Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. Ing. Jiří Všetečka (* 1937  †︎ 2016)

• narozen 12. října 1937 v Praze

• roku 1958 začal s fotografováním

• roku 1960 absolvoval Strojní fakultu ČVUT a od té doby zde pracoval

• v roce 1962 v době karibské krize plnil povinnou vojenskou službu v ČSLA

• od roku 1964 kandidátem Svazu českých výtvarných umělců, členem od roku 1968

• fotografoval a účastnil se v Praze demonstrací proti sovětské okupaci v srpnu 1968

• zdokumentoval pohřeb Jana Palacha v lednu 1969

• v letech 1969–1991 učil na katedře fotografie Filmové a televizní fakulty AMU

• roku 1977 jmenován docentem fotografie na FAMU

• během roku 1989 fotografoval a účastnil se demonstrací v Praze

• v letech 2000–2001 předsedou Svazu českých fotografů

• ocenění Osobnost české fotografie za rok 2009

• zemřel 9. listopadu 2016

Dětství

Jiří Všetečka se narodil 12. října 1937 v Praze. Až do svých 25 let žil v Holešovicích. S učením problémy, především jej bavila matematika, fyzika a později deskriptiva. Jedna z prvních jeho vzpomínek se váže k povstání v Praze v květnu 1945, kdy němečtí vojáci zastřelili jeho spolužáka.

Jeho otec Albert byl od svých asi 20 let členem sociální demokracie, stejně jako dědeček Emerich. Zastával funkci předsedy obilního svazu, jeho nadřízeným byl ministr Laušman. Protože se otec stavěl proti spojení ČSSD s KSČ, v únoru 1948 si pro něj přišli lidoví milicionáři. Pro Jiřího to znamenalo kádrový problém, na který narazil ještě před maturitou. Aby měl nějaký dělnický původ, jeho matka, která byla dříve v domácnosti, začala pracovat v družstvu Zádruha. V roce 1955 Jiří odmaturoval na La Guardiově gymnáziu, tehdy se jmenovalo „7. jedenáctiletka“. Místní kantoři ho dokonale připravili na studium vysoké škole.

Mezi jeho koníčky patřila hudba, zpíval v chlapeckém sboru v Holešovicích. Také hrál na klavír a na housle. V letech 1953 až 1962 hrál v Souboru Julia Fučíka. Dvakrát týdně byly zkoušky, třikrát do měsíce měli vystoupení. Vedle budovatelských skladeb se na repertoáru objevovala lidová a klasická hudba, třeba Květiny bílé po cestě z Rusalky nebo Chačaturjanův Šavlový tanec. Ve vedení souboru tenkrát působili Pavel Kohout, dirigenti Hary (Karel) Macourek, Alois Palouček, Josef Boháč, sóla zpíval Jiří Vašíček. Taneční skupinu vedla Eva Kröschlová. Soubor Julia Fučíka čítal padesát orchestrálních hráčů, stejný počet tanečníků a skoro stočlenný smíšený pěvecký sbor.

Jiří Všetečka také rád sportoval: jezdil na kole a cvičil v Sokole. Jako člen Sokolské župy Pobělohorské se účastnil XI. všesokolského sletu, který se konal od 19. do 27. června 1948 v Praze.

Vysokoškolská studia a první fotky

Po maturitě byl přijat na strojní fakultu ČVUT. V posledních dvou ročnících si studenti vybírali specializace. Jiří Všetečka se zaměřil na technologii a montáže. Po absolutoriu v roce 1960 mu nabídli místo asistenta na technologické katedře. Již během studia ho zaujalo fotografování. První fotky pořídil v roce 1958 na půjčeném fotoaparátu, první vlastní si koupil o rok později. V roce 1960 se stal členem klubu amatérů ve Vysočanech. Od roku 1964 byl kandidátem Svazu českých výtvarných umělců. Členem se stal až o osm let později. 

V sezóně 1961/62 neočekávaně dostal nabídku fotografovat v Divadle československé armády na Vinohradech. Poprvé se mohl seznámit se zákulisím a s náročnými světelnými podmínkami divadla. A v roce 1964 jej oslovilo vedení Hudebního divadla v Karlíně, aby zastupoval divadelního fotografa Karla Drbohlava po dobu jeho nemoci. V letech 1970 až 1973 fotil filharmonii.

