Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Vukušičová (* 1943)

• narozena 13. ledna 1943 v Brně

• do 60. let žila v nouzové dělnické kolonii Písečník v Brně

• vyučena tkadlenou v Židenicích

• 25 let pracovala v brněnské Královopolské strojírně

• v roce 2022 žila v Brně

Celý její život je spojen s Brnem, dětství a dospívání především s Písečníkem. Na tuto specifickou brněnskou osadu, tehdy dělnickou, nemajetnou a částečně izolovanou kolonii, má celou řadu nostalgických dětských vzpomínek. Byť chudoba ani alkoholismus nebyly ničím výjimečným. „Nebyl tam žádný bohatý. V Písečníku nebyl nikdo bohatý, tam bydlel samý dělník. Ale žilo se, jak se dalo,“ vypráví Anna Vukušičová.  

Říkali tomu kolonie. Baráček na baráčku

Anna Vukušičová, rozená Krajíčková, se narodila 13. ledna 1943 v Brně. Otec Arnošt (nar. 1909) pracoval jako elektrikář, matka Helena (nar. 1918) na dělnické pozici ve fabrice. Z vyprávění rodičů má zprostředkovanou vzpomínku na konec druhé světové války, když se ve svých dvou letech musela s rodinou a sousedy ukrývat před nálety. „Tam, kde jsme bydleli, byl tunel. A když bombardovali, tak jsme tam byli všichni schovaní – babička, my, pomalu celej Písečník.“ Brněnská osada Písečník byla dělnickou – někdy též označována za nouzovou – kolonií. Většina jejích obyvatel podle vyprávění pracovala v nedaleké Královopolské strojírně anebo maloměřické textilce.

První dva roky Anna vyrůstala v domě u babičky, po válce pak rodiče koupili – také v Písečníku – samostatný dům od souseda, přeživšího holokaust v Osvětimi. „Od nějakého pana Šindelky. On byl v koncentráku, přežil koncentrák a dostal na Soběšické barák po Němcích. A ten, ve kterém jsme bydleli, nám prodal,“ vypráví pamětnice. Lidé z Písečníku si – před válkou i po ní – běžně přilepšovali pěstováním plodin. „Žili jsme, jak se dalo, peněz moc nebylo. Měli jsme zahrádku, tam zeleninu a všechno možné nasázené. Babička měla pole, tam měla brambory a všechno možné, takže z toho jsme žili,“ vzpomíná.

Nedílnou součástí života v kolonii byl i chov zvířat. „Slepice, kačeny, husy, králíky… Hodně lidí to tak mělo. My jsme měli taky králíky a prase jsme měli u babičky, protože jsme neměli chlívek. No bylo to tam moc pěkné, na dětství ráda vzpomínám.“ Domy si lidé v Písečníku často stavěli svépomocí, mnohdy šlo o přestavby vyřazených železničních vagonů, které se tehdy daly sehnat za relativně levné peníze. „Vagon byl obezděnej, tam bydlela paní Bílá. A tam, jak bydlela moje babička, tak tam byl další vagon, ten byl taky obezděnej. To bylo všechno postavené načerno. Každý si postavil baráček a v tom žil. Říkali tomu kolonie, to byl baráček na baráčku.“

Když spadl podruhé, zůstal ležet

„Nebyl tam žádný bohatý. V Písečníku nebyl nikdo bohatý, tam bydlel samý dělník. Ale žilo se, jak se dalo.“ Dospělí i děti žili do určité míry komunitně – do určité míry to jinak ani nešlo. A i přes skromné poměry pamětnice vzpomíná na dětství moc ráda. „Tam bylo dětí jako šlupek! Nahoře, tam bylo hřiště a jako malí jsme tam hráli večer voliš. Kluci vzali kytary, mandolíny, hrálo se, zpívalo. […] A v létě se sedávalo třeba do dvanácti hodin, když jsme měli prázdniny. To se vykládalo, zpívalo.“ Život v dělnické kolonii popisuje pamětnice jako idylický, lidé si pomáhali, drželi pospolu. Měl však i své stinnější stránky – chudobu a alkoholismus.

„Na kraji toho Píseca bydleli Halasovi a pan Halas byl notorickej alkoholik, to jo. Ale on neškodil, šel vždycky potom dom a vyspal se z toho,“ vzpomíná. Nutno dodat, že s pitím měl problémy i její otec Arnošt. „Můj tatínek byl notorickej alkoholik, je to tak. On nebyl špatnej člověk, vždycky šel do práce, nikdy se nestalo, že by do práce nešel.“ Když bylo Anně dvacet let, otec kvůli své závislosti tragicky zemřel. „Potom dělal na stavbě, brali ten den výplatu a chlapi, místo aby šli s ním, věděli, kde je klíč od kumbálu, kde se topí – tam bylo nějaké etážové topení. A jak byl opilý, hledal klíče, dvakrát spadl, a když spadl podruhé, zůstal na zemi ležet. Pan doktor u Svaté Anny nám řekl, že on když začal mrznout, že mu bylo teplo.“ Arnošt Krajíček zemřel v únoru 1963.

Z kopce na saních až ke škole

Do první třídy Anna nastoupila v roce 1949. Pět tříd vychodila na Soběšické, následovala měšťanka v Husovicích. Do školy chodívala pěšky, v zimě na saních. „Z kopce na saních až ke škole. Nebylo tolik aut, tam byla asi tři auta všehovšudy, na té Sabandě. My jsme tomu říkali Sabanda, té Soběšické. Takže jsme po té silnici sjeli až ke škole, tam jsme si dali dovnitř saně, to nám školník dovolil, a tak jsme v zimě chodili,“ vypráví pamětnice. Po základní škole se původně chtěla vyučit švadlenou, tam se však nedostala. Druhá varianta, holička, se zase příliš nezamlouvala její mamince. „Že tam budu čuchat smrad. Tak jsem šla do Zábrdovic a tam jsem se vyučila tkadlenou,“ vysvětluje.

