Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
My jsme bojovali proti nacismu, ne proti Němcům
narozen 1921 na Slovensku, rodiče umělci
začátky skautování ve třicátých letech
zapojení do odbojové činnosti, 1942 věznění v pracovním táboře v Opavě
1944 - Zpravodajská brigáda, četa pro zvláštní úkoly
účast v bojích o Prahu - vyznamenání Junácký kříž
pedagog, ředitel gymnázia, inspektor
1968 - zvolen do Ústřední rady Junáka
vydání sbírek skautské poezie
zásluha na pamětní desce padlým skautům v Dejvicích
Ctibor Vořech, přezdívaný Borek, se narodil roku 1921 na Slovensku. Jeho otec byl architekt a pracoval v Bratislavě, kde navrhoval význačné stavby. Uměním se zabývala i Borkova matka, která byla malířkou. Borek se narodil jako slabé dítě. Takové děti se údajně tehdy nejprve nezapisovaly do matriky, protože se za všechno muselo platit. Byl ale pokřtěn a díky zásahu babičky z Moravy byl zapsán i v matrice.
Později rodina přesídlila do Čech, protože otec začal pracovat na projektech v Praze. Byl starostou Umělecké besedy. Navrhoval například první působiště Voskovce a Wericha. Podle Borkových vzpomínek nechtěl otec být vázán jako zaměstnanec, takže měl svou firmu v Lucerně.
Rodiče patřili k chudým obyvatelům, ale díky svému povolání měli mezi přáteli mnoho význačných osobností. Ve stejném domě či blízkém okolí údajně bydleli umělci Vojtěch Sedláček, Vlastimil Rada, Jan Zrzavý, Josef Šíma… „S Šímou byl otec spolužák a velký kamarád,“ vzpomíná pamětník. Ke Slovensku si Borek uchoval celoživotně kladný vztah. „Mám slovenskou státní příslušnost,“ přiznává. Jako mateřskou řeč sice uvádí češtinu, je ale prý schopen stejně dobře mluvit slovensky.
Počátky skautingu v pamětníkově životě spadají do třicátých let. Od jednatřicátého roku s tím podle svých slov koketoval. S hnutím ho seznámil jeho dobrý kamarád skaut. Od roku 1933 skautoval již naplno. Vzpomíná na první tábory, které měly velmi nelehké podmínky, co se týče vybavení a zabezpečení. Místo dnešních spacáků například nosili pouze tenké dečky.
V počátcích byl chlapcům velkým vzorem Ernest Thompson Seton a jeho vztah k přírodě. Borek se s ním i osobně setkal. „Krásně dokázal imitovat jelena,“ vzpomíná Borek na velkého milovníka přírody. Mezi další významné osobnosti skautingu podle Borka patří Antonín Benjamin Svojsík a Rudolf Plajner.
Borek byl členem střediska, které vedl bratr Valla. Byl důstojníkem z povolání a s blížící se hrozbou války zavedl jakousi brannou výchovu. Skauty tak předem připravoval po fyzické i psychické stránce na to, co je čekalo během války. Během války pak se skauty udržoval styky a podporoval je také v boji proti nacismu. Prošel Terezínem a zemřel krátce po válce.
Od roku 1937 vedl Borek společně s bratrem Eymannem vlčata. Vzpomíná, jak jako řadový skaut, kterým byl v jedenáctém oddíle, chtěl stoupat stále výše a k výchově mel blízko. Vedení vlčat se zkušenějším dospělým vůdcem pro něj bylo tedy dobrou příležitostí. „To byla krásná schůzka a ne konci jsem se jich zeptal, proč nepíšou, a oni mi odpověděli: ‚Když my ještě neumíme psát.‘“
Z iniciativy Ctibora Vořecha, podle jeho slov díky vlastní ctižádosti, vznikl v roce 1935 roverský kmen. Ačkoli mu v té době bylo teprve 15 a členství bylo neoficiálně povolené od 16 let, dostal se prý díky tomuto kroku o rok později na lesní školu. Roveři fungovali jako pomocníci bratra Vally při výchově svěřenců k práci proti okupaci. Později ve svých přibližně 16 letech převzal Borek ve středisku vedení 17. oddílu. Jeho členové byli často z židovských rodin a mnoho z nich skončilo v koncentračních táborech. Oddíl se podle svých vzpomínek snažil vést do roku 1945, po kterém se již kvůli jiným povinnostem nemohl vedení věnovat. Během války ale samozřejmě činnost nebyla povolena, vzpomíná si tedy konkrétně na dva významné výlety z tohoto období.
