Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Vršecký (* 1942)

• narozen 2. února 1942 v Praze

• dětství prožil ve skromných podmínkách v zahrádkářské kolonii na Žižkově

• vyučil se nástrojařem, pracoval jako autoklempíř

• v roce 1956 byl vybrán při velkém náboru mládeže do cyklistického oddílu

• závodil za oddíly Tesla Žižkov a Kovo

• v roce 1975 vedl cyklokrosovou reprezentaci

• v témže roce se stal trenérem armádního sportovního oddílu cyklistiky Dukla Praha

• jeho svěřenci v následujících letech získali řadu mistrovských titulů

• je označován za nejúspěšnějšího trenéra československé dráhové cyklistiky

• v roce 2016 začal trénovat mladé cyklisty v Příbrami

Tvrdé tréninky, dřina, neústupnost. Tím se vyznačoval. Nenáviděl prohry. Stejně ale nesnášel nerovné podmínky ve sportu. Mnozí lidé ho neměli rádi, někteří ho přímo nenáviděli. Přesto, nebo spíše právě proto je označován za nejúspěšnějšího trenéra v historii československé dráhové cyklistiky.

Dřevěná bouda v zahrádkářské kolonii na pražském Žižkově. To byl jeho domov. Narodil se 2. února 1942 do podmínek více než skromných. Jeho matka byla životem udřená dělnice, které zemřely tři děti. Jeho otec, tesař, celé dny pracoval mimo domov a vracel se jen o víkendech. „O těch víkendech ještě dělal nějaké melouchy. Pocházel z velmi chudé rodiny a myslím, že ani neuměl pořádně číst. Přesněji, myslím, že číst neuměl vůbec. Žili jsme velmi skromně. Pro vodu jsme chodili s kýblem. Když mrzlo, tak voda prostě nebyla. Nosil jsem staré, přešité oblečení po bratrovi a děti ve škole se mi kvůli tomu smály,“ vypráví Pavel Vršecký.

Na životě Vršeckých se podepsala i válka, během níž se narodil. Nic si z ní nepamatuje, zná jen historku, kterou mu vyprávěla jeho matka. Jednoho dne se ztratil. Zoufalá máma ho hledala v širokém okolí. „Jela tramvají a uviděla, že za drátěným plotem tábora, ve kterém žili němečtí vojáci, stojí malinké dítě. Já byl u těch vojáků. Matka říkala, že když tam pro mě šla, měla strach, jestli jí mě ti Němci vůbec vydají,“ říká.

Nábor mladých cyklistů

Škola Pavla Vršeckého moc nebavila. Svou pozici v ní popisuje větou: „Když někdo někde rozbil okno, řeklo se automaticky, že jsem to byl já, i když jsem tam vůbec nebyl.“ Často měl dvojky i trojky z chování. Když jednou na vysvědčení přinesl „jen“ ředitelskou důtku, jeho otec byl tak potěšen, že mu za to koupil kolo. Ředitelská důtka totiž byla ve srovnání s trojkami z chování úspěch. „Otec byl rád, a tak jsem dostal cestovní kolo, anglický roadster. V té době byl v Československu velmi populární Závod míru. I mě chytil. Začal jsem jezdit, zorganizoval jsem kamarády a dělali jsme sami závody,“ vypráví.

Zlomovým se pro něj stal rok 1956. V prosinci byl na Staroměstském náměstí uspořádán velký nábor mládeže do cyklistického oddílu. Byl vybrán. Od té chvíle se kolo stalo středobodem jeho života.

„Když jsem končil osmou třídu, chtěl jsem jít do učení, ne dál studovat. Mělo to jediný důvod, a to ten, že jsem chtěl mít co nejvíce času na cyklistiku. Ředitelka školy dokonce šla za maminkou a přesvědčovala ji, aby mě přinutili dál studovat. Ale já za žádnou cenu nechtěl,“ vzpomíná Pavel Vršecký.

Vyučil se nástrojařem a nastoupil do automobilových závodů v Praze-Vysočanech. Pracoval jako autoklempíř, opravoval trabanty a velmi rád na tu dobu vzpomíná. Vydělával slušné peníze a zároveň měl čas na cyklistiku.

Ze závodníka trenérem reprezentace

Věnoval se silniční i dráhové cyklistice i cyklokrosu. Přestože byl do všech disciplín zapálený, jeho výsledky nepatřily mezi ty špičkové. „Nejvíce jsem jako závodník miloval závod družstev. Ironie osudu byla, že jsem byl v družstvu vždy nejhorší,“ říká.