Po vyučení nastoupila Anna do práce v papírnách na Křenové. Tam zůstala do svých dvaceti let, dokud se nevdala. Následujících devět let pak strávila na mateřské a poté nastoupila do Královopolské strojírny. Se svým manželem, Juliem Vukušičem, se seznámila v roce 1961. „Můj muž je od Košic. A on sloužil [na vojně] v židenických kasárnách a v třiašedesátým měl jít do civilu. Oni jim to tenkrát prodloužili do konce října a my jsme se 14. září [1963] brali, to byl ještě voják. A letos [2022] jsme spolu byli padesát devět let,“ přibližuje pamětnice. Společně vychovali tři děti, Helenu, Hanu a Ivana. 

Svým způsobem to byli chudáci

Ruku v ruce se svatbou Anna opustila rodný Písečník a s manželem se přestěhovali na Marxovu, dnešní Spolkovou, v městské části Zábrdovice. I tam však komplikoval soužití se sousedy alkohol. „Tam byl šrum. Když dostali peníze, tam se to rvalo, protože byli opilí. Bydleli jsme, jak je kino Lípa, tam byl velký sál, tam se chodilo tancovat. Hned v tom baráku jsme bydleli. […] Rvačka furt, každej večer, každej večer tam bylo řvaní a rvali se. To bylo strašný,“ popisuje pamětnice. V Zábrdovicích Anna zažila i srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy. „Se sousedkou jsme měly jít nakoupit a ona mi řekla, že jsme ve válce, a já jsem se málem složila.“ 

„Manžel přišel v jedenáct hodin z práce domů. Fronty! Strašné fronty, nic nebylo. Chleba nebyl, rohlíky, prostě obchody úplně vykradené, jak ti lidi šíleli. Bylo to strašné. […] Byla tam pumpa, u našeho baráku, a tam chodívali ti Rusi si napouštět vodu. Byli tam s velkým autem a měli tam velké barely, tak si tam napouštěli vodu,“ vybavuje si okupaci v roce 1968. S vojáky pak přišla i do bližšího kontaktu. „Šly jsme potom k řezníkovi se sousedkou a oni tam seděli. To byli Maďaři, Poláci… Svým způsobem to byli chudáci, protože oni nevěděli, kde jsou, nevěděli… Ze začátku jsem nakoupila rohlíky, tak jsem každému chtěla dát, a oni nechtěli, báli se, nechtěli si to od nás vzít. Nevím, jestli měli strach, že je otrávíme… Ale svým způsobem to byli chudáci, taky byli vyděšení.“

Podívejte se, na členství nemám čas

Roku 1970 se manželé přestěhovali na Lesnou. O čtyři roky později nastoupila Anna do práce v Královopolské strojírně, kde působila více než dvacet let, až do svého odchodu do důchodu. V podniku pracoval i její manžel Julius. „Já jsem dělala  v meziskladě. Chystali jsme materiál a vozili jsme to na dílnu parťákům. Byl tam všelijaký materiál – příruby a všechno možné. Tak jsme to vozili na dílnu.“ Práci ve strojírně pamětnice popisuje jako mimořádně náročnou: „Třeba péra, to byly dvěstěpadesátky, to vážilo osmdesát devadesát kilo, to jsme ani dvě nemohly uzvednout. A v zimě to přimrzalo, měly jsme to venku a musely jsme do toho kopat. Ruce, i když jsme měly rukavice, tak to vám zalezlo za nehty, no to bylo strašné. Tam to byla opravdu dřina. Však mám odtamtud všechny klouby špatné.“ 

Na druhou stranu přátelské vztahy s kolegy a dobrý kolektiv dřinu vyvažovaly: „Neměli jsme problémy, já jsem tam ráda chodila,“ shrnuje pamětnice. V Královopolské strojírně ji vedení lákalo do Komunistické strany Československa (KSČ). „To už jsem byla těhotná s klukem a řekla jsem vedoucímu: ,Podívejte se, já půjdu za chvíli na mateřskou a já na to… Já mám doma ještě dvě děti a nebudu na to mít čas.‘ Takže to jsem dvakrát, ještě i s vedoucí, co tam byla s náma v tom skladě, tak to jsme obě odmítly. A potom už mi dali pokoj. Dvakrát nás přesvědčovali, ale já jsem se přesvědčit nedala. Měla jsem i tak dost práce,“ vysvětluje Anna.

Úplně jinak se žilo

Listopadový pád komunistického režimu probíhal z větší části stranou její pozornosti. „Já jsem nikam nechodila a o nic jsem se nestarala, takže u nás to probíhalo tak normálně. My jsme nikam nechodili.“ S odstupem dalších více než třiceti let má o současném režimu značné pochybnosti. „Tenkrát se tolik nevydělávalo, ale když to tak můžu porovnat, tak se žilo líp než teď. Teď je všechno tak drahé! Já jdu jednou za týden do obchodu, vícekrát nejdu.“ Nutno dodat, že nostalgie nad starými časy se v určité míře nese celým vyprávěním Anny Vukušičové. „Naše generace měla lepší dětství, než mají dneska třeba moje vnoučata. Jinak se žilo. Za nás se úplně jinak žilo,“ dodává pamětnice na závěr.