Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Vyhnánková (* 1921  †︎ 2015)

• narozena 17. prosince 1921 ve Slezské Ostravě

• v roce 1939 utekla s přítelkyní před nuceným nasazením do Polska do SSSR

• jako domnělá špionka byla zatčena a prošla pracovními tábory za Uralem

• v roce 1942 vstoupila do čs. armádního sboru v Buzuluku

• dne 25. června 1942 byla spolu s dalšími pěti ženami poprvé v dějinách čs. armády povýšena na svobodnici

• účastníkem bojů u Sokolova

• účastnila se bojů u Kyjeva

• zažila boje Karpatsko-dukelské operace

• dosáhla hodnosti kapitána

• s manželem se usadila v Rožďalovicích,

• v roce 1949 byl manžel Josef Vyhnánek jako důstojník čs. armády vyslýchán StB

• zemřela 19. října 2015

Vlasta Vyhnánková se narodila 17. prosince 1921 ve Slezské Ostravě, v rodině horníka Jana Pavlánka a jeho ženy Žofie. Měla jednoho bratra, Ladislava. Vzpomíná, jak pomáhala mamince v domácnosti a jak společně draly peří z hus do peřin. Do školy chodila v Ostravě a tam se také vyučila švadlenou.

Paní Vyhnánková dodnes vzpomíná na mrazivé březnové ráno roku 1939, kdy Ostravu obsadila německá vojska. „Neočekávali jsme je, ale věděli jsme, že bude něco, poněvadž v Ostravě nebyli vůbec naši vojáci, a byla tam jedna budova, kde sídlila naše armáda, a odtud je Němci vyhnali.“ Mladá Vlasta na nic nečekala a rozhodla se odejít do „toho sovětského ráje, který ovšem žádným rájem nebyl“. O SSSR toho tehdy četla hodně, zatím netušila, jak odlišná bude realita.

Cesta do ráje

Myšlenka vydat se do SSSR přes Polsko nebyla nijak nová, Vlasta věděla o československých důstojnících a vojácích, kteří nechtěli sloužit Němcům a přes Polsko utíkali na východ do nově formované československé vojenské skupiny, tzv. československého legionu Ludvíka Svobody. Na cestu se vydala s kamarádkou Štěpánkou Cejzlarovou, která byla o pár let starší. Štěpánka se pak v SSSR provdala za hrdinu Sovětského svazu a nositele Řádu Bílého lva Antonína Sochora. Už jako československý voják ještě před útěkem do SSSR měl za sebou několik sabotáží v továrnách v Lipsku, kam byl nuceně nasazen. Jako rodák z Duchcova posléze narukoval do německého wermachtu a na krátké dovolené se mu podařilo odejít do polského exilu. Do československého legionu vstoupil v létě 1939.

Společně se Štěpánkou strávila Vlasta na cestě obsazeným polským územím dva a půl měsíce. Dodnes vzpomíná, že měly veliké štěstí na ochotné lidi, kteří jim pomáhali. Podařilo se jim dojít až k řece San, která tvořila hranici mezi německým a sovětským správním územím. Za pomoci místních Poláků, u kterých měly možnost se skrýt, vysledovaly výměnu německých pohraničníků na březích řeky, a to přímo u brodu, jelikož paní Vyhnánková neuměla plavat. „A já jsem už u břehu byla, už jsem se začala topit, tak mě ten Rusák chytil za kabát nebo za šaty, vytáhl mě a hned jsme byly v kriminále.“

Za špionáž v gulagu

Za údajnou špionáž byly obě ženy poslány do pracovních táborů – gulagů. Nejprve pracovaly v cihelně. Každé ráno v pět hodin chodily asi dva kilometry do cihelny, kde pracovaly hluboko do noci téměř bez přestávky. „V té cihelně jsme opravdu primitivně sdělávaly a primitivně vyklepávaly takové jako kulaté formy na cihly, nohou jsme to musely vytlačit.“ Na otřesné poměry nejen v ubytovacích zařízeních nemůže dodnes zapomenout. Na barácích nebyly ani postele. „Bydlely jsme hromadně v dřevěných barácích a plno štěnic tam bylo, ale jako palce veliké. Když jsme si chtěly odpočinout, tak nám padaly na hlavu.“  

Z práce v cihelně byly odvezeny do jiného pracovbního tábora, který byl až za Uralem. Tam kácely a opracovávaly stromy v lese. Těžká práce, nedostatek jídla a odpočinku se krutě podepsaly na jejich zdraví. Pracovní doba zabrala bezmála 16 hodin denně a k jídlu dostávaly jednu misku řídké polévky a 20 dkg chleba na osobu. Vlasta ve vězení vážila jen asi 35 kilo. 

