Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Vozáková (* 1935)

• narozena 30. září 1935 v Předmostí u Přerova

• bratr Lubomír Popelka totálně nasazen, na konci války se přidal k partyzánům

• studovala gymnázium, roku 1948 musela zpět na měšťanku, pak odmaturovala na obchodní akademii

• pracovala v podniku Meopta

• po invazi 1968 se její bratr Lubomír podílel na ilegálním televizním vysílání, za normalizace vyhozen

• v 80. letech trpěla psychickými problémy

• v roce 2023 žila v domově pro seniory v Pavlovicích u Přerova

„Vážení přátelé, vysíláme z náhradního stanoviště brněnského televizního studia. Nevíme, jak dlouho ještě budeme vysílat.“ Těmito slovy promluvil k národu v srpnu 1968 bezprostředně po invazi vojsk Varšavské smlouvy Lubomír Popelka, pracovník Československé televize v Brně, z vysílače Kojál, kde se zaměstnanci televize ukryli po obsazení města a několik hodin odsud improvizovaně vysílali, než byli sovětskými okupanty objeveni. O více než 50 kilometrů dál, v Předmostí u Přerova, sledovala vysílání sestra Lubomíra Popelky, Věra Vozáková. „V té době jsme se zrovna stěhovali do nového domku. Lidi volali: ,Luboš je v televizi, pojďte se podívat!‘ Tak jsme ho viděli na té obrazovce, byl zarostlý, pohublý,“ vzpomíná po letech Věra Vozáková. „Maminka, když to viděla, začala brečet a říkala: ,Musí se taky do všeho namočit.‘“ Nebylo to totiž poprvé, co byl Lubomír Popelka aktivním účastníkem velkých dějin a vystavil tak možnému nebezpečí nejen sebe, ale i své blízké.

Nedošlo nám, že nás letí bombardovat

Věra Vozáková se narodila jako Věra Popelková 30. září 1935 v Předmostí, které v té době bylo samostatnou zemědělskou obcí. Dnes si vybavuje množství obchodů a řemeslníků, kteří zde provozovali své živnosti. V současnosti je Předmostí místní částí Přerova. Jeho dominantu tvoří panelové sídliště, jehož výstavba byla započata v 80. letech. Tatínek pamětnice Filip Popelka se živil jako obchodník s kůžemi, byl zaměstnán u židovské firmy, jejíž majitelé zahynuli za nacistické okupace v Osvětimi. Maminka byla v domácnosti. S bratrem Lubomírem, který byl o osm let starší, si Věra dle svých slov začala budovat vztah až později.

Za druhé světové války byla pamětnice ještě dítě, přesto má na ni dodnes živé vzpomínky. Poprvé válečné dění zaznamenala v osmi letech, když s maminkou spatřily nad Předmostím několik amerických letadel. „Všichni jsme se na to dívali a byli jsme celí nadšení. Vůbec nám nedošlo, že letí někam bombardovat.“ Před nálety, jejichž intenzita se s blížícím se koncem války stupňovala, se s rodiči schovávala v krytu u sousedů.

Vzpomíná si také na židovské obyvatele Předmostí, kteří po příjezdu Němců museli nosit žlutou Davidovu hvězdu, což pamětnice jako dítě nemohla pochopit. Dopady nacistické okupace na obyvatelstvo si Věra Vozáková naplno uvědomila až mnoho let po válce. Zmiňuje mimo jiné osud bratra ředitelky školky v Předmostí, který zahynul v koncentračním táboře. Židovská rodina majitele obchodu, ve kterém pracoval její otec, si u Popelkových před nástupem do transportu nechala pár věcí. Nikdy si je už nevyzvedli.

