Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Vosáhlo (* 1942)

• narodil se 15. října 1942 v Rakovníku, měl tři sourozence

• jeho otec Alois Vosáhlo tam měl zlatnictví a hodinářství

• v létě 1951 otce zatkli příslušníci SNB v souvislosti s podezřením, že skrývá utajované zásoby zlata

• jejich cílem bylo zlikvidovat ho jako úspěšného živnostníka

• soud otce potrestal 18 měsíci vězení v pracovním táboře v západočeské Horní Bříze

• v letech 1957 až 1960 absolvoval Jan Vosáhlo odborné učiliště pro výrobu hudebních nástrojů při podniku Amati Kraslice

• v Amati Kraslice pracoval 42 let a byl svědkem velké proměny sudetoněmeckého města i továrny během komunistického režimu a po jeho pádu

• v roce 1965 se oženil, v roce 1970 se jim s manželkou Miroslavou narodil syn a o dva roky později dcera

• v roce 1984 maturoval na Střední uměleckoprůmyslové škole hudebních nástrojů v Hradci Králové

• v Amati zůstal i po privatizaci firmy, do penze odešel v roce 2002

• v roce 2024 žil s manželkou Miroslavou v Kraslicích

Byl úspěšný, uznávaný a dokázal slušně uživit svou velkou rodinu. Na rakovnického zlatníka a hodináře Aloise Vosáhla si však v roce 1951 došlápli komunističtí funkcionáři a ve svém boji proti „vykořisťovatelské“ buržoazní třídě ho jako živnostníka zničili. Nic mu nepomohlo, že jako drobný podnikatel zaměstnával jediného tovaryše.

„Právě on ho udal. Estébáci, nebo co byli zač, přišli k nám do bytu a hledali utajené zásoby zlata. Nevím, jestli nějaké našli, myslím, že spíše ne,“ říká Jan Vosáhlo. Když jeho otce v létě 1951 zatkli a uvěznili, bylo mu osm let.

„Vrátili jsme se z prázdnin od babičky. V bytě jsme měli po domovní prohlídce vytrhané všechny prahy a ubouranou vanu,“ vzpomíná. „Otec už nebyl doma. Jako záškodníka ho později odsoudili do vězení na 18 měsíců.“

Vánoce si udělali v lednu, když se táta vrátil z basy

V době, kdy Alois Vosáhlo čekal v Rakovníku ve vazbě na proces, se s ním manželka a děti vídaly. Ovšem jen zdálky. „Chodili jsme se na něj dívat, protože budova rakovnického soudu s celami je pod svahem a nahoře nad svahem je městský hřbitov. Mamka se asi dokázala s někým na soudu domluvit a chodili jsme tatínkovi zamávat,“ říká Jan Vosáhlo. „Tatínek stál za zamřížovaným oknem a my na nějaké zídce. Mluvit se s ním nedalo, protože byl 50 nebo ještě víc metrů daleko.“

Podle Jana Vosáhla si jeho otec odpykával trest v pracovním táboře Horní Bříza na Plzeňsku. Pracoval tam v keramičce. „V Horní Bříze se vyráběly záchodové mísy, umyvadla, vany a nevím, co všechno ještě. Otci povolili návštěvy, ale byly jsme mamka a čtyři děti a mohly jsme za ním jen ve dvou. Takže jsem se za tátou moc nedostal,“ popisuje. „Naštěstí nezůstal zavřený celou dobu, vězení mu o pár měsíců zkrátili. Vím, že nám sliboval: ‚Vánoce si uděláme, až přijdu domů.‘ Tak jsme je měli v lednu 1953, kdy se vrátil.“

O čtyři roky později vzal tatínek Jana Vosáhla do krušnohorských Kraslic, kde tehdy patnáctiletý chlapec našel nový domov, vyučil se výrobcem hudebních nástrojů a ve světoznámé továrně Amati pracoval dalších 42 let. Specializoval se v ní na mechaniku pro saxofony, laicky řečeno na klapky.

Jan Vosáhlo žil v roce 2024 v Kraslicích 67 let. Zajímal se o historii města, vlastnil kromě jiného sbírku historických snímků Kraslic z doby Rakouska-Uherska a první republiky nebo německou mapu Kraslic z roku 1924 s přehledem továren, dílen, hotelů, restaurací, úřadů či bank.

