Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kristýna Voráčová, rozená Bauch (* 1936)

• narozena 10. června 1936 ve Vidnavě

• pochází z česko-německé rodiny

• během válečných let žila rodina v Bystřici pod Hostýnem

• po válce se rodina do Vidnavy vrátila

• zažila odsun německých příbuzných z Vidnavy

• vystudovala střední školu v Šumperku

• od roku 1952 pracovala jako zdravotnice ve Vidnavě

• později našla práci v Ústavu pro matku a dítě v Praze-Podolí

• vdala se za Otto Voráče

• v roce 1969 se přestěhovala zpátky do Jeseníku

Město Vidnava na Jesenicku patřilo ve 30. letech dvacátého století k místům z většiny osídleným sudetoněmeckým obyvatelstvem. I přes jazykovou a národnostní bariéru tu v sobě našli zalíbení Josef Merkl a Marie Bauch. Josef byl Čech narozený v Praze, kde zastával místo berního úředníka. Do Vidnavy jej v rámci jeho zaměstnání převeleli. Marie byla Němka. Ani jeden neuměl jazyk toho druhého. 10. června 1936 se jim narodila dcera Kristýna, později provdaná Voráčová. A protože Vidnava byla až na výjimky německá, přijala Kristýna matčino příjmení.

22. září 1938 ovládli Vidnavu příslušníci sudetoněmeckých bojůvek Freikorps, kteří při tom ubili k smrti dva české příslušníky finanční stráže, Josefa Nováka a Františka Pospíšila. Den nato začala všeobecná mobilizace. V rámci ní narukoval Josef Merkl do Kroměříže, kde se rozhodl, že pokud se vrátí domů, přestěhuje svoji rodinu do Bystřice pod Hostýnem. Z Vidnavy v tu dobu pod nátlakem odcházeli příslušníci české menšiny. Josef Merkl prý pro svoji slušnost vycházel s Němci dobře, ale i přesto se obával toho, že v nastalé situaci minimálně přijde o práci. Rodina se tedy do Bystřice pod Hostýnem stěhovala ihned po jeho návratu z Kroměříže, na začátku října 1938.

Jestli Krista nezačne chodit do české školy, přijdete o práci

V Bystřici pod Hostýnem sídlilo gestapo i oddíl Hitlerjugend. Malá Kristýna pozorovala, jak pochodují za zvuku bubnů. Měla z nich strach. Její rodiče cítili k hitlerovskému režimu odpor. Protože měla národnost po otci, předpokládalo se, že v roce 1942 nastoupí do české školy. V Bystřici se však někdo dozvěděl, že její maminka je Němka „Kindergartentante ze školky, ta chodila k nám vyhrožovat. Vždycky: ,Heil, Heil!‘ Maminka, ta nikdy ruku nezvedla, tatínek teprve ne, to je jasný, a ona furt hajlovala a chodila vyhrožovat, říkala mamince: ,Když se nedáte k Němcům a nedáte Kristu do německé školy, tak já se postarám o to, nebo my se postaráme, a váš manžel přijde o práci.‘ Proto jsem šla do té německé školy,“ vzpomíná pamětnice.

Německy mluvila dobře, ale do školy chodila s odporem. „Byla jsem tehdy pořád nemocná, hodně jsem toho využívala,“ říká Kristýna Voráčová. Aby tolik nezameškala, našla jí maminka starou učitelku, která Kristýnu doučovala a naučila ji číst i psát v kurentu. „V té škole jsem se nenaučila nic,“ říká pamětnice.

Jestli Němci prohrají válku, půjdeme všichni na Sibiř

Konec války se blížil a s ním i obavy. „Maminka nesympatizovala s Hitlerem, všecko to, co je špatné, tak ona vždycky odsuzovala. Akorát si pamatuju, že vždycky říkala: ,Jestli prohrají Němci válku, tak my se všichni dostaneme na Sibiř,‘“ vzpomíná Kristýna Voráčová.

