Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Vorlíček (* 1930  †︎ 2019)

• narodil se 6. března 1930 v Praze

• před válkou i po válce skautem

• za války byl svědkem bombardování Prahy, dne 14. února 1945 zažil Pražské povstání 1945

• v říjnu 1945 zemřela jeho maminka na rakovinu jícnu

• v roce 1947 se jako skaut zúčastnil natáčení filmu Na dobré stopě

• v roce 1950 absolvoval gymnázium v Dušní ulici

• po maturitě pracoval jako asistent scény a režie ve Filmovém studiu Barrandov

• v roce 1952 se oženil s výtvarnicí Sofií Vukolovou, s níž měl dvě dcery

• v letech 1952 – 1957 studoval FAMU, obor režie

• začínal na Barrandově jako režisér dětských filmů

• v roce 1965 začal spolupracovat se scénáristou Milošem Macourkem

• v roce 1966 sklidili mezinárodní úspěch s komedií Kdo chce zabít Jessii

• v roce 1970 ho ředitel filmového studia nechal projít prověrkami, aby mohl pokračovat v práci

• za normalizace patřil mezi nejvytíženější režiséry, věnoval se výhradně komediálnímu žánru

• v 80. letech spolupracoval se západoněmeckou televizí na několika dětských seriálech

• zemřel 5. února 2019

Václav Vorlíček se narodil 6. března 1930 v Praze na Vinohradech do rodiny Václava a Anny Vorlíčkových. Měl o dva roky starší sestru. Tatínek byl šéfem penzijního ústavu, maminka v domácnosti, oba se živě zajímali o kulturní dění. Byli členy Umělecké besedy, chodili na filmy a operu a do všeho také zapojovali své děti.

Anna Vorlíčková z nich chtěla mít muzikanty. Dcera hrála na klavír, Václav na housle, které ho však příliš nebavily a po dvou letech s nimi seknul.

Válečné roky

Když 15. března 1939 Prahu obsadili Němci, bylo mu devět let. Má na ten den letmou vzpomínku:

„Šli jsme s maminkou nakupovat a narazili jsme na kolonu německých nákladních aut obsazených po asi 25 vojácích. Vepředu ve velikánském osobním mercedesu seděl bez mrknutí oka, se založenýma rukama dokonalý pruský oficír s monoklem v oku. Bylo to na rohu Myslíkovy ulice. Ti vojáci se rozeběhli do ulic, do cukráren, cpali do sebe šlehačkové dorty, lezli po krámech a kupovali kdeco. Viděli jsme pak ty vojáky, jak se vracejí z nákupů, a ten oficír vyskočil z auta, protože viděl, jak jeden voják nesl ohromný balík, který se mu roztrhl, a vykutálely se z něj klubka vlny na pletení. Bylo jich asi padesát. Ostatní vojáci, jak byli škodolibí, mu do těch klubek ještě kopali. Důstojník je seřval a donutil je, aby klubka posbírali.“

Válečná léta přežila rodina relativně bez úhony, ačkoli je sužoval nedostatek potravin, které se vydávaly jen na potravinové lístky. Všudypřítomný strach se stupňoval v období heydrichiády, kdy měli na očích denně aktualizované plakáty a hlášení s desítkami jmen popravených, povinně zatemňovali okna, večer nesměli vycházet ven. Za poslech stanice Londýn hrozil trest smrti a rodiče se rozhlasového přijímače raději zbavili. Poslouchat zakázané stanice chodili ke známým. Život znepříjemňovaly také německy přejmenované ulice, rozšířená výuka němčiny na škole i nabubřelé, arogantní chování německých sousedů z domu a okolí, kteří přišli do Prahy z Německé říše. Často se nastěhovali do zařízených bytů Židů násilně vystěhovaných do koncentračních táborů.

14. února 1945 zažil Václav bombardování Prahy. Byl zrovna v rekonvalescenci po prodělané žloutence, sledoval u okna na své mapě praporky, které znázorňovaly ústup německé armády, když asi 150 metrů od jejich domu spadla bomba. Bydleli ve staré zástavbě v Podskalí, nedaleko Emauz, které bombardování odnesly nejvíce. „Ta bomba poblíž nás spadla zrovna do provozovny s mandlem. Ženské si pak vykládaly ve frontě na chleba, že Američané bombardují mandly a že to dělají schválně, protože po válce sem dodají nové americké mandly,“ vypráví pamětník.