Hitler věděl, že město je jak „hákenkrajc“

Kromě jiného zjistil, že do Kraslic se vydal bezprostředně po obsazení Sudet nacistickým Německem říšský kancléř Adolf Hitler. 4. října 1938, kdy inkoust na mnichovské dohodě sotva zaschl, hovořil ke zfanatizovaným kraslickým Němcům z balkónu hotelu Bílá labuť (Weisser Schwan). „Hitler přijel do Kraslic tak brzy, protože mají z leteckého pohledu tvar hákového kříže,“ vysvětluje Jan Vosáhlo.

Hotel Bílá labuť se nedochoval, padl za oběť přestavbě Kraslic za socialismu. „Tenkrát se mluvilo o tom, že hotel zůstane, ale musí se předělat. Přijela armáda s buldozery, náklaďáky, transportéry a bourali jeden barák vedle druhého,“ tvrdí Jan Vosáhlo. „U Bílé labutě chtěli původně zachovat plášť, vybourat vnitřek a vystavět ho nově. Jenže tehdejší hlavy všechno nakonec vymyslely jinak. Nejdřív vyvezli celý vnitřek na transportérech na náklaďáky a pak zbourali i celý plášť.“

V Amati Kraslice potkal ještě řadu německých fachmanů, které československé úřady neodsunuly, poněvadž se bez nich při výrobě hudebních nástrojů neobešly.

„Neuměli česky, a když, tak hodně málo. Ale mohli jsme se dívat, jak co dělají, když jsme sami nevěděli, jak dál. Takže nám byli v řemesle oporou. Na nějaké velké vyprávění mezi Němci a námi si ale nepamatuju, německy jsme neuměli, protože jsme přišli z vnitrozemí. A oni zase neměli potřebu mluvit česky,“ prozrazuje Jan Vosáhlo. „Potomci Němců, co se s námi učili, už uměli německy i česky. Jeden kluk tady od Karlových Varů nám vyprávěl o své rodině. Jednou stál před barákem, bylo už hodně let po válce, a najednou přišel nějaký pán. Mluvil na něj německy a ptal se, jestli je doma maminka. Odpověděl mu, že ano. ‚Tak ji zavolej!‘ Kluk šel za ní a řekl: ‚Mami, je tady nějaký pán, chce s tebou mluvit.‘ Ukázalo se, že to byl jeho otec, který se vrátil z dlouhého zajetí v Rusku.“

Udělal přes tři sta soprán saxofonů

Kraslice postihl po roce 1989 úděl mnoha bývalých sudetoněmeckých měst na území Česka. Levná asijská konkurence a rozpad trhů v socialistických státech bývalého sovětského bloku vyústily do krachu velkých textilních a průmyslových podniků. Problémy zasáhly rovněž kraslickou chloubu, továrnu na hudební nástroje Amati. V roce 2024 přežívala ve výrazně zmenšené podobě.

Jan Vosáhlo nicméně nelitoval, že se v Kraslicích v roce 1957 usadil „navěky“. „Jsem tady rád a nevím, jestli bych někde našel něco lepšího, svou práci, svou ženu, lyžování. Můj život patří Kraslicím, nenacházím nic, s čím bych tady nebyl spokojen. Práce v Amati mě bavila a rodina mě tady držela. Rád bych v Kraslicích ještě nějaký čas zůstal,“ svěřuje se ve svých 81 letech.

Řemeslo, jemuž se v Amati věnoval, přineslo radost spoustě muzikantů. „Soprán saxofonů jsem udělal přes 300, barytonů přes 100, navíc ještě alty a tenory. Myslím, že na nástroje ode mě hraje 600, nebo možná dokonce 700 lidí,“ poznamenává.

Prvorozený měl statek, druhorozený zlatnictví

Jan Vosáhlo se narodil 15. října 1942 v Rakovníku do rodiny Aloise a Marie Vosáhlových. Kromě něj se maminka starala o dva bratry a sestru, a proto nechodila do práce. Aloisův bratr Jan vlastnil statek s osmi hektary polností v Kratonohách u Chlumce nad Cidlinou, zdědil ho po svém otci jako prvorozený syn. Druhorozeného Aloise poslal tatínek, aby se vyučil výnosnému trojímu řemeslu – zlatník, hodinář, optik.

„Otec se narodil v roce 1897, vzal si o 18 let starší majitelku zlatnictví v Chlumci a měli spolu dvě děti. Po její smrti se oženil s mou maminkou, která byla pro změnu o 18 let mladší,“ konstatuje Jan Vosáhlo. Jeho otec Alois se jako voják zapojil do první světové války. Bojoval na italské frontě, domů se naštěstí vrátil živý a zdravý. 

