Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Táhněte domů! Pak nám zkroutili ruce a estébácké praktiky nikdy neskončily
narozen 24. března 1961 v Uherském Hradišti
v 70. letech se vyučil instalatérem v Hodoníně
v roce 1978, při příležitosti 10. výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy, popsal zeď ve Starém Městě protisovětskými hesly
za svůj přečin strávil tři týdny ve vazební věznici v Brně-Bohunicích, následně byl odsouzen na tři roky podmíněně
v roce 1980 mu byl zbytek trestu prominut na základě amnestie Gustáva Husáka
přesto se až do roku 1989 potýkal s šikanou, ponižováním a snahami o diskreditaci ze strany StB
po sametové revoluci byl soudně rehabilitován
Desáté výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy oslavil po svém. V sedmnácti letech ozdobil zeď ve Starém Městě u Uherského Hradiště protisovětskými hesly. Následoval výslech, vazba, soud, podmínka. A především všudypřítomnost příslušníků StB. Kádrová kaňka přerostla ve flek, který uměl vyčistit jedině samet. „Estébácké praktiky [za minulého režimu] nikdy neskončily. Domovní prohlídky, psychické vydírání. Oni nedali nikdy pokoj, nikdy,“ vzpomíná Vladimír Vyskočil.
Vladimír Vyskočil se narodil 24. března 1961 v Uherském Hradišti. Matka Marie, za svobodna Mařáková, pracovala na dělnické pozici v tiskárně ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Otec Vladimír zastával post úředníka v uherskohradišťské pobočce Silnice, národní podnik Brno. „Dětství bylo pestré, měli jsme baráček, naši chodili do práce a babička byla doma, ona mě vychovávala, protože jsem nechodil do školky. Měli jsme slepice, kačeny, králíky. Kačeny jsme chodili pást na potok, byla tady zábava. Od rána do večera jsme byli venku na ulici.“
Zatímco s babičkou strávil dětství, dědečka nestihl ani poznat. Antonín Vyskočil se stal obětí bombardování Starého Města během druhé světové války. K události došlo 16. dubna 1945, tou dobou dědeček pracoval na tamní dráze. „Byl tam nějaký vlak, který přejížděl z nádraží do cukrovaru, oni [spojenci] bombardovali cukrovar a padlo jich tam, myslím, devatenáct tehdy. To už byl konec války.“ Tragickou událost dodnes připomíná pomník na Brněnské ulici ve Starém Městě.[1]
Ze svých sedmi let si Vladimír Vyskočil dobře pamatuje srpnovou okupaci. „My jsme jezdili na dovolené, od taťky [z práce], od těch Silnic, oni měli hodně zájezdů. Toho srpna jsme jeli na dovolenou do Luhačovic. A když jsme byli na chatě, myslím čtyři rodiny, tak toho jednadvacátého se to stalo. To si pamatuju, když nás vzbudili o půlnoci a nad Luhačovicemi letěla letadla, hrála v rádiu státní hymna, maminky plakaly, my jsme se museli sbalit a odjet domů. Nevěděli jsme, jestli nebude válka. To jsme jeli vlakem a v Luhačovicích na přejezdu už byly ruské tanky. Vlak zastavili a už začínala ta dramatická doba.“
Po základní škole, v polovině 70. let, nastoupil na střední odborné učiliště v Hodoníně, kde se učil instalatérem. „Blížil se rok sedmdesát osm, desáté výročí okupace, a to už jsem věděl, že se něco stane. Pročítal jsem si noviny, poslouchal Hlas Ameriky, Svobodnou Evropu, Karla Kryla.“ S kamarádem Petrem Talákem se k desátému výročí invaze Varšavské smlouvy rozhodli pro „malý odboj“. „Byl to vlastně můj výmysl, já jsem všechno zorganizoval, nachystal. Tady [ve Starém Městě] je sokolovna, která má zídku, tu jsme pomalovali protistátními hesly. Příklad: ,Běž domů, Ivane’, ,Táhněte domů, my vás tu nechceme’. No a při tom nás někdo udal. Jsem se otočil, svítila na mě světla a už nás měli, no.“
