Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dobromila Vymětalová (* 1926)

• narozena 30. července 1926 v Rožnově pod Radhoštěm

• je příbuzná kněze Vladimíra Petřeka, který ukrýval pachatele atentátu na Reinharda Heydricha

• v roce 1942 byla nasazena na nucené práce ve Zbrojovce Vsetín

• je svědkyní řady lokálních událostí spojených s okupací ve Valašském Meziříčí

• po skončení druhé světové války vystudovala farmacii

• spolu s manželem pracovali celý život v lékárně v Rožnově pod Radhoštěm

• protože byl její muž věřící a nevstoupili do KSČ, měli potíže se získáním bydlení

• další problémy jim za socialismu způsobila emigrace jejich dcery

Její pěkné dětství skončilo v roce 1939, když německá armáda obsadila Československo. Místo studia na gymnáziu ve Valašském Meziříčí musela jít pracovat do továrny na výrobu zbraní. K tomu spolu s rodiči prožívala neustálý strach, že pro ně přijdou nacisté. Je totiž vzdálenou příbuznou kněze Vladimíra Petřeka, který ukrýval strůjce atentátu na Reinharda Heydricha. Po jeho zatčení se nacisté krutě mstili i jeho rodině.

Nasazena do továrny na výrobu zbraní

Dobromila Vymětalová se narodila 30. července 1926 v Rožnově pod Radhoštěm. Její otec Jaroslav Drápala bojoval v první světové válce, dostal se do zajetí a poté se přidal k ruským legionářům. Když byla malá, často jí vyprávěl o svých zážitcích z války a o dlouhé cestě zpět do vlasti. Jaroslav Drápala se vyučil krejčím a s rodinou se z Rožnova přestěhoval do Valašského Meziříčí. Tam Dobromila prožívala pěkné dětství. Valašské Meziříčí bylo vzkvétající město, říkalo se mu Valašské Athény. Její otec byl členem Sokola, bral Dobromilu na řadu společenských a sportovních akcí. Drápalovi žili v domě, jehož byty obývali především bývalí legionáři a panovaly tam pěkné sousedské vztahy. „Rodiče si mě chovali jako v bavlnce a bylo to velmi příjemné životní období,“ shrnuje Dobromila Vymětalová.

Bezstarostné mládí pro Dobromilu skončilo, když Československo obsadila německá armáda. „Přesně si pamatuji deštivý březnový den, kdy se na náměstí objevila jejich nákladní auta, a myslím, že i nějaké tanky. Lidé začali rychle skupovat potraviny, brali všechno, co se dalo,“ vybavuje si pamětnice.

V té době byla studentkou gymnázia ve Valašském Meziříčí. V březnu 1942 přišel do jejich třídy ředitel gymnázia s německým lékařem a oznámil studentům, že budou nasazeni jako pomocné pracovní síly ve Zbrojovce Vsetín. „Lékař nás prohlédl a uznal nás schopnými. Pak jsme ve Zbrojovce museli k dalšímu lékaři a rozdělili nás na různá místa. Někteří šli ke strojům, někteří na lehčí práce. Byly tam takové bunkry. Byly to velké kopce hlíny, do nich vedly dveře a tam se zkoušely nebo vyráběly střelné zbraně. Já jsem se dostala do dílny, ve které jsme prý dělali zapalovače na lodní zbraně. Byla to nimravá práce s pinzetou, kovovými kuličkami a membránami. Vše se to muselo smontovat do takového kalíšku,“ vypráví Dobromila. Byla však velmi štíhlá, slabá, a tak její příbuzný, který byl lékař, zařídil, aby byla hospitalizována v nemocnici a získala potvrzení, že je nemocná. Na základě toho byla přeložena na lehčí a příjemnější práci.

Tragédie sousedů – rodiny Hrušákových

Rodina Drápalových prožívala válku v neustálém strachu. Dobromilina matka totiž pocházela z rodiny Petřekových, jejím příbuzným byl kněz Vladimír Petřek, který v kryptě pražského chrámu Cyrila a Metoděje ukrýval strůjce atentátu na vysoce postaveného nacistu Reinharda Heydricha. Byl za to popraven a nacisté se následně krutě pomstili i řadě jeho rodinných příslušníků. „Jen několik jeho příbuzných tu tragédii přežilo. Nás se to naštěstí nedotklo, ale pamatuji si, jak maminka měla strach. Věděla, že Vladimír Petřek byl popraven,“ říká Dobromila.