Bratr se přidal k partyzánům

Věřin bratr Lubomír Popelka byl dle informací v Encyklopedii dějin Brna [1] během války totálně nasazen k Technische Nothilfe v Ostravě a poté v Brně, čehož si ovšem pamětnice není vědoma. Pamatuje si však, že na samém sklonku války (pravděpodobně po úspěšném útěku z totálního nasazení) se Lubomír Popelka přidal k partyzánům v nedalekém tršickém lese (jeho jméno je uvedeno v seznamu členů 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky [2]). Pamětnice na to vzpomíná: „Maminka plakala a tatínek zuřil. Měl na bratra zlost, protože naši rodinu uvrhl v nebezpečí.“ Jako odvetu za aktivity partyzánů nacisté v dubnu 1945 povraždili 19 mužů v blízké osadě Zákřov. V květnu se Lubomír Popelka s dalšími partyzány vrátil slavnostně domů po boku sovětských vojsk.

Po válce vstoupil Lubomír do KSČ, což se doma neobešlo bez konfliktů, jelikož otec, sociální demokrat, neměl komunisty v lásce. Nakonec se ale smířili, sám Lubomír Popelka postupem času z komunistických ideálů vystřízlivěl. V 50. letech studoval v Praze FAMU, po absolutoriu pracoval jako redaktor v Československé televizi nejprve v Praze a od 60. let v Brně.

Ze sokolky svazačkou

V roce 1946 Věra nastoupila na osmileté gymnázium v Přerově. Byla pilnou žákyní, měla talent na jazyky a ráda četla. Čtení se věnovala i tajně po nocích, což u ní mělo již v poměrně brzkém věku za následek krátkozrakost. Studia na gymnáziu si ale dlouho neužila. Po převzetí moci komunistickou stranou v únoru 1948 byla osmiletá gymnázia Nejedlého reformou zrušena a podle sovětského vzoru zavedena osmiletá a později jedenáctiletá střední škola. Pamětnice tak po absolvování sekundy musela dokončit poslední dva roky povinné školní docházky v měšťanské škole v Předmostí. Vzpomíná, že noví spolužáci se na ni a další děti ze zrušeného gymnázia dívaly shora a nepřijaly je do kolektivu. „Tropili si z nás posměšky a dost nám to ztěžovali, tak jsem ty dva roky nějak přečkala. To byly většinou děcka z okolních vesnic, ze zemědělských rodin. Mysleli si o nás, že jsme chtěli být něco víc než oni.“

Od dětství byla Věra členkou Sokola, zúčastnila se i XI. všesokolského sletu v Praze v červnu 1948, který přerostl v tichý protest proti nově nastolenému totalitnímu režimu. Sama vzpomíná, že jako sotva třináctiletá byla mezi sokoly, kteří manifestačně odvraceli hlavu od komunistického vůdce a premiéra Klementa Gottwalda a naopak vyjadřovali podporu prezidentu Benešovi.

Na počátku 50. let již jako studentka přerovské obchodní akademie vstoupila do Československého svazu mládeže (ČSM), jehož byla aktivní členkou po celou dekádu, později působila i jako pionýrská vedoucí. Vzpomíná např. na „úsměvné“ příhody, kdy se svazáckým souborem jezdili po vesnicích agitovat za zakládání jednotných zemědělských družstev. Sedláci, hospodařící na svých polnostech často po několik generací, pochopitelně mladé svazáky nebrali vážně a často je z vesnic vyháněli. Pamětnice to tehdy považovala za víceméně dobrodružné, aniž by si plně uvědomovala, že jen byla zneužita režimem, který sedláky bránící se nucené kolektivizaci posílal do vězení, jejich rodiny často nuceně přesidloval a pronásledoval a ve výsledku celý selský stav v podstatě zlikvidoval.

V roce 1954 Věra úspěšně odmaturovala na přerovské obchodní akademii, poté nastoupila na umístěnku jako mzdová účetní v podniku Meopta, kde za poněkud „neromantických“ okolností poznala svého budoucího manžela, když mu omylem nezaplatila přesčasy. V roce 1959 se vzali a z manželství se narodili dva synové.