Po roce 1945 mělo dojít k odsunu sudetských Němců, mezi něž patřila i část rodiny z matčiny strany dosud žijící ve Vidnavě. Babička, která tam spolu s tetou Elizabeth a vnučkou Dorotheou žila, měla v tu dobu zlomenou kyčel. Kristýnin otec Josef prý měl možnost zařídit, aby k odsunu této části rodiny nedošlo, ale teta Elizabeth chtěla do Německa. Během války rukoval do wehrmachtu její manžel Ernst. Padl do zajetí a předpokládalo se, že pokud by se vrátil do Československa, došlo by pravděpodobně k jeho dalšímu věznění. Kristýna Voráčová si pamatuje, jak odjížděly: „Tu malou Theu jsem hrozně milovala, seděla jsem na židli, měla jsem ji na klíně a babičku snášeli dolů do nějakého nákladního auta a jeli do Muny.“ Areál Muna poblíž Mikulovic nedaleko Jeseníka (tehdy ještě Frývaldova) fungoval během války jako zajatecký tábor nejprve pro britské a později pro sovětské vojáky. Po roce 1945 jej Češi využívali jako shromaždiště německých obyvatel z okolí určených k vystěhování.

Po odsunu nechal otec pamětnice dům zapečetit, aby jej nikdo cizí neosídlil. V roce 1947 se sem rodina z Bystřice pod Hostýnem vrátila. Kristýna Voráčová si vzpomíná na silnou protiněmeckou náladu, která v pohraničí panovala. Jejího tatínka křivě nařkli z náklonnosti k nacistickému zřízení, mamince zase dávali najevo, že je Němka, a musela kvůli tomu nosit na rukávu bílou pásku s velkým černým N. Kvůli falešnému obvinění přišel Josef Merkl o práci berního úředníka. A Kristýna o možnost nastoupit do české školy. Josef se pak nějakou dobu živil jako dělník v továrně na sodovku. Po několika měsících jej soud z nařčení, že během války hajloval, osvobodil. Nato se mu podařilo na úřadech zajistit povolení, aby Kristýna směla do školy nastoupit. „To jsem skákala radostí, že můžu,“ říká pamětnice.

Němky dostaly kladiva a musely rozbíjet sochu

O tom, co všechno se po válce ve Vidnavě odehrávalo, se Kristýna Voráčová dozvěděla až po roce 1990, kdy do Československa přijížděli sudetoněmečtí vysídlenci: „Jeden z těchto pomníků, který udělal sochař Josef Obeth, ztvárňoval Rolanda, jak zabíjí draka. Zpětně jsem se dozvěděla, že tehdy přišel do Vidnavy první komisař, jmenoval se Kroutil. Byl to hrozně zlý člověk, ani Češi ho neměli rádi. A ten prý Němce vysloveně vykopal z baráku. Kopal do nich a choval se hnusně. Německým ženám rozdal kladívka a tu sochu musely rozbít.“ Stejný komisař Kroutil pak nařídil na vidnavském hřbitově vyškrabat německá jména z náhrobků. Tento zásah se nevyhnul ani rodině Marie Bauch.

Já musím z té Vidnavy zmizet

Kristýna se v roce 1952 přihlásila na střední školu zdravotnickou v Šumperku, kterou o čtyři roky později i zdárně absolvovala. Svoje první zaměstnání nastoupila jako zdravotní sestra ve vojenské dětské ozdravovně ve Vidnavě. V skrytu duše však věděla, že jí maturita nestačí. Toužila po studiu psychologie; a protože jejím snem bylo navštívit Paříž, chtěla se naučit francouzsky. Ve vidnavském charitním domě došlo po roce 1950 v rámci akce Ř, kdy byly zavírány a rušeny ženské řeholní řády, k soustředění boromejek z celého Československa. A protože mnohé z nich měly učitelství jako své civilní povolání, chtěla se u nich Kristýna vzdělat ve francouzštině a hře na klavír. „Po roce 48 dostaly zákaz vyučovat. Byly mezi nima i profesorky, co učily jazyky, ale nesměly. Maminka, stará katolička, se s nima nějak domluvila. Šla jsem na první hodinu: ,Slečno, nezlobte se, včera přišel přísný rozkaz, to opravdu nejde.‘ Tak jsem si řekla: ,Já musím z té Vidnavy zmizet,‘“ vypravuje pamětnice. Trvalo jí dva roky, než si zařídila vše potřebné a odstěhovala se do Prahy, kde chtěla být blíž svému snu.

Stále jsem toužila studovat

V hlavním městě nastoupila jako zdravotní sestra v Ústavu pro péči o matku a dítě. Stále si tajně pohrávala s myšlenkou na studium psychologie, ale narazila na odpor vrchní sestry. „Moje nadřízená, to byla taková, jak se říká, rychlokvaška. Udělala si diplom přes stranu a vládu. Tak ta pro takové věci neměla vůbec pochopení,“ říká pamětnice. Přesto se však přihlásila alespoň ke studiu na jazykové škole, kde se během necelých čtyř let naučila francouzsky a zdokonalila se v německé gramatice. V roce 1965 potkala svého nastávajícího manžela Ottu Voráče a o dva roky později povila dceru. „Narodila se pod vyšehradskou skálou, tak jsem jí dala jméno Šárka,“ usmívá se Kristýna Voráčová. Rodina se hned nato odstěhovala do Plzně, Otto Voráč tam měl byt.