Po napadení SSSR Německem se status zajatých Čechů na sovětském území změnil. Za podpory moskevského i londýnského exilu místní vláda schválila vznik československého zahraničního vojska a na počátku roku 1942 se začal v uralském městě Buzuluk formovat základ nové československé armády. Také paní Vyhnánková a Štěpánka Cejzlarová byly propuštěny s podmínkou, že se v Buzuluku přihlásí. S sebou na tří měsíční cestu dobytčím vagonem dostaly dva bochníky chleba. „Ve vagoně jsme byly jediné dvě Češky, jinak to byli samí cizinci, a hlavně zlodějky. Nádobu na výkaly jsme musely vynášet za jízdy. Byly to neuvěřitelné podmínky.“  

Buzuluk a kariéra svobodnice

Po příjezdu vlakem do Buzuluku  na ně čekalo nákladní auto. „Byly jsme jak strašidla ustrojený, ze slámy takový laptě udělaný, vzadu to mělo šňůrku, a to jsme si namotaly na nohu. Šaty dlouhý, takový vyfasovaný, kriminální.“ Třetí den po příjezdu zachvátily Vlastu vysoké horečky a doktor jí diagnostikoval malárii. Asi tři čtvrtě roku trvalo, než se z nemoci úplně vyléčila.

Ženy v armádě jako řadoví vojáci byly v té době úplnou novinkou. „Pan podplukovník Svoboda nevěděl co s náma, po pěti stech letech přišly ženy do armády!“  Ženy shromážděné v Buzuluku byly vyčleněny pod velení důstojníka, aby s nimi prováděl pořadová cvičení, ve kterých je učil základní vojenské dovednosti a práci s maketami zbraní.

Po zřízení důstojnické školy a školy sběračů zraněných se Vlasta Vyhnánková rozhodla pro práci ošetřovatelky a zdravotnice. Výuka probíhala každý den. V červnu 1942 úspěšně složila zkoušky. Ženské zdravotnické skupiny byly po pěti přiděleny k rotám (tři roty po 180 vojácích) a Vlasta byla již jako svobodnice (historicky první povýšení ženy v československé armádě) velitelkou ženské zdravotnické skupiny.

Byla přidělena ke 3. rotě, které ještě v Buzuluku velel npor. Vladimír Janko. Ten však před odchodem na frontu onemocněl: „A to už jsme tedy nemohli zpívat tu písničku ,Pasol Janko tri voly‘, a to jsme šli pěšky až do Charkova! V zimě, a v jaké, bylo třicet osm pod nulou, každá válenka vážila tak pět kilo!“ Jako velitelka oddílu sběraček raněných se Vlasta snažila motivovat děvčata i tím, že jim slibovala po příchodu teplou koupel a jídlo. „A vtom velitel roty bouchá na dveře: ,Co si to dovolujete v první linii spát a koupat se!‘ A šup do stráže s námi.“

Politická školení

Paní Vyhnánková také musela povinně projít politickými školeními. Probíhala nepravidelně a většina z účastníků se bála oponovat a myslela si své. Jakákoli známka odporu by znamenala zatčení a internaci v pracovních táborech na Sibiři. Školil jí například Bedřich Reicin, v té době ve funkci sovětského poradce, nebo Karel Vaš.

V bitvách

V bitvě u Sokolova šla třetí rota pod velením již uzdraveného npor. Janka poslední do útoku, ostatní dvě roty již přišly o své velitele, proto panovala obava, aby stejný osud nepotkal i třetí rotu. „Já to vidím jako dneska: takovej svah a padesát tanků na nás najíždělo. A právě to, že nebyla ta řeka zamrzlá, tak se probořil led i s tankem a dál se Němci nedostali.“ 

