Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Ivan Vrána (* 1947)

• narodil se 3. prosince 1947 v Hradci Králové

• otec Ivan byl četník, matka Zdeňka v domácnosti

• otec Ivan Vrána byl v letech 1950–1960 a 1961–1968 z politických důvodů vězněn

• rodina byla vystěhována do Kunvaldu

• malý Ivan byl ve škole vystaven posměchu

• po základní škole se Ivan vyučil dřevomodelářem

• poté vystudoval strojní průmyslovku a ČVUT

• žil a pracoval v Praze

• na důchod se odstěhoval do Kunvaldu

Ivan Vrána se narodil 3. prosince 1947 v Hradci Králové jako jediné dítě svých rodičů. Otec Ivan Vrána (1914–2003) pracoval v době narození svého syna u četnictva, matka Zdeňka, rozená Michaličková (1923–1984), byla v domácnosti.

I když Ivan prožil dětství na vesnici v Kunvaldu u Žamberka, nebylo to idylické dětství. Právě naopak – pro Ivana asi nejhorší doba v životě. V srpnu 1949 byl totiž zatčen jeho otec a domů se natrvalo vrátil až po osmnácti letech. Kvůli komunistické zlovůli prožil Ivan dětství i dospívání bez táty.

Na střechách soudní budovy byly hlídky s kulomety

Pamětníkův otec Ivan Vrána sloužil jako četník v Kunvaldu a posléze Lanšperku, kde se dočkal konce války. Při ústupu wehrmachtu byl i s několika kolegy zajištěn jako rukojmí. Ještě v roce 1945 bylo četnictvo změněno na Sbor národní bezpečnosti a v roce 1946 byl Ivan Vrána přeložen do Hradce Králové. Těsně před únorem 1948 měl být povýšen do důstojnické hodnosti, ale místo toho byl mezi prvními třemi „vyakčněnými“.

29. srpna 1949 byl zatčen a 8. července 1950 se v Praze na Státním soudu konalo přelíčení. Skupina převážně Hradečáků, ve které byl souzen, byla propojena se skupinou dr. Milady Horákové, čímž byly všem zvýšeny sazby. Jednalo se o pečlivě zorganizovaný monstrproces. „Na střechách soudní budovy byly hlídky s kulomety a kolem budovy projížděla obrněná vozidla armády. Rodinní příslušníci, pokud se tam dostali, byli umístěni zcela vzadu, a nad nimi na galerii v modrých košilích svazáci a vybraní členové milicí a dělníků ze Škodovky. Ti pak z plných plic skandovali: ‚Oběste je!‘“ uvádí Ivan Vrána st. v knize „Osudy politických vězňů okresu Ústí nad Orlicí 1948–1989“ (str. 204). 

Byl odsouzen za spoluvinu na zločinu velezrady k 18 letům těžkého žaláře, 20.000 Kčs pokuty, konfiskaci celého jmění a ztrátě čestných práv občanských. Trest vykonával v uranových dolech na Jáchymovsku a Příbramsku, konkrétně v táborech Bratrství, Rovnost, Vojna, Prokop, Bytíz a ve věznici Leopoldov. Co bylo příčinou jeho odsouzení? „Táta byl členem národně socialistické strany a v rámci předvolebního boje měl seznámit nějaké dva příslušníky té strany, což bylo později dáno do souvislosti s protistátní činností,“ uvádí jeho syn.

Hned po procesu vystěhovali Zdeňku Vránovou s dvouletým synem z hradeckého bytu. Přidělili jim chalupu kdesi na Zdobnici, ale tam nešli. „Máma se nastěhovala ke své matce do Kunvaldu. Tam jsem prožil mládí.“ Maminka pracovala s babičkou v jejich hospodářství, a když s kolektivizací zemědělství o vše přišli, dělala v textilní továrně Mosilana Žamberk.“

Podívejte se na dítě reakcionáře!

Malý Ivan nastoupil v roce 1954 do školy v Kunvaldu. „Ve škole do nás vtloukali úspěchy budování socialismu, pěli jsme budovatelské písně, slavili politická výročí, a my jsme s matkou jezdili za otcem do kriminálu. Padesátá léta byla nejhorší doba. Jednou ve třídě ředitel mluvil o reakci. Já ani nevěděl, co to znamená. A on řekl: ‚Vrána, vstaň! Děti, podívejte se na dítě reakcionáře!‘ Já tam byl jak opička. Vůbec jsem tomu nerozuměl. Připadal jsem si jako vrah.“ Někteří učitelé byli slušní, jiní naopak. „Když se stala nějaká lumpárna, někteří z kantorů se snažili ještě si přisadit. Já byl obvykle potrestaný, ostatní se vysmekli. Ze začátku mi to vadilo, ale pak jsem si zvykl a dával jsem si pozor, abych se k něčemu nenamotal.“

V 60. letech byl vyhlášen konec úspěšného budování socialismu a Ivana Vránu propustili v roce 1960 na amnestii podmíněně z kriminálu. Jeho synovi bylo 13 let. Konečně se mohli dva lidé jedné krve začít poznávat. Měli na sebe ale pouhý jeden rok, a to je na sblížení dvou lidí, kteří se vlastně vůbec neznali, málo. Ivan svého otce pamatoval jen z návštěv vězení na Příbramsku, Jáchymovsku a v Leopoldově.