Jak nás mohli přepadnout, vždyť nás osvobodili

Touha po Francii se jí málem splnila v květnu 1968, kdy byli spolu s Ottou na návštěvě u vysídlené matčiny rodiny v západním Německu. Zbývalo koupit jízdenku a nasednout na vlak do Paříže. Ve Francii ale následkem pařížských studentských nepokojů probíhala celorepubliková stávka a z cesty tedy nakonec sešlo. O tři měsíce později překročily hranice Československa sovětské tanky.

„Pro mě bylo hrozné v tom osmašedesátém, když nás okupovali. V Líních kousek od Plzně je letiště a tam přistávali. Slyšela jsem celou noc hukot. Byla jsem sama doma, manžel měl noční. Připomnělo mi to čtyřiačtyřicátý rok, když lítali na Zlín Američani. Ráno přiběhla sousedka a říká: ,Paní Voráčová, přepadli nás Rusáci.‘ Já říkám: ,Co to vykládáš, to je blbost, to přece není možný.‘ A tak jsem si pustila rádio a slyšela jsem Svobodu, jak mluví: ,Zachovejte klid.‘ Nešlo mi to na rozum. Jak nás mohli přepadnout, vždyť nás předtím osvobodili,“ vzpomíná Kristýna Voráčová na události 21. srpna 1968 a dodává k tomu: „Co bylo pro mě hrozné? Byla jsem na mateřské, a když jsem vezla kočárek s dcerou, která měla rok a půl, po hlavní třídě jezdily obrněný transportéry a ti vojáčci měli pušky namířený proti chodníku. A já tam šla s děckem v kočárku, to bylo pro mě strašné.“

Kam bys chodil, vždyť jsi komunista

Bezprostředně po těchto událostech projevil Otto Voráč zájem o emigraci. I když byl sám členem komunistické strany, což Kristýna vždy nesla s jistou dávkou nelibosti. Otto si myslel, že když má jeho žena v západním Německu část rodiny, bude snadné začít tu nový život. Kristýna Voráčová vzpomíná, že tehdy měli skutečně možnost do Německa odjet, ale že ona sama nechtěla a manželovi řekla: „Kam bys chodil, vždyť jsi komunista! A Čech! My jsme je odtud vyhnali a teď se máme na ně spolehnout?“

Jako jediná jsem řekla, že nesouhlasím

Plzeň Kristýně nikdy nepřirostla k srdci. V roce 1969 se s Ottou dohodli, že se vrátí do jejího rodného kraje, a přestěhovali se do Jeseníku. Kristýna zde nastoupila jako vedoucí sestra v dětských lázních. Zde také o rok později zažila politické prověrky, jež tehdy probíhaly v celém státě a kde hlavní otázkou k prověření bylo, zda dotyčný souhlasí se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. „Pro mne to bylo nepřípustné něco takového a vím, že já jsem tehdy sledovala rádio a že generál Svoboda tenkrát, on s nima bojoval, on prošel Duklou. A tenkrát nabádal ke klidu, abychom jim nekladli odpor, a že o tom opravdu nevěděl. Tak jsem to tam všecko zdůraznila a teď se mne hlavní sestra zeptala a já říkám: ,Ne, nesouhlasím.‘ A jediná jsem teda řekla, že nesouhlasím,“ vzpomíná Kristýna Voráčová. Její vyhraněná odpověď zůstala bez dalších následků. Když se za další dva roky prověrky opakovaly, odpověděla stejně. „A zase mě z práce nevyhodili. Měla jsem docela štěstí na lidi,“ usmívá se pamětnice.

Setkání po letech

Sametovou revoluci a veškeré dění kolem ní vítala Kristýna Voráčová s nadšením. Hltala množství nově dostupných informací. Do své původní vlasti přicházeli zavzpomínat vysídlení Němci a Kristýna se tak mohla dozvědět podrobnosti o jejich odchodu. Začala se angažovat v Klubu českých turistů a doprovázet zájezdy vypravované do Německa. A také konečně navštívila Paříž.