V roce 1972 připravil fotoreportáž ze záchranné služby pro Svět v obrazech. Fotografoval také sportovní soutěže. V roce 1985 se díky televiznímu komentátorovi Luboši Pecháčkovi dostal ke krosovým závodům. Ve stejném roce fotil na spartakiádě. Na letišti v Moravské Třebové fotografoval československé letecké akrobaty včetně Petra Jirmuse, kteří se zde připravovali na mistrovství světa.

Profesionální fotograf a kameraman amatér

V roce 1962, měl v galerii Fotochema na Jungmannově náměstí první výstavu nazvanou Vteřiny úsměvů a vrásek. K výstavě připojil jako doprovodný program několik besed o fotografování. Na jednu z nich přišli režisér Jiří Weiss a kameraman Bedřich Baťka, kteří chystali filmovou pohádku Zlaté kapradí. Po zhlédnutí fotek, mu navrhli, aby na jejich filmu dělal druhého kameramana. Jiří souhlasil. Na fakultě si vzal dva měsíce neplaceného volna.

Při natáčení si uvědomil, jak moc je kameraman podřízen režisérovi a jak moc se liší filmové zákonitosti od fotografických. Bylo jasné, že bez absolvování katedry kamery na FAMU nemá u hraného filmu šanci. Po natáčení Zlatého kapradí se vrátil zpět na strojní fakultu. K práci kameramana i režiséra se po letech dostal při tvorbě výukových programů. Také k filmu se vrátil ještě několikrát, když mu nabídli, aby vytvářel propagační záběry a fotodokumentaci k právě natáčeným snímkům. Hodně se přitom naučil a jako bonus poznal mnoho známých osobností. Například díky filmu Markéta Lazarová se seznámil s Františkem Vláčilem.

„Filmexport mě poslal do Bratislavy, abych vyfotil hlavní představitelku, tehdy sedmnáctiletou studentku Magdu Vášáryovou. Vyzvedl jsem ji ve škole, na chvíli ji vyreklamoval z vyučování a zavedl na nábřeží Dunaje. Příšerně jsme tam vymrzli, ale výsledek stál za to. Fotky jejího bledého obličeje s mrazem okoralými rty a zasněženými vlasy dokonale vystihují charakter i atmosféru role. Navíc vypadají, že byly pořízeny ,na place‘.

Až na ten sníh; v Bratislavě chumelilo, jako kdyby se roztrhla peřina, zatímco při natáčení filmu se často musel používat sníh technický. Protože se snímky líbily, pověřili mě, abych zdokumentoval i celé natáčení na Kvildě. Pozorovat Františka Vláčila při práci byl pro mě hluboce lidský, filmový i režisérský zážitek. Dodnes jsem pyšný na to, že jedna z bratislavských fotek byla vybrána jako hlavní výtvarná a propagační ikona filmu.“

Na vojně

Na podzim 1962 sloužil v Žatci u tankistů v praporu technického zabezpečení (PRTZ). Právě probíhala tzv. karibské krize, kvůli které zažil i částečnou mobilizaci záložáků. Když velitelé zjistili, že umí fotit, chtěli, aby pro divizi ve Slaném zdokumentoval různá bojová cvičení, třeba brodění strojů přes Labe nebo převrácené tanky: „Soudruhu četaři, vlezete do tanku, vjedete do řeky, ve vodě zastavíte, necháte se zatopit, všechno zajímavé nacvakáte a pak vyplavete ven.“

„To bych toho, soudruzi, moc nenafotil!“ Z loďky to ale šlo docela dobře.

