Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alois Vychodil (* 1932)

• narozen 28. dubna 1932 v Napajedlech

• vyrůstal v rodině komunistického odbojáře Aloise Vychodila

• otec byl roku 1943 zatčen, vyslýchán a uvězněn v Breslau, vrátil se v říjnu roku 1944

• 14. října 1944 se Alois stal svědkem nuceného přistání amer. bombardéru nedaleko Napajedel

• po vyučení soustružníkem v podniku Sláviamotor Napajedla pracoval například jako vychovatel učňovského dorostu

• vojenskou službu sloužil u pohraniční stráže, v Praze na hlavní správě jako zástupce velitele autoroty organizoval školení řidičů

• od roku 1964 působil v komunální politice na obecní úrovni, později i na okrese

• v roce 2020 žil v Otrokovicích

Když jen několik dní po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava – 18. března 1939 – přišla k Vychodilovým domů kontrola a za dohledu gestapa obrátila celý byt, zeptal se tehdy šestiletý Alois svého otce, jestli něco ukradl, když jim prohledávají dům. Otec mu odpověděl, že přišli, protože je komunista. Otec Aloise Vychodila (*1932), Alois Vychodil starší (*1907), tehdy díky varování kolegy ze zaměstnání i odboje Ladislava Šebesty zatčen nebyl. Dokumenty a letáky dokládající účast na chodu podzemní komunistické organizace, která ilegálně působila od září roku 1938, se nepozorovaně od Vychodilových přesunuly jinam. V září roku 1943 si pak ale pro otce přišlo gestapo do zaměstnání...

Kuli pikle

Malý Alois si na otcovy schůzky s odbojáři u nich doma dobře vzpomíná. Pamatuje si, že otec mu říkával, že za ním chodí pánové hrát šachy. „Existovaly tříčlenné skupiny, takže se ani všichni členové navzájem neznali. Ale třeba k nám chodili dva. Bývali jsme v kuchyni – aby se v ložnici nemuselo topit, tak jsme spávali v kuchyni. A v ložnici byl stůl, kde byly šachy. Už jsem je trochu uměl hrát a otec mi vždycky říkal, že chlapi přišli na šachy. Sedli si v ložnici, ale kuli pikle. Kolikrát jsem na ty šachy hleděl a říkal jsem si, jak to hrají, že je to pořád na stejném místě...“

Ještě za první republiky pomáhal otec, vyučený dřevomodelář, ve Fatře Napajedla s vývojem prototypů dřevěných forem pro výrobu plynových masek. Modelem mu stáli mnozí sousedé a známí včetně členů rodiny a jeho dětí (vyráběly se i dětské plynové masky). „Dělal ty modely doma na koleně. A chodívalo za ním dost chlapů na besedu. Vykládali o všem možném a já jsem pečlivě naslouchal. Mluvilo se převážně o válce, protože – plynové masky, na co to je?“ vzpomíná.

Když nastala v září 1938 mobilizace, otec jako nevoják střežil napajedelský most. Ten most, přes který pak o půl roku později 15. března přejely Moravu do Napajedel první německé jednotky. Malý Alois se vracel domů ze školy a sledoval, jak kolonu německých vojáků na motocyklech se sajdkárami a kulometem řídí v deštivé a sněhové plískanici obecní policajt. V dětských představách ho tehdy pro sebe označil za zrádce a od té doby ho přestal zdravit, protože nedokázal pochopit, proč neposlal vojáky pryč.

Za druhé světové války odešel Aloisův otec na pokyn odbojové organizace pracovat do Zlína „k Baťovi“. Tehdy v jeho závodech probíhala již válečná výroba a je možné, že se za otcovou změnou zaměstnání skrýval určitý záměr, možná výzvědy nebo snaha o sabotáž. Samotné otcovo zatčení ale mohlo být podle jeho vlastních slov na udání někoho z napajedelských občanů. Odvedli ho přímo ze zaměstnání a výslechy absolvoval zprvu na gestapu ve Zlíně, později v Uherském Hradišti a nakonec v Kounicových kolejích v Brně. Ptali se ho údajně i na to, jakého jednou vyrobil svému synovi na podzim draka. Alois vysvětluje: „Otec mi udělal asi metr vysokého draka, vysokého jak já, a namaloval na něho Hitlera. A my mu s klukama posílali papírky [se vzkazy].“ Udání na zesměšňování vůdce rozhodně nebylo v roce 1943 při podezření na odbojovou činnost polehčující okolností... Soud v Breslau také pak otce odsoudil k osmnácti měsícům vězení. Doma se nakonec objevil už v říjnu 1944.

