Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Viktorie Vorobets (* 1968)

• narodila se 10. července 1968 v Užhorodě

• otec Slovák, z matčiny strany má české kořeny

• vychovávala ji babička, která jí zároveň předávala české zvyky a učila ji česky

• vystudovala nejdříve desetiletou vzdělávací školu a později při zaměstnání ukrajinskou filologii

• od roku 1986 pracuje v univerzitní knihovně v Užhorodě, dnes je zde zástupkyní ředitelky

• v roce 2016 absolvovala v Praze kurz pro vyučující českého jazyka

• od roku 1995 je členkou krajanského spolku v Užhorodě

• vdova, má dceru

• žije v Užhorodě

Viktorie Vorobets se narodila 10. července 1968 v Užhorodě. Vliv na její výchovu měla především babička: „Moje babička byla z Čech, z Příbrami. Vychovávala mě do mých devíti let a všechno mě naučila. Předala mi tu českou kulturu. Ty knedlíčky a svátky, jako Velikonoce a Vánoce. Dodnes si to všechno pamatuju. Proto se učím česky, to je pro mě vlastně to babiččino pohlazení.“ Její otec pocházel ze Slovenska, s rodinou však nežil. Viktorie Vorobets tak bydlela v malém užhorodském bytě spolu s matkou, původním povoláním mikrobioložkou, a právě s babičkou. Pro ni ovšem nebylo sžívání s novým prostředím sovětské Ukrajiny nikterak jednoduché. „Babička si zvykala těžce. Dědeček sem přišel, protože byl původním povoláním důlní inženýr a tady v okolí byly doly. Finančně to ale bylo těžký. Když dědeček zemřel, tak tu babička zůstala sama a jazyk se nikdy pořádně nenaučila. Jako švadlena tu šila a místní si získala – dodnes na ni ti starší vzpomínají jako na paní Marii.“

Multikulturní město

Pamětnice začala chodit do školy v roce 1975. „Chodila jsem do desetileté školy. Učili jsme se v ukrajinštině a k tomu jsme měli ruštinu. Moje dcera se po roce 2000 učila už jen ukrajinsky, ruštinu vypustili. Já si ale myslím, že je to škoda, protože už moje babička říkala, že kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem.“ Na Užhorod svého dětství Viktorie Vorobets vzpomíná jako na multikulturní místo, kde se historicky mísila řada vlivů. „Je tu spousta národností. Jsou tu Češi, ale je jich tu už málo, Maďarů hodně, Slováků, staří Němci nebo Rumuni. Takže v té naší řeči se proplétají různé dialekty, ani nám ti Ukrajinci často nerozumí. Ve škole jsem měla za spolužáky hodně Maďarů a Slováků. Nejlepší kamarádka byla Ruska a Ukrajinka. My jako děti jsme z toho žádnou vědu nedělaly.“

K mládí za časů Sovětského svazu neodmyslitelně patřilo členství v pionýrské organizaci. „Nejdříve jsme byli okťobrjata, pak pionýři a nakonec komsomolci. Do Komsomolu ale brali jen ty nejlepší. Představte si, že znám lidi, co nebyli v Komsomolu třeba proto, že ta slečna kouřila a podobně.“  

Ze Sovětského svazu se pamětnice dostala poprvé do zahraničí až v roce 1990. S turistickým zájezdem vyrazila do blízkých Košic. „Měla jsem z toho trochu šok. Bylo tam čisťoučko, pořádek. A pak ty obchody. Neměla jsem moc peněz, ale přivezla jsem si tenkrát krásné střevíčky.“

Knihovnicí v Užhorodě

Po střední škole nastoupila Viktorie Vorobets v roce 1986 do univerzitní knihovny v Užhorodě. „Zároveň jsem nastoupila na univerzitu, kde jsem dálkově vystudovala ukrajinskou filologii. V knihovně pracuji doteď, už dvaatřicet let. Dnes jsem tam zástupkyní ředitelky.“ Díky mnoha letům stráveným v knihovně má možnost srovnávat. „Změnila se toho spousta. Bohužel už míň pracujeme s knihami a víc s počítačem. Mladí Ukrajinci už taky čtou míň. Učí se taky jinak. My jsme si dělali výpisky. Oni si teď všechno stáhnou z internetu.“

