Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Ustašovci neuměli ani pořádně bojovat, nejvíc jim šlo zabíjení civilistů
narozen 9. února 1921 v Kupinci nedaleko Záhřebu v tehdejší Jugoslávii
příslušník české menšiny v Chorvatsku
koncem roku 1942 unikl zatčení ze strany ustašovských policistů
utekl k partyzánům
bojoval v jugoslávské 17. brigádě
stal se pomocníkem komisaře
v roce 1943 byl převelen k československé brigádě Jana Žižky z Trocnova
působil rovněž jako pomocník komisaře
zažil krvavé události u Bleiburgu, kde trestu partyzánů neunikly desítky tisíc ustašovců
zůstal v Jugoslávii a sloužil v tamní armádě
v roce 2019 žil v Záhřebu
„Bylo mně tak špatně, že mě dali do kádě vykoupat do teplé vody a já jsem omdlel,“ říká Miroslav Vostřel, český veterán partyzánských bojů druhé světové války v Chorvatsku. „Někdo říkal, že mám tyfus, musel jsem do nemocnice, jenže nepřítel zrovna začal ofenzivu,“ připomíná dramatické chvíle na jaře 1943, kdy mu nezbývalo nic jiného než bojovat. Z posledních sil našel partyzánskou nemocnici číslo 8, kde ho uložili na pryčnu. Tyfus se tehdy neléčil, nemocní jen leželi a nesměli nic jíst.
„Byl jsem tam několik dní, když přišel jeden spolubojovník a říká – Mirko, jdou Němci. Ti, co mohli, utekli, ale doktor ostatní uklidňoval, že podle válečných pravidel se nám nemůže nic stát,“ říká Vostřel. Nakonec se přece jen sebral a šel taky. Dobře udělal, protože Němci všechny pacienty ve špitále postříleli.
Miroslav Vostřel se narodil 9. února 1921 v Kupinci asi 25 kilometrů od Záhřebu. Příběh jeho rodu je podobný osudu mnoha českých rodin, které od poloviny devatenáctého století přicházely na jih rakousko-uherské monarchie za lepší a levnější půdou. Vostřelovi přišli od Budislavi z východních Čech a stali se součástí šedesátitisícové české komunity v Chorvatsku.
Babička Miroslava Vostřela pocházela z katolické rodiny z české vesnice Brestov. Děda ji z domu unesl, protože byl „antikrist“, jak se tehdy říkalo evangelíkům, a takovému po dobrém katolickou nevěstu nedali. Mladá dvojice se usadila v Pavlovci na silnici spojující Bělovar s centrem české komunity Daruvarem. Děda si otevřel kovářskou dílnu a po jeho řemesle byla velká poptávka. Především mezi projíždějícími formany, kteří ho často budili i uprostřed noci, takže musel kovat za svitu loučí.
Babiččina rodina se nakonec s evangelickým ženichem smířila, i proto, že byl šikovný a dobře vydělával. To už byl na světě táta Miroslava Vostřela, oba pak museli za první světové války narukovat do rakousko-uherské armády. Vostřela nejstaršího však záhy jako jediného živitele rodiny pustili domů, mladší putoval na ruskou a posléze na italskou frontu. Utrpěl zranění, po kterém ho odveleli na letiště, aby tahal letadla z hangáru a nosil benzin. Nakonec se začátkem roku 1918 nevrátil z dovolené a skrýval se až do konce války.
Doba po první světové válce a vznik jugoslávského království přinesly nové možnosti. Rodina koupila statek po maďarském grófovi v Kupinci. Vydělávala na prodeji sena armádě, to však jen do chvíle, než ve 30. letech začala hospodářská krize. Potom je držel při životě prodej másla Čechům žijícím v Záhřebu. Miroslav Vostřel ještě pamatuje, jak jezdil s matkou vlakem prodávat máslo a zákazníci z bohatších rodin se podivovali, že je chlapec na svůj věk příliš slabý.
Školní docházku skončil už ve čtvrté třídě, aby mohl pracovat na domácím hospodářství. Jako kluk se naučil orat, jezdit s koňským spřežením i všechny další potřebné zemědělské práce. „Bavilo mě to, chtěl jsem být zemědělcem,“ říká. Kvůli vysokému dluhu se rodina ještě jednou stěhovala do někdejší salaše v Čemelici, kde si vyměnili půdu. To už začínalo být lépe, i když hospodářský vzestup signalizoval další nebezpečí. „Do Německa přišel Hitler a kupoval všechno – koně, krávy… Německo se chystalo na válku,“ vzpomíná Miroslav Vostřel.
Doma se po večerech probíraly světové události: obsazení Mandžuska Japonskem, agresivita Německa nebo mnichovská krize. Miroslav si jako kluk s oblibou četl v Bělehradské pravdě stránku věnovanou vojenské přípravě. Byla tam teoreticky popsána třeba střelba z kulometu, ale i zásady velení jednotce. To se mu později hodilo, když mu krátce po příchodu k partyzánům svěřili velení družstva.
V dubnu 1941 se Jugoslávie po invazi Německa, Itálie a Bulharska zcela zhroutila, vítězové rozporcovali někdejší jugoslávský stát na 16 částí s různými právními statuty. Území, kde žili Češi, se ocitlo pod kontrolou chorvatského fašistického režimu takzvaných ustašovců se sídlem v Záhřebu. Co to znamenalo, se ukázalo už v přístupu k válečným zajatcům. Zatímco Chorvati mohli jít domů, Srby čekal lágr v Německu. Mladého Miroslava šokovaly represe ustašovců a nacistů namířené proti Židům a Srbům, přitom bylo znát, že jako další přijdou na řadu Češi. Zapojil se do komunistického odboje a s ostatními soudruhy tiskl v nedalekém městečku Virovitica letáky.
