Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Vymyslický (* 1931  †︎ 2014)

• narodil se 4. 5. 1931 v katolické rodině v Dolních Bojanovicích

• člen Junáka a po únoru 1948 bojanovické ilegální skupiny

• účast na protikomunistických provokačních i agitačních akcích

• zapleten do událostí kolem vraždy Aloise Dyčky

• v procesu s Jaroslavem Vetejškou a spol. dostal 20 let

• 11 let strávil na Borech a v uranových dolech u Příbrami

• po propuštění práce v geologickém průzkumu

• zemřel 29. července 2014

Petr Vymyslický se narodil 4. května 1931 v katolické rodině v Dolních Bojanovicích. Šest sourozenců (František, Jan, Vojta, Petr, Marie a Anna, jež zemřela malá) živil otec prací na stavbách, ovládal veškerá potřebná řemesla. Matka byla v domácnosti. „Měli jsme pole, vinohrad, dobytek, a přitom ještě otec v zimě se skupinou tesařů vyráběl třeba mosty na jaro a vše potřebné.“ Rodina byla vlastenecky založena, starší sourozenci navštěvovali Orla. Vojtěch se vyučil obuvníkem a pracoval u Bati. „Jan byl za Hitlera zaměstnaný na Hané jako totálně nasazený a už tam zůstal.“ Jeho hanácký zaměstnavatel prý byl biologický otec Klementa Gottwalda.

Poměry za války

Na počátku okupace podle pana Vymyslického Němci sice přísně vymáhali různá vydaná nařízení, ale „lidem celkem neubližovali“. (Z kontextu plyne, že má na mysli chování jednotlivců – jednak k němu klade do kontrastu chování Sovětů a jednak později mluví o popravách a perzekucích na Kounicových kolejích.) Ke konci války se „celá dědina musela vystěhovat do vinných sklepů a přišli Rumuni. Uměli krást slepice, ale že by byli nějak násilnický, to si nepamatuju. To se hůř chovali Rusové, kde bylo hned davaj, davaj, dokonce byly pokusy o znásilnění žen. A ukradli, co se dalo ukrást – jízdní kola, hodinky... Ve sklepích stříleli do sudu a víno chytali.“ Také matka pana Vymyslického byla vystavena sexuálnímu nátlaku ruských vojáků; sovětský velitel již takřka rozhodl o zastřelení provinilců, zachránila je až přímluva otce Petra Vymyslického: „Ti pak utíkali a dlouho se říkalo: Utíkáš jako Rusáci...“

Situace však samozřejmě nebyla nijak idylická ani za okupace. Strýc pana Vymyslického byl za války odsouzen pro rvačku s německými vojáky na čtyři roky vězení a jen o vlásek unikl trestu smrti – jeho „spolupachatele“ v Brně na Kounicových kolejích zastřelili, strýce před kulkou zachránil advokát najatý za kachnu a husu. „Ty, kdo neměli advokáta, zastřelili.“

Katoličtí skauti v Dolních Bojanovicích

Po válce Petr Vymyslický spoluzakládal katolický skautský oddíl, Orel mu připadal málo dobrodružný: „My jsme jezdili na tábory, oni chodili v neděli leda na cvičení.“ Později se vztahy zklidnily, ale „dokonce jsme se také polískali“. „Ve skautu jsme dělali doslova dobré skutky. Pomáhali jsme sedlákům, aby jejich syn mohl s námi jet na tábor. Zadarmo jsme kopali rybník, vysadili jsme mnoho stromků, hlavně ovocných, navíc jsme si od obce pronajali kus pole a měli jsme tam rajčata a pak jsme je prodávali. Za peníze jsme pak jezdili na tábory. Pomáhali jsme, kde se dalo.“ Skauty lákali na svou stranu komunisté, slibovali jim i různé výhody a materiální výpomoc. „My jsme to ale odmítli, naší dědině říkali ,malý Vatikán‘. Komunisté říkali, že je tady z toho třeba udělat Lidice.“ Veškeré vybavení a majetek se komunisté skautům samozřejmě pokusili zabavit, a tak co šlo, skauti ještě předtím roznesli po domácnostech.

Život v obci silně ovlivňovala církev – činnost skauta a samozřejmě i Orla, výpravná náboženská procesí... Zásadní personou náboženského života byl farář Jaromír Pořízek (před skautem preferoval spíše Orla); jeho nástupce Josef Dvořáček „měl náklonnost spíše k nám, ke skautům“. Obě organizace mladých časem začaly k sobě více inklinovat, „bohužel přišli komunisti a všecko se to zlomilo“.