„Viděl jsem nějakou osobu. Táta se snažil se mnou bavit, ale já byl malý kluk, asi jsem spíš jen nechápavě koukal… Osobní kontakt nebyl možný, jen přes sklo, a máma se s tátou bavila přes mřížku. U toho seděl z každé strany bachař. Hlídali, o čem se mluví. Návštěva trvala půl hodiny a jeli jsme zpátky. Trochu jsem ho poznal až v roce 1960, když ho pustili domů – to je moje první normální vzpomínka na tátu – šel od autobusu, máma mu šla naproti a u autobusu se objali.“ 

Dva roky za pobuřování a zbytek amnestovaného trestu

Ivan Vrána starší pracoval po propuštění z vězení na pile v Žamberku. „Táta byl jeden z mladších vězňů, které v roce 1960 propustili, ostatní byli starší lidé. Soudruzi potřebovali lidi zastrašit. A protože táta byl ve svém okolí dost známá osobnost, vytipovali si ho místní soudruzi, kteří měli na našich osudech velký podíl.“ V roce 1961, v době kubánské krize a stavby Berlínské zdi, jednou nepřišel z práce domů. Znovu ho zatkli. „Někde prý nakládali na nádraží prkna a kolem nich projel vlak, na kterém vezli tanky. Když vlak projel, táta se údajně těch chlapů v práci zeptal, kolik bylo těch tanků. Chlapi samozřejmě nevěděli. On řekl, že osm a že by byli špatní špioni, když to neví.“

Za to a za neúčast na manifestaci na podporu válčící Kuby ho na okresním soudu v Ústí nad Orlicí v prosinci 1961 odsoudili za pobuřování proti republice. Dostal dva roky odnětí svobody a zbytek amnestovaného trestu, takže dalších devět let. Ocitl se znovu na Bytízu.

Plno lidí do mě hučelo, abych to podepsal

Dobu na základní škole dnes už pamětník hodnotí se shovívavostí, odpuštěním a údivem, že tehdy všemu odolal. Pro malé dítě, které muselo čelit psychickému nátlaku, to byla doba velmi krutá. Těžká zkouška Ivana čekala v deváté třídě, když končil základní školu. „Chtěl jsem jít na průmyslovku, ale ředitel řekl, že mi nepodepíše přihlášku.“ Do školy svolali komisi, která měla Ivana přesvědčit, aby podepsal vstup do zemědělského učiliště. „Byl tam ředitel, předseda místní KSČ, tajemník MNV,  předseda JZD, zootechnik. Plno lidí do mě hučelo, abych to podepsal. Nevím, kde se to ve mně tehdy vzalo – řekl jsem, že si to rozmyslím a poradím se doma s mámou. Oni souhlasili, a že to musím ráno nahlásit řediteli. Já jsem samozřejmě řekl, že to nepodepíšu.“

Svolali tedy další komisi, ale ani ta Ivana nepřesvědčila „Já byl zatvrzelý… Pak mě přesvědčovali, abych se šel vyučit na zedníka, to jsem taky řekl, že nepodepíšu. A šel jsem do učení do Naftových motorů v Plotišti.“ Dva roky se učil v Jablonci nad Nisou a rok v Hradci Králové a v řediteli učiliště našel Ivan podporu. „Viděl, že mám dobré vysvědčení, tak mi nabídl, jestli se nechci vyučit dřevomodelářem. Já nevěděl, co to je, ale souhlasil jsem, a tohle řemeslo mě dost bavilo.“

Po ukončení výuky se v roce 1966 přihlásil do Rychnova nad Kněžnou na strojní průmyslovku, kterou ukončil v roce 1970. Otec už byl doma z kriminálu – v roce 1968 byl propuštěn na amnestii – a podnítil svého syna ke studiu na vysoké škole. Rodina Vránova byla tedy konečně pohromadě. Vztahy v rodině byly po letech, kdy spolu nemohli normálně žít, narušené. „Táta byl pro mě napůl cizí člověk.“ Sžívali se pomalu a postupně. Osmnáct let života jim už nikdo vrátit nemohl.

V letech 1970–1976 studoval Ivan Vrána strojní fakultu ČVUT v Praze. Nikde ve škole pak už neměl potíže, které by souvisely s jeho původem. Přičítá to faktu, že odchodem z místa bydliště utekl z dosahu místním komunistickým činovníkům a přisluhovačům.

Asi bych mohl rozvrátit Varšavskou smlouvu...