Jednoho dne ve čtyři ráno se u Vostřelů objevili tajní policisté a pokusili se Miroslava zatknout. Ten ale využil jejich nepozornosti, když si prohlíželi startér od traktoru, a utekl přes zahradu do lesa. Odtud si to namířil do nedaleké srbské vesnice a pak s kurýrem k partyzánům.
Na jaře 1943 nabralo partyzánské hnutí masový charakter. Většinu partyzánských jednotek tvořili Srbové diskriminovaní ustašovským režimem, ale později se tento poměr začal měnit ve prospěch Chorvatů. Postupně se objevovali i Češi a Miroslav Vostřel se rychle vypracoval na velitele družstva a čety i pomocníka komisaře praporu.
Se štěstím přežil bitvu u Papuku i nákazu tyfem, pochytil taky některé partyzánské zásady, třeba že se silnějším nepřítelem se nebojuje. Jenže i partyzáni nabývali na síle a střetů s nepřítelem přibývalo. Do lesa utekl i Miroslavův mladší bratr Eduard. Třetího května 1943 vznikl v osadě Cikote na západních svazích Papuku 1. československý prapor Jana Žižky z Trocnova, kde sloužili hlavně čeští krajané.
Od 17. brigády se Miroslavu Vostřelovi příliš nechtělo, zvykl si tu a měl tu kamarády. Jenže přišel rozkaz, aby se všichni Češi přesunuli k nově vzniklé jednotce, a tak se musel sebrat a chtě nechtě se hlásit u velitele. Jedna z prvních činností, kterou v jednotce absolvoval, byla mobilizace v českých vesnicích. „Večer tam, ráno s rekruty zpátky. Nejhorší byly manželky, nechtěly své muže pustit!“ usmívá se Vostřel.
Do vesnic chodili také pro proviant, sedlákům dávali za kukuřici, pšenici nebo dobytek poukázky na poválečnou úhradu. „Všichni věděli, že nikdo nic nezaplatí. A tak tomu i bylo, Jugoslávie byla po válce zdevastovaná a neměla peníze,“ říká Vostřel.
První bojový křest absolvovala československá brigáda v akci proti tunelu u Pakrace, měla však jako zcela nová jednotka vedlejší roli. Miroslav Vostřel byl poprvé s brigádou v boji u vesnice Sibinj a pak ještě mnohokrát. „Přišli jsme do jedné vesnice, lehli na zem a usnuli. A ráno vidíme – Němci 200 metrů od nás,“ popisuje Miroslav Vostřel situaci, kdy německý wehrmacht vlákal partyzány do léčky. Partyzáni byli ovšem silnější a z obklíčení se dostali bez větších ztrát.
Dvaadvacetiletý Miroslav se měl jako pomocník komisaře starat o správného bojového ducha vojáků. K jeho práci patřilo číst partyzánské noviny, které tiskla zvláštní osvětová jednotka, takzvaný Agitprop. „Rozhlas byl tehdy na vesnici vzácností, a tak se zprávy z rádia přepisovaly do novin a ty se šířily mezi naše bojovníky,“ vzpomíná Miroslav Vostřel. Agitprop měl psací stroj na voze s koňským potahem, mohl se tak přesunovat, kam bylo potřeba. Agitátoři chodili i do vesnic, kde zprávy předčítali lidem a přitom třeba ještě uspořádali tancovačku. „Děvčata se nemohla dočkat, ale kluci se raději schovávali,“ směje se tehdejším událostem Miroslav Vostřel.
Československý prapor se 26. října 1943 stal brigádou. Útvarem prošlo 3000 až 3500 lidí, běžný denní stav činil něco mezi 1300 až 1600 bojovníky. Kolem 800 (podle poválečných údajů až 1100) bojovníků padlo. Těsně před koncem války, 24. dubna 1945, velení brigádu Jana Žižky rozpustilo a včlenilo do jugoslávské armády.
Miroslav Vostřel se stal personálním náčelníkem divize, která už měla před sebou pár posledních dnů války. „Mašírovali jsme Slovinskem, směrem na Celovec [Klagenfurt] a pak na Bleiburg,“ říká Miroslav. U rakouského městečka Bleiburg se ustupující ustašovci i s rodinami snažili dostat do britského zajetí. Byli však 15. května 1945 vydáni zpět do rukou partyzánů a mnozí z nich pak zmasakrováni. Odhady počtů obětí se pohybují v řádu desítek tisíc. „Tehdy zaútočili na partyzány. Takže byli ti, kteří se dostali do zajetí, postříleni,“ líčí tehdejší události Miroslav Vostřel. „Proč? Podívejte se, kolik postříleli Srbů, kolik zabili dětí. Ustašovci neuměli ani pořádně bojovat, ale nejvíc jim šlo zabíjení civilistů,“ dodává muž, který i po válce zůstal v jugoslávské armádě a získal vysokou důstojnickou hodnost.
Jeho mladší bratr Eduard, který se také účastnil partyzánského odboje, působil po válce dlouhá léta v diplomacii. Miroslav Vostřel je v důchodu a žije se svou rodinou v Záhřebu.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Šárka Kuchtová)