Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

nadporučík v. v. Alexandr Všetečka (* 1927  †︎ 2013)

• narozen 25. března 1927 v obci Jadvipol na Volyni

• 2. 5. 1944 – narukování v Rovně do tvořícího se 1. československého armádního sboru

• náhradní těleso v Kamenci Podolském

• výcvik v Besarábii

• poddůstojnická škola

• 3. brigáda, 4. pěší prapor, služba jako radiotelegrafista

• karpatsko-dukelská operace a boje na Slovensku

• 1945 – 1. 5. 1947 – v Hradní stráži prezidenta Beneše

• usazení v Žatci

• ve výkupu a ve šroubárně

• zemřel náhle 27. února 2013 v Žatci

Nadporučík v. v. Alexandr VŠETEČKA

(narozen 25. 3. 1927 v Jadvipoli na Volyni, Polsko)

 

To se nedá, nedá, nedá

 

Synem českého řezníka v ukrajinské vesnici

Alexandr Všetečka se narodil dne 25. 3. 1927 v obci Jadvipol na Volyni v tehdejším Polsku. V době jeho dospívání byla oblast západní Volyně pod nadvládou polského státu, zatímco její východní část již spadala pod režim Sovětského svazu. Alexandr Všetečka měl ještě tři bratry, jeden s ním šel do armádního sboru, druhý zemřel ještě před Alexandrovým narozením.

Otec Václav Všetečka měl řeznictví a uzenářství a spolu s maminkou Emilií vlastnili hospodářství s osmi hektary zemědělské půdy. Mladý Alexandr navštěvoval nejprve školu polsko-ukrajinskou a poté sovětskou: „Jelikož jsme byli mezi dvěma ukrajinskými vesnicemi a byli jsme tam jenom tři Češi^[1], tak jsem do české školy nechodil. Jenom do ruské, ukrajinské a polské. Čili rozumím všem těm jazykům. (…) Na Volyni jsem absolvoval šestou třídu s docela dobrým vysvědčením.“

Jako nejmladší syn musel mimo školní docházku zajišťovat i chod hospodářství a starat se o dobytek – napít, nakrmit a podojit.

 

V 1. československém armádním sboru

Po osvobození Volyně Rudou armádou počátkem března 1944 vstoupil Alexandr Všetečka dne 2. 5. 1944 do tvořícího se 1. československého armádního sboru.^[2] Do bojů ani nastoupit nemusel – poslední odvodní ročník byl 1926 a mladší ročníky šly dobrovolně. Nejprve byl odeslán do náhradního tělesa (náhradní batalion, jak zmiňuje vypravěč) v Kamenci Podolském a poté byl odvelen na výcvik, prodělal poddůstojnickou školu a byl zařazen do 4. pěšího praporu 3. brigády jako radiotelegrafista: „Protože jsem uměl perfektně rusky, tak jsem měl výhodu, že jsem se s těmi sovětskými důstojníky vždy dobře domluvil. Oni mě i pohostili. To nebyli špatní lidé.“

 

Karpatsko-dukelská operace

Vojáci armádního sboru byly po výcviku v Besarábii odveleni do Krosna a následně do karpatsko-dukelské operace. Před samotnou operací vystoupil velitel Kratochvíl s proslovem, že zanedlouho budou vojáci stát v Prešově. Boje se však protáhly – německá armáda věděla o úmyslu armádního sboru vstoupit na slovenskou půdu v Dukelském průsmyku.

„Dukelský průsmyk byla jatka. V životě jsem neviděl tolik raněných, mrtvých a zmrzačených dělostřeleckými granáty. To bylo příšerné. Několik jsem jich ošetřoval, i když nejsem doktor. Věděl jsem, že se rána má zavázat, aby neunikala krev. To nejdůležitější – napít, posadit se někde a v klidu posedět, protože [to chvilku trvalo], než se dostavila četa, která raněné sebrala a odvezla. Takže se mělo každému co nejlépe pomoci, aby vydržel.“

Alexandr Všetečka vzpomíná, jak jejich četa ustupovala, když uslyšel mučeného československého vojáka: „Já jsem zůstal s radiostanicí sám, to bylo těsně před Duklou, a najednou jsem slyšel volání: ,Pomóc, pomóc, pomóc.‘ Tak jsem tam běžel a on to byl český^[3]voják, taky radiotelegrafista, a byl v zákopu pro stojícího střelce, kam ho pravděpodobně hodili naši nepřátelé. Vydloubali mu oči, uřezali uši a on říkal: ,Zastřel mě.‘ To ještě stačil říct. (…) To bylo hrozné, to se nedá vyprávět.“

Alexandr Všetečka pochopitelně vojáka nezastřelil, ale dodnes neví, jaký byl jeho další osud. Ponuré vyprávění se spoustou mrtvých dokládá zmínkou o náletech: „To jen slyšíte, jak to hvízdá. Teď si říkáš: ,Jen aby to nedopadlo sem.‘ A pak slyšíte, když se roztříští.“

 

Radiostanice Alexandra Všetečky

Funkce Alexandra Všetečky byla u radiostanice, kde sloužil mj. s Rostislavem Jeníčkem nebo s Vladislavem Cejtchamlem. Často se vyskytoval i u velitelství a měl navazovat spojení s dalšími radiostanicemi: „My jsme byli kolektiv, tři čtyři. Tam byly i další věci, které jsme museli mít s sebou a dát na vědomí nadřízeným orgánům. Tam [jeden] musel třeba u toho sedět a my jsme korespondovali tak, jak dnes mluvíte do telefonu. Tak my jsme ne to [Alexandr Všetečka klepe o stůl pro označení Morseovy abecedy – pozn. autora]. Žádné morseovky nebyly. To by bylo daleko horší, protože lid nebyl tak uvědomělý, že věděl, co to je morseovka a co to jsou přímé hovory. Takže to každý neovládal.“