Dobromila si také velmi dobře uvědomovala zvěrstva, která nacisté páchali. Přátelila se totiž s Květou Hrušákovou, dívkou z rodiny, která byla za války téměř celá vyvražděna. Ten případ otřásl většinou českých obyvatel Valašského Meziříčí a Dobromila si jej dodnes vybavuje takto: „Bydleli jsme v Máchově ulici. Naproti byl komplex činžáků, bydleli v něm učitelé ústavu hluchoněmých. Syn jednoho z učitelů Ivan Kolařík měl známost se slečnou Miladou Hrušákovou z druhého konce ulice. Viděla jsem, jak ji doprovázel domů. Po roce 1939 emigroval do Anglie, ale to se v Meziříčí nevědělo. Pak se proláklo, že se po absolvování vojenského výcviku jako parašutista vrátil na Valašsko. Selhala mu vysílačka, dostal se do nepříjemných situací. Hrozilo, že ho němečtí vojáci dopadnou. Byl v nouzi, měl ampulku s jedem, tak ho užil a zemřel. Jenže Němci u něj našli fotografii Milady. Bylo na ní razítko Ateliér Lochman Valašské Meziříčí. Tak gestapo přišlo na to, odkud pocházel. Jeho rodina byla vyvražděna, stejně tak rodina Milady Hrušákové. Zůstala jen Květa, se kterou jsem se kamarádila. Pak někam odjela, nevím, co se s ní stalo. Byl to hrozný případ, všichni v ulici jsme si dovedli představit, jak ty rodiny musely být mučeny. Pamatuji si, že meziříčské Němky pak chodily do bytu Hrušákových. Bylo vidět, že tam byly natažené šňůry na prádlo a na nich viselo oblečení zavražděných žen. Němky tam chodily s kufry a z toho oblečení si vybíraly.“

Začátky práce v lékárně

Dobromila po válce dostudovala gymnázium a šla studovat farmacii do Brna. Měla praxi v lékárně v Rožnově pod Radhoštěm a dohodu s jejím majitelem, že po studiu u něj může nastoupit. Byla svědkem toho, jaký byl po válce nedostatek léků. Vzpomíná, že veškeré přípravky tehdy lékárníci vyráběli. „Sice byl všeho nedostatek, ale byla to ve farmacii zajímavá doba, protože se spousta věcí vyráběla. Připadá mi, že nyní je vše hotové a práce lékárníka není taková, jak jsem ji znala já. Tehdy například byla potřeba přípravků pro koně, mnoho z nich jich bylo z války zraněno. Dělaly se masti pro koně ve dvoukilových dávkách. Hodně pomohly dodávky z UNRY, to byla pomoc z Ameriky. Posílali obvazy i sudy vazelíny,“ vypráví pamětnice.

Změna společenských poměrů po únorovém vítězství komunistů v roce 1948 zastihla Dobromilu při studiu farmacie v Brně. Silně vnímala, jak se společnost měnila. „Snažili se to do nás nalít. Postupně byl na všech fakultách vymezený týden pro výuku marxismu-leninismu. Pořád jsme chodili na nějaké brigády. Po ukončení školy jsem se vrátila do Rožnova. Lékárník Arnošt zemřel a jeho manželka mohla vést lékárnu takzvaným vdovským právem, ale musela mít jako vedoucího kvalifikovaného lékárníka. Vedoucí lékárníci se pořád střídali a nakonec to dopadlo tak, že jeden z nich trval na tom, že musí bydlet v budově lékárny, takže majitelku paní Arnoštovou vystrnadil. Uchýlila se k bratrovi do Brna. Ten vedoucí se tam usadil a od roku 1950 už lékárna nebyla soukromá,“ vzpomíná pamětnice.

Problémy kvůli nesouhlasu s komunistickým režimem

Dobromila se vdala, její manžel, který rovněž vystudoval farmacii, s ní pracoval v lékárně v Rožnově. Protože však byli věřící a nevstoupili do komunistické strany, setkávali se s řadou ústrků.

