Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eduard Arkaďjevič Vorobjov (* 1938)

• narozen 25. 10. 1938 ve Voroněži

• za války evakuován do Penzenské oblasti

• otec, kapitán Rudé armády, padl v březnu 1945 ve Vratislavi

• dětství strávil v Sumské oblasti na Ukrajině

• vystudoval průmyslovku

• neúspěšně se snažil dostat k letectvu

• základní vojenská služba v Krasnodaru

• Vyšší vojenská velitelská škola v Baku, dokončil r. 1961

• služba v Mukačevu na Zakarpatské Ukrajině (1961-63)

• služba ve Würzenu v NDR (1963-68)

• invaze do ČSSR v roce 1968

• dostal se do prostoru u Domažlic

• koncem roku 1968 začátek studia na Frunzeho vojenské akademii v Moskvě (dokončil r. 1971)

• Vojenská akademie Generálního štábu (dokončil r. 1981)

• služba na Ukrajině, v Arménii

• služba v Turkestánském vojenské okruhu, příprava sovětských vojáků na válku v Afghánistánu

• od roku 1987 velitelem Střední skupiny vojsk v Československu

• jednání o odchodu sovětské armády z Československa

• poslední sovětský voják, který opustil ČSFR

• účast v mírové operaci v Podněstří, 1992

• řešil otázku setrvání ruských jednotek v Tádžikistánu

• odmítl se účastnit války v Čečensku, odešel do výslužby

• dvakrát poslancem Státní dumy (1995-2003)

• byl blízkým spolupracovníkem premiéra Jegora Gajdara

Dětství za druhé světové války

Generálplukovník Eduard Arkaďjevič Vorobjov se narodil 25. října 1938 ve středoruské Voroněži. „Můj otec byl inženýr, matka byla učitelka. Když začala Velká vlastenecká válka, otce povolali do Rudé armády, bojoval na různých frontách, 19. března 1945 padl při osvobozování Polska u města Wrocław, německy Breslau. Matka i tři děti zůstaly bez otce.“

Protože se v roce 1942 k Voroněži přiblížili Němci, byla rodina z města evakuována. „Všechny rodiny příslušníků velitelského sboru byly evakuovány. Na čtyři rodiny byl jeden vozík a jeden kůň. Ženy vzaly, co se vešlo, malé děti posadily na vozík.“ Rodina byla evakuována do vesnice Něvěžkino v Penzenské oblasti. Matka tam pracovala ve vesnickém sovětu jako zapisovatelka.

V Penzenské oblasti zůstali Vorobjovovi do roku 1944, kdy se přestěhovali do Sumské oblasti na severovýchodní Ukrajině. Generál Vorobjov vypráví, jak se tam dostali: „Otec sloužil u letectva, ale poté, co byl několikrát raněn, tak se stal zástupcem velitele praporu letecké technické podpory. Už nelétal. Letiště se nacházela dále od linie fronty. Po jednom zranění byl poslán do nemocnice nedaleko fronty. Když odcházel z nemocnice, přišel k němu posel od jednotky, aby v místním kolchoze – po osvobození začaly opět vznikat kolchozy – aby získal brambory a zeleninu pro jednotku. Když přišel k předsedovi kolchozu, seznámili se, byl to starší muž, nebojoval, ale byl jmenován předsedou kolchozu. Měl tři syny, dva už padli, třetí, jmenoval se Jura, měl narukovat. Předseda poprosil mého otce, jestli by nemohl pomoct, aby syna neposlali přímo do první linie. Otec šel do vojenkomatu[1], byl veterán, velitel vojenkomatu byl taky veterán, bez nohy. Rychle našli společnou řeč, otec mu vysvětlil situaci, velitel znal předsedu, souhlasil a zeptal se otce: ‚Jakou máš funkci?‘ – ‚Zástupce velitele praporu. Byl jsem ještě v nemocnici, když mě jmenovali.‘ On říká: ‚A ty máš právo na adjutanta?‘ Otec řekl: ‚Myslím, že ano.‘ – ‚Tak my ho povoláme a ty si ho vem k sobě.‘“

Rodina mezitím stále žila v Penzenské oblasti. „Penzenská oblast byla vždycky hladová.“ Otec se zajímal o osud rodiny, posílal jí většinu žoldu a vyprávěl adjutantovi Jurovi o jejím krušném životě. „Adjutant řekl: ‚Soudruhu kapitáne, u nás máme brambor nad hlavu, tak ať vaše rodina přijede k nám a bydlí u nás v našem domě. Brambory máme, zeleninu máme, matka si pořídila krávu.‘“ V roce 1944 rodina Vorobjovových odešla do vesnice Buňjakino v Sumské oblasti.