Na tehdy nezletilého Vladimíra Vyskočila a jeho o rok staršího, osmnáctiletého komplice zavolal Bezpečnost shodou okolností rodinný přítel spolupachatele Petra Taláka. „Ale on neměl tušení, kdo to je. Kdyby to věděl, tak to neudělal.“ Hlídka dorazila na místo téměř okamžitě. „VB Žiguli, to si pamatuju jako dneska, zkroutili nám ruce a odvezli do hradišťské věznice. Během toho dne, to byla neděle, tam povolali snad 20 svědků. Všechny dovezli k výslechu. A my jsme byli zavření v Hradišti v cele.“ Ještě tentýž den musely nápisy ze zídky zmizet. „Můj taťka se strýcem to musel zatřít, než budou lidi chodit do kostela, aby to nikdo neviděl.“
V uherskohradišťské věznici strávili noc. „Zavřeli nás každého zvlášť do cely a ráno nás převezli do Brna, do Bohunic do vazby, a tam teprve začal výslech. Tam už na nás čekali, všechno věděli.“ Jak v dobách normalizace probíhalo vyslýchání nezletilého ‚rozvraceče republiky‘? „Vysvlékli jsme se, museli jsme. Stáli jsme před nimi nazí, vysvlečení donaha. A teď to začalo: ,Kdo byl Dubček, kdo to byl Hitler.’ Tak jsem jim řekl ten příběh z Luhačovic, to oni mně nevěřili. Bylo to fyzicky proti nám, to bylo kruté.“
S Petrem Talákem nebyli předem domluveni na jednotné verzi příběhu. „Nic jsme neplánovali, kdyby se náhodou něco stalo.“ Následoval třítýdenní pobyt ve vazbě. „Tam byli čtyři vězni plus já. Chodili jsme akorát na vycházky.“ Vězeňskou nudu „zpestřovala“ šikana bachařů. „Nesměli jsme sedět na posteli. Byly tam tři židle a nás tam bylo pět, tak dva museli stát a vystřídat se. Z chleba byly udělané kostky, tak jsme hráli kostky.“ Absurdní divadlo se hrálo na obě strany. „Zrovna byla neděle a v neděli to tam bývalo takové volnější. Přišel bachař, otevřel tu celu a říkal: ,Co budeme dělat?’ A Mirek říkal: ,No nic, tak kdo zdvihne tu židli jednou rukou?’ A ten bachař s námi soutěžil.“
Po třech týdnech se oba pachatelé dostali z vazby. „Ještě předtím tam bylo takové, že: ,Už bys chtěl jít domů, že? Meruňky už zrají, už jsi to dlouho neviděl.’ A takové psychické vydírání. Ale pustili nás a 22. listopadu, mám dojem, byl soud. […] Já jsem byl mladistvý, dostali jsme podmínku tři roky na deset měsíců. I když jsem byl mladistvý, tak jsem měl takovou sazbu, jako dospělý.“ Sankcí však ve skutečnosti bylo více. „Taťka byl úředník, tak skoro přišel o práci. Mně vyhrožovali, že už se nevyučím, řidičský průkaz jsem si nemohl udělat. Potom domovní prohlídky, chodili, psychicky vydírali.“
Navzdory výhrůžkám nakonec mohl po propuštění z vazby pokračovat ve studiu. Avšak s příslušníky StB za zády. „Ve třetím ročníku už jsme normálně pracovali na stavbách. Došli [domů] dva estébáci, mamka věšela prádlo, a oni: ,Kde máte syna?’ ,V práci, kde by měl být?’ ,A vy to víte, že je v práci? Vždyť je na nádraží, leží na nádraží, nic nedělá.’ Takové vydírání, no.“ Všemožné snahy StB diskreditovat, ponižovat nebo alespoň komplikovat život pak Vladimír Vyskočil pravidelně pociťoval následujících více než deset let. S posledním nátlakem se setkal ještě 17. listopadu 1989.
