Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Vycpálek (* 1927  †︎ 2023)

• narozen 26. ledna 1927 v obci Ondřejov, okres Praha-východ

• rodina hospodařila na 12 hektarech zemědělské půdy

• strýc František Micka pracoval v prezidentském sídle v Lánech

• účastnil se všesokolského sletu v roce 1938 a v roce 1948

• za provolávání protikomunistických hesel vyloučen ze Sokola

• rodina čelila perzekuci spojené s kolektivizací hospodářství

• obtížně sháněl zaměstnání a nakonec pracoval v JZD Ondřejov

• člen místního ochotnického divadelního spolku

• v roce 2023 oslavil 96. narozeniny a žil v Ondřejově

• zemřel v listopadu roku 2023

Komunistický režim se v padesátých letech snažil všemožnými způsoby přemoct rolníky, aby vstupovali do jednotných zemědělských družstev (JZD). Například navyšování zemědělských dodávek patřilo k šikaně, s jejíž pomocí komunističtí funkcionáři postupovali v případě kladeného odporu zemědělců při vstupu do JZD.

Pokud hospodář splnil předepsanou normu dodávek, na příští období mu je ještě navýšili. Jakmile však jimi stanovenou normu nedodržel, nevyhnul se peněžním pokutám či trestnímu stíhání. „Když verbovali do družstev, přišli sem za tátou a on agitátorům řekl: ‚Do družstva nepůjdu, i kdybych se měl plazit!‘ Pak, když šel prosit na národní výbor, že předepsanou dodávku nemůže splnit, protože je moc vysoká, předseda mu řekl: ‚Pane Vycpálku, tak teď se plazte!‘ A bylo hotovo, neslevili vám nic,“ vzpomíná na dobu jeho syn Václav Vycpálek, který v rodném hospodářství prožil radostné období první republiky, útlak nacistů i komunistické združstevňování.

Až do vesnice bylo slyšet, jak ženské zpívaly na polích

Václav Vycpálek se narodil 26. ledna 1927 do zemědělské rodiny v Ondřejově nedaleko Prahy. Někteří obyvatelé vesnice a někdejšího městyse odsud odcházeli za prací do hlavního města. Lidé, kteří své rodiště neopustili, se živili zejména prací na polích, stejně jako pamětníkův otec Jan Vycpálek. Vlastnil 12 hektarů půdy, jeden pár koní, dvě hříbata, čtyři krávy, prasata a plno domácí drůbeže – bylo to stejné hospodářství, jako tu měl každý druhý nebo třetí sedlák.

Práce se nevyhnula nikomu, kdo v takovém rodinném gruntu vyrůstal. „Přišel jsem domů ze školy a tady jsem měl napsáno: ‚Nasekej trávu nebo nakrouhej řípu‘ či jinou povinnost spojenou s prací. Měli jsme celkem 12 polí, tady na každém poli někdo pracoval. Často bylo po celém Ondřejově slyšet, jak ženy zpívaly na polích,“ vzpomíná na staré časy Václav Vycpálek.

V hospodářství Vycpálkových vypomáhal jeden čeledín původem ze Slovenska a také jedna služebná. Jenomže na sezónní práce potřebovali další námezdní sílu, a tak přicházeli pomáhat zejména místní, co nevlastnili žádná pole. Za celodenní dřinu dostali například jen buchty nebo košík brambor.

Masaryk mi ze sedla koně podal ruku

Za prezidentské éry Tomáše Garrigua Masaryka, na kterou Václav Vycpálek nedá ve svém vyprávění dopustit, pracoval jeho strýc František Micka na zámku v Lánech. Micka se tam dostal jako kovářský mistr a svého synovce Václava sem několikrát vzal na prázdninový pobyt.

„Tenkrát jsem měl asi šest let, strávil jsem tam snad týden. Vzpomínám, jak Masaryk vždycky přijel v sedle na koni a strýc kobyle pucoval kopyta. Masaryk při tom seděl na koni, ani z něho neslezl. Tenkrát mi ze sedla podal a potřásl rukou, to si dodnes pamatuji. Byl úžasný a měl tak rád děti,“ vzpomíná pamětník s úctou na setkání s prvorepublikovým prezidentem.

Gestapo pozatýkalo místní sokoly

Radostné a barvité vzpomínání na dětství Václava Vycpálka zaniklo sepsáním dohody o postoupení pohraničních území Československa Německu. Přijetí mnichovského diktátu na podzim 1938 rozkolísalo morálku lidí a v národě propuklo čiré zoufalství. Do vnitrozemí ze zabraných Sudet prchaly tisíce rodin a silně se začala rozmáhat nenávist vůči cizincům. Podle Václava Vycpálka se do Ondřejova nastěhovalo hned několik takových rodin, jež za německé okupace udávaly místní obyvatele.

Ani tady nacisté neušetřili život několika místních obyvatel a uvěznili například vedoucí představitele Sokola. „Bylo tu dost vlajkařů, kteří udávali. Gestapo sebralo hodně místních lidí, vedoucí ze Sokola anebo legionáře. Například pan Procházka se z vězení vrátil, ale plno se jich nevrátilo, jako legionář Vilímovský,“ vybavuje si jména Václav Vycpálek.