Proti okupantům chtěli bojovat i milicionáři

V 60. letech, zejména v době Pražského jara, Věra Vozáková vnímala atmosféru všeobecného uvolnění. V této době, kdy se mj. začalo čím dál otevřeněji hovořit o hrůzách 50. let, už na režim pohlížela jinou optikou a podporovala reformní proces. O to větším šokem pro ni byla invaze armád Varšavské smlouvy v noci na 21. srpna 1968. „Ráno jsem nasedla na kolo a cestou do práce jsem kličkovala mezi tanky,“ vzpomíná na osudný den. Okupace jako by na chvíli celý národ stmelila a u mnoha lidí definitivně pohřbila iluze o „velkém osvoboditeli a spojenci SSSR“. Atmosféra byla bouřlivá i v Meoptě. Pamětnice vzpomíná na poněkud paradoxní situaci, kdy někteří její kolegové, kteří byli příslušníky Lidových milic, nazývaných režimem „ozbrojená pěst dělnické třídy“, chtěli proti okupantům bojovat se zbraní v ruce.

Nástup normalizace znamenal konec všem nadějím. „Dočasný pobyt“ okupačních vojsk se protáhl na 20 let. Začaly masové čistky v KSČ a na pracovištích. Téměř každý, kdo byl jakkoliv angažován v reformním hnutí nebo dal jen najevo nesouhlas se vstupem vojsk, přišel o místo, případně byl rovnou vyhozen ze zaměstnání nebo mu byl snížen plat a zaražen kariérní postup. To se týkalo i Věry Vozákové, s níž bylo původně pro její někdejší svazácké angažmá počítáno coby s tzv. kádrovou rezervou v Meoptě. Důvodem bylo již zmíněné zapojení jejího bratra, redaktora brněnské televize, do ilegálního vysílání z Kojálu v srpnu 1968. Lubomír Popelka přečetl zprávu o obsazení země i v němčině. Následně stačil ještě odjet do Vídně a předat informace kolegům z rakouské televize ÖRF, kteří je rozšířili dál.

Na začátku 70. let Lubomíra Popelku vyhodili z televize a za normalizace pracoval jako dělník v Geotestu a Výzkumném ústavu naftařském. V maringotce projezdil celou Moravu. Podle pamětnice se v zaměstnání hodně pilo, což se podepsalo na bratrově zdraví. Svobody se Lubomír Popelka sice dožil, nicméně zemřel v roce 1995, v pouhých 67 letech. Normalizační režim neušetřil ani jeho nejbližší rodinu, jeho manželka, původně primářka, směla v 70. a 80. letech pracovat pouze jako řadová lékařka ve vojenské nemocnici.

Aby se už žádná totalita nevrátila

Ve druhé polovině 80. let se u Věry Vozákové začaly projevovat psychické problémy, kvůli nimž byla dokonce hospitalizována v psychiatrické léčebně v Kroměříži. Zde prožila i listopadové události roku 1989. Ač tehdejší dění vzhledem ke svému stavu příliš neprožívala, změny ve společnosti po sametové revoluci po svém uzdravení přivítala.

Věra Vozáková také ráda cestovala, ještě za minulého režimu navštívila několik zemí tehdejšího východního bloku se Svazem mládeže a Klubem českých turistů, jehož byla taktéž členkou. V 80. letech byla s manželem na dovolené v Soči v Sovětském svazu. Již cestou letadlem se jí ale udělalo špatně a po příletu musela ihned do nemocnice. Vzpomíná, že hygiena tam nebyla zrovna nadstandardní, v šuplíku nočního stolku na ni navíc čekalo překvapení v podobě švába. Domů už letět nechtěla, vrátili se vlakem, což jim ale úřady povolily až po dlouhých tahanicích.

V době natáčení (2023) žila Věra Vozáková v Domově Alfreda Skeneho pro seniory v Pavlovicích u Přerova. Co by vzkázala mladým lidem? „Měli by být vděčni za to, že dnes mají v podstatě neomezené možnosti sebevzdělání a poznávání. To jim trošku závidím, ale zároveň přeju. A taky jim přeju, aby se už žádná taková totalita jako nacismus nebo komunismus nevrátila.“

 

[1] https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=12083

[2] https://www.jurickuvmlyn.cz/partyzani/