„Byli tady lidé, kteří byli komunismem nadšení a věřili, že nová doba bude lepší. Ale byli i takoví, kteří se tím, že to bude lepší, nenechali opít. Tak jsme to brali i my s manželem. Já jsem tedy nadšená rozhodně nebyla. Potřebovali jsme v Rožnově bydlet. Tenkrát se tam budoval podnik Tesla. Lidé z okolních vesnic se stahovali jako pracovníci pro Teslu. Stavěly se pro ně činžáky. Do Rožnova přicházely tisíce lidí. Jenže nějací lékárníci nikoho nezajímali,“ říká pamětnice.

Nakonec dostali dvě místnosti ve vilce. „Toaletu jsme museli sdílet s dalšími nájemníky a vodovod byl jen kovová výlevka na chodbě. Na bytovém úřadě řekli, že když budu chtít prát prádlo, ať si dám na zahradu necky. V těch poměrech jsme bydleli šest roků. Nebylo to nic příjemného. Rožnov se však v té době velmi změnil. Z mnoha lidí se staly kvalifikované síly a je to dodnes vidět na okolních obcích. Mnozí si v té době postavili nové domy, oblast vzkvétala,“ vzpomíná Dobromila Vymětalová.

Problém, proč nemohli dostat byt, spočíval v tom, že Dobromilin manžel se netajil tím, že byl věřící. To byl za komunismu problém. „Na nějaké komisi řekli: ‚Tomu byt nedávejte, ten chodí do kostela, ten tady dlouho nebude.‘ Byli jsme předem odsouzeni k potížím týkajícím se životní úrovně.“ Na otázku, zda ani v budoucnu nevstoupili s manželem do KSČ, Dobromila odpovídá: „Nikdy. Ale kdybychom do ní vstoupili, tak jsme ten byt dostali na jeden šup.“

Vybavuje si dobu politických procesů a to, jak v té době společnost byla rozdělená: „Věděla jsem, že to bylo zosnované, nespravedlivé, uměle naaranžované. Záleželo na tom, jak se člověk díval kolem sebe. Když měl někdo dobré místo, tak to nepotřeboval pozorovat, protože mu to nevadilo. Hleděl si sebe, měl se dobře, tak proč by se staral o druhé.“

Život za socialismu Dobromila označuje za dobu, kdy s manželem žili sami pro sebe, pro svého syna a dceru. Neměli moc přátel, neupozorňovali na sebe. Přesto komunistům vadili, a tak přišel příkaz, že manželé nesmějí spolu pracovat v jedné lékárně. „Řekli, že bychom si společně nahospodařili,“ vzpomíná pamětnice. Tak si našla místo v lékárně podniku Tesla a muž zůstal v lékárně v centru Rožnova.

Její dcera také vystudovala farmacii. V roce 1982 se jí s přítelem podařilo vyjet do Francie. Z ní zatelefonovala matce, že se už nevrátí. „Byla to podpásovka. Myslela jsem, že už ji nikdy neuvidím,“ říká Dobromila. Její syn měl kvůli emigraci své sestry potíže v práci.

Radost z listopadu 1989

Dobromila Vymětalová proto velmi uvítala politické změny v listopadu 1989: „Byla to velká úleva. Byla jsem ráda, že jsem se toho dožila. My už byli v důchodu, pro nás se moc nezměnilo, ale měli jsme radost, že dcera mohla přijet. Odpustila jsem jí, že emigrovala. Bylo to prima.“

Postupem času Dobromila Vymětalová byla z dalšího vývoje společnosti poněkud zklamaná. „Politici se hádají a neřeší to, co by měli. Lidé příliš hledí na to, aby se měli dobře. Ale to je nízké. Nemělo by být cílem jen postavit barák a jet každý rok k moři. Lidé by si měli vážit jiných věcí,“ říká pamětnice. Poslední léta tráví v domově pro seniory v Rožnově pod Radhoštěm. V době natáčení už kvůli zdravotním problémům málokdy chodila do města, ale mnoho jeho obyvatel ji stále znalo. Na sympatickou paní lékárnici, která celý život pracovala v Rožnově a přesně věděla, co kterého obyvatele trápí a jaké léky potřebuje, se nezapomíná.