„Po skončení akcí jsem filmy vyvolal a materiál zpracoval tak, jak se to běžně dělá, tedy filmy rozstříhal a uložil do archivovacích trezorků, aby se neponičily. A byl z toho megaprůšvih, který dokonce vyšetřovala vojenská kontrarozvědka. Jak to, že jste filmy nenechal vcelku? Co když nějaké snímky chybějí? Nezatajil jste nějaké záběry? Velitel se ale mohl zlobit jen sám na sebe, protože mi ke zpracování a archivaci ,po vojenskuʻ nedal instrukce. Bohužel, jako naivní trouba jsem opravdu odevzdal úplně všechno.“

Zpět v civilu, tanky za zády

Po vojně se vrátil na strojní fakultu k práci asistenta. Pedagogická práce ho bavila. Přesto chtěl ještě studovat na FAMU, avšak nemohl nastoupit do dalšího denního studia, protože již měl jednu vysokou školu hotovou. V rámci svého působení na ČVUT se účastnil dvoutýdenního natáčení a následného posuzování efektivity montážních prací v Motorpalu Jihlava. V roce 1972 ministerstvo školství zadalo strojní fakultě ČVUT projekt modernizace výuky pomocí didaktické techniky. Vedení školy jej pověřilo, aby projekt zrealizoval. Spolupracoval na něm i s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy. Tehdy zastával pozici vedoucího pracoviště didaktické techniky. V roce 1982 připravil fotokoláže pro 275. výročí vzniku ČVUT. A v roce 1992 jej pověřili řízením audiovizuálního a technického centra na rektorátu ČVUT.

„Na jaře 1968 jsem kromě fotografování významných politických událostí chodil po Praze, lezl po střechách a fotil turisty, pražské figurky i památky. Jednou v sobotu jsem potkal na Hradě svého známého Mirka Sluku. Mezi řečí se zmínil, že zrovna teď je na návštěvě v Domě dětí nově zvolený prezident Ludvík Svoboda, a jestli si ho třeba nechci vyfotografovat. To se ví, že jsem chtěl! Pospíchal jsem tam, i když moje oblečení bylo na takovou oficialitu naprosto nevhodné. Při prohlídce jsme vešli do malé úzké místnosti, jejímž oknem dopadalo rembrandtovské osvětlení: hlavní světlo se linulo zezadu a jemně modelující plastické světlo zepředu. Vždy se snažím ctít pravidlo, že fotografovaný člověk se má aspoň na vteřinu dostat s fotografem do očního kontaktu. Proto jsem si připravil aparát, nastavil čas i clonu, zaostřil a začal přendávat ve velké brašně objektivy, abych upoutal prezidentovu pozornost. Podařilo se. Odměnou mi byl jeho zvláštní, lidsky jímavý pohled.“ Tento snímek použil v říjnu 1968 na výstavě v galerii Fotochema, kde nechyběly ani záběry ze srpna 1968.

„Ludvíka Svobody jsem si velmi vážil a vnímal ho jako člověka, který protestoval proti okupaci naší země armádami ,spojencůʻ. Zhotovil jsem dvě kopie zmíněného záběru a předal je vedoucímu prezidentské kanceláře dr. Jánu Pudlákovi, aby požádal o souhlas s uveřejněním. Fotografie se líbila, a tak jsem obdržel nejen prezidentův souhlas, ale i fotku s jeho podpisem.“ Na osobní přání Ludvíka Svobody se tato fotka používala jako oficiální a dostala se do různých deníků a časopisů.

V létě 1968 pobýval Jiří Všetečka s rodinou na dovolené v Topoľčiankách na Slovensku. Poslouchal tam Svobodnou Evropu, sledoval události a rozhodl se, že pobyt předčasně ukončí a vrátí se domů. „Byl to nějaký vnitřní popud, neumím to vysvětlit, ale něco mě táhlo do Prahy. Bydleli jsme v Dejvicích na Leninově, dnes Evropské třídě. Příjezd vojsk 21. srpna v časných ranních hodinách jsem tedy měl z první ruky. Popadl jsem Praktisix a pospíchal do ulic. Velkým, nepřehlédnutelným foťákem jsem na Hradčanech ,cvakal‘ nervózní vojáky, kteří mi nakonec namířili nabitými samopaly na břicho a zabavili nafocený film. Z Hradčan jsem odjel nejkratší cestou na Vinohrady, kde se bojovalo o Československý rozhlas. Během výbuchů muničních vozů se mi podařil záběr – jakoby srpnové memento – exploze, hořící ulice, tank a běžící muž s rozhlasovým přístrojem v ruce.

