Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lidmila Výšková roz. Lídlová (* 1923)

• narozena 22. června 1923 v Manětíně

• vyučená kadeřnice

• od ledna do října 1943 nuceně nasazena na práci do Německa – Flak ve Schleissheimu u Mnichova

• uvolněna domů na svatbu, již se nevrátila

• manžel lesník v Krašovicích, paní Výšková byla s dětmi v domácnosti, potom práce v lesních školkách

Dětství a škola

Lidmila Výšková, rozená Lídlová, se narodila 22. června 1923 v Manětíně. Když jí bylo šest let, přestěhovala se rodina do Plzně. Rodiče se rozvedli, Lidmila vyrůstala u matky v Plzni a její bratr žil s otcem v Praze. Po skončení měšťanské školy v roce 1937 nastoupila do učení na kadeřnici. „A v březnu 1939 sem přišli Němci. Nás zabrali. V Plzni jsem viděla střelce na motorkách, plně ozbrojený. Tenkrát byla zima. Strašně padal sníh, počasí bylo opravdu tak špatný jako to, že sem přišli Němci.“ V roce 1941 byla vyučená a začala pracovat jako kadeřnice v Plasích.

Nucené nasazení

Zrovna připravovali s přítelem svatbu, když jí na konci roku 1942 přišel přípis, že se má 18. ledna 1943 dostavit k transportu do Německa na nucenou práci. „Na ten den nezapomenu. Byli jsme shromáždění v Plzni na nádraží a čekali jsme na vlak od Prahy. Přivítali nás tak, že jsme každý dostal věnec buřtů a jeden chleba. Tím jsme se trochu potěšili a zasmáli. Nakonec přijel vlak. Byl to vlak od Prahy, kterej byl už plnej mladých lidí, kteří jeli s náma do Německa. My jsme přistoupili, oni na nás volali, mávali. A zpívali písničku, že se nebojí, tak nám dodávali kuráž.“

Po příjezdu do Mnichova je odvezli do velké haly, asi divadla. Bylo tam jeviště, na kterém seděli muži v uniformách, kteří postupně vyvolávali jména nuceně nasazených a rozřazovali je do různých pracovních lágrů. Lidmila Lídlová byla zařazena do skupiny asi třiceti dívek. Vezli je autobusem, ale nikdo nevěděl kam. Byl leden, brzy se stmívalo a navíc bylo kvůli bombardování povinné zatemnění, v Mnichově byla tma. Jejich cesta skončila v ohrazeném vojenském objektu uprostřed lesa. „Odvedli nás do takových dřevěných baráků. Protože nás bylo dvaatřicet, tak nás dali do dvou místností po šestnácti. Byly tam palandový postele, takže jsme to rychle zabraly. Ale protože jsme se tak bály, že jsme se nemohly zamknout, tak jsme nandaly židličky a stoly, všechno ke dveřím, aby na nás v noci nikdo nemohl, protože jsme nikoho jiného neviděly než německý vojáky. V noci skutečně někdo zabouchal a dral se nám do dveří. Nakonec to byl opravdu německý voják, my jsme se lekly. Ale byl to náš lagerfíra (Lagerführer), měl nás na starosti a šel se podívat, jak jsme ubytovaný. Takže až ráno, když jsme se probudily, tak jsme zjistily, že tam nejsme jen děvčata, ale bylo s námi taky sto dvacet našich českých chlapců, kteří přijeli po nás, protože se ubytovávalo postupně. Takže jsme měly radost a jásaly jsme, že se nebudeme bát, že jsou tam naši chlapci.“

Dívky byly v lágru u Schleissheimu blízko Mnichova, kde byly vojenské sklady Flaku, protiletadlové obrany. Chlapci i většina dívek zde pracovali ve skladištích. Asi deset dívek bylo vybráno jako pomocnice do kuchyně, mezi nimi také paní Výšková. Dívky zde pracovaly pod dohledem čtyř německých kuchařek. „Měly jsme tam čtyři kuchařky, byly to Němky, ale byly to Bavoračky a byly to opravdu slušný paní, jednaly s námi hezky.“ S Němci vůbec nebyly problémy, chovali se k nuceně nasazeným korektně.