„Do Rakovníka jsme se přestěhovali někdy v roce 1936. Místní stavitel Nosek přemluvil tatínka, že se mu tam bude dařit, protože ve městě není žádný zlatník. Bydleli jsme v domě stavitele Noska, v bytě se třemi místnostmi a komůrkou pro hospodyni. Na prázdniny jsme jezdili k babičce do Chlumce nad Cidlinou, měla krámek, kde prodávala třeba hračky nebo látky. Do Kratonoh na strýčkův statek to bylo 11 kilometrů.“

Druhou světovou válku přečkali Vosáhlovi bez úhony. Otec prosperoval a po jejím konci si koupil parcelu, kde chtěl mít rodinný dům. „Stála tam chatka, opékali jsme si u ní na ohýnku buřty,“ vzpomíná Jan Vosáhlo. „Pak ale tatínka zavřeli a ke stavbě domu nikdy nedošlo.“

Komunistický převrat postihl i babičku a strýce

Alois Vosáhlo měl před odsouzením v rakovnické Nádražní ulici prodejnu s dílnou. Po propuštění z vězení se tam nesměl vrátit a v jiném hodinářství pracoval jako obyčejný opravář. Během doby, kdy si v Horní Bříze odpykával trest, musela jeho manželka do práce, aby uživila čtyři děti. Zaměstnal ji soused, majitel truhlářství Karel Přibík. Také jeho však komunistický režim za nějakou dobu připravil o živnost a Marie Vosáhlová nastoupila do národního podniku Rakona.

Na komunistický převrat, který se odehrál v únoru 1948, doplatila i pamětníkova babička a jeho strýc Jan. „Babičku taky zavřeli, ale jen na dva nebo tři dny, než jí prohledali obchod,“ dodává Jan Vosáhlo. Jeho strýc se neubránil kolektivizaci zemědělství a vstoupil i se svým statkem a pozemky do jednotného zemědělského družstva (JZD).

Sotva Aloise Vosáhla propustili z pracovního tábora, dopadla na něj další rána. V červnu 1953 vyhlásila komunistická vláda měnovou reformu, jež připravila většinu obyvatel o úspory. „O našetřené peníze přišel také otec,“ tvrdí Jan Vosáhlo. Zhruba o tři měsíce dříve zemřeli krátce po sobě dva komunističtí diktátoři, sovětský vůdce Josif Vissarionovič Stalin a československý prezident Klement Gottwald. „Poslouchali jsme doma rádio, které vysílalo Stalinův pohřeb. Zpíval na něm obrovský gruzínský sbor Stalinovu zamilovanou píseň Suliko,“ říká Jan Vosáhlo. „Byl to pro mě neskutečný zážitek, a než jsem skoro přišel o sluch, rád jsem si Suliko pouštěl na počítači.“

Kraslické učiliště mělo vlastní orchestr

Rodiče Vosáhlovi vedli k hudbě všechny své čtyři děti, dcera Iva studovala klavír a v roce 1955 se hlásila na plzeňskou konzervatoř. Vinou špatného kádrového posudku, ovlivněného živnostenským původem otce a jeho žalářováním, se tam napoprvé nedostala. Vzali ji o rok později. S konzervatoří se dostala na exkurzi do podniku Amati Kraslice, kde se vyráběly světoznámé hudební nástroje. Poradila otci, aby tam přihlásil jejího bratra Jana do učiliště. Přijali ho v roce 1957 jako patnáctiletého a závěrečné zkoušky složil po třech letech.

Většina jeho spolužáků ovládala nějaký hudební nástroj, on sám hrál před nástupem do učiliště tři roky na klavír a necelé tři roky na lesní roh. „V roce 1957 nás bylo v jednom ročníku kolem 70, mezi samými kluky tak jedna dvě holky. Amati měla podnikový dechový orchestr a učňovský orchestr. Hrál jsem v něm jeden rok. Zkoušeli jsme v jídelně. Za našich časů dali školní orchestr na internátu do celého třetího patra, bydlel jsem na pokoji s dalšími čtyřmi učni a všichni jsme hráli na lesní roh,“ prozrazuje Jan Vosáhlo. „Neexistovala žádná šikana, možná i proto, že muzikanti nejsou většinou hrubiáni, ale slušnější lidé. Později bylo kraslické učiliště bohužel určené pro mládež, která nebyla schopná dělat těžkou práci. Jeden kluk měřil 136 centimetrů a všichni se mu smáli, že může jezdit na králíkovi jako na koni. Přicházeli i lidi bez vztahu k hudbě, které nevzali do učení jinde.“

Byt dostal, až když pohrozil výpovědí

Po vyučení v Kraslicích zůstal a v Amati se věnoval mechanice pro saxofony. V roce 1961 si namluvil svou budoucí ženu Miroslavu. S rodiči se do Kraslic přistěhovala v roce 1946 jako malá holčička, její otec dělal pouzdra na hudební nástroje. Město, kde v roce 1930 žilo více než 13 a půl tisíce obyvatel, bylo po odsunu Němců takřka prázdné a noví osídlenci přibývali pomalu. V roce 1950 žilo v Kraslicích necelých šest tisíc lidí, v roce 2024 jen o málo více.