Bombardování mělo ale i jednu oběť z domu, v němž Václav Vorlíček bydlel. Byla jí Eva Ladová, mladší dcera malíře Josefa Lady, s níž se Václav přátelil. Vracela se domů z hodiny klavíru ulicí Na Slupi, kde ji zasáhla střepina bomby.

Skaut

Václav chodil ještě před válkou do skautského oddílu Vlčata a byl také účastníkem skautského tábora v Brdech, který v roce 1939 Němci přikázali zlikvidovat. Skauting pak zakázali, ale chlapci se scházeli neformálně dál, bez krojů a skautské symboliky. O šest let později, těsně po osvobození Prahy, 10. května, přišla pro Václava skautská spojka, že mají první schůzku. Již patnáctiletí skauti obnovili v Podolí svou vlastnoručně postavenou klubovnu s krbem a kamny a začali připravovat první poválečný vodácký tábor, pro nějž si stavěli svoje vlastní lodě.

„Už za první republiky jsme jezdili na Sečské jezero, na kterém byl ostrov, a ten jsme měli pronajatý jako tábořiště. Byli jsme vodácký oddíl a sami jsme si dělali lodě. Měli jsme plánky, sami jsme si nakoupili prkna, jeden tatínek, který měl zámečnictví, nám udělal kovová žebra na lodě,“ vypráví pamětník a zasvěcuje nás do skautských činností, z nichž čiší čirá klukovská radost.

Předčasná smrt maminky

Radostné období míru, který sliboval nový a lepší život, rodině Vorlíčkových kalila starost o maminku Annu, která během války onemocněla rakovinou jícnu. Nedostatečná lékařská péče průběh nemoci urychlovala a Anna chřadla manželovi a dětem před očima. „V květnu 1945, kdy už jsme v Praze stavěli barikády, byla maminka velice vyhublá a kvůli nádoru jícnu prakticky umírala hlady, protože vůbec nemohla pojmout potravu. Umělá výživa byla určena samozřejmě pro SS, kteří se léčili v lazaretech zbudovaných v českých školách,“ vypráví pamětník. Zachránit se ji nepodařilo. Jednoho říjnového dne roku 1945, když se Václav vrátil ze skautského pobytu, už se doma s maminkou neshledal. Václav se těžce vyrovnával s její ztrátou a musel nakonec opakovat jeden ročník na gymnáziu.

1947: První přičichnutí k filmu

Gymnázium absolvoval v roce 1950 a poté zvažoval studium medicíny (což si přála maminka), uměleckoprůmyslové školy nebo FAMU, která ho táhla nejvíce. Svůj potenciál ve schopnosti vyprávět příběhy cítil už od dětství, kdy rád vymýšlel historky a strašil kluky hororovými scénami u táboráků.

Dalším důležitým zážitkem byla filmová ochutnávka, kterou okusil na skautském vodáckém táboře. Josef Mach tam v roce 1947 natočil film Na dobré stopě podle námětu jejich oddílového vedoucího Jaroslava Nováka. Šlo o film pro mládež z prostředí prázdninového tábora vodáků a Václav si v něm spolu se svými soukmenovci také zahrál. Práce režiséra Macha i kameramana ho zaujala a hodně se toho od nich o filmování dověděl.

Studium FAMU v 50. letech

Na FAMU se však Václav napoprvé nedostal, a tak se nechal zaměstnat na Barrandově, kde se právě náhodou uvolnilo místo asistenta scény. Během roku se pak vypracoval na asistenta režie, kdy mimo jiné také vyhledával dětské herce.

Další rok ho už na FAMU přijali. Studoval ji v letech 1952 – 1957, v době doznívání nejtužšího stalinismu, kdy zmanipulované politické procesy posílaly na smrt nevinné a mezi hlavní předměty patřil marxismus-leninismus, od třetího ročníku pak vědecký komunismus. „Profesoři měli své osnovy, kterých se museli držet, ale měli svůj rozum. Věděli, že ideologie je jedna věc a filmový kumšt druhá. Ale protože se vyžadovalo, aby umění bylo protknuto ideologií, s jistou nevolí nám občas zmiňovali, že film je třeba dělat s ideologickými náhledy a vychovávat publikum ke komunismu a socialismu. Hlavně jim šlo ale o filmové řemeslo,“ vysvětluje pamětník.

