Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Vrbová, roz. Fischerová (* 1923  †︎ 2017)

• narozena 15. 5 1923 V Sušice na Šumavě

• svědkyně mobilizace 1938

• svědkyně okupace českých zemí

• vězněna v Terezíně

• rodiče zahynuli v koncentračním táboře někde v Polsku (asi Osvětím)

• první manžel zemřel v dubnu 1945 v koncentračním táboře Kaufering

• po válce se znovu vdala, druhý muž prošel pěti koncentračními tábory

Narodila se v Sušici, tatínek s maminkou měli obchod na náměstí, ona navštěvovala reálné gymnazium. Rodina to byla vcelku velká (praprababička byla z 12 dětí a prapradědeček ze čtyř). V roce 1938 přišla mobilizace. „A měli jsme bojovat,“ říká Věra Vrbová.

Po nástupu Hitlera sem utíkali lidi z Německa a Rakouska. Věřin tatínek Arnošt nechtěl emigrovat, protože věřil, že tady v Československu se Židům nic nestane. Mýlil se.

Věra v té době byla v Praze. Studovala v anglickém penzionátu, ještě stihla absolvovat kurz pro pěstounky ve školce a seznámila se se svým budoucím manželem Frickem. Rodiče byli vystěhováni z domu a zřejmě na udání je gestapo odvezlo do Prahy a rovnou do Veletržního paláce. Odkud měli pokračovat do Terezína, ale nikdy tam nedorazili. Transport mířil přímo do Osvětimi.

A jak se žilo v protektorátě?

Těžce. Židovská žlutá hvězda byla na levé straně kabátu, nosily ji i děti. A všichni se báli.

Manžel Fricek pracoval pro židovský starobinec. Existoval taky židovský sirotčinec, kde se odehrávaly literární akce a Věra se zde seznámila s mnoha úžasnými lidmi, např. s Erichem Saudkem, překladatelem Shakespeara, a s Evou Vrchlickou, křesťankou, která se rozhodla, že Ericha zachrání a vzala si ho za manžela.

A pak už přišel povolávací rozkaz do transportu do Terezína i pro Věru. Vzpomíná, že jela se spisovatelem Karlem Poláčkem, který po příjezdu na přeplněné nádraží, řekl: „Koukej, Slovan všude bratry má!“ 

Fricek byl ubytován v tzv. Sudetských kasárna a Věra v Magdeburských, na půdě na zemi. Tam kontrolovaly tzv. berušky, nacistky, které ukradly, co mohly. S manželem se mohli vídat. On pracoval jako stavební dělník v Lovosicích. Věra pracovala ve školce, ve slídárně, v kuchyni. Její přítelkyně Lilka Milerová, pracovala v prádelně a navzájem si pomáhaly. Pak se přestěhovaly do tzv. Drážďanských kasárna, kde měly malá kamínka, a to byla výhra.

Práce ve slídárně

Slídárna byla mimo Terezín, vězně vodili do práce i z práce. Loupali slídu do krabic, což pro mladé nebyl až takový problém, ale pracovalo tam mnoho starých lidí, kteří nemohli splnit normu. Věra se rozhodla, že naloupanou slídu Němcům nedá a házela ji do záchodu. Až ji chytili a konal se místní soud. Vedoucí provozu – Pavla Kohnová, židovský vedoucí, 2 esesáci a jeden pes. A stalo se cosi neuvěřitelného, esesák ji pustil. Jen tak.

Manžel zemřel v podzemním koncentračním táboře Kaufering v Německu 14 dnů před koncem války. Věra se snažila, aby mohla jet v transportu s ním, ale nakonec zůstala v Terezíně.

Když se tam začaly vracet transporty lidí z okupovaných území, lidi byli ubozí, vyhublí, zavšivení a vypukl tyfus. Kolem Terezína visely nápisy – pozor, nebezpečí tyfu, smrti atd. Např. Poláci byli izolováni v Hamburských kasárna, ale utekli. A tak se Věra s Milkou rozhodly, že utečou taky. Podařilo se jim umluvit českého četníka, Rusové je osvobodili ve Velvarech. Musela tam těžce pracovat u sedláků.

Věra dostala (bohužel falešnou) zprávu, že její manžel přežil a hned se vydala do Prahy. Tady potkala v tramvaji doktora Ádu Beneše, který byl v koncentráku s Frickem. Hned bylo jasné, že Fricek nežije. V šoku nevěděla, co dál, a ujal se jí policajt, který s ní byl celé odpoledne. Našli byt, ve kterém bydlely kamarádky. Věra byla jako bezdomovec. Dostala 500 korun a svetr z Unry a musela se o sebe postarat sama. Tak odjela do Sušice. Chtěla vrátit věci, které si na začátku války u sousedů jejich rodina schovala. Neodstala ale skoro nic.

Po letech se Věra znovu vdala, měla mou babičku Zuzanu, život to nebyl lehký. Věra ani její manžel Karel nebyli komunisti, peníze neměli a nebyl nikdo, kdo by pomohl.