Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rita Vosolsobě, roz. Schianchi (* 1944)

• narozena 28. srpna 1944 v Curychu ve Švýcarsku

• dětství prožila na statku u tety ve Švýcarsku

• po střední škole strávila rok na studiích v Bruselu

• roku 1967 se seznámila s akademickým malířem Tomášem Vosolsobě

• na podzim 1968 se přestěhovala do Československa

• roku 1969 se provdala za Tomáše Vosolsobě

• pracovala na švýcarském velvyslanectví v Praze jako překladatelka

• v roce 1982 se s mužem vystěhovala do Švýcarska

• pracovala na československém velvyslanectví v Bernu

• v letech 1986–1990 působila jako soudní zapisovatelka v Curychu

• roku 2000 se s mužem vrátili do Čech

• založila nadační fond, který spravuje manželovy obrazy

Rita Vosolsobě se narodila 28. srpna 1944 v Curychu jako Rita Schianchi. Maminka Marie pocházela z Československa, otec Attilio z italského kantonu Ticino – jeho rodnou řečí byla italština, kterou ale doma nikdy nemluvil. Rita má ještě o rok mladšího bratra Attilia. Když byly Ritě dva roky, poslali ji rodiče k pratetě na statek, kde strávila sedm let. „Nestěžovala jsem si, dětství jsem tam měla hezké. Byla jsem jediné dítě široko daleko a tak mě všichni rozmazlovali. Rodiče za mnou občas přijeli na návštěvu, na Vánoce jsem jela domů já. Těžké to bylo po návratu do Curychu. Bylo mi devět a už jsem je nevnímala jako rodinu. Navíc jsem mluvila jiným dialektem. Ve škole se mi děti posmívaly, neměla jsem kamarády,“ vypráví.

Poštovní známky a kreslené dopisy

Po základní škole musela švýcarská děvčata povinně absolvovat kurzy péče o domácnost, ale jak Rita říká, moc jí to nedalo. Doma ji nic nedrželo, chtěla na studia do francouzské části Švýcarska, ale otec byl proti. „Italové drželi svoje dcery dost zkrátka, táta taky. Nechtěl mě pustit samotnou tak daleko od domova. Máma se zase bála, že když jsem taková do větru, že zůstanu na ocet.“ Po střední škole ale Rita odešla na rok studovat do Bruselu. V té době se rodiče odstěhovali z Curychu do otcova rodiště v Ticinu a Rita bydlela u tety.

Teta sbírala známky a přes sběratelskou vášeň se seznámila s jistým Tomášem Vosolsobě z Československa, který je sbíral také a ještě mnoho jiných věcí. Vyměňovali si je poštou a v roce 1967 teta Tomáše pozvala na návštěvu do Švýcarska. Dorazil i s maminkou a s Ritou si padli do noty. Ačkoliv neuměla anglicky ani česky a on neuměl německy, rok si psali dopisy za pomoci slovníku a kresbiček.

Koncem srpna 1968 měl Tomáš Vosolsobě přijet na další návštěvu do Curychu, tentokrát už nebyly hlavním důvodem raritní poštovní známky. 21. srpna ráno ale tetička Ritu vzbudila s tím, že se obává, že Tomáš nepřijede, protože do Československa vtrhla sovětská armáda. „Vzpomínám si, jak jsme pak každý den seděly nalepené na televizní obrazovce a sledovaly, co se u vás děje. Největší dojem na mě udělali ti Češi, kteří se holýma rukama postavili tanku. Měla jsem z toho strach, navíc zvenku to vypadalo možná ještě hůř, než jaké to ve skutečnosti bylo. A pak jednou večer někdo zvonil. Nikoho jsme nečekaly, ale když jsme otevřely, za dveřmi stál Tomáš. Přivezl mi takovou malou opičku ze skla, mám ji dodnes schovanou, stejně jako ty dopisy.“

Ze svobody do nesvobody

Hned v říjnu dostala Rita oficiální pozvání od Tomášovy maminky, aby za nimi přijela do Československa do Uhříněvsi. Rita pozvání přijala a už v Československu zůstala. Jen na Vánoce odjela ještě domů, kde ji všichni přemlouvali, aby zůstala ve Švýcarsku a do Československa už se nevracela. To s díky odmítla. V červenci 1969 se Tomáš s Ritou vzali a usadili se v Uhříněvsi. Tomáš Vosolsobě byl akademický malíř na volné noze, také fotil, například události v srpnu 1968, a pracoval pro Poštovní muzeum v Praze. Svoje obrazy nabízel k prodeji, existoval i obchod, přes který se dalo umění prodávat na Západ.