Život po válce

Po smrti otce už se neměla rodina kam vrátit a zůstala na Ukrajině. Matka si našla práci jako učitelka v městečku Kujanovka taktéž v Sumské oblasti. „Tam byl velký cukrovar, škola desetiletka, život tam byl lehčí. Byl tam klub, kino, které promítalo třikrát týdně, mateřská škola. Tam jsem začal chodit do školy, pak jsme se přestěhovali do okresního města Bělopolě, tam jsem se učil ve škole, mluvím plynně ukrajinsky. Pak jsem šel na stavební průmyslovku do Sum, poté jsem šel pracovat a následně jsem šel na vojnu. Po roce služby jsem jako seržant postoupil na Vyšší vojenské velitelské učiliště v Baku.“

Proč si vybral vojenskou kariéru?

„Přijel Jurij, který byl u otce adjutantem. Odešel do civilu v roce 1947 a přijel k mé matce. Vyprávěl matce o otci, mluvil o něm vždycky hezky, jak ho měli rádi, protože se vždycky choval pěkně k lidem. Vyprávěl, že mu otec umřel na rukách, byl pořád při smyslech a řekl: ‚Řekněte Antonině, ať se jeden ze dvou synů stane vojákem, ale jenom tehdy, pokud se bude chovat k lidem tak, jako jsem se k nim choval já.‘ Matce to řekli a ona nám to pravidelně připomínala.“ Mladý Eduard se proto rozhodl, že bude také vojákem. Sedm tříd základní školy absolvoval s vyznamenáním a rozhodl se dále pokračovat na průmyslovce. „Za tři roky a deset měsíců, kdy se má jít na vojnu, tak už jsem byl diplomovaný specialista. Ukončil jsem školu s vyznamenáním, měl jsem právo jít na vysokou školu, do Charkovského silničního institutu, bez zkoušek. Když jsem končil průmyslovku, tak jsem si vzpomněl na to, co říkala matka o otci a chtěl jsem jít do leteckého učiliště.“ Eduard však neprošel zkouškami na centrifuze.

Krátce pracoval v Tádžikistánu,. „Bylo mi osmnáct a už jsem byl mistr. Měl jsem několik brigád.“ Následně nastoupil povinnou vojenskou službu a po roce vojny v Krasnodaru odešel na Vyšší vojenské velitelské učiliště v Baku, kde se studovalo čtyři roky. „Učiliště jsem dokončil samozřejmě se zlatou medailí[2], vždycky jsem se učil výborně.“ Učiliště absolvoval v roce 1961.

Služba po dokončení vojenské školy

„Kdo dokončil učiliště se zlatou medailí, mohl si vybrat místo služby. Samozřejmě, všichni chtěli do ciziny, především do Německa. Tam nebyly problémy s ubytováním, byl tam dvojitý žold, jeden v sovětských rublech na knížku, jeden v německých markách. Armáda se tam zabývala jenom bojovou přípravou. Pokud plnila nějaké hospodářské úkoly, tak jen u sebe na posádce. Na sklizeň nebo na nějakou stavbu, pomáhat ve městech, tak to se dělo jenom na území Sovětského svazu. V Německu se zabývali bojovou přípravou.“

Generál Vorobjov chtěl také odjet sloužit do východního Německa. Krátce po dokončení učiliště, ve 23 letech, si však vzal svoji kamarádku z dětství. „V dětství jsme žili v jednom domě.“ Jeho paní nechtěla žít v cizině, on jí vyhověl a vybral si službu v Přikarpatském vojenském okruhu na Ukrajině. „Na Ukrajině bylo mnoho okruhů, Kyjevský, Přikarpatský, Oděský… ale v Oděském byla bojová příprava slabá, protože tam jezdili k Černému moři velitelé na dovolenou. To nebylo zajímavé. V Kyjevském okruhu sice byla bojová příprava, ale ještě ne taková. Zato Přikarpatský okruh byl velmi bojový. Já jsem chtěl tam, kde je dobrá bojová příprava, protože ukončit učiliště se zlatou medailí a pak se někde zabývat hospodářskými pracemi, to je pro důstojníka urážka.“ Dostal se do města Mukačevo na Zakarpatské Ukrajině. „Divize (128. motostřelecká divize – pozn.tazatele) byla kompletní. Byla to divize, která se účastnila maďarských událostí v roce 1956. Po událostech v Maďarsku v ní byla velmi dobrá bojová příprava.“

