohřbívá. Jeho život opravdu nejvíce charakterizuje touha dělat něco užitečného. To hrálo také zásadní roli při volbě kněžského povolání. „Já jsem tehdy uvažoval, kam půjdu, a chtěl jsem dělat něco, co je potřeba, co je užitečný. A mně se zdálo, že výchova mládeže bude vždycky potřeba. A nikdy jsem toho nelitoval.“
[1] Zabranská, Ludmila; Moc, Milan: Žádný smutek se nekonal. Salesián Jan Vývoda, Praha 2008, str. 8
[2] Zabranská, Ludmila; Moc, Milan: Žádný smutek se nekonal. Salesián Jan Vývoda, Praha 2008, str. 8
[3] Zabranská, Ludmila; Moc, Milan: Žádný smutek se nekonal. Salesián Jan Vývoda, Praha 2008, str. 11
[4] Štěpán Trochta (1905-1974) byl jedním ze zakladatelů české provincie salesiánů. Během druhé světové války byl vězněn v koncentračním táboře za protinacistický odboj a několikrát zde jen těsně unikl smrti. Během 50. let byl v násilné internaci a poté byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen a vězněn v nejtěžších komunistických věznicích. Po válce byl jmenován biskupem litoměřickým a v roce 1969 byl papežem Pavlem VI. jmenován kardinálem.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vendula Müllerová)