Komunisté v obci

Skutečných starých komunistů v Bojanovicích bylo podle pana Vymyslického tak 10. Mezi ně patřil nějakou dobu i otec manželky pana Vymyslického Růženy, roz. Nesvadbové, ale později ze strany vystoupil. „Oni neměli ani šajn, co jsou to komunisti,“ hodnotí členství v KSČ některých spoluobčanů, kteří se nechali do strany zlákat různými sliby a hezkými vizemi.

S nástupem nového režimu nastal tlak na sedláky, kteří měli vstupovat do JZD. Na případu rodiny Salajkových pamětník dokládá, jak vypadal stupňující se nátlak. Salajka, sedlák a katolík, působil jako kostelník, vstup přes všechny výhrůžky odmítl: situace vyvrcholila odvozem Salajky do západních Čech, zabavením veškerého majetku, zvířat, polí, hospodářství za asistence vojska, pionýrů a „různých hrdinů socialistické práce“. Zvířata pak noví páni odvedli do blízké hájenky, tam zabili a uspořádali prý doslova žranici. Rodina živořila bez prostředků v Bojanovicích, Štěpán Salajka zůstal od ní dlouho odtržen v západních Čechách; práci v rodném kraji nesměl dostat. Domů mohl jezdit jednou za rok. Salajka v 60. letech zemřel na rakovinu, na léčení do Brna ho vozil právě Petr Vymyslický.

Skauti proti komunistům

Ale vraťme se s pamětníkem mezi skauty, kterým po únoru komunisté zabavili pracně nashromážděný majetek. Mladíci se rozhodli podnikat proti svým utlačovatelům akce, které sice občas měly jistě ráz určitých klukovin, nicméně postoj „pachatelů“ z nich je zřetelný. Tiskli a roznášeli letáky, do polínek nasypali trochu střelného prachu – „když si zatopili, padal černý sníh“. Taková činnost byla podle pamětníka zcela legitimní, komunisté v té době již rozvraceli rodiny, utlačovali oponenty, někteří lidé za peníze špiclovali pro StB, udávali... Jindy během plesu pořádaného komunisty zase hodili kovový řetěz na elektrické vedení a bylo po zábavě, příště v kině na plátno napsali nápis varující před KSČ. „Bylo nám jasné, že nás mohou zavřít, ale že budou věšet nebo že já dostanu dvacet roků, jiní doživotí nebo třicet roků, s tím jsme nepočítali. Pro mě ale byla čest, že jsem v Uherském Hradišti byl na chodbě s lidmi, kteří dostali trest smrti.“ Mezi souzenými, sešlo se jich tam zadržených 60 za jedinou noc, byli i partyzáni z války.

Charakter činnosti se proměnil po příchodu Jaroslava Vetejšky. Vetejška, předúnorový sociální demokrat, dezertoval z vojny, s pomocí bojanovických skautů, zvl. Josefa Pospíšila a Mojmíra Bečky, odešel do Rakouska, kde se nechal naverbovat jako agent-chodec francouzskou tajnou službou a vrátil se zpět do Dolních Bojanovic. Ten měl dle Petra Vymyslického po návratu do vlasti špionážní úkoly v průmyslu, ve Škodovce a Litvínově. Další úkoly Vetejška nechtěl svým druhům sdělit. Patřilo prý mezi ně unést na Slovensko a další ilegální skupině předat (jiná svědectví mluví o únosu do Rakouska) estébáka Aloise Dyčku, který zatím organizoval jinou ilegální skupinu Františka Dvořáka a Vávry Staříka, již pak předložil policii. „Dvořák pak dostal trest smrti a byl popravenej, ale já jsem je neznal.“

Smrt Dyčky

Na Vetejškovu výzvu vyrazil Vymyslický s Josefem Pospíšilem do Hodonína 6. 4. 1950 převzít nové úkoly. Vymyslický měl zjistit, zda u tamního ředitelství naftových dolů stojí tudor určité značky. Pokud ano, měl to sdělit Pospíšilovi a ten zprávu předat dál. Tudor se právě otáčel na silnici, takže Petr Vymyslický odjel pryč. Cestou však zahlédl Vetejšku s Antonínem Buškem, jejž znal pod přezdívkou Čikin, počkal na ně a zjistil, že Vetejška je postřelený. „Čikin“ mu sdělil, že je zle, že museli střílet. Stalo se tak při pokusu zadržet Dyčku – ten se bránil, při boji padl, ale stihl Vetejšku zasáhnout do tváře. Část výpovědí potvrzuje vysvětlení pana Vymyslického, že šlo o nepodařený únos Dyčky, v literatuře o případu se však objevuje i teze, že šlo od počátku o Vetejškovu pomstu na Dyčkovi, který zavinil smrt Vetejškova otce v době, kdy působil jako velitel tábora pro „retribučáky“, kde byl otec Jaroslava Vetejšky zavřen. Vymyslický tvrdí, že kdyby chtěl Vetejška Dyčku zastřelit, tak to mohl udělat, aniž by se vystavoval riziku při pokusu jej zadržet. Jisté je, že schopný Dyčka byl ilegální činnosti na Hodonínsku čím dál nebezpečnější, o čemž měli Vetejšku informovat Mojmír Bečka a jeho sestra Melanie Klouparová.

