Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Vošalík (* 1932)

• narozen 8. června 1932 v Dolních Mokropsech u Prahy

• potomek sedláckého rodu Vošalíků, hospodařili na tzv. Famelii

• svědkem lokálních událostí za druhé světové války

• rodný statek byl v roce 1950 zabaven, rodina tam mohla nadále žít

• jako syn kulaka sloužil u PTP

• celý život pracoval v zemědělství

• v roce 2016 žil v Mokropsech

Karel Vošalík, potomek sedláckého rodu Vošalíků, se narodil a dodnes žije v Dolních Mokropsech u Prahy (dnes součást obce Černošice). Narodil se a vyjma vojenských let žil a stále žije na takzvané mokropeské Famelii.

Mokropeská Famelie

První písemná zpráva o objektu na místě dnešní Famelie je z roku 1364, kdy abatyše Markéta přikoupila k hospodářskému dvoru (nynější Famelii) mlýn, který byl před tímto rokem znovu vystavěn. Více než 600 let patřila Famelie pod řád svatojiřských jeptišek. Od roku 1636 přešel majetek pod cisterciácký klášter ve Zbraslavi, a to až do roku 1785, kdy byl klášter zrušen. 

Komplex budov vznikl jako tvrz a měl původně sloužit jako útočiště mnichů ve válečných časech a jako úkryt pro potraviny a cennosti. Objekt se využíval také jako špitál pro přestárlé a choré mnichy a jako letohrádek zbraslavských opatů. Po zrušení zbraslavského kláštera Josefem II. v prosinci 1785 byl objekt a k němu příslušné hospodářské pozemky spravován státním fondem. Při tzv. raabizaci probíhající v letech 1788 až 1801 byly zdejší polnosti a louky rozděleny a pronajaty čeledi a dalším rolníkům spolu s rozdělenými budovami. Rodiny rolníků dostaly do dědičného nájmu rozdělené polnosti a louky a byly osvobozeny od roboty výměnou za polovinu výnosu, kterou byly povinny odvádět. Rodinný princip pronájmu dal vzniknout pojmenování „familianti“, od čehož byl později pravděpodobně odvozen název komplexu budov Famelie. Jedním z familiantů byl i prapředek Karla Vošalíka, Bernard Vošalík, podepsaný na raabizační smlouvě z 15. dubna 1801. Familiantům byla ponechávána polovina výnosu z obdělávaného hospodářství a byla mezi ně rozdělena i zemědělská půda.

Rodina Vošalíků hospodařila na svých polnostech a do dvacátých let 20. století vlastnila mokropeský mlýn na Berounce. Mlýn je dnes znám jako Kadečkův mlýn, dědeček Karla Vošalíka ho v roce 1927 prodal novému majiteli. Jeho syn, pamětníkův otec, se stal starostou a významně se podílel na proměně původně čistě zemědělských Mokropes na oblíbené letovisko Pražanů. 

Dolní Mokropsy se v době mládí Karla Vošalíka měnily k lepšímu, počet obyvatel trvale rostl, na polích místních zemědělců si lidé stavěli nové vilky. Na pomezí Mokropes a Černošic se postavila nová škola pro obě obce, které se pak spojily, Mokropsy se staly součástí Černošic. Přicházející druhá světová válka však předznamenala úpadek regionu i hospodaření rodu Vošalíků. Nová škola byla za války zavřená, v budově byli ubytováni Němci.

Svědkem náletů „hloubkařů“

Jak vzpomíná na válku Karel Vošalík? Největší vzpomínky má na bombardování americkými „hloubkaři“ na sklonku války. „Každý to letadlo mělo jednu bombu pod křídlem. V Dobřichovicích napadly nádraží. Všechny ty bomby šly vedle toho dobřichovického nádraží. Všechny šly do polí. Jednu bombu nemohl pustit, tak tady lítal, až se bomba uvolnila na Vráži (část Mokropes – pozn. ed.). Šli jsme akorát do školy, to bylo v březnu 1945. Najednou vidíme, že pustil bombu, tak jsme si lehli a bomba spadla na silnici. Starý Makoň na vozíku vezl své vnuky, ti to odnesli. To byly jediné oběti. Od té doby jsme přestali chodit do vyučování.“[1] 

Trať Praha – Beroun byla poškozena již předchozími nálety, stejně tak mokropeský železniční most na této trati. Železniční doprava musela být zastavena, ale hlavní trasa Praha – Beroun – Plzeň vyžadovala urychlenou opravu. Na sklonku války tak malí kluci z Mokropes mohli okukovat opravárenský vlak, kterému se tehdy říkalo „Bauzug“. Ve vlaku žili a bydleli němečtí dělníci, byl prý plný různých věcí, které snad někde ukradli. S koncem války byli z vlaku vystěhováni a později odsunuti do Německa, věci z vlaku údajně ukradli Češi. „Byli tam za trest podobně jako my později v PTP,“ podotýká Karel Vošalík.