Alexandr Všetečka nemohl informace ventilovat, vše si musel nechávat pro sebe, jelikož se jednalo o tajné záležitosti: „Řekli nám: ,S nikým se u radiostanice nebav. To je všechno tajné.‘ Tak jsem bratrovi říkal: ,Hele, já ti nic ukazovat nebudu, protože ty máš jiné, já mám taky jiné a nesmím ti to prozradit.‘“

Museli hlásit zprávy o 4. pěším praporu. Měli i širokopásmové radiostanice RBM, takže si občas pustili i Volá Londýn nebo Moskvu: „Poslechli jsme naše představitele, kteří tam byli, a věděli jsme všechno. Jenže ono se to nesmělo. Když to bylo takhle tajné, tak jeden stál venku, pozoroval, a když [někdo] šel, tak: ,Vypni to.‘ Pak zase: ,Můžeš poslouchat dále.‘ Ale my jsme nic nevynášeli. My jsme byli informováni, ale nezveřejňovali jsme to.“

 

Boje na Slovensku

Po překročení hranic na Dukle putoval armádní sbor přes Slovensko na Moravu. Boje na Slovensku již nebyly tak prudké jako v karpatsko-dukelské operaci, ale i tak museli vojáci čelit střetům u Vrútek nebo u Liptovského Mikuláše: „Tam taky zbytečně padlo lidu. Liptovský Mikuláš. Oni se tomu bratři ze Slovenska také někdy snažili vyhnout. To se stane každému.“

„Ale stalo se mi, už ani nevím jméno vesnice, že jsme přišli a taková starší babka, Slovenka, říká: ,A čo vy tu chcete? Však my jsme vás nevolali, my se máme dobre. My jsme sa mali dobre a máme se dobre.‘ Ženská už v pokročilém věku. A tohle řekne vojákovi. To je do nebe volající. Tak jsme jí to řekli: ,Hele, babičko, my jsme tu proto, aby vás neobtěžovali ti ostatní.‘“

 

V Hradní stráži u prezidenta Beneše

Po válce Alexandr Všetečka ihned nedemobilizoval a nastoupil do Hradní stráže, která se skládala z vojáků z východní i ze západní fronty. Alexandr Všetečka měl předepsanou výšku a byl mladý: „Tam byl Pánek, (…) byl velmi slušný a říkal mi: ,Hele, ty jsi zkusil na frontě dost…,‘ to mi řekl, ,…já tě zařadím k prezidentovi do kanceláře.‘ On tam měl pracovnu a já jsem chodil před těmi [dveřmi]. Největší kurva byla Gottwald. Ten ho tam pořád otravoval, protože ho chtěl vyštvat a také ho vyštval.“ 

Na prezidenta Beneše vzpomíná Alexandr Všetečka s láskou, stejně jako na jeho choť Hanu. Vzpomíná také, jaká obrovská změna byla nová a nažehlená uniforma Hradní stráže v porovnání s propocenou a rozpadající se uniformou z východní fronty: „Když jsem se mu [prezidentu Benešovi] hlásil, tak on říkal: ,Dobře, dobře, děkuji.‘ Odešel asi tak pět kroků, možná více, vrátil se, přišel zpátky a říká: ,Pane rotný, vy ale nejste zdejší Čech?‘ Já jsem mu odpověděl: ,Ne, pane prezidente, já jsem volyňský Čech.‘ (…) A on mi řekl: ,Ti všichni se sem dostanou.‘ A je to pravda.“

Edvard Beneš ráno jezdil výtahem do poschodí, ve kterém na něj již čekal Alexandr Všetečka: „Jak jsem slyšel výtah, šel jsem k výtahu, otevřel jsem dveře a on měl v náručí svazek různých spisů, protože i v noci pracoval. Vzal jsem to k sobě, šel jsem před ním do jeho kanceláře – to byla velká kancelář, hezky vybavená – a šel jsem před ním, protože nesměl vstoupit do kanceláře přede mnou. Co kdyby tam byl nějaký diverzant. Tak jsem vstoupil, položil jsem to na stůl, mezitím vešel, šel si sednout za stůl a já jsem už [byl] u dveří: ,Pane prezidente, máte ještě nějaké přání?‘ On řekl: ,Ne, děkuji. Je to v pořádku.‘“

Pro Alexandra Všetečku byl prezident Beneš stoprocentním člověkem. To samé byla pro něj i jeho manželka Hana, která si prý s vojáky z Hradní stráže často povídala a prý to byla velmi příjemná žena.

 

V Žatci

V roce 1947 přijela v rámci velké reemigrační akce – díky snaze prezidenta Beneše – také celá rodina Alexandra Všetečky. Vlakem přijeli dva bratři, maminka i tatínek. Čtvrtý bratr sloužil v československém armádním sboru a po válce se usadil v Dubčanech na Žatecku. Do této vesnice přijel po službě v Hradní stráži i Alexandr Všetečka, ale pracovat na hospodářství se mu již nechtělo. Chvíli pracoval jako administrativní pracovník v národním podniku Dubčany, poté vykonával funkci vedoucího technického oddělení ve výkupním podniku a nakonec pracoval ve Šroubárnách Žatec. Oženil se, ale poté se bohužel s manželkou rozešel. Zastával funkce i v Československé obci legionářské v Žatci a aktivním byl ještě v důchodu – jezdil na různá shromáždění válečných veteránů. Pan Alexandr Všetečka se dožil 85 let, zemřel 27. 2. 2013 v Žatci.

V roce 2010 natočil a v roce 2013 zpracoval Luděk Jirka.

---