Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Jan Vůjtěch (* 1930)

• narozen 8. června 1930

• student Právnické fakulty UK

• vyhozen z vysoké školy z politických důvodů

• příslušník Pomocných technických praporů

• služba u PTP v dolech na Ostravsku mezi lety 1952–1954

• absolvoval Právnickou a Filozofickou fakultu UK

• po srpnu 1968 pracoval jako popelář a později výzkumník

• byl aktivní v Občanském fóru

• po revoluci předseda poradců v České národní radě

• dnes je právníkem Svazu PTP

Jan Vůjtěch si nikdy nepřipadal jako bojovník proti totalitě a ani si o sobě nemyslí, že by byl kdovíjak odvážný. Po druhé světové válce začal studovat práva a byl to obyčejný mladý muž se zájmem o volejbal a lyžování. Zajímal se také o film a měl velkou zálibu ve filozofii. A právě jeho postoje k oficiální filozofii poúnorového režimu ho přivedly do těžkostí. V rámci společenskovědního semináře na pražské právnické fakultě dostal od vyučujícího zadání vypracovat seminární práci na téma srovnání nacistického a komunistického režimu. Měl možnost vypracovat standardní seminární práci, ve které by nacismus a fašismus odsoudil jako buržoazní režimy vyrůstající z prohnilého kapitalismu, zatímco komunismus by byl vylíčen jako jediná možná cesta budoucího společenského a politického vývoje na Zemi, založená v nesmrtelné filozofii marxismu-leninismu. Filozofie marxismu ho však odpuzovala a z ní vyplývající praktické dopady považoval za nesprávné a nemorální. Jak sám vzpomíná: „Mně strašně vadila ta filozofie marxismu, tím já jsem se vždycky dostal do problémů, že jsem ukazoval, že je to falešný a hovadina a že to není ani správný, ani etický.“ V seminární práci proto tvrdil, že mezi nacismem a komunismem není zásadní rozdíl, neboť jeden režim oslavuje a chrání pouze nadlidi, zatímco druhý režim oslavuje a chrání pouze proletáře.

To sice mělo úspěch u jeho spolužáků, ale nikoliv u jeho učitelů. První příznaky přicházejících problémů se dostavily, když na základě tohoto svého vystoupení musel opakovat zkoušku ze společenskovědního základu. Sice ji zvládl a mohl postoupit do dalšího, tehdy už posledního ročníku, ale na podzim v zimním semestru závěrečného ročníku celého studia byl předvolán na děkanát, kde mu bylo oznámeno, že je vyloučen ze studia, neboť fakulta nemá u jeho osoby záruky, že bude „dobrým lidově demokratickým právníkem“. Fakultu tedy musel z hodiny na hodinu opustit. Vzápětí mu přišel povolávací rozkaz na vojnu, neboť skončil s vysokoškolským studiem a vztahovala se na něho povinnost absolvovat základní vojenskou službu. K jeho překvapení však byl jako politicky nespolehlivý v „kategorii E“ zařazen do Pomocných technických praporů (PTP) a v listopadu 1952 poslán do pracovního tábora na Ostravsko. Zde si měl svou vojenskou službu odsloužit prací pro lidově demokratické zřízení. Jako politicky nespolehliví nebyli příslušníci PTP cvičeni pro boj, a neměli tedy klasický vojenský výcvik se zbraní jako jiné armádní útvary. Vojenskou službu měli trávit pouze prací, a sloužili tak na jedné straně jako levná pracovní síla pro socialistické hospodářství a na druhé straně měli být tvrdou manuální prací převychováváni.

Mezi černými barony

Pro Jana Vůjtěcha byl šok, když s ostatními branci dorazil do tábora, kde je jejich nový velitel přivítal proslovem o tom, že jsou škůdci lidstva, vyvrhelové, že napomáhají imperialistům a bude s nimi podle toho zacházeno. Jedině práce jim udělá dobře a té že budou mít víc než dost. Pracovat měli v uhelných dolech. O práci v dolech nevěděl nikdo z nich nic, na šachtu šli jen po krátkém školení a všechno se učili za pochodu. Mezi jeho spoluvězni byli především tzv. kulaci, kněží, „buržoazie“, vyhození studenti nebo také děti politických nepřátel režimu, na něž samotné už režim nedosáhl. V dolech měli být celé dva roky, ale ani poté neměli jisté, že se dostanou na svobodu. Mnoho příslušníků těchto praporů muselo zůstat ve službě i po uplynutí dvouleté povinné služby. O tom, zda bude dotyčný voják propuštěn do civilu, totiž rozhodovaly politické prověrky, a nikoliv to, zda si již dotyčný odsloužil povinnou lhůtu. A tak se stávalo, že ti, kteří nebyli uznáni za politicky spolehlivé ani po dvou letech, zůstali v dolech i nadále. Jan Vůjtěch si tak pamatuje na hned několik takových osudů, kdy vojáci sloužili v dolech i čtyři roky, než byli propuštěni. Seznámil se například s Dušanem Ursínym, synem místopředsedy londýnské exilové vlády, který ačkoliv sám nebyl protikomunistickým odbojářem nebo politikem, trpěl za politické aktivity svého otce a sloužil u PTP čtyři roky. O tom, jaká libovůle v tehdejší armádě panovala, svědčí i osud jistého vojína Klínese, který byl u PTP proto, že si komunisté spletli jména a zaměnili ho se synem poslance za národní socialisty. Ačkoliv vojín Klínes dodal důkazy, že jeho otec je někdo úplně jiný, a že je tedy u PTP neprávem, nebyl na to brán zřetel a vojín Klínes u PTP musel zůstat a strávil zde další dva roky navíc.

