Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Vrtálek (* 1921)

• narozen v roce 1921 na Olomoucku

• v roce 1939 utekl z vlaku jedoucího do Německa na práci

• přes Polsko a Sovětský svaz na Střední východ

• zažil boje u Tobruku

• plavba lodí Mauretania

• v Anglii přeškolen na motospojku u tankistů

• u Dunkerque byl těžce zraněn do nohy

• poválečná služba u tankistů v ČSLA

„Toto není historická studie, která by údaje z vyprávění pamětníka detailně ověřovala. Jedná se o životopisné převyprávění pamětníkových osudů podle jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru, pokud není v poznámce uveden jiný zdroj.“

Plukovník v. v. Jaroslav Vrtálek se narodil na Olomoucku a po škole se vyučil sedlářem. Po okupaci Československa byl odeslán na práci do Německa, do Königsbergu v tehdejším východním Prusku. Při cestě přes Polsko v létě 1939 vyskočil z vlaku a přihlásil v Bronovicích do formujících se československých jednotek. Po okupaci Polska se spolu s ostatními dostal do Sovětského Svazu. Přes Kamenec Podolskij, Olchovku, Jarmolinec, Suzdal a Oděsu dojel v roce 1941 do Palestiny.

V Sovětském svazu

Pobyt v Sovětském svazu byl pro československé vojáky velkým zklamáním. Sověti je stále střežili, nemohli se sami pohybovat po městě. Jaroslav Vrtálek měl naštěstí zaměstnání, které mu dovolovalo opustit sběrný tábor, kde byli ubytovaní. „Suzdal bylo moc pěkné město. Jeden můj kamarád byl švec, Sověti po něm chtěli, aby v dílně opravoval boty. Vybral si pár pomocníků, mezi nimi i mne. Na rozdíl od ostatních jsme mohli na vycházky po městě. Opravovali jsme boty i místním, mohli jsme s nimi i trochu obchodovat… V Sovětském svazu jsme byli přes rok a půl.“

V Palestině byl přijat do armády a dostalo se mu konečně řádného výcviku. Jaroslav Vrtálek bojoval u Tobruku, později sloužil u protiletadlových kulometů Bofors. Po ukončení bojů se s ostatními přesunul na lodi Mauretania přes jižní Afriku do Británie.

Příhody z Tobruku

Jaroslav Vrtálek rád vzpomíná i na veselejší příhody z Palestiny i z Tobruku.

„Někdy kolem Vánoc to bylo, v Tobruku, když nám kamarádi přinesli pečínku. Neřekli, z čeho to je. Pak jsem se dozvěděl, že to byl pes. Na Vánoce jsme dostali z Egypta nějaké balíčky. Byly tam čokolády, nějaké oplatky, snad tam byla i plechovka piva. To jsme dostali od Čechů z Palestiny. Dali nám čokoládu, (Angličané) přinesli whisku, oslavili jsme Vánoce, jak se patří. Ale hlídky musely být stále.“

Vy jste mě tehdy doběhli

Další příhoda se týká jednoho staršího četaře, jmenoval se Robert Sedláček, který šetřil, nechodil na vycházky a kupoval si zlaté libry za ušetřený žold. Jeho mladé kolegy to rozčilovalo, tak se mu pomstili tak, že při každé své návštěvě psali jeho jméno do knihy návštěv v bordelu. Brzo se stalo jméno Sedláček nejčastějším návštěvníkem v bordelu.