Službě v NDR se však stejně nevyhnul. Po dvou letech (1963) proběhla velká výměna důstojníků a prakticky všechny mladé důstojníky z Vorobjovovy divize vyměnili. Manželka byla v té době těhotná, byla už v porodnici, když Vorobjova převeleli do Německa. „Přijel jsem a už za týden žena rodila. Porod byl těžký. Poslala mi telegram, já jsem šel za velitelem jednotky, vysvětlil jsem mu situaci a po týdnu, co jsem byl v Německu, mě pustili z rodinných důvodu za ženou, abych ji přivezl.“

V Německu sloužil Vorobjov ve městě Würzen, které leží přibližně třicet kilometrů od Lipska. Sovětská armáda sídlila v bývalých německých kasárnách. „Neměli jsme nouzi o bojovou přípravu, o ubytování, o jídlo. Nic nám nechybělo.“ Nepomatuje jediný případ, kdy by došlo ke konfliktu s místním obyvatelstvem. „Zdálo se mi, že německé obyvatelstvo žilo hůře než vojáci. Když jsme odjížděli na dovolenou, prosili nás, abychom přivezli ze Sovětského svazu tuk, nepraženou kávu… to, co u nich nebylo k dostání.“

Před invazí do Československa

Generál Vorobjov postupoval po hodnostním žebříčku. „Byl jsem jmenován velitelem roty, to je kapitánská hodnost. Tato hodnost dávala možnost jít se učit na Frunzeho akademii v Moskvě[3]. Jak jsem obdržel tuto hodnost, tak náčelník, velitel divize a později velitel skupiny sovětských vojsk v Německu přijel na cvičení, kde si moje rota vedla velmi dobře, vojákům a důstojníkům dal různé dárky a mně řekl: ‚Vám, veliteli, umožňuji v tomto roce postoupit na Frunzeho akademii. ‘“ Vorobjov velel rotě teprve čtrnáct měsíců a nabídka ho překvapila. V květnu 1968 si začal vyřizovat potřebnou dokumentaci pro akademii. Poté odjel na dovolenou a následně do Frankfurtu nad Odrou, kde měl skládat přijímací zkoušky na akademii. Generál Vorobjov uvedl, že zkoušky měli skládat začátkem srpna. „Náhle nás koncem června budí a říkají, že druhý den ráno bude zkouška. Jak to? Ještě máme přece měsíc příprav. Situace se změnila, věděli jsme, že je to spojené s událostmi v Československu.“

„Samozřejmě jsme situaci v ČSSR sledovali v novinách, které jsme dostávali. Byly to Slava rodiny, noviny, které se vydávaly ve skupině vojsk. Pak v centrálních novinách Komsomoľskaja Pravda, Krasnaja Zvězda, Izvěstija. Jiné nebyly. Co se děje, detaily nikdo neznal. Navíc ještě marxisticko-leninská příprava, politická příprava, sám jsem vedl skupinu politické přípravy. Informace nám byly, řekl bych, přísně dávkovány.“

„Byl jsem hluboce přesvědčen, když jsme vstupovali do Československa, když jsme byli v Československu, že v zemi jsou síly, které chtějí svrhnout československý lid z cesty socialistického rozvoje. Mrzelo nás to dvakrát, protože to bylo Československo, které absolutní většina vojáků milovala, mohl bych říct, že všichni vojáci si Československa nejenom vážili, ale přímo ho milovali. Jak je to možné, vždyť jsou to ti lidé a ten stát, kteří tvoří pevný základ Varšavské smlouvy. Věděli jsme, že jsou problémy s polskou, maďarskou, rumunskou armádou, ale problémy v Československu, to u nás vytvářelo přímo takové vnitřní pnutí.“

Sovětští vojáci samozřejmě věděli, že může nastat situace, kdy budou nuceni do ČSSR zasáhnout vojensky. „Nechtěli jsme, aby to byla jenom sovětská vojska, chtěli jsme, aby to byla vojska Varšavské smlouvy, protože by to vyjádřilo solidaritu a podporu. Neznal jsem jediného člověka, který by chtěl, aby se v ČSSR bojovalo, aby se tam opakovaly maďarské události.“

