Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Vydrová (* 1939)

• narozena 6. října 1939 v Praze do rodiny Gustava a Miroslavy Schmausových

• jejím pradědečkem byl významný vynálezce František Křižík, otec byl violoncellista

• v roce 1939 koupil Gustav Schmaus od židovského podnikatele továrnu v Plzni

• rodina prožila válku v Bechyni v rodinné vile

• v květnu 1945 se přestěhovali do Plzně, kde prožívali osvobození americkými vojáky

• v roce 1948 komunisté zestátnili otcův podnik a zabavili rodinný majetek

• otce přijali do pražského filharmonického orchestru FOK

• maminku vyhodili z práce kvůli buržoaznímu původu, našla práci řidičky při OÚNZ

• Jana vystudovala obor mezinárodní ekonomické vztahy na střední škole

• pracovala v podniku Metalimex, vyhodili ji kvůli buržoaznímu původu

• v roce 1964 se svým snoubencem Otakarem Vydrou emigrovala do USA

• žila v Chicagu a státě Washington, pracovala jako sekretářka, tenisová koučka a realitní makléřka

• od roku 2017 žije v Bechyni

Jana Vydrová, za svobodna Schmausová, se narodila 6. října 1939 v Praze do rodiny Gustava a Miroslavy Schmausových. Má o rok a půl starší sestru Helenu. Rodinná historie Schmausových je spojena se jménem významného vynálezce Františka Křižíka, který byl Janiným pradědečkem. Zemřel, když jí byly dva roky.

Pradědeček František Křižík

„Pradědečka si nepamatuji, jsem s ním ale vyfocená. Jeho dcera, tedy moje babička, byla upovídaná, stejně jako já a moje sestra. Takže znám detaily z jeho života, které se ještě nikde nepublikovaly a podložené je mám například i dopisy. Vzpomínky naší rodiny byly tak živé, že mám pocit, jako bych u toho byla. Ztratil manželku, měli hodně dětí, mnoho jich zemřelo a zůstala s ním moje babička Anna, která ho doprovázela na cestách po světě,“ vypráví pamětnice o svém pradědečkovi. Jeho nejznámějším vynálezem byla oblouková lampa se samočinnou regulací, ale také například světelná fontána, moderní elektrická tramvaj a mnoho dalších zařízení.

„Z vyprávění mé babičky vím, že měl jasné vize, kterým neochvějně věřil. Když se v Praze otevírala první tramvajová linka, která vedla z Letné k Výstavišti, tak u toho moje babička byla a jeho spolupracovníci ho přesvědčovali: ‚Šéfe, to nepojede, to bude ostuda.‘ Ale můj pradědeček si byl jist, a jelo to. Pro mě byl člověk, který pro český národ udělal, co bylo v jeho silách, i když to pro něj osobně nemuselo být výhodné. Byl narozený ve stejném roce jako Thomas Alva Edison, který s ním chtěl spolupracovat a už mu připravoval v Americe továrnu. František Křižík tu spolupráci ale odmítl, protože byl Čech a chtěl zůstat v Čechách. Měl prostě rád ta svoje místa, kde vyrostl.“

Podle vyprávění pravnučky byl také nadaný výtvarně a hudebně a až do konce života ho neopustila kreativita a činorodost. „Zemřel v necelých 94 letech na následky úrazu. Mám u sebe schované skici nějakého nápadu, které si nakreslil ještě tři dny před smrtí,“ říká pamětnice.

1939: tatínek koupil továrnu v Plzni

Jana Vydrová se narodila v roce, kdy vojska nacistického Německa překročila české hranice a vznikl protektorát Čechy a Morava. Německá okupace se dotkla zejména Židů, jejichž podniky Němci přebírali do své správy a posléze do svého vlastnictví, čímž germanizovali místní hospodářství. V tísnivé situaci se v roce 1939 ocitl také továrník Ing. Theodor Taussig, který v Plzni vlastnil rafinerii na smrkovou smolu a továrnu na sodu a tuky.

