Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Voves (* 1945)

• narozen 4. ledna 1945 v Pardubicích

• na přelomu 50. let studoval na státní průmyslové škole ve Vysokém Mýtě

• od roku 1963 studoval architekturu na ČVUT a odstěhoval se do Prahy

• během studia pracoval a cestoval po Francii

• srpen 1968 strávil ve Francii, odkud se narychlo vrátil do Čech

• absolvoval postgraduální studium na Akademii výtvarných umění, kde se setkal s výtvarníkem Jiřím Johnem

• v roce 1971 nastoupil na vojnu do armádního výtvarného studia v Praze, odkud byl převelen k jednotce v Jincích

• po vojně pracoval v architektonickém ateliéru

• v roce 1977 odmítl podepsat tzv. antichartu, opustil zaměstnání a věnoval se malířství a grafice

• na počátku 80. let se s rodinou odstěhoval do Zadní Kopaniny

• po listopadu 1989 převezl sbírku Zdeňka Kirchnera do Čech a založil občanské sdružení Paměť

• v roce 2011 činnost Studia Paměť ukončil

Jiří Voves se narodil 4. ledna 1945 v Pardubicích, kde jeho dědeček provozoval obchod s ložním prádlem a látkami. Válečná léta a prvních pět let svého života si pamatuje jen matně nebo z vyprávění. „Rodiče se nás tím snažili nezatěžovat a některý věci tajit, ale děti si pak vzpomínají na to, co si rodiče šeptali. V 50. letech jsem cejtil, že se něco děje, a pamatuji si, že v době, kdy jsem začal chodit do školy, vídal jsem některé tatínky spolužáků, kteří seděli za výkladní skříní.“ Později pochopil, že šlo o cílené vystavování podnikatelů jako lidí, kteří ohrožovali národní hospodářství. „V době, kdy se zabavovaly obchody, prožívali i naši některé těžké chvíle, od kterých se nás snažili odtlačit, ale přesto si je už pamatuju. V té době k nám chodili policajti, vyhrabovali všechen textil ze skříní a odnášeli vše, co nemělo monogram.“¹ Dnes si říká, že nebýt dědečkovy smrti, také by ho ve výloze obchodu vídal.

Příležitosti 60. let v Praze

V době nástupu na střední školu už Jiří Voves věděl, že chce malovat. Rodiče ho chtěli dát na gymnázium v Pardubicích, ale v tehdejší atmosféře se jim to zdálo nejisté a doporučili mu, aby se přihlásil na stavební průmyslovou školu ve Vysokém Mýtě. Během studia chodil v Pardubicích na hodiny malování.

V roce 1963 začal studovat vysokou školu. Zpočátku se hlásil na UMPRUM, kam ho vzali do nultého ročníku, takzvané přípravky. Rodičům se však nelíbila ztrátu roku přípravkou a doporučili mu, aby si podal dodatečnou přihlášku na ČVUT na obor architektura, kam ho bez problémů vzali.

Doba studia a uvolňující se 60. léta byla pro pamětníka „nejúžasnějším obdobím. Nejen že tomu odpovídal věk, ale celá 60. léta měla tahle generace obrovskou kliku, protože se začalo všechno úžasně otvírat. Bylo to období úžasnejch filmů, byla česká vlna filmu, vycházely úžasný knížky, začlo Divadlo Na zábradlí, Viola, Reduta, Jazz a já jsem se najednou ocitl v Praze a tohle všechno jsem měl k dispozici... Mohlo se cestovat, začali tolerovat výjezdy pro študáky na pozvání. První, co bylo, je, že jsme začali jezdit do Francie. Tam jsme čtrnáct dní pracovali, vydělali jsme si penízky a pak jsme cestovali. Takhle to bylo několik úplně úžasnejch let.“

60. léta si Jiří Voves užíval natolik, že i když ho rodiče, kteří měli 50. léta stále v živé paměti, varovali, nevěřil, že by se mohly podmínky opět zhoršit. „Když přišel ten 68., tak jsem říkal: ‚To není možný s tím národem hnout.‘ Takovej jsem byl idealista, a po dvou letech s tím národem vymetli a dokázali ho potlačit². To, že se nechala společnost takhle podvolit, dnes hodnotím trochu míň kriticky, protože to byli lidi, kteří měli děti a chtěli je uživit. Bylo spíš smutný, jak se lidi, kteří dělaj kariéru, nechají takhle snadno zlomit a ovlivnit.“

Svoboda v nesvobodě
Atmosféra 70. let i přes Husákovu normalizaci a chladnou mezinárodní reakci nebyla tak nesnesitelná a šedá. Naopak si pamětník myslí, že tlak, který byl na společnost vyvíjen, ji stmeloval a pomáhal kulturnímu dění. „Neberu to, jako že ta doba byla strašná. To už nebyly 50. léta. K některejm věcem jsem se dostával hůř a k některejm líp. Záleželo na kontaktech... I v těchhletěch dobách se dělaly výstavy,nedělaly se v oficiálních prostorách, ale například v Divadle Na chmelnici nebo v Divadle v Nerudovce. Tam se scházel určitý okruh lidí a atmosféra mezi nimi byla velice soudržná a svobodná.“

Během 70. let Jiří Voves krátce studoval postgraduální studium na Akademii výtvarných umění (do roku 1971), které nedokončil a musel nastoupit na vojnu. Měl ale štěstí, protože nastoupil do Armádního výtvarného studia v Praze, kam chodil jako do práce. Teplé místo mu však dlouho nevydrželo. Jednoho dne pro něj přišli policisté, s kolegou ho naložili do auta, degradovali a odvezli pryč. Po čtyřiadvaceti hodinách nevědění je dovezli do bojového útvaru v Jincích. Až později se dozvěděli, že byli převeleni kvůli podpisu několika protirežimních peticí.