Ritiny začátky v Československu byly těžké. Neuměla jazyk a lidé vůči ní byli ostýchaví a uzavření, protože pocházela ze Západu. Chodila na jazykové kurzy, mluvila doma s tchýní, snažila se číst české knížky a pak studovala český jazyk na Karlově univerzitě v Praze. Práci našla na švýcarském velvyslanectví v Praze jako překladatelka.

Léta normalizace ale byla v Československu obtížná, atmosféra ve společnosti neskýtala mnoho důvodů k optimismu. V roce 1977 zemřel Ritin tatínek, v roce 1980 se s manželem rozhodli vystěhovat se do Švýcarska. „Dlouho to v nás zrálo a v roce 1980 jsem mužovi řekla, myslím, že nastal čas. Trvalo to dva roky, než jsme dostali všechna povolení. Chtěli vidět koberce, obrazy, prostě všechno možné. A teď se to muselo stihnout do tří let, nemohlo to být déle. Někdo pro ty koberce přišel k nám, myslím, že na ty obrazy taky. Ale můj tchán taky sbíral u moře mušle, kamínky a tak. S tím jsem šla já do muzea, abychom dokázali, že nechceme vyvézt nic vzácného.“

Další nový začátek

V září 1982 se rodina Vosolsobě vystěhovala do švýcarského Bernu, ale začátky byly opět těžké. Rita neměla ve Švýcarsku nárok na podporu v nezaměstnanosti. V Československu sice měla dobrý plat, ale v přepočtu na švýcarské franky to mnoho nebylo. Většinu úspor spolkl byt a povinné pojištění. Rita začala pracovat opět na velvyslanectví, tentokrát československém, ale ani tam už to za mnoho nestálo. Kvůli minulosti v komunistickém Československu ji prý považovali za rizikový faktor a k ničemu důležitému ji nepustili.

Po čtyřech letech s mužem z Bernu odešli do Curychu. Rita Vosolsobě si zažádala o podporu v nezaměstnanosti, na kterou už tentokrát nárok měla, ale nakonec se s úřadem práce rok soudila, protože jako žena měla dostat pouze 60 % původního platu, kdežto muži dostávali automaticky 70 %. Soud vyhrála a navíc jí nabídli místo soudní zapisovatelky na oddělení hospodářské kriminality. S manželem cestovali, nejraději do Španělska, kde vždy pobývali alespoň měsíc.

Sametovou revoluci v Československu podle slov Rity Vosolsobě prožíval hlavně manžel, ona v podstatě vůbec. Postupem času začali jezdit do Československa a později České republiky na návštěvy. „Ptala jsem se vždycky Tomáše, jestli se nechce vrátit domů. Říkal, že je ještě brzy, že počkáme, až se tam poměry trochu urovnají a až se všechno usadí. Byl s vlastí spjatý, a i když po domově nijak netesknil, jeho obrazy v sobě měly hodně českého. Čekali jsme nakonec do roku 2000, kdy jsme se přestěhovali do Velvar. Nemovitost jsme ale začali hledat už o tři roky dřív.“ Ve Velvarech je Rita Vosolsobě spokojená. Její manžel zemřel v roce 2011 a Rita založila nadační fond, který spravuje jeho obrazy, jelikož s dětmi tak dlouho otáleli, až už na ně bylo pozdě a o pozůstalost by tak po její smrti neměl kdo pečovat. Nikdy neuvažovala, že by se vrátila zpět do Švýcarska, začínala by tam již poněkolikáté znovu od začátku. Má tam sice stále bratra a nějaké kamarádky, ale doma se cítí být v Čechách. Jak sama říká, život je sice jednou dole a jednou nahoře, ale pořád je krásný.