„Můj tatínek a inženýr Čížek byli spolu s panem Taussigem svobodní zednáři a ti si vzájemně pomáhali. Aby nedošlo k vyvlastnění, tatínek s inženýrem Čížkem továrnu od pana Taussiga koupili a on se s manželkou a dětmi přestěhoval do Prahy. Byli velmi bohatí a mysleli si, že jako němečtí Židé se v Praze ztratí. Všichni však bohužel zahynuli v koncentračním táboře a jen jejich zeť včas emigroval a zachránil se.“

Za války v Bechyni

Gustav Schmaus v roce 1939 přestěhoval rodinu z Prahy do Plzně. Továrna se ovšem nacházela blízko nádraží, vojensky strategického místa, kde hrozily bombové útoky, a tak zakotvili na bezpečnějším místě – u babičky Anny (rozené Křižíkové), která žila ve vile v Bechyni, k níž má pamětnice silný vztah dodnes.

„Ta vila pro nás byla opravdovým domovem a oázou vřelosti, tepla a pospolitosti. Byla také centrem intelektuálním. Tatínek kromě toho, že hrál v roce 1933 v hokejovém národním družstvu, vystudoval také ve Vídni hudební konzervatoř – hru na violoncello a měl tedy zajímavé přátele z kulturního světa. Z těch známých, kteří naši vilu navštěvovali, si vzpomínám například na grafika a malíře Viktora Strettiho nebo Jana Wericha, ale bylo jich mnohem více. U nás bylo krásně a lidi k nám rádi jezdili,“ říká pamětnice.

Rodiče ochraňovali své dcery od vnějších podmínek, které ovlivňovala válka, a tak navzdory nepříznivé době prožily Jana a Helena v Bechyni krásné dětství. „Chodili jsme na zámek za rodinou knížete Paara, jeden víkend byli oni u nás a další my u nich. On byl populární jako vedoucí skautů, hráli jsme s dětmi na zámku divadlo. Jinak to bylo takové jednoduché dětství společné celé tehdejší generaci – koupání, Lužnice a borůvky a to nám tak přirostlo k srdci, že se tam dodnes rádi vracíme.“

Květen 1945 v Plzni

Válku si Jana Vydrová uvědomovala až po osvobození v květnu 1945, když se rodina přesouvala do Plzně. „Přejížděli jsme přes šraňky různých zón – americké, ruské. Bylo mi necelých šest let a živě si pamatuji to vzrušení, které v Plzni vládlo. Na náměstí byly dva velké protipožární bazény a kolem nich tancovali američtí vojáci. Pak jsem tam ale také viděla zbořené domy po bombardování a to pro mě bylo synonymem války.“

Ačkoli se hlavním zájmem Gustava Schmause stal zdárný chod továrny, hudbu, kterou vystudoval, neopustil. Hrával pravidelně v plzeňském rozhlase na violoncello v kvartetu a právě díky muzicírování se spřátelil s hudbymilovnými americkými důstojníky Walterem Duclouxem, Williamem Hamiltonem a vojínem Robertem Soninem.

„Tehdy z toho vzniklo přátelství, které něco vydrželo, protože právě tito Američané mě pak o dvacet let později vítali v USA, kam jsem emigrovala,“ říká pamětnice.

1948: zestátnění otcova podniku

Po únorovém puči v roce 1948, kdy komunisté převzali moc v zemi, bylo mezi prvními opatřeními zestátňování podniků, které měly nad padesát zaměstnanců. Patřila mezi ně i továrna Gustava Schmause.

„Když přišlo znárodňování, táta věděl, že jde do tuhého, a zvažoval emigraci. Byla to velmi stresující doba. Maminka šla dokonce ke hvězdářce, ale ta jí řekla, že už je pozdě a že by nás někdo mohl udat, a tak jsme nakonec zůstali,“ vzpomíná Jana Vydrová, které tehdy bylo devět let. Vzpomíná, jak posluhovači nově nastoleného režimu chodili po domácnostech podnikatelů a zabavovali majetek. Miroslava Schmausová ale měla známého, který ji upozornil na nevítanou návštěvu den předem, aby se připravili. Co bylo možné, snažili se Schmausovi schovat. Srolované koberce strkali pod gauč, koncertní křídlo a další věci se však ukrýt nedaly, a tak při sepisování majetku exekutorům tvrdili, že jsou bechyňské babičky, která s rodinou žila přes zimu. „Byla to doba, kdy se lidi začali bát a ze strachu začali plnit požadavky. Mí rodiče se ale ani nebáli. Politicky se nijak neangažovali a po zestátnění továrny už neměli moc co ztratit.“