Když po svém návratu otec občas o svých zážitcích tu a tam něco utrousil, zmiňoval především bití, kterého se mu dostávalo. Ze svědectví jiného komunistického odbojáře, člena tzv. březnického hnutí, Vincence Červinky, který v Breslau s otcem sdílel výkon trestu a pracovali ve stolařské dílně, se pamětník až v dospělosti dozvěděl i o dalším otcově strádání, které vysvětlovalo jeho časté nervové třasy i celkový zdravotní stav po návratu domů. Vincenc Červinka, pozdější místopředseda ONV v Gottwaldově, mu například vyprávěl, že „když otec poobědval, tak to hned všechno vyzvracel. A bachař ho chytil do rukou a vytřel s ním zem a řekl mu, že za půl hodiny se vrátí a bude čistý.“ Pochodu smrti, který z Breslau vyšel nejspíš v zimě 1944, se na rozdíl od Vincence Červinky otec vyhnul, i tak se ale vrátil domů vyhublý na kost. Vážil skoro stejně jako jeho tehdy dvanáctiletý syn...

Bombardér na Americe

Bez otce a příjmu se rodině v době otcova věznění nedařilo. Maminka si musela najít práci v zahradnictví a vypomáhali si i uhlím, na které se chodilo se saněmi na vlakové nádraží. „Vojákům jsme dali cigarety a oni šli na druhý konec vlaku. Vylezli jsme s klukama na vagóny, naházeli uhlí na zem, posbírali, naložili na saně a odvezli dom. Jednou když jsme tam byli, přijel vlak – asi deset vagónů, kde byli až po ramena vězni. Hlavy jim trčely ven, zima byla a jeli nepřikrytí, nezavření. Vyšel železničář se štryclí chleba a hodil jim to do vagónu...,“ vzpomíná Alois.

Necelý měsíc před velkým bombardováním Zlína, 14. října roku 1944, se kousek od Napajedel na louku zvanou Amerika nouzově snesl americký bombardér. Vyvolal pozdvižení jak mezi obyvateli, tak i mezi zvědavými hochy včetně Aloise. Už od léta chlapci vídali přelétávající spojenecké bombardovací svazy, které startovaly v Itálii a sledovaly tok řeky Moravy až do zabraného Polska. Při hlášeném náletu se Alois s kamarády chodívali schovávat a hrát si do křoví u slepého ramene. Jejich skrýše si ale všiml starosta a varoval je, ať si najdou jiné místo, protože nedaleko byla na louce vyskládaná křídla německých junkerů (v podstatě terče pro americké bombardéry), která se u bratří Paříků opravovala. „Potom jsme chodili ne na ten Pahrbek, ale na cestu za Napajedla směrem Topolná, (...) tam byl Baťův statek Prusinky. Od Paříků tam chodili zaměstnanci, sedli si na příkopu. Někteří šli i na kopec, tzv. Malinu, dnes je tam sídliště rodinných domků. Podíval jsem se tak na ten kopec a viděl jsem tam moji sestru s kamarádkou. Byla o tři roky mladší než já. A když vyšly na vrch, tak letělo jedno letadlo, už se vraceli z náletu, a jedno odbočilo trochu do boku, byla tam samota Bakoš, a tam si ulehčilo o dvě bomby,“ vzpomíná pamětník. Bomby tehdy vyvolaly paniku, ale nezpůsobily žádné škody.

14. října 1944 po poledni si napajedelští občané všimli letounů vracejících se z náletu na Polsko. Jednomu z bombardérů vynechávaly motory a unikalo palivo – a snažil se o nouzové přistání. Několikrát se zatočil nad prostorem kolem Napajedel – a jelikož mu bylo palbou znemožněno přistát na otrokovickém letišti, popolétl v dalším obletu znovu k Napajedlům a přistál na louce zvané Amerika nedaleko lesa. Posádka doprovázejících stíhačů, když viděla, že piloti opustili letadlo a mizí k lesu, letoun několika dávkami zapálila. Alois spolu s kamarády vše sledovali a tak jako spousta dalších lidí se běželi na místo podívat: „Byl jsem mezi prvníma třiceti, co tam přiběhli. Schovali jsme se za takovou vysokou mez, protože z letadla vyletovaly hořící náboje. (...) Za chvíli nás pak u statku obklíčili Němci autama. Obklíčili les. (...) A dovedli tam pak [šest] amerických letců.“