Manifestace mladých lidí. V jejich tvářích se promítalo tolik emocí! Pocity křivdy, bolestí, pohrdání, strachu, nenávisti i odhodlání čelit okupantům. Smrt. Zapalování tanků naplněných střelivem. Jako bývalému tankistovi mi bylo jasné, co může nastat. Nikdy nezapomenu na obrovskou soudržnost, kdy se skutečně snad celý národ semknul proti vetřelcům. Domů jsem se vrátil až večer, špinavý a hladový. V posledním patře paneláku bydlel novinář Mladé fronty Jiří Tvrzník. Slíbil, že když stihnu fotky vyvolat do rána, půjdou hned do tisku a do světa. Vůbec jsem nespal, abych termín dodržel. Druhý den jsem si hrdě prohlížel výtisky novin a časopisů i s mými záběry: vyšly v Mladé frontě, MY 68 a časopise Politika. Samozřejmě bez uvedení jmen autorů, aby si na nás nezgustly bezpečnostní složky StB a KGB. V časopise MY 68 jsem byl uveden jako ,Zvláštní zpravodaj, který nefotí květen 1945, ale srpen 1968ʻ. Fotil jsem dál a dodával aktuální snímky pro MY 68 i pro Mezinárodní organizaci novinářů, aby se dostaly do zahraničí. Pomáhal jsem při distribuci novin, plakátů či letáků. Večer 23. srpna bylo vyhlášeno stanné právo, tramvaj do Dejvic nejela, Leninovu třídu zablokovaly tanky a já trčel na ulici s foťákem a brašnou plnou letáků. Najednou u mne zastavilo auto s českým důstojníkem. Dovtípil se, oč běží, vzal mě do vozu, půjčil mi svou vojenskou bundu a čepici a provezl mne přes zátarasy až domů. Nevím, kde bych bez něho skončil.“

Na podzim 1968 Jiří Všetečka dostal zajímavou nabídku, místo fotoreportéra Sternu v SRN. „Velkorysé finanční podmínky, odjezd i s rodinou do měsíce. Nerozmýšlel jsem se dlouho. Možnost návratu nulová, ztráta rodičů, přátel, mateřského jazyka i milovaného rodného města… Ta představa byla nepřijatelná. Nemohl bych být bez Prahy; po žádném jiném městě bych nedokázal s takovou chutí a láskou chodit, zastavovat se, dívat se, hledat… Můj život by byl profesně i finančně mnohem zajímavější, ale cena, kterou bych za to zaplatil, by byla příliš vysoká. Můj život by byl prázdný.“

V lednu 1969 se účastnil a fotografoval Palachův pohřeb. Na výročí srpnové invaze také vyrazil s fotoaparátem do ulic. „Na Václavském náměstí už byli nastoupení příslušníci VB v helmách s černými pendreky a se spreji se slzným plynem v rukách. Chtěli vytlačit dav z prostranství náměstí a zabránit pokládání květin k soše sv. Václava. Napětí bylo značné. Situace se vyostřovala. Velký foťák jsem uložil do brašny a vzal si méně nápadný přístroj na klasický kinofilm. Nastoupila armáda, včetně tankového pluku z Tábora, a začala postupně zatarasovat ulice nákladními automobily. Napochodovaly i Lidové milice v nových nažehlených uniformách a jejich členové byli celí žhaví, aby mohli zasáhnout a mlátit do mladých lidí. Teprve rok po okupaci Československa…

V dalších dnech jsem šel do ulic znovu, jen jsem si pro jistotu vzal malou nenápadnou Leicu se širokoúhlým objektivem, kterou jsem mohl schovat do kapsy bundy. Situace byla velmi neklidná, nikdo netušil, k čemu dojde. Stejně jako vloni jsem se snažil dělat dokumentární fotografie. Nejsou tak dokonalé, vždyť vznikaly v nestřežených okamžicích, v utajení, během útěku před milicí, z okénka tramvaje. Na Vinohradské třídě u Národního muzea se konalo velké shromáždění. Zazněla hymna. Policisté na nás vlítli. Zkroutili mi ruce za zády, dva do mě mlátili a třetí, mrňavý vztekloun, mi nastříkal slzný plyn do obličeje. Strčili mě ke skupině zadržených, kterou měl anton odvézt k výslechu. Vůz byl už plný, čekali jsme na další. Potupa, modřiny na zádech, z nosu mi tekla červená, v kapse foťák a usvědčující filmy.