Po vojně si Jiří Voves našel práci v architektonickém ateliéru. „S šéfem ateliéru jsem měl příjemnou dohodu. Já jsem pro něj vymejšlel věci s tím, že on je korigoval, a pak jsme je podepisovali spolu. Já jsem neměl žádné kariérní ambice, ale bylo to fajn, protože bych se sám k takovým projektům nedostal.“ Tato práce mu vydržela několik let, do doby, kdy mu byla Svazem architektů předložena k podpisu anticharta. „Když přišlo podepisování anticharty, tak to už jsem nemohl. To jsem nepodepsal a svým způsobem jsem to bral jako řešení toho mého sezení na dvou židlích...“ A řekl si, že nebude dělat architekturu a bude se věnovat jen výtvarnému umění. Jen výtvarné umění ho nemohlo uživit, takže pracoval jako noční hlídač a v různých nádenických pracích, až ho vzali do party dva kamarádi, kteří restaurovali plastiky. Občasným restaurováním se živil až do revoluce, kdy jeho kolegové skončili a on nemohl pokračovat, protože neměl restaurátorské oprávnění.

Opatrná euforie

Zkraje 80. let se čtyřčlenná rodina přestěhovala z centra Prahy do domku v Zadní Kopanině. „V 80. letech začly různý protesty, a když člověk věděl a měl chuť, tak se toho zúčastnil. Není to žádná výmluva, ale přirozená věc. Bydlíš na okraji Prahy a máš děti, tak nejezdíš furt do Prahy. Ale když se o něčem dozvíš, tak jdeš, protože chceš bejt u toho, kde se něco děje. Člověk se nějak chová, ale neznamená to, že dělá odboj. Je to věc postoje k situaci...“

Tak například nebyl na studentské demonstraci 17. listopadu 1989 a informaci, že „to bolševik přepískl“, mu večer volali přátelé. Podrobnosti o demonstraci mu později řekla jeho dcera Majda³, která ten den byla v centru dění na Národní třídě. Doba, která přišla krátce nato (demonstrace, zvonění klíči atd.), „byla pěkná, euforická a všichni jsme si to zasloužili, ale ono to má souvislost i s tím rokem 1968, kdy jsem byl plnej euforismu a přesvědčoval jsem naprosto naivně toho tátu. Když člověk zažil tohle (rok 1968), mírnil potom svoji euforii.“

Paměť pro Zdeňka Kirchnera

Těsně po revoluci, v době, kdy byl ministrem kultury Pavel Tigrid, zajistil Jiří Voves převoz sbírek svého přítele Zdeňka Kirchnera, který zemřel ve Francii, z Francie do Čech. S Pavlem Tigridem se domluvil, že pozůstalost převeze, když mu ministr opatří pověření pro převoz přes hranice. Ve chvíli, kdy s nákladem přijeli na hranice, zjistili, že celník žádné pověření nemá a chtěl celou sbírku proclít (celkem za 1,5 milionu korun). „Počkejte, ale my tu sbírku zachraňujeme z Francie sem. To není žádný kšeft, je to se souhlasem ministra.“ Celník pochopil, o co jde, a navrhl možnost občanského sdružení, které by jim umožnilo převézt sbírku bez cla. Během týdne Jiří Voves se svou ženou založili sdružení Paměť a celá sbírka mohla být převzata do opatrování.

Pro vybudování archivu na sbírku byly sdružení nabídnuty sklepní prostory v Truhlářské ulici, ty ovšem nebyly ani po dvouleté úpravě prostor pro svou vysokou vlhkost vhodné. Vovsovi se tedy rozhodli, že budou prostory využívat pro nekomerční kulturní aktivity, a pod hlavičkou Studia Paměť⁴ se zde pořádaly výstavy, besedy, autorská čtení atd. V roce 2002 ovšem majitel objektu vypověděl nájemní smlouvu a studio se za pomoci magistrátu a Úřadu města Prahy 1 přestěhovalo do nových prostor v Soukenické ulici. I přes veškeré úsilí dnes již Studio Paměť neexistuje a prostory slouží Divadlu na tahu⁵ přítele Andreje Kroba.

Dnes Jiří Voves maluje, graficky upravuje knihy a pracuje na různých zakázkách. V poslední době např. graficky upravoval knihu Korespondence – Bohuslav Reynek od J. Šerýcha a J. Meda nebo Knihu písařů docentky Lomové. Jeho výtvarná díla se zabývají tématem paměti, opakovaně se v cyklech objevují motivy oken, partitur, havranů, povodně atp. V 70. a 80. letech dělal tzv. černé kresby a v současné době vedle havranů zpracovává téma potopy. Sám přiznává, že se doba podepsala i do jeho tvorby. „Tomu se úplně nedá vyhnout, ale nikdy jsem to nedělal záměrně jako reálnou odpověď.“

1 Vše, co mělo monogram, patřilo mamince a nepocházelo tím pádem z obchodu.

2 Přesto existovala určitá svoboda mezi lidmi, se kterými se stýkal, a 70. léta mu nepřipadala tak hrozná jako léta 50. (viz odstavec 70. léta)

3 Záznam z vyprávění Majdy Rajčanové o 17. listopadu http://www.youtube.com/watch?v=IZhg1LQufTg a http://www.pametnaroda.cz/witness/clip/id/3184/clip/9850/#cs_9850

4 Krátká historie Studia Paměť http://www.divadlonatahu.cz/92_Studio-Pamet.

5 Divadlo pod vedením Andreje Kroba hraje především díla Václava Havla a Eugene Ionesca http://www.divadlonatahu.cz/Divadlo

REDAKČNÉÍ POZNÁMKA: tento text byl autorizován pamětníkem