A pak, v roce 1975, došlo k paradoxní situaci, kterou po celý další život označuje jako podivnou. Po jednom ze závodů, ve kterém opět neskončil nejlépe, mu zavolal ředitel podniku Kovo, za který tehdy jezdil. Nabídl mu místo trenéra reprezentace v cyklokrosu. „Už dříve jsem si uvědomoval, že by mě bavilo řídit, vést. Měl jsem to v sobě, už od mládí se mi říkalo šéf. Jsem typ, který když řekne, že polezeme na tamten strom, lidé tam se mnou opravdu polezou,“ říká Pavel Vršecký.

Místo trenéra přijal, ale hned první velký závod, mistrovství světa v cyklokrosu, se jeho svěřencům nepovedl. Bral to jako svůj neúspěch. Sebekriticky říká, že určité věci podcenil, že neměl zkušenosti a závod zkazil.

Nástup do armádního klubu Dukla

Přesto zanedlouho dostal další nabídku, a to na místo trenéra armádního sportovního oddílu dráhové cyklistiky Dukla Praha.

Říká, že v rozhodování sehrál velkou roli jeden prostý fakt. Armádní klub mu totiž nabídl byt na sídlišti. V té době už byl ženatý a měl dvě děti. Rodina se tísnila v malém bytě o rozloze šestnáct metrů čtverečních s toaletou, která byla společná s dalšími rodinami.

Ostatně i ve vzniku jeho manželství sehrála hlavní roli cyklistika. Jednoho dne přišel domů a zjistil, že mu někdo ukradl kolo. Byl zoufalý, naštvaný. Jeho zlost se ještě znásobila po slovech jeho matky: „Konečně! To je dobře, Pavlíčku, vždyť jsi z toho kola celý uštvaný, ještě z toho dostaneš tuberu.“

Šel na místo, kde se scházeli mladí lidé. Byla tam jedna z cyklistických fanynek, dívka jménem Jitka. „Nechtěl jsem se vrátit domů, tak mě vzala k sobě. A bylo to,“ říká.

Jitka stála při něm celý další život a Pavel Vršecký ji označuje za velkou znalkyni cyklistiky i dalších druhů sportu.

Místo trenéra v armádním klubu však za socialismu přineslo do jeho života nejen nový byt, ale také další výrazné změny. Přestal chodit do práce a stal se vojákem. „Měl jsem lidi nastoupené v tělocvičně a řekl jsem jim: ‚Zdar!‘ Přišel major, jmenoval se Růžička, a řekl: ‚Soudruhu poručíku, vy jim nevelíte?‘ Já byl do té doby autoklempíř, byl jsem zvyklý na úplně jiný prostředí. Ale vplul jsem do toho a chytilo mě to,“ říká. Pamětník přijal nabídku na vstup do komunistické strany. Zdůvodňuje to tím, že z pozice straníka měl větší šanci prosazovat požadavky trenéra, více bojovat za to, aby jeho svěřenci dostávali potřebné vybavení a podmínky k tréninku. Říká, že to byl krok ryze pragmatický a že v komunistické myšlenky nikdy nevěřil. „Manželka mi to nikdy neodpustila, ta byla silně proti,“ podotýká.

Zážitek se sovětskými vojáky ze srpna 1968

Do komunistické strany vstoupil, přestože mu vadilo, že Československo bylo od roku 1968 okupováno sovětskou armádou a měl z té doby nepříjemnou zkušenost: „Nikdy nezapomenu na rok 1968, na sovětskou okupaci. S vynikajícím cyklistou Křivkou jsme tehdy objížděli Prahu a on vše fotografoval. U dnešního ministerstva dopravy nás zastavili vojáci. Museli jsme si lehnout na zem a natáhnout ruce. Prošacovali nás, sebrali aparát a vytáhli film. Byli jsme rádi, že jsme odjeli. Pak jsme jeli z tréninku a Rusové na nás mířili samopaly. Tohle ve mně zůstalo a vždy zůstane.“

Tvrdé tréninkové metody v Dukle

V pozici trenéra se mu dařilo výrazně lépe než v pozici závodníka. Zavedl velmi tvrdé tréninky. „Opravdu si myslím, že jsem u závodníků nebyl oblíbený. Neměli mě rádi, protože jsem byl důsledný. Někdy jsem od nich chtěl víc, než je zdrávo. Dnes mnohé z nich potkávám. Myslím, že tak dvě procenta z nich mě stále nenávidí. Ostatní se ke mně hlásí a rádi vzpomínají. Moje výhoda byla v tom, že jsem byl fyzicky zdatný a vše, co jsem chtěl po nich, jsem se s nimi snažil do puntíku dělat taky. Pochopil jsem, že musím hodně jezdit, stejně jako oni, i víc. Takže sice nadávali, ale viděli, že to, co po nich chci, jde,“ vysvětluje Pavel Vršecký.

