Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
17. listopadu nebyl čas na strach, šlo jen o to přežít
narozen 16. srpna roku 1966
absolvent Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU
divadelní herec, filmový herec a dabér
působil v Dejvickém divadle a následně v Divadle v Dlouhé
osobě se znal s biskupem Václavem Malým, signatářem Charty 77
přímý účastník demonstrace 17. listopadu a svědek brutálního zásahu StB
během Sametové revoluce byl součástí okupační stávky studentů DAMU
Jan Vondráček se narodil 16. srpna 1966 v Praze 8 v Libni. Jeho rodiče měli, jak sám říká, harmonický vztah. Otec byl však o dvacet osm let starší nežli matka, a když bylo Janovi devět let, zemřel. Janův otec byl vyučený pánský krejčí a herec ochotnického divadla. Vždy chodil krásně oblečený a život bral jako slavnost. Na čas strávený s ním vzpomíná Jan s láskou. Měl díky němu a díky jeho profesi doslova kouzelné dětství. Krejčovskou dílnu u nich doma pravidelně navštěvovaly zajímavé osobnosti. Když si přišel pro nový koncertní oblek houslista, zahrál Vondráčkovým v kuchyni pár skladeb, a když si přišel pro frak kouzelník, předvedl celé rodině pár kouzelnických triků. Vždy tedy měli doma o zábavu postaráno.
Jan byl výborným studentem, ale pouze do osmé třídy na základní škole, poté to s jeho prospěchem šlo prudce dolů. Původně chtěl jít po základní škole na pražskou konzervatoř, ale nakonec se rozhodl pro gymnázium, což doteď vnímá jako správný krok. „U toho herectví je vždycky lepší, když to začne člověk dělat až ve chvíli, kdy ví, že to chce dělat… Když jsem šel na DAMU, už jsem věděl, proč chci dělat divadlo.“ Studium na gymnáziu ho však nenaplňovalo, měl v té době kapelu, prožíval punkové období, scházel mu otec a trápil se kvůli „bolševikovi“. Už v prvním pololetí prvního ročníku měl sedm čtyřek. Léto bez tří až čtyř reparátů Jan nezažil. Letní radovánky mu to však nikdy nepřekazilo, jak sám říká, na fyziku nebo matematiku se naučil pár dní předem. Problém ale nastal u němčiny, jazyk se takto narychlo naučit nedal, a tak Jan ve třetím ročníku propadl.
Po gymnáziu hrozila Janovi základní vojenská služba, které se však chtěl vyhnout. Přišla mu zajímavá nabídka od kamaráda, který zpíval v Armádním uměleckém souboru (AUS). Jan měl štěstí v neštěstí. Když probíhal do souboru konkurz, bojoval právě s angínou, kvůli které zpíval o oktávu níže. Jelikož však v souboru chyběly hluboké hlasy, vzali ho okamžitě. „Člověk se tím vyhnul vojně, zpívaly se bláboly a nemuselo se jezdit s tankama. Pro muzikanty to byla velká záchrana, protože sice hráli blbý věci, ale alespoň se udržovali v kondici, protože mohli cvičit.“ Po vojně pracoval rok jako kustod na pražské konzervatoři, kde se staral o hudební nástroje, množil noty a harfenistkám nosil harfy. Během toho začal navštěvovat divadelní spolek, a hrál tedy již na profesionálnější úrovni. Poté nastoupil na divadelní akademii.
S nástupem na DAMU se v Janovi znovu probudil vzorný student. Studium ho konečně bavilo a ve škole byl prakticky od rána do večera. Původně nastoupil na loutkářskou fakultu. Loutkové divadlo bylo alternativnější, používalo se v něm více hudby a výtvarna, a to ho táhlo. Tři měsíce po nástupu na DAMU přišla sametová revoluce a s ní i proměna Janovy katedry v Katedru alternativního a loutkového divadla. Vedoucím této katedry se stal Josef Krofta, umělecký šéf proslulého Divadla Drak v Hradci Králové. Ten dal studentům prakticky volnou ruku, mohli si zkoušet nejrůznější žánry anebo si sami vybírat režiséry ke spolupráci. „Motivace je důležitá, potom pro to člověk udělá všechno.“ Celý Janův ročník zůstal dlouho pohromadě, jelikož se studentům dostalo příležitosti otevřít zcela nový prostor – Dejvické divadlo.