Příprava na invazi

„Měsíc před invazi byl pluk společně s divizí mobilizován. Divize byla odvelena z Würzenu. Ve městě zůstaly jen rodiny vojáků, ženy a děti. Vojenské městečko chránil vojenský orchestr. V noci jsme odešli a rozmístili jsme se v lesích u Karl-Marx-Stadtu. Nebylo to daleko od československé hranice. Po dobu jednoho měsíce jsme žili ve zvláštním režimu, bydleli jsme ve stanech. Pluk byl mobilizován se vší technikou, s municí, se zásobami, se vším. Prapor od praporu, rota od roty byly rozmístěni na určité vzdálenosti, tři až pět kilometrů. Režim byl velmi přísný, byly určeny hranice tábora a za jeho hranice se bez povolení nesmělo vycházet.“

„Věnovali jsme se bojové přípravě, kromě střeleb a jízd v bojových vozidlech. Zabývali jsme se stavební přípravou, ochranou před zbraněmi hromadného ničení, taktickou přípravou, politickou přípravou, fyzickou přípravou.“

Vojáci se také učili nazpaměť směry, kterými měla invaze vést. „Od našeho stanoviště přes celé Československo až do místa určení. První obcí byl Černý Potok na hranicích, potom přes území Československa až do oblasti Domažlic.“ Cestu se učili na velké topografické mapě, kde byly znázorněny řeky, obce nebo pozice československých jednotek. „Naučili jsme se to tak, že když jsem jel jako předvoj svého praporu, nemusel jsem se dívat do mapy, všechny obce až do Domažlic jsem poznával.“

Generál Vorobjov vypráví, že se vojáci velmi zajímali o situaci v Československu, aby mohli odhadnout, jestli k invazi dojde nebo ne. „Tenkrát jsem si z dovolené přivezl jako dárek rádio značky Alpinist. Nechytal Hlas Ameriky, ale výborně chytal centrální stanice SSSR. Vždycky jsme poslouchali zprávy Vremja. Zájem  vojáků o události v Československu byl ohromný. Takový přijímač byl jen v mé rotě a všichni věděli, kdy jdou poslední zprávy. Kryly se s večeří, vojáci mě prosili, aby nemuseli na večeři a mohli poslouchat zprávy. Já jsem pověsil přijímač na strom a všichni se sešli okolo a poslouchali. Když tři nebo čtyři dny před vstupem vojsk přišla zpráva o tom, že se vzájemné vztahy zlepšily, tak všichni s úlevou vydechli, že pravděpodobně nikam nepůjdeme.“

Vorobjova tehdy dokonce propustili od roty. Odjel do Würzenu, předal velení roty a chystal se k odjezdu do Moskvy, kde měl 1. září nastoupit na akademii. Všechny věci poslal do Sovětského svazu. „Ráno 19. srpna přišel starší poručík Dima Kitajev a přinesl mně dopis. Psal zástupce velitele pluku, podplukovník Čerenko: ‚Soudruhu kapitáne Vorobjove, vojenská jednotka se připravuje na vyplnění bojového úkolu. Vaše přítomnost v pluku je nutná.‘ Když jsem dal Dimovi přečíst dopis, zbledl, žena zaplakala, co dělat. Starší poručík mi řekl: ‚Eduarde, jeď a já řeknu, že jsi už odjel a já to nestihl.‘“ Pan Vorobjov však tuto možnost odmítl, poslal ženu s dcerou do Sovětského svazu a odjel zpátky ke své rotě. „Přijel jsem v civilu, protože jsem už všechno odeslal.“

„Když jsem přijel, tak vojákům už rozdávali munici, šedesát patron a dva granáty. Každý podepisoval, že použije zbraň a začne střílet jen jako odpověď na střelbu. Jinak se zbraně nesměly používat.“

Invaze do Československa

Generál Vorobjov překročil československé hranice v noci na 21. srpna. 1968 „Přijíždíme k hranici, závora je zvednutá. Nevím, kdo ji zvedl, možná naše rozvědka.“ Sověti měli obavy, že hranice budou zaminované, ale nebyly. První obec, kam přijeli, byl Černý Potok. „Když jsme přijížděli na náměstí, tak jsme viděli hořet ohně a stát lidi. Byli jsme napjatí, mohli házet kameny, mohli střílet. Připravili jsme se na nejhorší. Přijeli jsme blíž, stojí tam lidé i ženy a mládež s veselými obličeji, vítali nás květinami.“