„Jak to dostal do rukou náš hlavní doktor, podplukovník Firth, tak si říkal, že to není možný, že snad chytil druhou mízu. Tak si ho pozval. (…) Časem se to samozřejmě provalilo, že jsme si dělali srandu, tak jsme se mu omluvili. Po válce jsem ho jednou potkal na setkání v Opavě. (…) O on mi říkal: ‚Vy jste mne tehdy doběhli.‘ “

Generálové vůbec netušili, co se děje

„V době, když jsme měli volno v Alexandrii, šli jsme na pivo. Jeden z nás se porval s ostatními, hlavně s Židy. Někteří je neměli moc v lásce. Generál Gak ho proto potrestal. Dotyčný však odjížděl s námi též do Tobruku, generál Gak mu předal obálku pro plukovníka Klapálka. Když si to Klapálek přečetl, začal se smát. Přečetl to nahlas: ,Potrestal jsem vojína toho a toho domácím vězením, vězení zařídí plukovník Klapálek.‘ V podmínkách Tobruku nesplnitelné. Generálové vůbec netušili, co se děje v Tobruku.“

Do Británie odjel se svými spolubojovníky na zaoceánském parníku Mauretania, který obeplouval celou Afriku. Zážitek z plavby kolem Afriky byl pro suchozemce nezapomenutelný. Příjezd do Británie byl pro pamětníka trochu zklamáním, Jaroslav Vrtálek popisuje i počáteční konflikty mezi vojáky, kteří byli v Británii od počátku, a těmi, co přijeli ze Středního východu.

Říkali nám i Cikáni ze Středního východu

„Po příjezdu do Británie nás spojili s vojáky, co tam byli již od začátku války. Mnoho z nich bylo již ženatých a zvykli si na pohodlný život. Ti nás pak neměli rádi, vzali jsme jim jejich vlastní pohodlí. Říkali nám i Cikáni ze Středního východu.“

Později byly tyto konflikty pozapomenuty, pamětník sloužil u obrněné brigády a spolu s ní byl odeslán na francouzsko-belgické pomezí v okolí Dunkerque, kde sloužil jako motospojka. Tam byl na sklonku války vážně zraněn do nohy.

U Dunkerque mi chtěli amputovat nohu

„Dělal jsem spojku a moje vozidlo dostalo přímý zásah. Chytil jsem to do nohy. Odvezli mne do polní nemocnice. Chtěli hned řezat. Byl to průstřel. Po zásahu střelou mi noha visela skoro jen na šlachách… Doktoři mi chtěli uříznout nohu. V polní nemocnici byla jedna polská doktorka, viděla nášivku Czechoslovakia a říkala mi polsky: ,Řezat se nebude, vy jste ještě mladý.‘ Člověk polsky něco rozumí. Převezli mne do Anglie. Byla tam naše vojenská nemocnice. Byl květen 1945, Londýn slavil a já jsem ležel na operačním sále. Konec války jsem prožil v nemocnici, lámali mi znovu nohu, protože mi to špatně srostlo. Třináctého října 1945 jsem odletěl do Prahy. Přiletěl jsem s nohou v sádře.“

Osudy po válce

Po válce si uvědomil, že sedlácké řemeslo nikdy moc nedělal, skoro ho zapomněl, navíc si uvědomoval, že sedláckému řemeslu a koním bude v zemědělství konec. Vyžádal si na posudkové komisu pouhou 20 procentní invaliditu a díky tomu, že na tankové brigádě v Olomouci sloužil jeho bývalý velitel, mohl být přijat do kanceláře štábu tankové brigády. Dnes říká, že mu přímo nikdo nevyčítal účast v západní armádě, ovšem problémy kvůli tomu měl. Novému režimu byl věrný.

„Nebylo mi vyčítáno, že jsem sloužil v západní armádě. Když jsem sloužil v lidové armádě, bylo mi politrukem zakazováno ukazovat západní vyznamenání. Říkal jsem mu: ,Můj táta mě učil: Co ti nepatří, neber. Co ti patří, nikomu nedávej. – To jsem dostal ve válce. Kde jste vy byl, když hřmělo?‘ Pustil se do mne a šel za velitelem. Ten mne zavolal a říká mi: ,Jardo, co blbneš, tak to sundej, dlouho to trvat nebude, pak si to můžeš navlíknout znovu.‘ Tak jsem to nakonec radši sundal. – ‚Tak co, už seš spokojenej?‘ – Problémy byly furt, zvlášť, když je člověk v armádě.“