Marxismus-leninismus byl přesto prubířský kámen; kdo zkoušku nesložil, nepostoupil do dalšího ročníku. „Ale to víte, že jsme na to měli svoje názory, které jsme si šeptali mezi sebou, protože i mezi studenty byli tzv. kádři z řad absolventů tzv. dělnické přípravky, kde za pouhé dva roky absolvovali celé gymnázium. Byli tam ale i lidé, kteří měli o film a literaturu zájem, byl to třeba jejich koníček a potřebovali k tomu získat vzdělání. Jako komunističtí kádři se pak stali řádnými posluchači FAMU. Zpočátku jsme si před nimi nebyli příliš jisti, takže jsme své názory neprojevovali, aby nás nepráskli. Pomalu jsme si je ale ochočovali a ve třeťáku už byli jedni z nás,“ vypráví pamětník.

V jeho ročníku na režii nastoupilo 18 studentů, z nichž polovina přišla z dělnické přípravky. Dostudovali jen čtyři. „Nevím ale, zda někdo neprošel z politických důvodů. Systém byl takový, že postupové zkoušky z ročníku do ročníku byly vylučovací. Už v druhém ročníku nás bylo jen devět a ve třetím už jen čtyři. Muselo být síto, protože každý rok nových 18 režisérů by bylo moc. Točilo se jen zhruba 20 filmů za rok a na Barrandově bylo zaměstnáno asi 40 režisérů ještě z dob minulých,“ vysvětluje Václav Vorlíček.

KSČ

Na FAMU ho navrhli na kandidáta KSČ a po nutné zkušební lhůtě se stal řádným členem. „Žádný propagandista jsem ale rozhodně nebyl. Byl jsem trpným členem, který jen chodil na schůze. Ještě s jedním kolegou, který se k tomu dostal taky jako slepý k houslím, jsme ty schůze trávili tak, že jsme si vymýšleli vtipy. Rozhodl jsem se totiž, že budu v budoucnu točit komedie, a tak jsem sbíral vše, co se týkalo humoru,“ říká pamětník.

Kvůli satirickému filmu málem neabsolvoval

V roce 1957 absolvoval FAMU filmem Direktiva, ale málem s ním závěrečnými zkouškami neprošel. Film připravoval a točil v roce 1956, v době kolem povstání v Maďarsku, které vzedmulo vlnu nespokojenosti s komunistickými vládami i v okolních zemích.

„Nás jako studenty hrozně štvalo, že jsme zavření v republice a nikam nemůžeme jezdit. Stýkali jsme se třeba s polskými studenty z filmové školy, a ti si jezdili po světě, jak chtěli, třeba i do Hollywoodu, zatímco my jsme byli zavření doma. Výjimečně jsme mohli do Maďarska a NDR. Ani do té Jugoslávie jsme nemohli. To bylo zase jen na nějaké zvláštní povolení, které bylo třeba si komplikovaně vyběhat. Protože nás tohle štvalo, začali jsme na to téma psát příběh, který se jmenoval Direktiva. Našel jsem na to výborné herce. Hráli tam Zdeněk Dítě, Vlastík Brodský, Miloš Kopecký, Jiřina Bohdalová a další. Jenomže v Maďarsku začalo takzvané povstání. A kantoři, kteří byli v komisi, která měla státnici se mnou udělat, vesměs to byli partajníci, začali být strašně opatrní. A já jsem pak s tím filmem, který dopadl velice dobře, málem neudělal státnici. Byla to doopravdy dost ostrá satira na tehdejší poměry,“ vypráví Václav Vorlíček.

1966: Miloš Macourek a první velký úspěch

Po absolvování FAMU se vrátil na Barrandov, kde se specializoval na režii filmů pro děti a mládež, kterým se staří zkušení režiséři spíše snažili vyhýbat. Václav Vorlíček však v dětských příbězích naopak viděl svou příležitost. Když už měl pár filmů za sebou, seznámil se kolem roku 1964 se scénáristou Milošem Macourkem, jemuž zmínil svůj nápad na komiksový film. Realizovali ho pak spolu v roce 1966 v komedii Kdo chce zabít Jessii. Snímek sklidil v politicky uvolněné době ohromný úspěch a na Mezinárodním festivalu vědecko-fantastických filmů v Terstu získal v roce 1966 hlavní cenu. Václav Vorlíček vytvořil s Milošem Macourkem tandem. Oba se našli v tvorbě utopicky laděných, dobrodružných komedií, v nichž se mísí fantazie s realitou.