Největší město, kterým prapor pana Vorobjova projížděl, bylo Stříbro, kam dorazil brzy ráno. „Když jsme přijížděli k vysokým domům, tak jsem skrz mlhu uviděl, nejdřív jsem tomu ani nevěřil, přímo na vozovce a chodnících, bokem k nám seděli mladí lidé, kluci a holky. Na chodníku někdo něco říkal a oni seděli, k nám ani zády, ani obličejem, ale bokem. Přijeli jsme k nim na padesát metrů, když jsem je skrz ranní mlhu uviděl. Okamžitě se mi v hlavě vynořila myšlenka: ‚Co budeme dělat?‘ Za mnou bylo ještě deset automobilů. Obrátit se na ulici jsme nemohli. Dal jsem povel všem: Stát! Doložil jsem veliteli praporu, aby také prapor stál. Nevěděl jsem, jak se z této situace dostat. Stáli jsme tam jen pár vteřin, ani ne minut, auta jsme nevypínali, co kdyby pak nenastartovaly. Od těch jedenácti automobilů šly mraky jedovatého kouře. Pak mě napadlo toto, dal jsem rozkaz, aby řidiči na místě šlápli na plný plyn a všichni si vzali plynovou masku. Nejpozději za třicet vteřin, zprava i z leva byly vysoké domy a větřík vál směrem k sedící mládeži, začali mladí lidé nadávat a křičet, zvedli se a odcházeli.“ Pak byla kolona teprve schopná projet Stříbrem. Do žádné další obce již nezajížděli a k večeru 21. srpna dorazili k Domažlicím.

V Domažlicích

„Před námi už byli jen pohraničníci a město Domažlice. Měli jsme všechno, kromě vody.“ Pro vodu byla poslána cisterna do blízké obce. „Když přijeli k pumpě a pokusili se nabrat vodu, tak jim ji místní nedali. Odjeli k druhé pumpě v téže obci, přijeli, ale tam už dostali informaci a vedle pumpy stála starší žena, ruce měla za zády, šaty rozepnuté. Když se k ní pokusili přijít, aby nabrali vodu, ona řekla jediné slovo: ,Bij!‘ Kousek odtud stáli nějací muži, možná fotografové, kdyby naši chtěli tu ženu odtáhnout. Velitel, který měl jet pro vodu, se otočil a odjel pryč. Začali jsme těžit vlastní vodu v lese.“ Generál Vorobjov říká, že dokud nebyly navázány alespoň nějaké vztahy mezi Sověty a Čechy, do obcí pro vodu nejezdili. Toto trvalo asi dva týdny.

Co si o tom myslel: „Předpokládal jsem, že té ženě vysvětlili, že jsme okupanti. Nechápal jsem to jako provokaci, ale jako přiměřenou propagandu namířenou na sovětské a ostatní vojáky, že přišli na území Československa neoprávněně, jsou okupanti, porušili suverenitu. Chápal jsem to správně, ale myslel jsem si, že to děláme proto, že v Československu jsou síly, které chtějí svrhnout zemi ze socialistické cesty, aby opustila socialistické společenství, Varšavskou smlouvu.“

„Političtí pracovníci se snažili najít kontakty s místním obyvatelstvem. Vojákům bylo nejdříve zakázáno vycházet z tábora, vstupovat v kontakt s lidmi. A pokud v kontakt vstoupili, být absolutně korektními, netykat, nepoužívat síly a podobně.“ Vždy večer posílali do blízkých obcí mobilní kinopromítačky. Sověti se takto snažili navázat kontakty, ale lidé se zdráhali přijít. „Na promítání prvního filmu se neobjevil ani jeden člověk.“ Až další večer pár lidí přišlo, ale nesedlo si na připravené lavice, později, za čtyři pět dní, se počet lidí zvýšil. Stalo se také, že kluci, kteří se přišli podívat mezi prvními, dostali výprask. Generál Vorobjov získal možnost mluvit s místními lidmi. „Lidé říkali: ‚Proč jste nás neupozornili a přišli jste?‘ A potom: ‚Tak jste přišli, ale proč jste brali i Šváby (Němce)?“ Vorobjov odpovídal tak, že se jedná o operaci Varšavské smlouvy, která má garantovat např. to, aby nedošlo k vojenské provokaci ze strany západního Německa.