Od roku 1978 vedla Vladimíra Vyskočila v evidenci StB pod krycím jménem Nápis. V protokolu registrace svazků se jeho jméno objevuje hned pod jménem kamaráda-spolupachatele Petra Taláka. Tehdy, dle svých slov, o ničem nevěděl. „Toto oni udělali sami, bez mého vědomí. Nic jsem nepodepsal, stejně bych jim nic nepodepsal, ale oni za mnou ani nepřišli.“ Své jméno ve svazcích StB objevil až po sametové revoluci. „Našel jsem tam sám sebe. […] Tomu už jsem pak nerozuměl, jestli mě oni sami, tak, jak to dělávali běžně, zavedli do nějaké kartotéky a vedli mě jako estébáka nebo jako co, já nevím.“
Dnes je přesvědčen, že by tehdy ani pod tlakem na jakoukoliv formu spolupráce nepřistoupil. „Mně to bylo jedno – zbijte mě, zmlaťte mě, zavřete mě, já vás nikdy nebudu poslouchat, nikdy nebudu přitakávat, nikdy. To samé taťka. On byl účetní, mohl být náměstek nebo dělat v Brně na podniku, ale protože nebyl v komunistické straně – a nikdy by do ní nevešel –, tak vždycky byl jenom tam, kde byl.“ Zároveň dodává, že jeho protirežimně smýšlející rodiče měli pro celý incident s popsanou zdí velké pochopení, byť i jim způsobil problémy.
Po dokončení hodonínského učiliště pracoval Vladimír Vyskočil v podniku Pozemní stavby Gottwaldov. „Jezdili jsme po stavbách v Brně, Zlíně. Dělali jsme byty, vodu a topení.“ Navzdory prohřešku z minulosti v práci problémy neměl. „Oni to všichni věděli, ale nebavili se o tom. Někdy, když jsme seděli a kecali, tak byli zvědaví, jak to bylo, ale žádný problém.“ Ten nastal až po nástupu na vojnu, a to i přesto, že mu byl podmínečný trest zrušen na základě amnestie Gustáva Husáka z roku 1980.
V roce 1981 narukoval k dělostřelcům do Klatov. „První, co bylo, tak jsme nastoupili, a: ,Vojín Vyskočil, odevzdejte zbraň!’ Vyfasoval jsem montérky a to bylo asi tak všechno. A to jsem měl tu amnestii. Ale na to oni nebrali žádný zřetel. Neměli mi nic připomínat, přesto jsem nesměl mít zbraň, nesměl jsem mít ostré náboje, nesměl jsem chodit do stráže, prostě montérky a dělal jsem tam takové práce. Zednické, v kuchyni jsem umýval zem a tam mě šikanovali. To bylo takové špatné. […] Umýval jsem záchody, umýval jsem kuchyň, která nebyla deset let umytá, oni tam seděli na stole a já jsem umýval do čtyř do rána. Sám, nikdo jiný, jenom já.“
„Furt mi dávali najevo, že jsem něco udělal. Ten podplukovník, toho si taky pamatuju, ten si mě nechal zavolat, začal mi tykat, co jsem to udělal, že to není možné.“ Krom ponižování však na vojně zažil i odlehčenější chvíle. „Chodívali jsme na pivo, hlavně načerno, v neděli. Říkám kámošovi: ,Pojď, půjdem, vezmi ty dvě plechovky,’ to byly takové pětilitrové, od marmelády. Tak jsme šli, tam byla jedna dobrá hospoda, natočili nám pivo do těch plechovek a nesli jsme si to přes buzerák. A lampasák šel proti nám a říkal: ,Vojín Vyskočil, zastavte, co to nesete?’ Říkám: ,Marmeládu.’ A on: ,Ta marmeláda vám ale pění.’ Otevřel to, vylil nám to do kanálu a v pondělí už jsme vyfasovali sedm ostrých.“