Jan Vosáhlo se oženil v roce 1965, jeho manželka Miroslava pracovala v kraslickém podniku Krajka jako dohlížečka vyšívacího automatu. Oba bydleli u jejích rodičů. Ve městě se sice stavěly nové panelové domy, ale byty dlouho nestačily pro všechny zájemce. Podobně jako ve většině českých a slovenských měst.

„Když jsem se oženil, šel jsem za ředitelem Amati, že bychom potřebovali podnikový byt. Odpověděl mi, že žádný není, ať rok počkám. Za rok jsem od něj znovu slyšel, že pro nás byt nemá,“ popisuje Jan Vosáhlo. „Tak jsem mu řekl, že dávám výpověď a odcházím do jižních Čech, kde stavěli novou velkou fabriku na vzduchotechniku a k ní i byty. Najednou se pro mě byt našel a nastěhovali jsme se do něj v roce 1968.“

Noví vládci zakázali řediteli vstup do továrny

V létě téhož roku odjeli manželé Vosáhlovi na letní mezinárodní tábor pro výuku jazyka esperanto do Francie. Zakrátko poté, co se vrátili, vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy, aby přerušila snahy o obnovu demokracie a svobody. „Přes Kraslice jely 21. srpna z východního Německa dlouhé kolony Sovětské armády, ale nezastavovaly tady. V prvních dnech po okupaci jsme litovali, že jsme nezůstali ve Francii,“ svěřuje se Jan Vosáhlo. „Po roce 1968 nastaly v Amati změny, vyhodili ředitele Zdeňka Fidru. Byl samozřejmě komunista, jinak to tenkrát ani nešlo. Ale už tehdy se orientoval na západní trhy. Věděl o naší konkurenci v Anglii, ve Francii i v Americe. A pomohl výrobě, aby mohla dýchat. Noví vládci mu zakázali vstup do fabriky, což se mi nelíbilo. Ale nedalo se nic dělat.“

V 70. a 80. letech se Vosáhlovi o politiku příliš nezajímali, v roce 1970 a 1972 se jim narodil syn a dcera a věnovali se jejich výchově, práci a lyžování. Pamětník si vzpomíná na začátek 70. let, kdy slavný hudebník Felix Slováček, doprovázející Karla Gotta, začal propagovat v Československu a v dalších zemích soprán saxofon.

„Předtím jsme vyráběli sedm osm sopránek za měsíc, a najednou jich trh chtěl 300. Zažil jsem, jak se výroba rozjela na plné pecky a sopránky jsme dělali v osmi lidech. V Amati pracovalo za socialismu přes 360 lidí a v Československu ve výrobě hudebních nástrojů celkem 1 300. Byly tady Petrof Hradec Králové, bývalá firma Červený Hradec Králové, Delicia Hořovice, Sedlčany, Vejprty, něco na Šumavě.“

Na mistra si najdi jiného blbce

V roce 1984 maturoval Jan Vosáhlo na Střední uměleckoprůmyslové škole hudebních nástrojů v Hradci Králové. Když v Amati sháněli dílenského mistra, oslovili ho a on kývnul, ačkoli podmínkou bylo, aby vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ). Komunistou se však nakonec nestal, strana ho sice přijala mezi kandidáty, v listopadu 1989 však vypukla sametová revoluce a průkazka KSČ ztratila při výběru do hospodářských funkcí hlavní roli.