Rok 1968

Pražské jaro 1968 prožíval Václav Vorlíček intenzivně. „Denně jsme se setkávali s lidmi ve Svazu československých umělců. Většina z nás ještě zažila demokracii za Masaryka a Beneše, takže jsme věděli, co to je demokracie a že lidová demokracie v naší tzv. lidově-demokratické republice je faleš. Byla to totalita pod vládou KSČ. Věděli jsme tedy, co by se mělo změnit, a o tom jsme diskutovali.“

Pocit svobody však netrval dlouho. Krátce po návratu z dovolené přišlo velké zklamání. „V noci na 21. srpen 1968 mi volal kamarád a ptal se mě, co se děje na letišti. Bydlel jsem totiž poblíž. Podíval jsem se z balkonu a nad Ořechovkou jsem viděl, jak tam prolítlo jedno obrovské tmavé letadlo, druhé tmavé obrovské letadlo... ona ta letadla nesvítila... pak třetí letadlo. Běžel jsem k telefonu a kamarádovi jsem řekl, že mám pocit, že je znám z výstavy letadel a že jsou to ruské antonovy. Vypadalo to, že v nich jsou obrovská nákladní auta. Pak jsem si přes pyžamo hodil baloňák, vyšel jsem ven a došel na Leninovu třídu, dnešní Evropskou, a najednou od letiště se blížilo jediné auto, jinak nikde nikdo. Byla to taxikářská volha, a když mě řidič viděl na chodníku, tak zpomalil, stáhl okýnko a zařval: ‚Obsazují nás Rusáci!‘ A jel dál, rozšiřovat tu smutnou zprávu po Praze,“ vzpomíná na první okamžiky okupace vojsky Varšavské smlouvy.

„Můj první popud byl, že jsem sedl do auta a jel jsem na Barrandov. Říkal jsem si, že by tam mohl nastat průšvih. Tehdy totiž na Barrandově točili Američané film Most u Remagenu a přivezli tam tři nebo čtyři americké shermany, tedy americké tanky, které potřebovali do scény, která se točila na mostě v Davli. Já jsem věděl, že tam ty tanky stojí a Rusové to nepochopí. A taky že se dostali na Barrandov, a okamžitě toho sovětská propaganda využila. Rozhlašovali, že se tady chystá kontrarevoluce a obsazení socialistického Československa americkou armádou.“

Prověrky v FSB 1970 - 1971

Po krizi uvnitř KSČ v letech 1968–1969 bylo nutné stranu tzv. očistit od kontrarevolučních pravicových živlů, k čemuž sloužily prověrky, při nichž vedení strany zjišťovalo postoje svých členů k „bratrské pomoci“, jak nazývali okupaci. Prověrky však byly především aktem politické msty. Dle archivů se pohovory ve Filmovém studiu Barrandov týkaly 457 členů KSČ. Někteří byli propuštěni z práce, jiní přeřazeni do nižších pozic, někteří vyloučeni ze strany. Z řad režisérů jich zůstalo po pohovorech ve straně a tedy i na svých pracovních místech jen devět, včetně Václava Vorlíčka.

„Ředitel Fábera si nás oba s Macourkem pozval k sobě, a když jsme se ocitli za zavřenými dveřmi, pan dr. Fábera se zvedl ze židle a šel pustit vodu, která tekla do umyvadla, aby nebylo nic slyšet v odposlechu. Teprve pak se s námi začal bavit. Řekl nám, že je mu jasné, co si myslíme a že si máme myslet, co chceme, ale nikde to nemáme říkat nahlas. A tím to pro něj skončilo, byli jsme prověření. Takže jsme prošli a mohli jsme pracovat dál,“ vzpomíná Václav.

Zcenzurovaná scéna ve filmu Pane, vy jste vdova

S nástupem normalizace vznikla na Barrandově pozice ústředního dramaturga, kterou obsadil Ludvík Toman. „Měl v kanceláři řadu scénářů připravených pro eventuální natáčení, a když to prolistoval, zavrhl je, že nic z toho nemůže pustit do výroby, protože ve všem byly nějaké věci, které se týkaly uvolnění, jež předcházelo normalizaci,“ vzpomíná Václav Vorlíček, který měl s Milošem Macourkem takřka hotový scénář k filmu Pane, vy jste vdova. Psát jej začali v krátkém období svobody v Jugoslávii, kam s rodinami vycestovali na dovolenou. „Byl to naprosto absurdní námět o transplantaci mozku, kdy se muž stane vdovou. A byl to tehdy první scénář, který šel po výměně dramaturga do výroby,“ vypráví pamětník a vzpomíná, že se tehdy poprvé setkali s cenzurou.