Práce v kuchyni a lepší přístup k jídlu poskytovaly možnost pomoci. „Zbraně vozili do skladišť Flaku vězni z Dachau – ruští zajatci. A hlídali je němečtí vojáci. Tam byly koleje, které vedly až před náš lágr. A ty ruský zajatci – my jsme viděly, jak byli ti chlapci zubožení, tak jsme se snažily jim trochu pomoci. Jak jsme byly v kuchyni, tak jsme střádaly chleby. A když jsme viděly, že se ty naše kuchařky nedívají… (...) Když jsme měly chleby připravený a viděly jsme, že přijeli zase ty ubohý lidi, tak jsme jim potajmu házely chleba. A jednou se stalo, že nás viděla naše vrchní kuchařka, ze který jsme měly celkem strach, aby to nevěděla. Ale ona k nám přišla a řekla, abychom se nebály, že na nás nic neřekne, že má u Stalingradu dva syny a nemá o nich žádné zprávy a byla by taky šťastná, kdyby jim ruská matka dala kousek chleba. Tím nás dojala, a když zase přijeli ruští zajatci, tak už jsme se tak nebály jim něco dát.“

Práce v kuchyni začínala už v pět hodin ráno, kdy se musela roztopit kamna, na kterých se vařily dva velké kotle – jeden s čajem a jeden s chlebovou polévkou. Ta se vařila tak, že se do vody naházely všechny zbytky chleba a nechaly se zcela rozvařit. Výsledek nebyl příliš chutný. Paní Výšková popisuje jídla, která vařily, jako „čvochy“. Většinou byly brambory, nebo někdy zelí. Chlapci měli často hlad, protože k snídani dostali jen čaj a malý tmavý chléb – komisárek, k obědu byly brambory. Na přilepšenou jim chodily balíčky z domova, které se posílaly po dráze a nikdy se neztratily.

Dívky měly dlouhé směny, protože vařily ještě večeři a pak uklízely v jídelnách. S prací končily až po 18. hodině.

Ostatní dívky pracovaly jako švadleny, šily oblečení pro německé vojáky. Výhodou bylo, že si po pracovní době mohly na šicích strojích šít i pro sebe, což jednou využila i Lidmila, kamarádka jí na stroji ušila kabát. Chlapci pracovali ve skladištích, kde balili a připravovali věci na frontu.

Ubytování bylo v dřevěných přízemních barácích. Dívky byly ubytovány po šestnácti na světnicích a spaly na patrových palandách. Ze začátku zde byly štěnice, ale potom byl tábor vydenzifikován a dále je už štěnice netrápily. Neměly ale sprchy, jen velké koryto s kohoutky, kde tekla jen studená voda. Paní Výšková si ale pochvaluje pořádek a dobré německé zásobování, které neopomnělo ani ženské hygienické potřeby.

Velkou hrozbou byly nálety. V lágru totiž nebyly kryty. Přitom – protože se jednalo o vojenský objekt – bylo nebezpečí náletu velké, i když byly haly maskované, aby splynuly s lesem. Nuceně nasazení vyfasovali na ochranu před nálety jen helmy. Později chlapci sami postavili svépomocí v loukách kolem tábora provizorní kryty.

V lágru byl poměrně volný režim. Když si nuceně nasazení udělali svoji práci, nikdo je více nehlídal, němečtí vojáci si jich nevšímali. V sobotu a v neděli měli volno. Mohli se volně pohybovat po areálu, hrát fotbal, volejbal apod. Pokud chtěli ven, museli mít u sebe propustku. Ale nebyl problém dostat se na výlet, dokonce i na dva dny. Paní Výšková vzpomíná, že jezdily s dívkami do Mnichova prohlížet si památky, podívala se i do Salzburku a Garmische.

Propustka na svatbu a konec nuceného nasazení

Protože měla napracováno hodně hodin, dostala se Lidmila Lídlová dvakrát domů na dovolenou. „A mezitím můj budoucí manžel (Výšek) žádal, abych přijela domů. Protože on byl lesák a byl vdovec, měl jednu dceru. Byl zaměstnaný u knížete Metternicha a ten mu povolil, že potřebuje ženu. Tím pádem mne pustili domů, ale pustili mne domů jen na čtrnáct dní – jen na svatbu, pak jsem se měla okamžitě vrátit. Já jsem se měla vrátit těsně před Vánoci, už jsem měla připravený lístek zpátky do tábora. Jenomže byla válka a já jsem musela jet autobusem. A ten bral jenom dělníky. A já už jsem čekala s kufrem, že půjdu do autobusu, a on mne nevzal. Řekl: ‚Paní, já beru jen dělníky. Dojděte si do Plzně, jak chcete.‘ Takže mne nevzal. A bylo to před Vánoci, muž řekl: ‚Pojď domů.‘ Tak jsem už zůstala doma. Napřed mi vyhrožovali Mirošovem (ženský trestní tábor), ale já už jsem byla těhotná, tak jsem říkala: ‚Nic se nemůže stát.‘ A skutečně, v březnu mi přišel rozvázaný pracovní poměr a zbytek peněz. A tím moje práce v Německu skončila.“

U nuceně nasazených platilo, že Němci pouštěli domů ženy v pátém měsíci těhotenství. Díky tomu také paní Výšková nemusela do kárného ženského tábora v Mirošově.