Vlasta Vyhnánková se v bojích i osobně vyznamenala. Při minometné palbě spatřila zraněné sovětské vojáky, kteří potřebovali pomoc. Spolu s kolegyní Aničkou Ptáčkovou nemyslely na nebezpečí, které jim za plné palby hrozilo, a utíkaly zraněné vojáky ošetřovat. „Byla to všechno střepinová zranění, ta střepina je ostrá na všechny strany. A to i malá střepina vám udělá pak takovou díru!“ Podle pamětí gen. Ludvíka Svobody celou odvážnou akci pozoroval sovětský plukovník dalekohledem. Ženy zraněné vojáky obvázaly a odtáhly do blízkých baráků. Ani tam nebyli v bezpečí, protože osvětlená budova byla snadným terčem. Spolu s dalšími děvčaty, kterým velela, jmenovitě Janou Černou, Lídou Bitiščovou, Idou Davidovičovou a Annou Ptáčkovou, pak přečkaly i přímé ostřelování, které naštěstí zničilo jen sousední budovu.

Po ústupu až za řeku Don došlo vojsko pěšky až to Novochoperska, a tam se Vlasta vdala. Vzala si ppor. Josefa Vyhnánka, se kterým se znala již z odvodu v Buzuluku, kde si ji na první pohled oblíbil pro její zlatavé vlasy. „Povídá: ,Vojíne, vy máte vlasy jako zlatavou pšenici!‘ A já si říkám: ,Ježišmarjá, to je nějakej zemědělec!‘“ (A měla pravdu, Josef vystudoval zemědělskou školu a jeho rodina měla statek v Žerotíně, po válce byl znárodněn a špatný kádrový profil vynesl panu Vyhnánkovi v 50. letech vyslýchání na StB. Byl obviněn z toho, že četl ilegální České slovo.) Do SSSR utíkal spolu s důstojníky tzv. na heslo až do Krakova, do Oranské skupiny.

Dukla

Po reorganizaci zůstala Vlasta u 1. brigády čs. pluku. Nejhorší vzpomínky má na boje z Dukly. „Sice jsme se probili, ale za jakých podmínek! Na tři tisíce padlých u naší jednotky, ale těch zraněných! A osmdesát tisíc padlých Rusů. Po příchodu se naši museli zakopat. Byla mlha, že nebylo vidět na krok. Kolem jedenácté se však mlha zdvihla a Němci do nich začali pálit.“ Vše se seběhlo tak rychle, že zázemí ještě nebylo připravené, a tak museli ve velkém spěchu stavět stan ještě při příjmu prvních raněných. V klášteře u Dukly byl zřízen operační sál, převazovna a přijímací oddělení. Zraněných však bylo tolik, že leželi ve stanech, na slámě a na dece. Paní Vyhnánková pracovala na převazovně. Velitelem lékařů byl poválečný šéf nemocnice v Praze-Střešovicích MUDr. Engl.

Po Dukle se zúčastnila bojů u Liptovského Mikuláše a v Žilině. Na osvobození Československa vzpomíná paní Vyhnánková jako na velikou slávu. Avšak velmi detailně popisuje i nálady mezi vojáky, kdy stáli na československém území, ale nemohli jít naproti Praze a osvobodit ji dřív, nebo alespoň pomoci v pražském povstání. Všichni zažívali pocity bezmoci. „Tři neděle volala Praha o pomoc, ale my jsme nesměli udělat ani krok!“

Osvobození a poválečná doba

17. května 1945 se pak konal slavnostní průvod Prahou. Paní Vyhnánková šla v první řadě. A se starými známými a kamarády se sešli ten den večer v Reprezentačním klubu. „I když nic nebylo, byli jsme svobodní.“ Lidé podle ní věřili ve změnu, v lidovou demokracii. Ale pak přišel únor 1948 a většina nadějí pohasla. Také paní Vyhnánková jako účastnice bojů po boku Rudé armády cítila opovržení a zlobu okolí, které ji obviňovalo, že pomáhala přivést Sověty do republiky. Po válce se s manželem přestěhovala do Rožďalovic. Má dvě děti, syna Zdenka a dceru Blanku.

Vlasta Vyhnánková byla za své statečné činy oceněna dvěma československými válečnými kříži, třemi sovětskými medailemi – Za odvahu (Sokolovo), Za zásluhy, po bitvě u Dukly; a získala i 16 československých ocenění.

Vlasta Vyhnánková zemřela 19. října 2015. Její manžel Josef zemřel 9. října 1987.