V roce 1940 se na táboře v Blatnici staral o táborovou kuchyni, byl tedy i schopným kuchařem. Pro skauty své doby byl známý tím, že jako první přenocoval na „Šlechtickém hřbitově“ ve Stromovce a splnil tak zkoušku odvahy.
Během druhé světové války se Borek stejně jako mnoho dalších zapojil do odbojové činnosti. Byl členem štábu Inter v Hannoveru a Odboje české mládeže. Podle svých slov se účastnil bojů již v roce 1938 v jednotce Stráže obrany státu. Jeden ze dvou pluků vedl jeho strýc. V roce 1940 na 1. května skládali vojenskou přísahu. Díky svému slovenskému původu fungoval Borek jako spojka na Slovensko. Uměl plynule mluvit slovensky a navíc znal i zvyky tamních obyvatel, takže byl zcela nenápadný a ani s celníky neměl žádné problémy. Jezdil na trase Praha – Trenčín. V Praze na hlavním nádraží v pokladně č. 10 předával tajné balíčky svému člověku. To se mu ovšem nedařilo napořád, roku 1942 byl zatčen a vězněn v pracovním táboře v Opavě. Pobyt tam prý nebyl tak strašný, jako mohl být jinde. Dozorci byli slušní a vězně neuráželi. K přežití mu podle vlastních slov velmi pomohl i skauting. Přestože jako dítě byl velmi slabý, pobyt v přírodě ho připravil pro tvrdší podmínky. Nic příjemného to ale samozřejmě nebylo: „Mohli nás každý den ráno přeložit do Osvětimi třeba.“ Z tábora se mu podařilo uniknout díky pomoci salesiánů a známého, biskupa Trochty. Borkův otec dělal pro salesiány projekty, takže když se biskup dozvěděl o uvěznění, zasáhl. Pamětník vzpomíná, že mu někdo přišel prostě říct, ať uteče, což se skutečně povedlo.
V roce 1944 se Borek zapojil do Zpravodajské brigády. Vzpomíná, že patřil k sedmičlenné četě, která plnila různé zvláštní úkoly. Jako důležitou věc pamětník zdůrazňuje, že během války nebojovali proti Němcům, ale proti nacismu. „S Němci jsme měli nejlepší zkušenosti a uznávám je jako národ a máme se od nich co učit.“ V odbojové skupině měli dokonce také nějaké Němce. Na rozdíl od toho nerad vzpomíná na spolupráci s Poláky, kteří se projevovali jako šovinisté. „To je můj nejdůležitější vzkaz z odboje,“ říká pamětník o svém vztahu k Němcům.
Ctibor Vořech se osobně účastnil květnového osvobozování Pražského hradu. Vzpomíná, že se přihlásil k dobrovolníkům, kteří v několika autech jeli na Hrad. „Ochranku tam dělali staří muži, ti se ihned vzdali a vzali jsme je do zajetí.“ V těchto bojích byl pamětník zraněn a později byl vyznamenán vojenským a skautských vyznamenáním – Junáckým křížem Za vlast 1939–45. Živě si Borek vzpomíná i na příjezd ruských tanků do Prahy: „Pak bylo toho 5. května, brzo ráno. Bylo nějak půl pátý. Už jsem je slyšel. Jsme chodili s jedním kamarádem, on byl strašně vysokej. Tak jsme naslouchali a už jsme slyšeli dupot z dálky. Tak jsme říkali, to už jsou tanky. No a potom tam celá ta ulice nahoře, ta Hradčanská, všechno byly ruský vozidla.“
Již v květnu 1945 byl dopisem br. Plajnera jmenován okresním zpravodajem pro Prahu XIX.
Po válce Borek působil půl roku na gymnáziu v České Lípě. Má aprobaci v předmětech matematika a výtvarná výchova. Studoval nejprve architekturu, ale závěrečné zkoušky dělal na Pedagogické fakultě UK v Praze. Dostudoval v roce 1946, kdy skládal státní závěrečné zkoušky, které kvůli předmětu výtvarná výchova trvaly čtyři dny. Poté přešel na gymnázium v Chebu. Vzpomíná, jak přišel poprvé do ředitelny: „Ředitel se mě zeptal, do jaký třídy jdu. A já jsem řekl, že jsem tam nový profesor.“ Na této škole se mu velmi líbilo, díky místní atmosféře. Mezi roky 1951 a 1953 působil jako ředitel gymnázia ve Slaném. Dále pak byl po 30 let ústředním inspektorem pro gymnázia. Přednášel také na ČVUT a bohosloveckých fakultách. Pedagogickému povolání zůstal věrný až do svého odchodu do penze v roce 1993.