V roce 1948 se k moci dostali komunisté. Hospodářstvím nad 20 hektarů byly vymezeny tak vysoké rozpisy na dodávky obilí, mléka a vajec, že je nebylo možné plnit. V roce 1950 zabavili Vošalíkům jejich statek i s živým a mrtvým inventářem a propadl státu. Naštěstí se rodiče nemuseli vystěhovat. Část Famelie komunisté přestavěli na kravín, Karel Vošalík starší musel poklízet dobytku. Tenkrát prý u dobytka řádila tuberkulóza, tak se jí také nakazil a v roce 1965 zemřel. Za komunistického režimu Famelie chátrala a historicky a stavebně nejcennější místo – kaple – bylo zbouráno.

Jako syna kulaka čekala Karla Vošalíka v roce 1952 více než dvouletá služba u takzvaných Pomocných technických praporů. „Když jsem šel na vojnu, zlikvidovali nás pokutama a dodávkama v padesátém roce. Nastoupil jsem do Komárna jako syn kulaka k PTP.“

Služba u PTP

Na otázku, jaký měl výcvik u PTP, pamětník odpovídá: „Žádný. Pořadový výcvik. Rozpoznat podporučíka od nadporučíka a zasalutovat. Měli jsme v Komárně výcvik tři neděle a čtvrtou neděli jsme už šli na stavby a pracovat do dolů. Šel jsem do Fulneku na Moravě. Tam se boural nádherný fulnecký klášter. Po roce 1945 jim to sebrali a vyhnali je. Tak se boural (a předělával – pozn. ed.) na kasárna. Odtud jsem šel do Dubnice nad Váhom, dělali jsme práce, co by nedělali normální lidi. Jestli to na nás spadne nebo ne, to jim bylo jedno, dělal se tam sedmikilometrový tunel.“

Finančně se pétépáci neměli nejhůře, to Karel Vošalík přiznává, ale bylo to vykoupeno tvrdou prací. Navíc z vydělaných peněz strhávali ošatné, stravné a příspěvek na ubytování. A byli hlídáni. „Za velkou práci jsme mohli jít na vycházku, kde nám propůjčili mundúr na vycházku, jinak jsme byli furt střežení za hradbami. Ze začátku nás hlídala vnitřní stráž, která měla fialové nárameníky. Ty nás hlídali se samopalem a koukali na nás, jak dřeme a říkali: ‚My bychom vám rádi pomohli, abyste se tolik nenadřeli, ale my nesmíme na nic šáhnout. My musíme hlídat, abyste odsud neutekli.‘ Pak to zrušili.“

Vycházky a dovolené byly jen za odměnu, za splněné normy. Karel Vošalík vzpomíná na to, že dostal opušťák, aby mohl svědčit na svatbě své sestry. V té době sloužil v Dubnici nad Váhom. „Jeden den jsem jel tam a druhý den nazpátek. Jen jsem podepsal papír a zase jel. Na svatbě jsem vlastně ani nebyl, ta se odbyla beze mne.“

Občas na normy kašlali, ba i sabotovali práci. „Když nás to nasralo, tak jeden druhému jsme přerazili krumpáč a šli jsme si vyměnit krumpáč. Tam, kde byla výměna krumpáčů a lopat, tak to bylo hodně daleko, šli jsme hodinu tam a hodinu nazpátek. Dvě hodiny se člověk ulil z práce.“

Přesto nemá na vojnu u „černých baronů“ jen špatné vzpomínky. Pamatuje si také srandičky, které si vojáci užili. Mnohá přátelství z PTP vydržela do dnešních dnů. Po návratu z vojny si v roce 1955 vytvořil album fotografií, při kterých může vzpomínat na dobré i špatné. Velitelé občas udělali šťáry, při kterých fotoaparáty zabavovali. Měli jich však prý více. Jeden z jeho kamarádů měl bratra pracujícího ve fotolaboratoři, který jim mohl načerno fotografie vyvolávat.

Karel Vošalík po zbytek svého života žil v rodné Famelii v Mokropsech, pracoval na státním statku, jezdil s traktorem či kombajnem. Po roce 1989 už nezačal samostatně hospodařit. Jeho syn Pavel zvelebuje statek – Famelie slouží jako vinárna a vinotéka a rovněž jako prostor pro setkávání a společenské akce.[2]

[1] Ve skutečnosti se to stalo 30. dubna 1945. „30. dubna při přeletu přes Vráž shodil anglický letec bombu, která dopadla na křižovatku ulic Nerudovy, Hunovy (správně Husovy – pozn. F. V.) a Arbesovy a zabila tu tři stojící muže – p. Šimanovského, p. Táboříka a p. Klause. Byla to jediná bomba, která spadla na území našich obcí,“ píše se v kronice Černošic (okr. Praha-západ). Míněn byl zcela jistě americký hloubkař. Zdroj: https://hloubkari.wordpress.com.

[2] www.famelie.cz