Generál Vorobjov vzpomíná také na zajímavou historku, kdy k jeho táboru přicházel každý den stejný Čech. Nakonec se ukázalo, že se jedná o československého kapitána z Domažlic. „Když přišla naše vojska a jeho pluk se začal bouřit a objevily se návrhy použít zbraně, tak řekl, že to není vhodné dělat. Jsme přece z jednoho tábora, učili jsme se spolu, a teď budeme používat zbraně… Důstojnický sbor pluku s ním vyjádřil nespokojenost a doporučil mu, aby opustil pluk a nezhoršoval situaci v pluku. Přišel domů, bydlel u rodičů ženy, otec ženy byl bývalý horník ze Sokolova. On řekl, že je potřeba se s Rusy domluvit, nepoužívat zbraně. Otec ženy odporoval a pohádali se, otec řekl: ‚Na co je taková armáda, která dovolila okupantům za jeden den obsadit celou zemi? Kdo takové vojáky potřebuje?“ Pohádali se, žena to viděla a doporučila muži, aby odešel na nějakou dobu ke kamarádům.“ Tento československý důstojník několik dní navštěvoval sovětské vojáky, jedl s nimi, radil jim. Poté se zase vrátil ke svému pluku.

Další vojenská služba

Ke konci roku 1968 Vorobjov rotu opustil, odjel do Moskvy a začal se učit na Frunzeho vojenské akademii,  a absolvoval ji v roce 1971. V roce 1981 dokončil Vojenskou akademii Generálního štábu. Sloužil na Ukrajině a v Arménii. V 80. letech se dostal do Turkestánského vojenského okruhu (Střední Asie). „Byl jsem prvním zástupcem velitele Turkestánského vojenského okruhu. Čtyřicátá armáda, která byla v Afghánistánu, byla součástí okruhu. Když jsem přijel do Taškentu, tak jsem se zabýval přípravou našich vojsk, která měla rotovat v Afghánistánu. Na území SSSR jsme s nimi prováděli speciální přípravu, aby byla lépe adaptována na podmínky v Afghánistánu. Cvičení trvalo tři až pět měsíců a probíhalo na území podobném Afghánistánu. Cvičily se všechny postupy, se kterými se vojáci mohli setkat. Dostali jinou uniformu, jinou obuv.“ Do Afghánistánu se však generál Vorobjov podíval jen párkrát.

Velitelem sovětských vojsk v Československu

V roce 1987 se generál Vorobjov stal velitelem Střední skupiny vojsk v Československu. Před tím, než odjel do Československa, se setkal s tehdejším generálním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu Michailem Gorbačovem. „Osobně mě přijal Gorbačov a hovořil se mnou. Tykal mi, to je stranické osloveni, řekl: ‚Seznámil jsem se s tvým původem, tvojí službou, služba je bezvadná. Mám k tobě jednu prosbu. Jedeš jako velitel, věřím, že tam bude dobře organizována bojová příprava a tak dál. Chci tě poprosit, když jsou vojska u nás a dojde k nějaké nepříjemnosti s místním obyvatelstvem, je to špatně, ale je to doma. Ale když je to za hranicemi, s jiným obyvatelstvem, nese to úplně jiný podtext. U nás to může mít například národnostní podtext, ale tam politický. Prosím tě, věnuj velkou pozornost disciplíně a dodržování československých zákonů.“ Generál Vorobjov Gorbačova ujistil, že jeho prosbu splní.

Během období, kdy generál Vorobjov velel sovětským jednotkám v Československu, došlo v listopadu 1989 k sametové revoluci. „Absolutní většina vojáků a členů jejich rodin se k událostem stavěla interferenčně. Novináři se mě ptali, jestli se sovětská vojska budou v událostech nějak angažovat. Naše politické i vojenské vedení vydalo přísný pokyn, že je to vnitřní záležitost Československa. Bylo doporučeno ohraničit cvičení za hranicemi vojenských městeček, výjezdy kolon například na polygon v Doupovských horách. Vojenský sovět, kterému jsem předsedal, posoudil situaci a rozhodl omezit pohyb, omezit kontakty. Mluvili jsme o tom, že může dojít k provokacím, a proto byly pozastaveny například návštěvy hospod. Proto jsem odpovídal, že se jedná o vnitřní záležitosti Československa, ať si to řeší sami. Naše vojska se angažovat nebudou.“

Odsun sovětských vojsk

„Myslím si, že rok 1989 byl pro naše vedení patřičným podnětem k tomu, že je nutné odsunout vojska z Československa.“ Dne 26. února 1990 byla v Moskvě podepsána dohoda mezi vládami SSSR a ČSSR o odchodu sovětských vojsk.