Vymyslický krvácejícího Vetejšku dovedl se svým i Vetejškovým jízdním kolem do Bojanovic, ukryl za stodolou a vzbudil Jožku Pospíšila. Od něj se pak zraněný dostal k rodičům místního faráře, kde mu žiletkou (dle jiných líčení šroubovákem) vytáhl kulku Pavel Hubačka, vedoucí dolnobojanovické ilegální skupiny, organizátor jakéhosi tajného výcviku jejích členů a pomocník faráře Jaromíra Pořízka při shánění finanční pomoci pro rodiny perzekvovaných. Tohoto „chirurgického zákroku“ ovšem Vymyslický svědkem nebyl, takže proč se tak stalo právě tam a jak se u věci ocitl Hubáček, přesně neví. Vetejšku pak pamětník viděl až cestou do vězení v Uherském Hradišti a u soudu.

V případu byli zapleteni i další kamarádi z dřívějška a ze skautu. Ne všichni se však znali zvlášť dobře osobně. „Třeba Tondu Boušku jsem jménem neznal, pouze přezdívkou Čikin. A dostal jsem za to pěknou nakládačku, když jsem ho u výslechu nechtěl prozradit, ale já ho neznal.“ Po třech dnech Petra Vymyslického zatkla v práci policie. Vetejšku již měli, dopadli i Pavla Hubačku.

Vyšetřování

Mezi prvními zatkla policie Mojmíra Bečku, který měl prozradit, že Dyčku zřejmě zabil Vetejška. Z postupně zadržovaných „doslova vymlátili další jména, to je topili ve vaně a podobně“.

Policie si Petra Vymyslického vyzvedla v práci v textilce a odvezla jej do Uherského Hradiště. Už v autě začal kolotoč výslechů, zpočátku hlavně dotazy na různá jména. Většinu z nich zadržený ani neznal, jak již je výše zmíněno, v případě Antonína Buška znal pouze přezdívku Čikin – za domnělé zapírání byl zmlácen, omyl vyšel najevo až při konfrontaci. Vyšetřovaní byli např. biti přes chodidla („Oni měli pendreky, hodili ho na to prkno, rozmlátili mu šlapky...“ Petr Vymyslický vzpomíná na chladivý dotek studené podlahy, po které museli chodit bosi), Bečku topili bachaři ve vaně. Bití střídaly také sliby různých úlev, které zůstaly nesplněny. Výslechy postupně přitvrzovaly, ve vazbě se objevil i bojanovický farář, místní učitel aj. Šéfem vyslýchajících estébáků byl Alois Grebeníček – jeho jméno i jména pěti dalších estébáků (mj. Vyšenka, Hanačík) prozradili Vymyslickému spoluvězni na cele (bydlel na společné cele, nikoli však s vyšetřovanými ze stejného případu).

Petr Vymyslický patřil ze zadržených k nejmladším. „Já jsem byl strašně zpupnej. Mně říkali – dostaneš dva roky, co ti můžou udělat. Víc nedostaneš.“ Před soudem se ptali hlavně na faráře: „,Co vám sliboval farář? Co jste dělali pro faráře?‘ A když jim to nepasovalo s tím, co vymlátili od ostatních, tak řekli: ,Jestli se domníváš, že tě budem šetřit proto, že jsi mladý, tak jsi na omylu.‘ A dostal jsem baňu, až mně očička zamrkaly!“ Případ začal být konstruován jako proces s katolickou skupinou z Bojanovic.

Petr Vymyslický bydlel na cele blízko vyšetřovny a často slyšel bití a křik týraných. „Řvaní, řvaní, mlátili do nich. To se nedalo, co oni dělali...“ Mučení proudem, které prodělali někteří vyslýchaní, se Vymyslickému naštěstí vyhnulo – snad kvůli nízkému věku, v době výslechů mu bylo 18 let.

Soud

U soudu, obžalobu vedla prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová, padl trest smrti pro Vetejšku, dvakrát doživotí (mj. pro těhotnou matku dvou dětí Melanii Kloouparovou), 30 let (Hubačka), 20 let (Vymyslický), 15 let (farář) a další tvrdé tresty. Pan Vymyslický se domníval, že režim vydrží tak dva roky, takže trest přijal celkem klidně. Jako u jiných podobných procesů byl soud inscenován jako divadlo s rozhořčenými reakcemi publika, výkřiky „Oběsit!“ apod.