Vybavila se mi událost z loňska. Také jsem stál na Vinohradech. Ruští vojáci byli tehdy velmi nervózní. Jeden uniformovaný příslušník VB, velký, silný chlapík budící respekt, mě vyzval: ,Mladej, pojď za mnou, ať máš pořádný fotky!ʻ Protáhl mě až do první řady a díky němu jsem z těchto okamžiků získal perfektní foto seriál. Dali jsme si spolu cigaretu přátelství…

No a teď, přesně za rok, čekám na odvoz do Bartolomějské. Nenápadně se o mne opřel velký příslušník. Podívám se na něho a svitlo mi. Nevím ale přesně, jestli to je on, můj ,kamarádʻ z loňska?! ,Co tady děláš?ʻ ptá se. ,Jdu za známými přes ulici,ʻ lžu, jako když tiskne. ,Tak běž!ʻ poručil. Otáčí se bokem, zakrývá malého vzteklého velitele a já vyrážím přes křižovatku k Domu potravin. Neděkuji, neotáčím se, ani se neloučím. Se mnou se stihnul vypařit ještě jeden zadržený. Vbíhám do prvního domu, obyvatelé mě nechali umýt, upravit, zašili mi košili a kabát roztržený pendrekem. Spěchám domů do komory vyvolat filmy. Záběrově nic moc, ale je to dokument osobní zkušenosti se šťastným koncem. Kdyby mě odvezli na vyšetřovnu s foťákem a filmy, nastal by tvrdý výslech a nevím, nevím, jak bych se udržel na fakultě…“

V témže roce také začal učit externě na katedře fotografie Filmové a televizní fakulty AMU předměty reportážní fotografie a audiovizuální prostředky ve výuce. V roce 1972 si na FAMU podal žádost o zahájení habilitačního řízení v oboru umělecká fotografie. Kromě teoretické práce musel předložit dva fotografické soubory (Praha a Lidé – prostředí slévárny ČKD Praha). Docentem v oboru fotografie byl jmenován v roce 1977. Na FAMU působil až do roku 1991.

V 60. letech 20. století se Jiřímu Všetečkovi dostala do rukou kniha Jana Ámose Komenského Labyrint světa a ráj srdce, ohromila jej aktuálností myšlenek. Rozhodl se, že se pokusí vytvořit knihu, v níž Komenského texty doprovodí svými fotografiemi. Když měl maketu knihy hotovou, nabízel ji různým československým nakladatelstvím, ale žádné o ni neprojevilo zájem. V roce 1970 se v Praze konala Mezinárodní komeniologická konference, na které maketu ukázal profesoru Klausi Schallerovi, vedoucímu oddělení komeniologie na univerzitě v Bochumi. Díky němu publikace Komenský: Labyrint světa a ráj srdce (Comenius: Labyrinth der Welt und Paradies des Herzens) nakonec přece jen před Vánoci 1972 vyšla.

„Jako autor jsem dostal jeden výtisk a profesor Jan Patočka, který mi jako uznávaný komeniolog pomáhal s korekturami, rovněž. Slíbených 18 autorských výtisků ale nedorazilo. Po písemných urgencích mi nakladatelství znovu poslalo 18 výtisků, které se rovněž ,ztratily‘. Obdržel jsem však něco jiného: předvolání k výslechu do ,kachlíkárny‘ na Letné, do sídla ministerstva vnitra a StB. Knihy, na které jsem netrpělivě čekal, měli vyložené na stole. A začalo dotazování: proč jsem knihu vydal, proč v zahraničí, proč v češtině a jestli to náhodou není protistátní literatura… Moje zdůvodnění, že se jedná o filologické a komeniologické dílo, nepřijali; ostatně tato dvě ,cizí‘ slova jsem jim do protokolu musel hláskovat.