„Stejně jsem jako mistr skončil ještě před listopadem 1989. Dostal jsem se totiž do sporu s vedoucím výroby a generálním ředitelem. Chtěli po mně, abychom zvýšili výrobu, i když nám chyběly kapacity. Ozval jsem se, že kdyby měl dělník udělat za měsíc o čtyři pět nástrojů víc, nesměl by se během směny ani vysmrkat,“ upozorňuje. „Pohádal jsem se s nimi. Vedoucímu výroby jsem řekl: ‚Tak heleď, najdi si jiného blbce, který ti bude dělat mistra!‘ Ale z fabriky mě vyhodit nemohli, potřebovali mě u ponku.“

V Amati vydržel Jan Vosáhlo až do roku 2002, kdy odešel do důchodu. V roce 1993 získali podnik ve velké privatizaci soukromí majitelé. Pod názvem Amati Denak dál vyráběli hudební nástroje. „Říkalo se jim parta sedmi statečných, fabriku zaplatili a vzali si ji pod sebe a starali se o ni v rámci možností dobře. Dneska už ale ani pořádně nevím, jak Amati funguje,“ přiznává.

Kraslice byly v devadesátkách pro Němce ráj

V Kraslicích, které se nacházejí v nejnižším průsmyku přes Krušné hory, pozoroval Jan Vosáhlo od roku 1957 dramatickou a ne vždy vydařenou proměnu bývalého sudetoněmeckého města, které bylo za Rakouska-Uherska a před druhou světovou válkou plné továren, větších i menších dílen, hotelů a hospod. Po roce 1945 musela pohraniční Kraslice (Graslitz) opustit většina původních sudetoněmeckých obyvatel. Vystřídali je především chudší lidé z českého vnitrozemí nebo ze Slovenska.

Po pádu komunistického režimu v listopadu 1989 zažívaly Kraslice několik let zlaté časy, spojené se sjednocením Německa. Němci ze sousedního Klingenthalu a dalších měst a obcí na druhé straně Krušných hor získali za své východoněmecké marky výrazně hodnotnější západní marku. S takzvanou tvrdou měnou vyráželi masově do Čech za nákupy do obchodů a za jídlem a pitím do restaurací. Platili tam mnohem méně peněz než ve své zemi.

„Kurz německé marky k naší koruně byl od roku 1990 velice výhodný. Němci sem do Kraslic jezdili skoro pro všechno, pro lino, sporáky. Jeden pán kupoval brikety a vozil je v ruksaku domů. Když ještě přes hraniční přechod nejezdila auta ani vlak, tak jedna Němka, jmenovala se Kristina, měla moped a dělala pro své klienty v Německu obchodní spojku. Dostala seznam, co dovézt, a s báglem na zádech se v Kraslicích otočila několikrát za den,“ popisuje Jan Vosáhlo první polovinu 90. let. 

Turistická atrakce č. 1 – smažák s tatarkou

Do Kraslic vyrážela německá omladina i za lacinou „opicí“. „Osmnáctiletí nebo šestnáctiletí floutci zaplatili v krámu za šampus pár marek, sedli si na obrubník a pili přímo z flašky,“ uvádí Jan Vosáhlo. „Pamatuju si, jak jsme chodili nakupovat. Čech si řekl o deset deka eidamu a patnáct deka gothaje. Němec chtěl sýra celou šišku, turistického salámu celou šišku, šunky celou šišku.“

Mezi vyhlášené hospody patřil v 90. letech v Kraslicích Červený mlýn. Zaměřoval se na smažené sýry s tatarkou a bramborem. „Nevím, jestli Němci znali smažený sýr. Ale určitě ne, protože do Červeného mlýna chodili po stovkách. Hospoda byla na oběd věčně plná, všichni, co tam vešli, chtěli smažený sýr,“ podotýká Jan Vosáhlo. „Když dojedli, tak je obsluha možná slušným způsobem, možná neslušným způsobem vylifrovala ven. Venku už stála fronta lidí, kteří šli taky na smažený sýr.“

Spekulanti mysleli, že na Kraslice je zvědavý celý svět

Ačkoli na Kraslice nedá dopustit, mrzí ho, že město hyzdí kdysi výstavní hotel Praha a nemálo dalších budov, o něž se majitelé nestarají.

„U některých opuštěných nemovitostí neví ani městský úřad, komu patří. Kupovali je spekulanti, po roce 1989 si mysleli, že celý svět je zvědavý na Kraslice,“ prohlašuje.

„Už dávno sem ale nechodí tolik Němců jako začátkem 90. let. Můj kamarád Franz Kroha mi vyprávěl, co se stalo za hranicemi v Klingenthalu nebo Markneukirchenu. Západní Němci si vzali východní Němce v roce 1990 pod křídla, ale ne z bratrské lásky. Nechtěli, aby se ve východním Německu vyrábělo, potřebovali hlavně odbytiště pro svoje výrobky. V Klingenthalu se zavřela velká medicínská fabrika nebo továrna na výrobu harmonik.“