Maminku vyhodili kvůli buržoaznímu původu

Schmausovi se přestěhovali do Prahy, Gustav Schmaus se vrátil naplno k hudbě a hrál v pražském filharmonickém orchestru FOK, kde měl 1340 korun měsíčně. „Po kom ještě mohli jít, byla maminka. Byla z buržoazní rodiny, byla krásná, byla výborná tenistka a jezdila na koni. Z jednoho platu se žít nedalo, tak se zaučila jako účetní, ale po roce ji komunisté vyhodili kvůli jejímu původu.“

Jedinou pracovní pozicí, kterou Miroslavě Schmausové komunisté dovolili, bylo místo tovární dělnice, což její manžel nesl velice těžce. Protože však Miroslava od svých 17 let jezdila autem a byla dobrá řidička, našla si místo pohotovostní řidičky v okresním ústavu národního zdraví v Revoluční ulici. „Maminka tedy vozila pohotovostního doktora po pacientech. Bylo to však auto, ve kterém se netopilo a ani se nedalo zamknout. Takže když v zimě čekala na doktora i hodinu ve vymrzlém autě a měla i 24hodinové služby, nebyl to žádný med. Balila se do starého kožichu po pradědečkovi Křižíkovi. Po několika letech dostala rakovinu prsu,“ říká pamětnice, která obdivuje rodiče za to, že si nikdy ani nepostěžovali. Dokázali se přizpůsobit a radovat se z maličkostí.

Vyhazov z práce a rozhodnutí emigrovat

Janě Vydrové komunisté nedovolili studovat pro buržoazní původ. Nakonec se ale díky maminčině známosti našlo místo na odborné škole s maturitou, kam proklouzla. „Šlo o obor mezinárodní ekonomické vztahy, který se prvním rokem otevíral pro budoucí jazykově vybavené sekretářky. Byla to dobrá škola, protože tam byly jazyky, a učili nás tam výborní odborníci, které vyhodili z vysokých škol třeba z politických důvodů.“

Po maturitě se na doporučení Jana Wericha dostala do zahraničního oddělení podniku Metalimex. „Dostala jsem se tam jen díky tomu, že kádrovák v Metalimexu byl naměkko z toho, že znám Jana Wericha, kterého velmi obdivoval, protože byl slavný herec. Jinak bych se tam nedostala,“ vysvětluje pamětnice. Po čtyřech letech jí v podniku nabídli práci ve Švýcarsku. Janu práce naplňovala a bavila a cesta do zahraničí pro ni byla snem, který se teď měl vyplnit. Jenomže záhy přišla ledová sprcha.

„Zavolal mi náměstek a řekl, že nejenže mě do obchodního oddělení ve Švýcarsku nemůžou poslat, ale že taky musím opustit náš podnik. Já jsem totiž do kádrového dotazníku napsala, že tatínek je hudebník. Ale když teď můj kádrový profil zkoumali zevrubně, zjistili, že můj otec je bývalý vlastník továrny, a to bylo pro ně nepřijatelné,“ říká Jana.

SSSR a dva dny Helsinky

Tehdy jí nabídli práci jeřábnice a v ní začala klíčit myšlenka na emigraci. Přece jen se jí po několika frustrujících neúspěšných pokusech podařilo najít práci odpovídající jejímu vzdělání. Chytila se jako dokumentaristka v Československé akademii věd. Když se však seznámila se svým budoucím manželem Otakarem Vydrou, stavebním inženýrem a závodním běžcem na lyžích, který projevil touhu odejít za hranice, bylo rozhodnuto.

V roce 1964 se začaly organizovat lodní zájezdy do Skandinávie. Janě se podařilo koupit zájezd, jenž nesl název Sovětský svaz a dva dny Helsinky.

„Napsala jsem tedy žádost na podnik, že chci jet na zájezd do Sovětského svazu. Ale dovětek ‚a dva dny Helsinky‘ jsem tam nenapsala. Všichni mí známí se divili, jestli jsem se nezbláznila, že chci jet do SSSR. Byla polovina 60. let a režim se uvolňoval a prý, že za chvíli budu moct cestovat, kam chci. Komunisti mi ale zájezd schválili, dostala jsem razítko a já tam pak připsala to nejdůležitější: ‚a dva dny Helsinky‘.“