Povinnou vojenskou službu ukončil v roce 1982 před Velikonocemi a vrátil se k Pozemním stavbám Gottwaldov. „Tam jsem pak pracoval až do revoluce.“ Ještě před ní se stihl – i přes kádrový škraloup – s první manželkou Danou podívat do západoněmeckého Ingolstadtu za příbuznými. Švagrová Libuše Bublíková s manželem Eduardem z Československa emigrovali v roce 1969. „Jeli jsme tam vlakem, to jsem měl čtyřiadvacet let. Prohlídky ve vlaku na hranicích, to bylo hrozné. Ženské musely vysypat kabelky, všechno vysypat. ,Co to vezete? Kolik tam toho vezete?’ A my: ,No co asi vezeme do Německa? Slivovici a klobásky z Moravy!‘ No ale tak jsme se tam nějak dostali.“
Za železnou oponou se ukrývala dočasná svoboda, ale především nadšení prakticky z čehokoliv. „Přejeli jsme hranice a já říkám: ,Dívej, tady je ten sníh bílý!’ U nás byl černý, špinavý, nebo já nevím. To byla taková blbá představa. Pak jsem viděl květináče v oknech, ty baráčky. Bylo to tam úžasné.“ Na druhou stranu život československých emigrantů na Západě měl i svá úskalí. „Ty peníze tam vydělané, to zase nebylo jenom tak. Oni [příbuzní] třeba vždycky, když přijeli sem, tak nám pobrali všechno z lékárničky. Tam to stálo fůru peněz a my jsme to měli zadarmo.“
Není bez zajímavosti, že západoněmecký švagr Eduard Bublík se rovněž dostal do hledáčku StB, ve svazku je veden pod krycím jménem Ingolstadt. I on nakonec skončil ve vazbě. „Ten potřeboval to, ten zase to. Tak [Eduard Bublík] jim to všechno [ze západního Německa do Československa] vozil a oni ho pak začali sledovat. Sledovali ho tak dlouho, až ho chytli a odvezli ho do Brna do Bohunic s tím, že třeba tam se vykládaly vtipy na Husáka. Oni všechno věděli, ti estébáci. Estébák seděl s námi u stolu a vykládal ty vtipy taky. A pak to vykládal na StB. Tak takové věci oni si poskládali a zavřeli ho do vazby.“
Propuštěním z vazby incident pro švagra Bublíka neskončil. „Pustili ho, to vím, [ale] auto, Audi, si nechali. A když se vrátil z věznice, tak Audi mělo naježděných, já nevím, kolem padesáti tisíc kilometrů. Takže Eda říká: ,Aha, tak s tím byl někdo na dovolené.‘ […] Pak, jak ho pustili, okamžitě musel opustit republiku a dostal pět roků zákaz sem jezdit. Načež se stalo to, že během pěti let mu umřel taťka, tak musel těžce vyřizovat v Bonnu, hlavním městě [západního Německa], papíry, aby se mohl dostat na pohřeb. Dojel na ten pohřeb a o půlnoci musel opustit [Československo]. V Mikulově ho čekali policajti a vojáci jak SS. Za čtyřiadvacet hodin musel opustit republiku.“
V neposlední řadě je třeba dodat, že legální cesta Vyskočilových v 80. letech na Západ představovala další z příležitostí ke komunistické šikaně. „Ještě [když jsme byli] v Německu, zas nějaký estébák přišel k nám domů a řekl naší mamce: ,Oni už se navrátí.‘ A naše mamka z toho měla mozkovou příhodu, mrtvici. Takové řeči oni tady vedli,“ vzpomíná Vladimír Vyskočil a dodává: „Estébácké praktiky nikdy neskončily. Pak jsem bydlel na sídlišti v Hradišti. Byl jsem v práci, manželka byla na mateřské a dva chlapi a zvonek: ,Kde je?’ ,No v práci.’ A teď začali to svoje: že nedělám, že lžu, že do práce nechodím, že se potuluju po náměstí nebo po nádraží. Což nebyla žádná pravda. To oni furt vykládali, toto byly jejich praktiky. Oni nedali nikdy pokoj, nikdy.“