Práce v dole

Vedle příslušníků PTP v dolech pracovali i civilní zaměstnanci – horníci jak místní, tak například z Polska, případně horníci, kteří se rozhodli absolvovat svou povinnou vojenskou službu právě v dolech místo standardního vojenského výcviku. Jan Vůjtěch a ostatní se tak měli od koho učit. Zpočátku ale pracovali na povrchu, kde vyváželi, a až po několika dnech poprvé sfárali pod zem. Hned čtvrtý den po začátku práce pod zemí zažil Jan Vůjtěch první zával. Byl svědkem toho, jak se zřítila část chodby a zavalila jeho kolegu, učitele Úlehlu. Ten byl okamžitě vyhrabán a nakonec se zlomeninami a pohmožděninami přežil. Jan Vůjtěch tak hned na začátku poznal, že tato práce je opravdu velmi nebezpečná. Zařekl se sice v ten moment, že už nikdy nepůjde do předku chodby, tedy do nejhlubší a nejméně zabezpečené části dolů, ale této nejnebezpečnější práci se nedalo vyhnout. Často totiž právě tu nejnebezpečnější činnost museli vykonávat příslušníci PTP, protože civilní horníci ji odmítali. Vedle samotného rubání se příslušníci PTP účastnili i dalších prací. Jan Vůjtěch tak například vynášel z dolů kýble s výkaly, vozil součástky a nakonec se mu poštěstilo, že mohl pracovat mimo důl jako zásobovač materiálů pro horníky. Byl totiž vzdělaný a všeobecně považovaný za intelektuála, zatímco jak horníci, tak vojáci z povolání mívali problémy se psaním a čtením. Jeden čas se také podílel na spolupráci dokonce s „hrdinou sovětské práce“ Janem Navarou, v jehož týmu jako jediný voják PTP působil a zároveň spolu s ním dostal jakési vyznamenání za plnění normy, které později čile využíval při styku s komunistickými úřady. Záchranou Jana Vůjtěcha se paradoxně stalo zranění, kterému se snažil celou dobu vyhnout. Při práci pod povrchem mu těžební stroj rozdrtil nárt, a musel tak být odvezen do nemocnice a následně několik týdnů marodil. To už se psal rok 1954 a nastala doba uvolnění. Po smrti Stalina a Gottwalda se změny začaly dít i zde. K 1. květnu, na Svátek práce, byla ve skupině Jana Vůjtěcha hromadně zrušena tzv. klasifikace E, tedy „politicky nespolehlivý“, a všichni se mohli těšit na návrat do civilu. Ještě jim ale zbývalo několik dní do dvouleté služby, a jelikož už nebyli nespolehliví, svěřili jim velitelé i zbraně a absolvovali krátký vojenský výcvik. Jan Vůjtěch poté ještě měsíc přesluhoval, když zaučoval nové brance, ale nakonec byl za pouhý měsíc navíc rád, protože se bál, že v dolech stráví ještě několik let.

Dvojnásobný doktor

Po návratu do civilu se Jan Vůjtěch vrátil na právnickou fakultu a nechal se znovu zapsat. Po uznání předchozího studia mu zbýval poslední rok, který dokončil, a stal se doktorem práv. Nesouhlasil ovšem s pracovní umístěnkou, podle které měl pracovat jako prokurátor v Košicích, a tak si hledal zaměstnání sám. To se mu v oboru nedařilo, a začal tedy pracovat jako úředník ve Ferometu, podniku zahraničního obchodu. Práce to nebyla nijak náročná, Jan Vůjtěch se při ní velmi nudil, a tak se rozhodl, že bude ještě studovat svou oblíbenou filozofii. Jeho nadřízení si mysleli, že chce na Filozofické fakultě studovat cizí jazyky, aby si rozšířil kvalifikaci pro zahraniční obchod, a tak mu studium povolili. On se ale přihlásil na filozofii v kombinaci s psychologií, vystudoval ji, a stal se tak dvojnásobným doktorem práv a filozofie. A ač byl dříve politicky nespolehlivý, v šedesátých letech se dostal na ministerstvo zahraničního obchodu. To sice musel opustit ihned po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, ale jinak už s komunistickým režimem problémy neměl. Nemohl sice cestovat na vlastní pas, ale za hranice se přece jen podíval, a to jako člen volejbalové reprezentace. Za normalizace se chvíli ocitl u popelářů, ale nevydržel tam dlouho a podařilo se mu najít zaměstnání ve Výzkumném ústavu energetickém. Zde působil jako psycholog a koordinátor výzkumu až do listopadu 1989, kdy se podílel na aktivitách Občanského fóra. Zde si ho všimla jeho bývalá spolužačka z Právnické fakulty JUDr. Dagmar Burešová, v té době známá advokátka mnoha obětí komunistického režimu, která se po revoluci stala ministryní spravedlnosti. Na její přímluvu se Jan Vůjtěch stal šéfem poradců v České národní radě a posléze také pracoval jako úředník v Poslanecké sněmovně. Tehdy se de facto poprvé začal vážněji zabývat právem. Do politiky se mu ale nechtělo, a tak se z Poslanecké sněmovny přesunul do Institutu pro kriminologii a sociální prevenci, kde vedl právní oddělení, a odtud odešel v roce 2003 do důchodu. Dnes stále působí jako právník, a to ve Svazu PTP, mezi svými bývalými kolegy z praporu, kde se snaží zajistit bývalým „pétépákům“ odškodnění od státu. Jan Vůjtěch stále opakuje, že nikdy nebyl žádným disidentem, ale nemohl mlčet, když se říkaly hlouposti.