Výslech trval deset hodin. Vyšetřovatelé se mnou probírali stránku po stránce. Jejich interpretace byla občas až úsměvná, ale mně do smíchu nebylo. Například k textu ,Ač jste mi ústa sevřeli a oči zastřeli, věřím však svému Bohu, že mi rozumu a mysli nesvážete‘ jsem přiřadil záběr sněhové plochy, v níž jsem udělal stopy směřující do dálky, a na kraji byl ostnatý drát. Výklad StB zněl: zobrazujete naše hranice, přes které nám lidé utíkají na Západ. Nebo do kapitoly Válka jsem jako symbol bojů, ničení, hrůzy a smrti zařadil fotografii hořící ulice s rozstřílenými domy na Vinohradech z roku 1968. I když se ze záběru nedalo vyčíst místo ani doba vzniku, taky hodně vadil.

Za celou dobu výslechu mi nedokázali vůbec nic. Museli uznat, že smlouvu jsem nepodepsal sám, ale zastupoval mne československý podnik Art Centrum. Korektury jsem udělal během služební cesty do Bochumi. Fotografie k tisku jsem vyvezl oficiálně s celním prohlášením i s příslušným povolením a všechny je zase přivezl nazpátek. Výsledkem výslechu přesto bylo, že mi zabavili honorář i autorské výtisky, musel jsem zaplatit náklady na služební cestu a zakázali mi veškerý písemný kontakt s profesorem Schallerem. Na rozloučenou jsem mu napsal, že mám s knihou jisté problémy, že jsem doma, docházím i na fakultu, ale bohužel už psát nemohu.“

K dílu J. A. Komenského se Jiří Všetečka vrátil ještě v roce 1982, kdy inspirován jeho Obecnou poradou o nápravě věcí lidských začal připravovat Všenápravu obrazem. Vyšla v létě 1987 v NADASu a obdržela ocenění Nejkrásnější kniha roku. Díky tomuto ocenění dostal od Ministerstva zahraniční ČSSR nabídku, aby v roce 1988 připravil výstavu pro UNESCO v Paříži. Druhé, zcela přepracované vydání, vyšlo v roce 2009. Do textu přibyly pasáže, které v původní verzi neprošly cenzurou. Obrazovou část doplnily fotografie z cest po celém světě. Za tuto knihu od Asociace profesionálních fotografů ČR obdržel titul Fotograf roku 2009.

Od počátku roku 1989 se účastnil manifestací v Praze „ale při vzpomínce, jakou jsem v srpnu 1969 dostal nakládačku od našich policajtů, jsem foťák raději nechával v brašně. Přiznávám, že jsem měl strach. Dosud jsem nezapomněl, jak dlouho bolí podlitiny na zádech. Na 1. máje jsem to už ale nevydržel. Šel jsem v průvodu s kolegy z ČVUT a byli jsme zrovna na Václavském náměstí u Domu módy, když se na druhé straně náměstí objevila skupinka lidí. Znenadání na pár vteřin zvedli transparent s nápisem ,Svobodu politickým vězňům‘. Vystrčil jsem aparát nad hlavu a cvaknul. Další, větší transparent už ukázat nestačili. Policisté v civilu po ,pachatelích‘ okamžitě vystartovali, další se hnali k nám, fotografům. Měl jsem štěstí, že mě kolegové z techniky ukryli.“ Samozřejmě fotografoval i během listopadových a následných demonstrací na přelomu let 1989 a 1990.

Od 90. let 20. století často fotografoval v zahraničí (Mali, Alžír, Kongo, Indonésie…). Jako fotograf se zúčastnil různých veřejných akcí, na kterých mimo jiné pořizoval snímky prezidentů: George W. Bushe, Billa Clintona, Václava Havla, Václava Klause.

V letech 2000 a 2001 byl předsedou Svazu českých fotografů. Uskutečnil desítky výstav fotografií doma i v zahraničí. Je autorem dvou desítek knih a do mnoha dalších publikací svými fotografiemi přispěl. Spolupracoval nebo spolupracuje s různými časopisy, filmaři, divadly a dalšími kulturními a mediálními organizacemi. V březnu 2010 mu bylo uděleno ocenění Osobnost české fotografie 2009. V současnosti (2015) se Jiří Všetečka stále věnuje fotografování, i když již v menší míře, a externě působí na ČVUT. Své poslední dvě knihy vydal ve vlastním nákladu.[1]

Jiří Všetečka zemřel 9. listopadu 2016.

[1] Zpracováno na základě rozhovorů a knih Jiřího Všetečky, především …chodec s objektivem, Praha 2015.