Když Ivan končil vysokou školu, měl ze zdravotních důvodů o rok posunutou vojenskou přípravu. Absolventi vojenské katedry chodili tenkrát na vojnu jen na jeden rok a Ivan končil vojenskou katedru současně se školou. „Já byl zrovna u obhajob závěrečné práce na VŠ. Když jsem čekal, že nastoupím k obhajobě, vyběhl proděkan Černý, vzal si mě do své kanceláře a ukázal mi prohlášení, ve kterém se zavazuju, že se nezúčastním závěrečného soustředění vojenské katedry. Jinak prý mě nepustí k obhajobám. Já se lekl, škola byla pro mě důležitá. Nevěděl jsem, jestli mi dají další odklad – a co dělat. Tak jsem to podepsal.“

Ivanovi to ale nedalo a šel v Praze na vojenskou správu, kde náčelníkovi vysvětlil, co se mu stalo, a ptal se, co s tím má dělat. „Náčelník mi řekl, že to je divný a že v tomhle prsty nemají. Prý asi soudruzi v okrese Ústí nad Orlicí na mně intenzivně pracují. Poradil mi, ať si dám žádost o zařazení do náhradních záloh.“ Ivan to udělal podle doporučení, odevzdal branecký průkaz a na vojnu už ho nikdo nepozval. „Úplně jsem se vyhnul vojně! Asi bych jim rozvrátil Varšavskou smlouvu...“

Dělníci byli dřív elita

Ivan Vrána se oženil ještě za dob studií, v roce 1974. Manželka Jolana, rozená Crhová (1955–2003), pocházela z umělecké rodiny malířů a restaurátorů. Seznámili se v Kunvaldě, kde měli Crhovi chalupu. V letech 1975, 1976 a 1979 se jim narodily tři děti. Jolana Vránová pracovala jako účetní v Masokombinátu Písnice. Tam šla proto, že podnik nabízel školku pro děti. „My jsme se neúčastnili doplňovacích voleb, tak nám v místě nevzali děti do školky. Tehdy zemřel nějaký soudruh a musel se volit v doplňkových volbách jiný, jenže my jsme na to zapomněli. Přišli k nám a říkali, že kvůli tomu, že jsme nebyli u voleb, nám nevezmou děti do školky. Tak manželka odešla do Masokombinátu Písnice, kde k práci nabízeli i školku pro děti.“

Jolana pak pracovala v kulturní sféře – např. propagaci v Karlínském divadle. Ivan dělal dva roky v Elitexu Hnátnice, a aby získali byt, odešli potom do Prahy. V některých podnicích byly vypsány kvóty na byty pro pracující z východních Čech. „Podepsal jsem závazek na deset let v Technometře Radotín, takže mi přidělili byt. Místní čekali na byt dlouhá léta, a kvůli venkovanům třeba byt nedostali, tak mi to dávali najevo.“

V Praze zůstal téměř do důchodu – dělal v Tesařských konstrukcích Armabeton a v Ústavu jaderných paliv na Zbraslavi.   „Dělníci byli dřív lépe placení než dnes. Tehdy se plat těch nejlepších pohyboval kolem 7,8 tisíce korun měsíčně, my technici jsme nebyli ani na polovině. Např. 2.800 Kčs byl slušně placený technik, a kdo měl přes tři tisíce, už musel dělat nějakou vedoucí funkci. Byli jsme takoví poskoci těch dělníků. Dnes jsou dělníci společensky postavení jinak, ale dřív to byla elita.“

Lidé nejsou černobílí

Osmnáct let v kriminále v nejtěžších podmínkách uranových dolů a nejtěžšího vězení v Leopoldově. „Jsem na tátu hrdý, že se nenechal zlomit. On přežil díky tomu, že byl prvorepublikový četník. Byl tvrdá nátura. Měl v sobě vojenský režim, byl odolný a zdatný. Jiné lidi to zdravotně složilo. On bral vězení jako voják, který jde do boje, nasazuje svůj život a musí přežít. Tak si to vysvětluju… Matka na tom ale byla daleko hůř…“

Osmnáct let bez táty. Když člověk zažije takovou nespravedlnost, navíc jako dítě, je v něm hluboko zapsaná. Jak se Ivan Vrána vyrovnal s pocitem nespravedlnosti a výčitkami? „Vyrovnával jsem se s tím obtížně a postupně. Je důležité lidi nesoudit a nedělit na černé a bílé. Lidé nejsou černobílí. I mezi komunisty byli slušní lidé a naopak mezi lidmi, kteří se tvářili jako odpůrci komunistického režimu, byli donašeči. Je to věc režimu. Za normálního režimu lidé chodí do práce a normálně žijí. Ale díky tomu režimu, ve kterém jsme vyrostli, se lidé z různých důvodů všelijak kroutili, snažili se zavděčit nebo podlézt. To je zase věc charakteru každého člověka. Každý se s tím musí srovnat sám v sobě, jestli škodil, nebo neškodil.“

Za důležité považuje Ivan Vrána, aby se mladí lidé vzdělávali, zajímali o historii a chodili k volbám. „Je důležité žít v pravdě. Každý se dopustil chyb, ale kličkovat a lhát – to se stejně obrátí proti člověku, který to dělá. Důležité je žít v pravdě – aby se člověk nemusel stydět podívat se každému do očí.“