Léta vězení

V lednu 1951 odvezli Petra Vymyslického na Bory vlakem v zamčeném kupé. „Oni nás dovezli do Plzně na nádraží, my jsme seděli – oni asi zapomněli, že tam jsme. Ale neměli jsme svázané ruce.“ Jako první výjev na Borech viděli vynášení nebožtíka s komentářem: „Takhle půjdete všichni!“

Na Borech strávil rok a půl, pracoval u peří – „to smrdělo, shnilé peří...“, výroby konopných provazů aj. Norma se splnit nedala. Mezi celami se vězni dorozumívali morseovkou, v čemž vynikali zvláště skauti. Ve špatném vzpomíná na bachaře Maška, který pro zábavu ožralý mlátil vězně: „Po výplatě vzal z hospody třeba pět civilů, těm dal pendreky a oni nás vymlátili. Jarda Vrba, kterého popravili, mi dal radu: ,Vždycky si chraň hlavu: Nohu ti udělají dřevěnou, ale když tě praští do hlavy a udělají z tebe blba, do smrti z tebe bude blb.‘“ Krušné byly „nálety“, kdy několik bachařů vlétlo do cely a vězni dostali „šlahačku“: „Já jsem si říkal – proč? Proč mlátí lidi, které ani v životě neviděli?“ Z dalších bachařů připomíná Vojíka, Trepku, Šepíka, ale i Petrlíka, který vězňům pomáhal, či bachaře „Mordyjé“ z Klatov. To byl „řvoun, ale zlatý člověk, který pustil vězně i k zubaři či k lékaři“, či jiný „vynikající bachař Křišťan“.

Trestem za provinění bylo bití a korekce, „to byla samozřejmá věc“. Proviněním mohl být třeba i zpěv lidové písničky na cele. „Na násilí si člověk postupně může zvyknout,“ odpovídá pan Vymyslický na dotaz, jestli si lze přivyknout na časté facky a mlácení pro každou maličkost. Z vězňů připomíná zvl. pátera Frgála, biskupa Trochtu, slovenskou generalitu pozavíranou na samotkách aj. „Byli tam dobří lidé, ale i špatní,“ shrnuje. Po propuštění se při jedné příležitosti k biskupu Trochtovi hlásil, načež se jej spoluobčané pokusili vykázat. „Trochta mě ale přijal dobře, bylo to příjemné.“

Na Borech byl pan Vymyslický zavřený na samotce. Chmurnému životu ve vězení nedodala zpráva o smrti otce: „To byla jedna z nejtěžších zkoušek, které jsem tam zažil.“ Bory považuje za nejhorší z poznaných vězení. Z plzeňské věznice pak byl přidělen na uranový tábor Vojna u Příbrami. Tam strávil šest let, zbytek trestu potom na Bytízu. Udržoval tam dobrý vztah s civilními zaměstnanci dolů. Přilepšoval si výměnou nalezené rudy s civilními horníky, zvláště za jídlo, salám, tabák... Horníci měli za nalezenou rudu velké odměny, takže obchod byl výhodný pro obě strany. Bylo však třeba dodržovat pravidla konspirace, směnu prováděli hluboko v dole. Výdělky vězňů byly pramalé: po jedenácti letech si pan Vymyslický odnášel z uranového dolu 11 000,- Kčs.

Pan Vymyslický vysoce hodnotí množství velice zajímavých lidí, které mezi vězni poznal a k nimž měl přístup, stejně jako vězeňskou solidaritu: „Tam byli profesoři, důstojníci a já jsem všude mohl poslouchat, o čem se mluví. To byli Franta Straka, profesor Pepík Doležal, generál Pernický, generál Sedláček – s těma jsem dělal jedenáct roků!“ Na druhé straně zde operovala obávaná bicí komanda složená z kriminálních vězňů, kteří byli vysíláni mlátit politické vězně.

Z vězení se nedostal na amnestii 1960, ale až v roce 1961. Neprojevil totiž „po dobu trestu známky převýchovy, a proto byl z milosti prezidenta vyjmut“ – v kriminále strávil životní období od 18 do 30 let. Domů přijel v neděli kolem poledne, „před kostelem moře lidu – ségra mi říká: ,Tak tito lidé tady na tebe čekají!‘“ Přes kamarády z kriminálu získal po propuštění práci u geologického průzkumu.

Paní Vymyslická

Na několik otázek odpovídá i paní Vymyslická. Když jejího budoucího manžela zavírali, bylo jí deset let. „Tehdy bylo kolem toho hodně řečí, ale než jsem ho poznala, tak jsem neměla o tom, co se odehrává, žádné ponětí.“ Seznámili se po Petrově propuštění na plese – rodiče jí ve známosti s „muklem“ nebránili, má prý svůj rozum, aby se sama rozhodla, zda bude pro její život tím pravým partnerem.

Petr Vymyslický zemřel 29. července 2014.