Restrikce nacistů sužovaly život českých obyvatel ve všech směrech, například hospodáři museli povinně odevzdávat zemědělské kontingenty, s čímž se pojily i časté prohlídky hospodářství. Protektorátní nařízení se mnozí snažili obejít, a to i navzdory trestům, které za zatajování surovin hrozily. „Přijeli, měli jsme vymláceno, plnou sýpku obilí. Všechno si zvážili, pak spočítali, kolik nás je a podle toho nechali pro rodinu. Ostatní suroviny si sebrali a odvezli. Co jsme mohli, schovali jsme ve stodole pod slámu, vespod jsme ukrývali obilí v pytlích.“

Docházku do Kuratoria jsme nenáviděli

Od září 1933 nastoupil Václav Vycpálek do obecné školy v Ondřejově a ve stejné době vstoupil i do organizace Sokol. Nacistická diktatura nicméně působení tělovýchovného hnutí na území Čech zakázala a v roce 1942 převzalo práci s mládeží Kuratorium, které si kladlo za cíl vychovávat v intencích nacistické ideologie.

„Sokol už neexistoval, taneční zábavy nebyly, divadla ani biografy se nesměly hrát, pouze ty německé. Co si Němci nařídili, to se dělalo,“ vzpomíná Václav Vycpálek. „Chození do Kuratoria jsme nenáviděli. Blbli jsme ve sportech, jako třeba box. Ale kolikrát k nám přijeli Hitlerjugend, aby předváděli cviky, jak a co máme dělat a my to podle nich museli opakovat.“

Za protikomunistická hesla nás ze Sokola vyloučili

Ještě než protektorátní úřady zakázaly Sokol, v roce 1938 proběhl X. všesokolský slet na Strahově, jehož cvičení se jako elév účastnil i Václav Vycpálek. O deset let později se situace opakovala, jen s tím rozdílem, že moci v Československu se chopili komunisté. Součástí cvičení byl i průvod členstva ulicemi Prahy, což se neobešlo bez provolávání protikomunistických hesel a vyjadřování nesouhlasu s komunistickým režimem.

„Křičelo se: ‚Ať žije Beneš!‘ U Národního divadla jsme si vylezli na kandelábr a křičeli hesla. To už byli v průvodu komunisti a snažili se k nám dostat. Jenže lidi pod kandelábrem nám udělali plac, my slezli dolů a ztratili se v davu. Pak přišlo rozhodnutí, že za provolávání protikomunistických hesel nás ze Sokola vyloučí,“ vybavuje si Václav Vycpálek.

Naše čtyři koně poslali komunisti na maso

Václav Vycpálek měl jakožto jediný syn soukromé zemědělství po svém otci převzít. Po válce se proto ještě dva roky učil v Zimní rolnické škole v Benešově a od roku 1947 už plně pracoval v hospodářství svého otce. „I když doma se hospodařilo soukromě, ve škole se už propagovalo družstevní zemědělství,“ připomíná pamětník. Proces kolektivizace československého venkova se naplňoval v průběhu padesátých let dvacátého století.

Když si na přelomu čtyřicátých a padesátých let odbyl dvouletou službu v Československé lidové armádě, při odchodu do civilu mu nadporučík doporučil, aby v řadách armády setrval, že v otcově hospodářství ho nečeká světlá budoucnost. A měl pravdu. „Říkal mi, abych zůstal na vojně, že když půjdu domů, nacpou nás do družstva. Vrátil jsem se z vojny domů a v Ondřejově založili JZD. Všechno nám vzali. Mlátičku odvezli do nějakého družstva a tam ji svrhli z náspu a rozsekali ji. Nenechali nám nic. Měli jsme čtyři koně, které komunisti poslali na maso do Belgie, aby za ně získali valuty.“ 

Nezbylo mi nic jiného než pracovat v JZD

Ztrátová čísla nově založených JZD se přičítala zejména nezkušeným zemědělcům a malým hospodářům, kteří do družstva vstupovali jako první. Aby se družstva pokusila zvrátit svoji špatnou pověst, stalo se nezbytnou nutností do družstva naverbovat hospodáře, kteří se v zemědělství skutečně vyznali, a to všemi možnými cestami.

„Přišel za mnou předseda JZD, abych šel pracovat do družstva. To jsem odmítal, že si najdu něco jiného a budu chodit jinam. Tři měsíce jsem pracoval na brigádě tamhle, měsíc zase u lesů, ale nikde mě tenkrát nesměli vzít. Rodiče už v té době byli tři roky v družstvu. Nakonec mi nezbývalo nic jiného než pracovat v JZD, kde mi dali funkci agronoma.“

Když později došlo na slučování socialistických zemědělských družstev v okolí, Václav Vycpálek pracoval jako traktorista. Pomohl rodičům rozšířit hospodářskou zástavbu a v roce 1956 si vystavěl vlastní dům. Pak už mu zbývalo jen založit si vlastní rodinu. „Našel jsem si dívku, ale ty mámy těch holek jim to zakazovaly: ‚Chraň tě Pán Bůh, abys šla do zemědělství! Já tě vychovala a ty půjdeš krmit prasata?‘“ cituje Václav Vycpálek. „Měl jsem holek, ale žádná do zemědělství nesměla, mámy jim to nedovolily.“

Silvestr roku 1958 to však změnil. Na jedné z tancovaček poznal dívku, která pocházela z malého hospodářství, namluvil si ji a vzápětí se vzali. Až do začátku devadesátých let pracoval v JZD v přidružené výrobě (kovovýroba) a posléze odešel do penze. Během života působil v místním divadelním ochotnickém spolku a místní si ho pamatují také jako zapáleného příznivce fotbalu, zejména pak místního oddílu, v jehož dresu odehrál nespočet zápasů a podílel se i na jeho vedení.