„Mimo scénář jsem si tam přidal jednu scénu, kde hráli Sovák s Janžurovou ping pong, který dobře ovládali. Sovák při tom začal vymýšlet, jak se má demokraticky vládnout. Jak má vypadat demokratická vláda. Vymýšleli si to na fleku. Sovák, který hrál krále, mluvil o demokratických zemích, kde je království, ale král je podřízen parlamentu. Respektive parlament hlídá krále, aby moc nedivočil. A oni dokázali po celou tu dobu udržet míček nad stolem. Cenzoři chtěli, abych tuto celou scénu vystřihl, já jim oponoval. Bylo trefné, že Sovák tam mluví o tom, že království je v Belgii, v Norsku, Švédsku, v Holandsku, všude byli králové, všude byla království a přitom to byly demokratické režimy. Sovák byl navíc ohromně vtipný a Janžurová mu neméně vtipně odpovídá. Ale cenzoři mi jen řekli: ‚V tom filmu to nebude‘. A tím to skončilo.”

Film opět sklidil obrovský divácký úspěch a Václav Vorlíček se spolu s Milošem Macourkem stali nejvytíženějšími filmovými tvůrci 70. a 80. let.

Vytýkají mu společensky angažovaný film

Václav chtěl točit politicky nekonfliktní komedie již od studií a nebyl to jen úhybný manévr pro přežití. Jak říká, vážné látky ho prostě nikdy nezajímaly. Přesto mu bývá vytýkáno, že se v polovině 70. let nevyhnul ideovému tlaku, a to ve společensky angažované komedii Bouřlivé víno. Václav Vorlíček si za svou prací ale stojí. „Chtěli jsme natočit film o vinařích. Ale dramaturgie chtěla, abychom to přeložili do roku 1968, který se týkal i moravského venkova. Je nám vytýkáno, že se ve filmu objevuje postava českého emigranta v nedůstojné pozici – ošidil totiž vinaře o nějaké peníze. Takové příběhy se ale skutečně dějí, podívejte se třeba na Viktora Koženého,” říká k tomu pamětník.

Spolupráce se západoněmeckou televizí a zájem StB

Václav Vorlíček natočil sérii pohádkových komedií, které se staly evergreeny napříč generacemi, v 80. letech si navíc otevřel dveře ke spolupráci se západoněmeckou produkcí, s níž realizoval úspěšné dětské seriály Arabela, Létající Čestmír či Křeček v noční košili.

V tomto období třikrát až čtyřikrát v roce vyjížděl s Milošem Macourkem pracovně do západního Německa a je pochopitelné, že se oba stali středem pozornosti StB. „Jednou mi zavolali, a že mám přijít na cizinecké oddělení policie na kontrolu pasu. Pas mi odnesli a pak začali vyzvídat. Nepřímo mě vyzývali, abych snad někoho udával. Zeptal jsem se na rovinu, co ode mě vlastně chtějí. Zda ze mě chtějí udělat Bretschneidera. Měl jsem tím na mysli postavu ze Švejka, ale ten člověk to vůbec nepochopil a začal si to jméno zapisovat. Když jsem mu vysvětlil, že to je literární postava udavače, namíchnul se. Pak vyklopil, že ho zajímá obecná situace v Německu, smýšlení lidí, vztahy mezi západním a východním Německem a tak podobně, a že by si mě občas pozvali k pohovoru. Ozvali se pak asi až po dvou, třech letech, tak jsem si s nimi dal schůzku v kavárně. Chtěli vědět, jaká je nálada v Německu. Šlo jen o obecné věci. Když se ptali na něco, co jsem jim říct nechtěl, tak jsem řekl, že nevím, a bylo hotovo,“ vysvětluje pamětník.

Rodina

Václav Vorlíček byl od roku 1952 ženatý s výtvarnicí Sofií, rozenou Vukolovou, s níž měl dvě dcery. Pocházela z rodiny ruských emigrantů a jejího dědečka odvlekla v roce 1945 sovětská kontrarozvědka SMĚRŠ. Příběh rodiny Vukolových vyprávěla pro Paměť národa Sofiina sestra Anastazie Kopřivová.