Adolf Vondrášek

„Já si pamatuju, že i komunisti používali takovej jakejsi, dneska bych to nazval jako trik, kterým si mysleli, že to všechno jaksi postaví do jiného světla. V té době, v roce 49, najednou k nám začaly v létě nebo na podzim jezdit brigády z kanceláří. Brigády lidí, který se hlásili, že pomůžou, pomůžou na poli, pomůžou při sbírání brambor a všechno. Jako nikdo je nezval, no ale tak tatínek a ostatní sedláci jako mysleli, že je to dobrej úmysl vlády třeba nebo něco pomoct těm lidem, tak jsme se proti tomu nevzpouzeli. Oni nám pomohli, maminka navařila, zase odjeli nějakým takovým nákladním vozem, protože autobusy ještě v té době nebyly populární, tak prostě odjeli. Zase za čas, když bylo třeba, tak přijeli. Další takovej bod, kterej byl podivnej, že najednou přijela traktorová stanice, přivezla novou škodovku, že pomůže tatínkovi se sklizní. No tak zase, nikdo v tom neviděl nic špatnýho, tatínek proti tomu taky nebyl, my jako děti vůbec ne, mohly jsme se svézt na traktoru, dokonce nám ten řidič dovolil, abychom si zajezdily. Bylo to všechno takový přirozený, nenásilný. Nikdo z nás nepochopil, co oni tímto sledujou. To jsme pochopili až mnohem později, když tyto sedláky udolali k smrti, vyhnali, vystěhovali, tak pak dali účet. Účet, nevím, kolik ostatní, ten náš účet znám – 70 000. Za ty služby, který nám provedli.“

„Já musím říct, že do poslední chvíle už potom, než se toto stalo, tak že se víceméně jakoby vzkřísil, že se choval celkem normálně. Do toho momentu, než oni přijeli počtvrtý, než tohleto nastalo, jak to líčím v tý knížce, než on když viděl, co se na tom dvoře děje, a ty výkřiky a pláč tý jeho ženy. Tak teprve se to v něm zlomilo, věděl, že je naprostej konec. Že tady už se nedá pokračovat, že ho stoprocentně odvezou zase, že je konec se statkem, vystěhování, likvidace rodiny. A že ten Tesařík skutečně to dílo dokoná. On ho znal velice dobře. Já jsem ho znal jako kluk, že jo. Ale on ho znal velice dobře, ty jeho manýry. On taky třeba k nám přišel v době, v roce 51 k nám přišel o pouti, o chraštické pouti. Tam je svátek Nanebevzetí Panny Marie, vždycky od 15. srpna tu neděli, kdy byla rodina u stolu. Byli tam hosté, příbuzní, on tam vkročil s jedním tím pochopem, ten Tesařík, a řekl mu: ‚Tak soudruhu Vondrášek, mlátit se nebude?‘ A on zkoprněl, úplně zrudnul, říkala maminka. A maminka tedy to zachránila, že vzala talíř a nabídla jim: ‚Vemte si koláčky a pojďte si přisednout.‘ Oni prostě dali ruce pryč a odešli bez jedinýho slova. Takhle vlastně narušili, jeho lomili psychicky, já nevím, kdo jak z nás by na to byl schopen jak reagovat, když vidí tohleto, co ty lidi dělali.“