Jeho svěřenci běžně museli denně ujet sto až sto dvacet kilometrů po silnici, odpoledne kolem padesáti kilometrů na dráze za motorkou a večer měli ještě další trénink. „Kromě toho jsem chtěl, aby dělali běžné klasické kliky, dřepy, cviky na záda, na břicho. I když jsem sám nebyl moc dobrý závodník, satisfakce byla, že jsem jich pak hodně dobrých udělal,“ říká.

Úspěchy cyklistů pod jeho vedením

Do dějin cyklistiky se zapsal jako trenér nejúspěšnějších závodníků. Své dráhaře-stíhače přivedl k více než sto dvaceti domácím mistrovským titulům. K největším úspěchům jeho svěřenců patří zlato Igora Slámy z mistrovství světa v roce 1979, bronz kvarteta Martin Penc, Jiří Pokorný, František Raboň a Aleš Trčka ze světového šampionátu v roce 1981, titul profesionálního mistra světa v bodovacím závodě v Bassanu v Itálii z roku 1985 pro Martina Pence. Od roku 1975 zastával pozici trenéra armádního sportovního oddílu cyklistiky Dukla Praha.

Je podepsán také pod výkony cyklokrosaře Zdeňka Štybara či pod světovým rekordem Ondřeje Sosenky v hodinovce na dráze v Moskvě v roce 2005.

„Měl jsem štěstí na závodníky. Já na ně byl tvrdý, ale snažil jsem se vše dělat pro ně. A oni mi to vraceli. Bez nich bych úspěšným trenérem nebyl,“ podotýká pamětník.

Doping v cyklistice za socialismu

Za socialismu si uvědomoval, že vybavení československých sportovců bylo horší, než jaké bylo běžné v západních zemích: „My jsme si spoustu věcí sami opravovali. Pořád se něco shánělo. Já pamatuji dobu, kdy jsem si dokonce zašíval galusky. Snažil jsem se nepřipouštět si to. Jsem soutěživý typ, nerad prohrávám, ale vítězství mě těší jen tehdy, když se soupeří čestně, poctivě. Příčí se mi, když se něco zlehčuje. Když má někdo lepší kolo a někdo ho nemá, není to čestné. Ve sportu mají být stejné podmínky.“

Vadilo mu, že se v cyklistice čím dál více objevoval doping. „Samozřejmě, že jsme se s ním setkávali. U některých zahraničních sprinterů to bylo markantní. Říkali jsme o nich, že se nafoukli,“ vzpomíná Pavel Vršecký.

Byl pozván na schůzku sportovních funkcionářů, na které se jednalo o podávání anabolik sportovcům. Už si nevybavuje, kdy přesně to bylo, ale vzpomíná na to takto: „Byl u toho dokonce nějaký vládní zmocněnec. Ten řekl, že závodníci budou dostávat anabolika, že to je prospěšné. Byl tam Emil Břoska, trenér. Ten tam rozváděl, jak je to dobré. Já tam seděl a koukal jsem na ně. Já nejsem doktor. Ale ten seděl vedle mě, byl u mě jako absolvent. Přihlásil se, vstal a řekl: ‚Heleďte, já nepřipustím, aby skupina, kterou mám na starosti, něčím takovým prošla, protože jsem podepsal Hippokratovu přísahu. Neexistuje.‘ Tím pádem pro něj a naše cyklisty doping skončil. Už nám nic nenabízeli. Bohužel, po roce 1990 vyšel v časopise Stadion článek a v něm jeden podprůměrný závodník tvrdil, že Vršecký nutil závodníky k dopingu. Nesmysl. Za cyklisty můžu říct, že nebrali.“

Hodnocení kariéry i osobního života

Kariéře trenéra se nepřestal věnovat ani po odchodu do penze. V roce 2016 začal trénovat mladé cyklisty v Příbrami.

„Pořád se snažím o totéž. Dávat směr, řád, disciplínu. Nesnáším porážky. Snažím se, aby v mém okolí nikdo nepoužíval výraz, že něco nejde. Já šel tvrdě, někdy i přes mrtvoly. Ale fungovalo to a výsledky šly nahoru,“ vysvětluje pamětník.

Říká, že si je vědom, že v životě udělal spoustu dobrých věcí i spoustu chyb. S odstupem času si uvědomuje, že kvůli cyklistice zanedbával rodinu. „Teď už vím, že bych řadu věcí udělal jinak. Já se vrhl na práci. Když to vidím z dnešního pohledu, rodinu jsem trochu šidil. Ale snad to všechno k něčemu bylo,“ shrnuje Pavel Vršecký.