Posádka bombardéru Boeing B-17 ale byla původně osmičlenná. Hajný František Bartošík (spolupracovník partizánů skupiny Ivan), který se s letci setkal hned po přistání, je poslal ukrýt se do lesa. Německé jednotky z širého okolí ale jednaly rychle a americké piloty vzápětí našly. Dva z nich byli během zatčení zastřeleni. Čin, který odporoval konvencím, jak zacházet s válečnými zajatci, pak potvrdila také lékařská zpráva a vražda amerických pilotů vyvolala rozhořčení i mezi obyvatelstvem Napajedel. Těla zabitých letců, Raymonda W. Winterse a Jamese W. Johnsona, byla uložena v napajedelské márnici a za několik dní pohřbena. Hrob, který přes den hlídala stráž, přes noc opakovaně plnily květiny a svíčky.

„[Před osvobozením] jsem s kamarádama doma vybudoval ze dřeva bunkr. Dřevem jsme podložili strop. Podbili a podšprajcovali. A tam jsme byli schovaní. Tatínek byl tak chatrný, že nám jen radil... 2. května naráz na dvoře: Buch! Tak jsem s rukama nahoře vyběhl jako hrdina – a ten devatenáctiletý rudoarmějec povídá: ‚Nět náda, nět náda...‘ Že ty ruce nahoře není potřeba...,“ vypráví o konci války v Napajedlech.

Vychovatel i funkcionář

Po válce se Alois vyučil soustružníkem a profesně následoval otce do znárodněného podniku bratří Paříků, který se přejmenoval na Sláviamotor Napajedla. Postupně se vypracoval na vedoucího vychovatele učňovského dorostu, angažoval se také jako volejbalista a cvičil na sokolském sletu a spartakiádách. Od roku 1964 působil v komunální politice. Z pozice tajemníka MNV v Napajedlech se postupně dostal až na ONV v Gottwaldově. Podílel se například na řízení výstavby sídliště, školy a rekreačního střediska Pahrbek. Roku 1965 pamětník spoluorganizoval oslavy 20. výročí osvobození Napajedel a tehdy se poprvé setkal s radistkou Věrkou Volkovičovou, jejíž vzpomínky a osudy dalších čtyř partyzánů paradesantní skupiny Bohuš zachytil spolu s Josefem Nesvadbou v publikaci O lidech statečných (Zlín 2015). S Volkovičovou se později ještě několikrát setkal v Leningradu při svých cestách po Sov. svazu i při jejích cestách do Československa.

K válečným vzpomínkám se postupem času začal vracet také Aloisův otec. Na základě barevných skic, které pořizoval v plenéru, vzniklo na dvě stě maleb. Mezi krajinkami z okolí Napajedel namaloval například i vzpomínku na požár školy v jeho rodných Čechách pod Košířem, tehdy mu bylo sedm roků, i vzpomínku na své věznění. Ve velké cele rozdělené do dvou pohledů – ode dveří a od okna – stojí vězeň. Uprostřed obrazu je vyobrazen dvůr věznice, jako pohled z okna cely, a datace 1943–1944. „Otec uměl malovat od mládí, ale neměl na to čas. Měl pořád nějakou funkci. Když bylo po válce, byl v národním výboru v Napajedlích. Až šel do důchodu, začal malovat. Do osmdesáti pěti roků jezdil na kole a vozil s sebou tašku na tyči, [kde měl] chleba a skicák, pastelky,“ říká pamětník. Dodává také, že ačkoliv zájem o otcova díla byl, prodal jen málo z nich. Velkou část opatruje rodina, o obraz z vězení se stará pamětníkův synovec a řadu dalších otec věnoval své rodné obci. „Našel jsem, jak tatínek píše [v dopise] po válce předsedovi národního výboru poděkování, že obec Čechy pod Košířem přispívala za války naší rodině,“ říká a doplňuje, že finančně jim během otcova věznění vypomáhali i jiní lidé z Napajedel.

V době svého působení v komunální politice prožil pamětník také důležité roky 1968 a 1989. K období pražského jara roku 1968 říká: „Přidali se k tomu ti, co byli proti socialismu. Já osobně jsem byl a jsem pro sociálně spravedlivou společnost. Vykořisťování člověka člověkem je ten nejhorší zločin, který existuje. Podobná situace byla i v roce 1989. Mnoho lidí si myslelo, že ví, jak by [měla vypadat] demokracie. (...) [Rok 1989] je ukončení etapy snahy o zachování sociálního státu. Za kapitalismu není žádná demokracie, ta je jen pro bohaté...,“ uzavírá.