I přes dlouhodobé konflikty s StB a kontakty v západním Německu o emigraci nikdy vážněji neuvažoval. „Já jsem chtěl být tady, chtěl jsem vidět ten konec. Věděl jsem, že to přijde, nechtěl jsem být v Německu a dívat se na to v televizi.“ Prvním impulsem k tomuto přesvědčení pro něj byla pouť na Velehrad v roce 1985. „To bylo takové povstání, že to byla hrůza. Tam bylo strašně moc Slováků, to bylo plné lidí, strašně moc lidí. A teď vystoupil [Milan] Klusák, ministr kultury, přistoupil k mikrofonu a nazval to jako mírové slavnosti, že zahajuje mírové slavnosti. Ten byl vypískaný! Musel odejít, nastoupil [kardinál František] Tomášek s [kardinálem Agostinem] Casarolim, Tomášek začal tleskat. Všude stáli estébáci, všude.“
O tři a půl roku později, během Palachova týdne, už si byl nevyhnutelnou prohrou komunistů jistý. „Leden, to už se stupňovalo. Já říkám: ,To je jasné, tento rok to padne.’“ A samotná sametová revoluce? „To byla husina od rána do večera. Normálně se ještě pracovalo, ale já jsem měl pracovní úraz, uřezal jsem si kousek prstu, tak jsem dostal neschopenku. Takže jsem celé období marodil, celou revoluci jsem prožíval na náměstí nebo u televize. Pořád se něco dělo. Akorát jsem nejel do Prahy, ale tady v Hradišti to bylo taky hezké.“
Tak jako Vladimíru Vyskočilovi od jeho sedmnácti let komplikovala a ztěžovala život všudypřítomná StB, poslední pokus o zastrašení zažil právě v listopadových dnech roku 1989. „To už se šlo od morového sloupu na náměstí. A teď ty vlajky a ti estébáci. A ten jeden mě zase poznal, který chodil k nám, a říkal: ,Však ty půjdeš zase zpátky. My tě zase zavřeme.’ A ještě mi tak vyhrožoval při tom průvodu na náměstí! No a pak už to tam probíhalo tak jako všude – každý den.“
Byť měl během listopadových událostí Vladimír Vyskočil pracovní neschopenku, vzpomíná, že revoluce rezonovala i v zaměstnání. „Samozřejmě, když byla [27. listopadu] generální stávka, tak samozřejmě všichni jsme šli na náměstí. Všechno zastavit, ani se nejelo do práce. [Zdeněk] Lapčík byl tehdy předseda ONV, toho vypískali, zazpívali jsme mu Ach synku, synku. A každý den bylo něco na náměstí.“ Po převratu Pozemní stavby Gottwaldov zanikly a Vladimír Vyskočil začal pracovat pro soukromníky. Později kvůli zdravotním problémům odešel do částečného důchodu. V novém, svobodném režimu byl za své odsouzení soudně rehabilitován.
V době natáčení rozhovoru (2021) žil Vladimír Vyskočil ve Starém Městě. Navzdory peripetiím s režimem a prožitým zkušenostem s StB se na život v totalitě s odstupem času dívá s nadhledem. „Dětství jsem měl krásné, taťka mě naučil chytat ryby, měli jsme zvířata, baráček spravený, jezdili jsme po těch dovolených – do Tater, do Luhačovic – všechno přes ty Silnice, oni dělali pro zaměstnance docela hodně. Bylo to hezké. Chodili jsme na hokej, na fotbal. Až se to tak nějak zvrhlo. Doba byla taková, jaká byla. To je můj příběh.“
[1] Součástí pomníku je i pamětní deska, dle které tehdy padlo skutečně 19 civilistů. Jména některých z nich jsou vytesána do kamene, Antonín Vyskočil však mezi nimi uveden není. Fotografie pomníku dostupné z: https://www.vets.cz/vpm/40551-pomnik-obetem-2-svetove-valky/#40551-pomnik-obetem-2-svetove-valky (k 7. 5. 2021)
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (Václav Kovář)