Rodiče Janu v emigraci podporovali. Tatínek s velkým smutkem, maminka s velkou vervou, kterou projevila zejména při důkladné přípravě kufru. Přestože zájezd zaplatili a dostali povolení k výjezdu, trocha totalitního adrenalinu je čekala ještě na hlavním nádraží před odjezdem. „Představte si situaci, kdy jedete na zájezd a teprve u vlaku, kde se rekreanti shromažďují, se dovíte, jestli opravdu odjedete, nebo ne. Rozhodoval o tom seznam se jmény lidí, pro které měla soudružka průvodkyně připravené výjezdní doložky. Naštěstí jsme na seznamu s Otou byli, takže nám spadl kámen ze srdce a nastoupili jsme do vlaku.“

Helsinky – Stockholm – New York – Chicago

Jakmile se pár dostal přes několik navštívených sovětských měst do Helsinek, místo hromadné prohlídky města Otakar koupil letenky do Švédska a oba se pak vypravili na letiště. Švédsko, kde se o mladý a stále ještě nesezdaný pár výborně postarali, ale sloužilo jen jako několikaměsíční přestupní stanice. Jejich cílem byla Amerika.

Ke břehům New Yorku doplula Jana na lodi vypravené z Osla v prosinci 1964. „Tam mě vítali američtí přátelé, které znal tatínek ještě z osvobození Plzně. Maminka mi kladla na srdce, abych se Roberta Sonina držela, že mi ukáže New York, a to se také stalo. Byla jsem ze všeho vykulená a jedna z prvních věcí, které jsem si tam objednala, byla žabí stehýnka,“ říká pamětnice.

Aby v Americe mohli získat azyl, přestěhovala se Jana s Otakarem do Chicaga, odkud dostali pozvání od spřátelené rodiny Jirotků. Vydrovi se vzali a Jana si brzy našla práci v kanceláři ve firmě Western Electric.

Začátky byly pro ni těžké, stesk byl velký a často si pouštěla z gramofonu Dvořákův violoncellový koncert. „To protože můj tatínek byl violoncellista. Plakala jsem a plakala. Ale moje maminka mě hodně podporovala. A taky svoboda nás pohlcovala. Ten pocit, že jste najednou svobodní, nás posiloval,“ říká Jana Vydrová.

„To vy jste nás připravili o dceru“

Rodiče zatím v Československu prožívali nelehké chvíle. Museli absolvovat výslechy. „Tatínek to těžce nesl, zvláště kvůli mamince. Byla to krásná žena, jak tatínek říkal, pikantně příjemná, a když šla k výslechu, měl obavy, co tam s ní budou dělat. Čekal na ni na chodbě a myslím, že obdivoval, když se z výslechu vrátila jako bojovná valkýra. Státní bezpečnost vyčítala matce, že jsem utekla. Ale maminka to prý obrátila a řekla: ‚Vy mi tady vůbec nic neříkejte, protože něco řeknu já vám: Vy jste mé dceři udělali všechno proto, abychom my přišli o dceru. Vyhodili jste ji z práce, nedali jste jí možnost… Všechno, co vy jste jí tady naservírovali, tak se vrací, ale ne vám, vrací se to nám.‘ Řekla jim to diplomaticky, ale popravdě,“ říká pamětnice.

Život v Americe

Vydrovi toužili po přírodě, a tak si našli krásné místo ve městě Vancouver, které leží ve státě Washinton blízko hranic s Oregonem. Postavili dům, kde vychovávali své dvě děti. V letech 1977–1979, když Otakar dostal práci v Saúdské Arábii, žila Jana s dětmi v Innsbrucku v Rakousku a manžel za nimi jednou za měsíc létal na víkendy. Jejich cesty se však v té době začaly pozvolna rozcházet a v roce 1985 se rozvedli.

Jana potom v USA pracovala jako tenisová koučka a později jako úspěšná realitní makléřka. V Americe si vytvořila silná a soudržná přátelství se skupinou emigrantů, kteří přijeli do USA tak jako oni, v roce 1964. „Jezdili jsme na lyže, muži hráli mariáš, společně jsme cestovali,“ říká pamětnice, která jinak v Americe díky své profesi realitní makléřky důkladně poznala povahy lidí všech sociálních vrstev.

Do České republiky se začala častěji vracet v roce 2002, když přestávala pracovat, a v roce 2017 se natrvalo vrátila do Bechyně.

„Děkuji Americe za jednu věc, kterou mě naučila: ‚Jste na volné noze, na nikoho se nespoléhejte, můžete dělat, cokoli chcete, pokud vám zdraví slouží, a žádná práce není pod důstojnost člověka.‘ To je krédo, které jsem si přivezla z Ameriky. I když se mění politické systémy, tak si myslím, že tohle pořád platí.“