Generál Vorobjov uvádí, že sovětským vojákům a jejich rodinám nevadil odjezd do SSSR, trápily je jiné dvě věci. „Mrzelo je, když je nazývali okupanty. I v roce 1968 lidé jen plnili rozkaz, rozhodovali politici. V roce 1989 nebo 1990 tam sloužili lidé, kteří tam v roce 1968 nebyli. Proto se označení okupanti přijímalo citlivě. Znepokojivé bylo ještě to, že téměř padesát procent rodin vojáků nemělo v Sovětském svazu kde bydlet. Co se týče stížností na Československo, že přijalo rozhodnutí o našem odsunu, s tím jsem se nesetkal.“ Hlavně manželky vojáků znepokojovalo to, že by mohli být přesunuti do městeček, která byla zasažena výbuchem jaderné elektrárny v Černobylu. Manželky vojáků dokonce jedno takové městečko navštívily a stěžovaly si u generála Vorobjova. Ten poté poprosil nadřízené, aby vojáky přesunuli jinam.

„S novináři byly nejdříve napjaté vztahy. Vyfotili skládku a potom v novinách ukazovali, jaký pořádek po sobě sovětská vojska nechávají. Nic takového nebylo.“ Generál Vorobjov zdůrazňuje, že vojenské objekty byly předávány v pořádku. „Všechny námitky československé strany byly okamžitě odstraňovány. Vypínače, lampy, umyvadla, skla, když jsme tam žili, někde byla skla rozbitá, když jsme objekty předávali, všechna skla byla vsazena. Dělali jsme to svědomitě. Čechoslováci to viděli a vztahy se oproti prvním dnům, prvním měsícům zlepšovaly. Já jsem to ale chápal, že došlo k takovému citovému výbuch, říkali nám: ‚My jsme dvacet let trpěli hanbou, dvacet let jsme byli pod okupací. Za jeden den jste přišli, za jeden musíte odejít.‘ Já jsem tomu lidsky rozuměl.“

„Úkol spočíval v tom – a o tom jsem mluvil na tiskových konferencích, že bude odcházet organizovaně, vyjdeme rozděleni po jednotkách. Přišli jsme organizovaně a odejdeme organizovaně. Jestli tehdy byly nějaké nepříjemnosti, dokonce oběti, tak teď se jako velitel budu snažit, aby se nic takové nedělo. Jestli někde uvidíte nějaké nedostatky, můžete se obrátit k novinám, ale nejdříve se obraťte ke mně.“ Generál Vorobjov vzpomíná také na to, jak se v novinách psalo o sovětském vojákovi, který prodával na Karlově mostě samopal. Generál Vorobjov tehdy navrhl, že společně budou onoho vojáka hledat. Nikoho nenašli.

Generál Vorobjov vysvětluje, jak byla vyřešena otázka platby za nemovitosti opuštěné sovětskou armádou. „Co jsme mohli, to jsme vzali s sebou. Nemovitosti, budovy a jiné stavby, to všechno ocenila společná sovětsko-československá komise, jednalo se o miliony československých korun. Československá strana od začátku trvala na tom, že nic platit nebude. Naše komise trvala na tom, že je třeba platit, že to může jít na dluh. Československá strana použila takový argument: ,Na památku těch, kteří v roce 1968 zemřeli, to stáhněme z programu jednání.‘“ Sovětská strana s tím souhlasila.“

Michael Kocáb

Generál Vorobjov se zmiňuje o Michaelu Kocábovi, předsedovi parlamentní komise, která dohlížela na odchod sovětských vojsk. Od začátku panovaly mezi ním a Kocábem dobré vztahy.„Michael Kocáb byl dobrým diplomatem. Jestliže členové komise projevovali určitý důraz, řekl bych dokonce agresivitu, nevyrovnanost, emocionálnost, tak Michael Kocáb byl vždycky vyrovnaný a vždycky, když vznikala taková situace, tak mi říkal: ,Pane generále, oni mají svoji pravdu, vy máte svoji pravdu, zkusme to udělat tak, abychom snížili napětí.‘ Takovým způsobem působil dokonce i na mě.“

Později pozval Michael Kocáb generála Vorobjova na svůj koncert. „Dal mně suvenýr, tričko – Michael Kocáb za 100 let.“

Pan Vorobjov je rád, že odchod vojsk byl proveden organizovaně. „Dne 30. června 1991 [ve skutečnosti to však bylo 27. června – pozn. red.] jsem já, poslední velitel, poslední okupant, odjel z Československa.“ Po odjezdu z Československa se sem již nikdy nevrátil. Za rok byl sice pozván na návštěvu, ale zdálo se mu, že by se vracel příliš brzy, a přijet odmítl. Při výročí pěti let odsunu byl s manželkou pozván znovu. Tentokrát se rozhodl přijet, ale kvůli rozsáhlým povodním v ČR nakonec cestu zrušil.[4]