Nuceně nasazen byl také její bratr Slávek Lídl. Pracoval v továrně ve Vídni. Ale utekl odtud a poté se až do konce války skrýval. Po válce pracoval v letecké továrně Aero v Praze, dodělal si maturitu na elektrotechnické průmyslovce a byl výborný pracovník, který vymyslel i několik zlepšováků. V roce 1968 utekl do Kanady, odkud se vrátil až v roce 1989. Po dvou letech v Čechách zemřel.

Válka

I doma v Krašovicích zažila paní Výšková mnoho strachu a hrůz spojených s válkou. Vzpomíná na stanné právo v roce 1942, kdy po vyvraždění Lidic obcházeli němečtí vojáci vesnice a hledali zbraně. „ Najednou v noci přijeli němečtí vojáci, obklíčili celou vesnici a prohlíželi stavení po stavení, jestli tam nejsou zbraně. To bylo stanné právo. Jakmile u někoho našli zbraň, okamžitě ho zastřelili. Ve vesnici, kde já jsem bydlela, v Krašovicích, našli u dvou lidí zbraň, bylo to ve mlejně a ještě pan Pašek. Ty odvezli a ještě ten den je v Lobzích zastřelili. To jsme se pak dozvěděli. Můj manžel byl lesák a my jsme měli taky zbraně. Manžel měl dvě zbraně, které ale byly evidované, byly na ně papíry. Takže když k nám přišli němečtí vojáci, tak zjistili, že je všechno v pořádku. A byl tam ještě psací stůl, tak ho chtěl manžel otevřít, měl ho zamčený. Ale zapomněl, že tam měl starý revolver! Bylo štěstí, že ten Němec mávl rukou a nechtěl ten psací stůl otevřít, protože viděl, že papíry na ty dvě brokovnice jsou v pořádku. Teprve když odešel, tak jsme se dozvěděli, že zastřelili ty dva lidi. A ještě nějací lidé ve vesnici měli pušku. Jeden myslivec, když viděl, že k němu jdou ti vojáci, tak jak měl flintu pověšenou, tak ji postavil do rohu a pověsil na ni dlouhý kabát. A Němci tam byli, ale náhodou se na to nepodívali. Říkali jsme, kdyby byli našli ty zbraně, to by byly druhé Lidice.“

Ošklivý byl také konec války, duben 1945, kdy bylo Plzeňsko bombardováno a létali tzv. hloubkaři, což byla malá letadla, která létala nízko u země a střílela třeba po vlacích. Byli nebezpeční, „stříleli po všem živém“. Jednomu sedlákovi ve vesnici zastřelili koně u vozu a on přežil jen proto, že rychle uskočil do příkopu u cesty.

Skrze vesnice také utíkali němečtí vojáci. „To byly kolonie vojáků, kteří běželi a nevěděli kam. Přijeli na obec a ta je musela rozmístit lidem do domů. Mně tenkrát přidělili taky dva německý vojáky. Oni nevěděli vůbec nic, my jsme jim říkali, že bude konec války. Měla jsem volnou místnost, tam jsem jim ustlala. Jednu noc u mne spali, druhý den museli mašírovat dál. Ten jeden Němec si tam dal fotografii manželky, to byl slušný člověk. Ale ten druhý byl opravdu esesák. Když odcházel, tak mi probodl bajonetem kočárek (pro malou dcerku). (...) Říkala jsem si, jak ti lidi museli být zlí.“

Po válce

Po svatbě zůstala paní Výšková v domácnosti a starala se o děti a malé hospodářství. Manžel byl lesníkem v Krašovicích, takže žili v hájovně na samotě. Nejprve pracoval pro knížete Metternicha, později připadly knížecí lesy Státním lesům. Když děti vyrostly, paní Výšková začala pracovat v lesních školkách. Po odchodu manžela do důchodu se přestěhovali do bytu v Plzni.

I po válce paní Výšková udržovala kontakty s lidmi z nuceného nasazení. Říkali si Flakaři a setkávají se dodnes, jak jen to je možné.