Během celého života se Borek nerozloučil ani se skautingem. V Chebu a Plzni založil a vedl skautské oddíly. Ještě v době studií měl na starost skupinu dospívajících roverů. Jako vůdce oddílu byl v roce 1948 zatčen a vězněn v Jáchymově, kde strávil asi půl roku. V roce 1968 na III. skautském sjezdu byl zvolen do Ústřední rady Junáka. Mělo to pro něj velký význam. Vzpomíná na spolupráci také s Václavem Břicháčkem. Jedním z největších úkolů té doby pro ně bylo vypracovat plán, jak modernizovat skauting, jak zpracovávat program a hlavně jak získat dostatek vůdců. Nějakou dobu působil Borek také jako zpravodaj pro Prahu 6. Tehdy prý tam bylo před tři tisíce skautů. Byl na ně ale vyvíjen velký tlak, aby se skauting sjednotil s jinými organizacemi. Nakonec byl v roce 1970 stejně zrušen.
Jako školní zpravodaj se Borek také vždycky nechoval podle daných pravidel. Vypráví například, jak měl za úkol vyloučit jednu učitelku, protože se o ní zjistilo, že chodí do kostela. Místo vyloučení jí ale doporučil, aby chodila do kostela vzdálenějšího od místa bydliště, kde ji nikdo nebude znát.
Po převratu v roce 1989 působil Borek na odboru školství a kultury ve vládě. I v pokročilém věku zůstal aktivní literárně a výtvarně. Je autorem povídek a básní. Vydal sbírky skautské poezie Jen ruky stisk a Oblaka a motýli. Zasadil se o vytvoření pamětní desky skautům v Novém Boru, kteří padli během druhé světové války. Deska byla umístěna na budově Elektrotechnické fakulty ČVUT v pražských Dejvicích a odhalena 24. dubna 2004. Za své zásluhy byl přijat do čestného Svojsíkova oddílu.
Sám se považuje za celoživotního skauta. „Patřím k málo lidem, kteří četli něco od PB a on napsal pěkný věci, musel jsem se zasmát, když přijel, jaký malý slaboučký človíček to je.“ Inspiroval ho ale třeba také spisovatel Henry David Thoreau, který psal o soužití s přírodou. To je podle Borka důležitá součást skautského života, která se v činnosti dnešních skautů bohužel ztrácí. Na dobu skautování už má Borek ale pouze tři hmotné vzpomínky – roverskou hůl, sekyru a skautský nůž.
V současné době žije Borek v domě s pečovatelskou službou a podle vlastních slov mu už zdraví kvůli vysokému věku příliš dobře neslouží. Nejradši je, když si může lehnout a spát. Jakékoli rozhovory ho již velmi vyčerpávají. Kvůli natáčení rozhovoru udělal vzácnou výjimku: „Ale tobě dělám generální výjimku, protože jde o skauty… A já jsem opravdu tím žil a ti skauti mně vlastně zachránili několikrát život.“
Rozhovor nahrál Martin Lischka
Příběh sepsala Anna Rambousková
Umělecká beseda je občanské sdružení, respektive umělecký spolek sdružující mnohé významné české umělce od roku 1863 až podnes ve třech odborech: literárním, výtvarném a hudebním. (zdroj Wikipedie)
Zezula, Miloš. Historie dejvického skautingu.
Zezula, Miloš. Historie dejvického skautingu.
Zdroj Zezula, Miloš. Historie dejvického skautingu
Stráž obrany státu (SOS) byla jednotnou ozbrojenou složkou založenou na základě vládního nařízení č. 270/1936 sb. (schváleno 23. října 1936). Existovala a působila v letech 1936–1939. (zdroj Wikipedie)
Zdroj Zezula, Miloš. Historie dejvického skautingu
Zdroj Zezula, Miloš. Historie dejvického skautingu
Zdroj Zezula, Miloš. Historie dejvického skautingu
Zdroj novoborský měsíčník, http://www.novy-bor.cz/customers/novy-bor/ftp/File/proMedia/zari%20_web.pdf
Zdroj novoborský měsíčník, http://www.novy-bor.cz/customers/novy-bor/ftp/File/proMedia/zari%20_web.pdf
Zdroj novoborský měsíčník, http://www.novy-bor.cz/customers/novy-bor/ftp/File/proMedia/zari%20_web.pdf
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Skautské století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Skautské století (Anna Rambousková)