Služba po odchodu z Československa

V roce 1992 byl jmenován prvním velitelem mírových jednotek v Podněsteří v Moldávii. Velel pěti ruským, pěti moldavským a pěti podněsterským jednotkám. Později vedl operativní skupinu v Tádžikistánu. Řešil bezpečnost ruských vojsk v Tádžikistánu i to, aby se vojsko nezapletlo do občanské války v zemi. „Za to jsem dostal řád Za osobní statečnost.“

Odchod do výslužby

Konec vojenské služby je u generála Vorobjova spojen s první válkou v Čečensku. „V prosinci 1994 jsem byl poslán pomáhat veliteli vojsk Severokavkazského vojenského okruhu. Po čase jsem poznal, že mě tam poslali proto, abych se adaptoval a následně převzal velení všeho toho, co se tam děje, bojím se říct to slovo, co mám na jazyku, toho bordelu. Nikdo mně o tom ale oficiálně nic neřekl, ani ministr obrany, ani náčelník generálního štábu. Začal jsem se detailně zajímat o situaci tam a zjistil jsem, že operace není připravena, že operace nemůže mít pozitivní výsledek, protože pro dosažení pozitivního výsledku je nutná příprava. O tom jsem informoval náčelníka generálního štábu. Když se mě ptal, jestli o tom má říct ministrovi, řekl jsem, že ano. Výměna velitele zlepšeni situace nepřinese, problémem není velitel, ale nepřipravenost vojáků. ‚Kolik je potřeba na přípravu?‘ Řekl jsem, že na přípravu je nutný minimálně měsíc, a jestli chtějí útočit na Groznyj, tak minimálně tři měsíce.“ Když mu bylo nabídnuto velení, odmítl a rozhodl se odejít do výslužby. V dubnu 1995 opustil armádu. Generál Vorobjov je přesvědčen, že vnitrostátní konflikty nemá řešit armáda, zvláště pokud je založena na branné povinnosti. „Od toho jsou jiné orgány, vnitřní vojska, milice. Armáda má zajišťovat celistvost státu, suverenitu, chránit zemi před vnějším nepřítelem.“ Dále uvádí, že velitelé nemají právo posílat nepřipravené brance do boje, kvůli tomu jim je rodiče nesvěřili.

Politická kariéra

V roce 1995 byl zvolen poslancem Státní dumy Ruské federace. „Je to spojeno hlavně s osobou Jegora Timuroviče Gajdara. Když jsem byl v roce 1992 jmenován prvním velitelem mírových sil v podněsterském regionu Republiky Moldávie, byl Jegor Gajdar  předsedou vlády. Jednou o víkendu mě ve služebním letadle pozval do Moskvy, abych mu pověděl, jaká je situace v Moldávii. Věnoval se náročné práci spojené se vším v naší zemi, ale měl starosti i o situaci v Moldávii. Samozřejmě dostával zprávy, ale považoval za nutné se osobně setkat  s velitelem. Když jsem přišel k němu do kanceláře, viděl jsem, že tam má postel, žije v kanceláři, má na sobě bačkory. Okamžitě jsem si ho začal velmi vážit, nehledě na složitou situaci, pracuje dnem i nocí, to za prvé, a za druhé Jegor Gajdar byl později protivníkem použití armády v Čečensku.“

„Když jsem byl propuštěn z armády, tak poslanci za Demokratickou volbu Ruska, jejíž byl Gajdar předsedou, všichni ke mně přišli a mluvili o statečném kroku. Setkal jsem se s Gajdarem již jako předsedou strany. Nabídli mi kandidovat do Státní dumy za Demokratickou volbu Ruska. Byla to jejich nabídka, já jsem souhlasil, kandidoval jsem a stal se poslancem, aniž jsem byl členem strany, až později jsem tam vstoupil. Samotná Gajdarova pozice jako hlavy vlády a jeho názor na Čečensko, to pro mě byl důvod, abych spojil svoji další společenskou práci s Demokratickou volbou Ruska.“ Poslancem Státní dumy byl generál Vorobjov až do roku 2003. Dnes je členem politické strany Pravoje dělo, která navazuje na Svaz pravých sil, ten vznikl z Demokratické volby Ruska.