Nelehká devadesátá léta

Nástup Michaila Gorbačova a perestrojky pamětnice uvítala. „My jsme se strašně těšili, kam se všude dostaneme a jak bude konečně všechno k dostání.“ O to větší šok pro ni znamenalo nelehké období transformace v devadesátých letech. „To bylo strašný. Já jsem navíc v té době měla malé dítě. V obchodech byl v regálech jen ocet a sůl. Když jsem musela koupit sunar, tak nebyl k dostání. Všude byly fronty. Ta devadesátá léta nenávidím. Nerada na to vzpomínám.“ Rozpad Sovětského svazu pro ni kromě radosti z nově nabyté nezávislosti znamenal i strach. „My jsme tenkrát nevěděli, co bude. Když proběhl v Moskvě puč proti Gorbačovovi, tak tam manžel chtěl jet bojovat, ale moje maminka ho nepustila.“

V roce 1992 dokončila Viktorie Vorobets vysokou školu a o rok později se jí narodila dcera. „Dali jsme jí jméno Marie Viktorie. Marie je po babičce. Vystudovala angličtinu a učí. Dcera česky bohužel neumí, ale bude se učit v kurzech.“ Kvůli malému výdělku si pamětnice musela po narození dcery přivydělávat jako manikérka. „V devadesátých letech si lidi přivydělávali všelijak. S těmi penězi se nedalo vyžít. V knihovně byl velmi malý plat. Manikérka dostávala o hodně víc, ale moc mě to nebavilo. Takže jeden den jsem byla v knihovně a druhý den jsem dělala manikérku. Takhle jsem to praktikovala šest let.“

Přestože se situace na Ukrajině oproti devadesátým letům zlepšila, podle Viktorie Vorobets je v zemi i v Užhorodě samotném stále co zlepšovat. „Štve mě u nás ta špína, odpadky a nehospodárnost. Myslím, že bychom si mohli vládnout mnohem lépe a mnohem lépe spravovat Ukrajinu.“ Na druhou stranu vyzdvihuje příjemné okolí města. „Je tady nádherná příroda, hory, i když musím přiznat, že na nejvyšší hoře Ukrajiny, Hoverle, jsem nebyla.“ Pamětnice zmiňuje i zvláštní mentalitu Zakarpatí. „Kdo sem přijede, tak říká, že jsou lidé tady hodně přívětiví. Místní se každému snaží odpovědět v jeho jazyce, což je dáno tím multikulturalismem. Zakarpatí je jiné než zbytek Ukrajiny.“

Česká patriotka

Dnes žije Viktorie Vorobets sama ve svém užhorodském bytě. Dcera se před časem odstěhovala k příteli. Ve volném čase se mimo jiné věnuje výuce češtiny. „Učím studenty třeba tři sta třiatřicet stříbrných stříkaček. Říkají, že se to nikdy nenaučí. Já se to kdysi učila s babičkou.“ Kromě toho se věnuje práci v krajanském Spolku české kultury na Zakarpatí. Díky němu se v roce 2016 dostala na stáž pro učitele českého jazyka, pořádanou Ústavem jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy. „To bylo nádherné. Lektoři byli perfektní a Praha je navíc úžasná. Strašně ráda bych vyjela ještě na jeden jazykový kurz do Dobrušky.“

Oblast Zakarpatí je v posledních letech znovu objevována řadou českých turistů. Tohoto zájmu si všímá i Viktorie Vorobets. „V létě sem jezdí opravdu spousta Čechů. Někdy jim dělám průvodkyni. Baví mě ale třeba jen poslouchat češtinu na náměstí, když tam turisté mluví,“ říká pamětnice. O svém vztahu k České republice má jasno: „Ve škole mě někdy zapsali, že jsem Češka, někdy Slovenka po tatínkovi, ale v pasu mám zapsané, že jsem Češka, a jsem na to hrdá.“