Jelikož Jan studoval a vyučování mu končilo vždy kolem čtvrté hodiny, nezúčastnil se ani jedné protirežimní demonstrace osmdesátých let. „Čímž jsem si v lednu ušetřil sprchu z vodního děla,“ vzpomíná Jan na Palachův týden. Byť se demonstrací účastnit chtěl, nikdy nezvládl přijít včas a Václavské náměstí již bylo uzavřené. Situaci s vtipem před kamarády komentoval slovy: „Až já jednou budu v tom kotli, tak to tady bouchne,“ a také že ano. Jan věří, že každá totalita má svoji životnost, a 17. listopadu byla situace v Československu již velmi napjatá, komunismus začal upadat. „Všem bylo jasné, že se něco semele, ale nikdo nevěděl, jakým způsobem. Všichni byli na bolševika naštvaní, v Evropě se to začalo hýbat, a tady nic.“ Bylo již zvykem, že před významnými výročími Státní bezpečnost sebrala chartisty a zavřela je na 48 hodin. Den připomenutí Opletalovy památky nebyl výjimkou. Transparenty s nápisy „Propusťte Havla“ a zakázané písně Karla Kryla byly součástí 17. listopadu. Ačkoliv se měla akce konat pouze na pražském Albertově, lidé se spontánně rozhodli, že půjdou na Václavské náměstí a vyjádří odpor totalitnímu režimu. Zastaveni byli na Národní třídě. Masakr, který tam proběhl, se pro Jana stal velmi silným zážitkem a vůně z toho dne cítí dodnes.
Malá ulička s kordonem policistů byla jediným možným místem úniku. Ten, kdo chtěl uličkou projít, schytal pár ran obuškem, na konci odevzdal občanský průkaz, nastoupil do antonu a byl odvezen několik desítek kilometrů za Prahu. Zpět už jely jen prázdné antony. Pár minut před zásahem Státní bezpečnosti už však ani tato možnost úniku neexistovala. Během demonstrace si StB nahrávala její účastníky na videokamery. Jan vzpomíná na to, jak je StB začala sklápět a schovávat do aut, aby nebylo žádné svědectví o masakru, který následoval. Deset minut před zásahem celá Národní ztichla, poté někdo zavelel a začal masakr. StB začala lidi stlačovat radlicemi a mlátit. Ze stavebních buněk slaňovaly speciální jednotky, které se nikdy neměly nasadit na civilisty, tzv. červené barety (příslušníci Odboru zvláštního určení správy vojsk ministerstva vnitra). „Z děcek si tihle lidi dělali trenažéry, otočkou kopali kanadama do hlavy a tak dále… masakr.“
Jelikož byl na demonstraci Jan i s kamarádkou, tak rozhodl: „Není čas na hrdinství, máme tady holku.“ Běželi Melantrichovou ulicí do té doby, než jim někdo otevřel domovní dveře. Půlka obyvatel bytového domu, kam Jan s kamarády vběhl, otevírala své dveře a pouštěla si do bytů cizí lidi, aby je uchránila. Druhá půlka na ně řvala: „Jste zatracenci a zaprodanci!“ Jan a jeho kamarádi se dostali na půdu, kde se spolu s dalšími zavřeli. Byl slyšet jen řev a štěkot psů z ulice. Najednou se však začaly ozývat kroky po střeše. Červené barety objevily lešení u domu, chodily po střeše a dívaly se, kde se kdo skrývá. „Otevřelo se střešní okénko. Voják tam strčil hlavu a poslouchal, jestli tam někdo je. Sto padesát lidí ani nehleslo. Špendlík by bylo slyšet upadnout.“ Naštěstí okénko zase zavřel a odešel. Na půdě však účastníci demonstrace zůstali zavření až do půlnoci, nikdo se neodvážil vyjít na ulici. Pohled, který následoval po opuštění úkrytu, byl děsivý. Spousta krve, poházené boty, oblečení, roztrhané transparenty, a dokonce i spodní prádlo. „Bože můj, to snad není možný, to už přehnali,“ pomyslel si v tu chvíli Jan. Později však byla tato situace objasněná. Sedmnáctý listopad byl totiž pátek a mimopražští studenti jezdili domů a vezli špinavé prádlo vyprat k rodičům. Tašky plné prádla pak zůstaly ležet na ulici, zatímco se jejich majitelé snažili najít úkryt před ranami obušků. Když bylo po všem a na Hlase Ameriky hlásili nyní všem známou falešnou zprávu o úmrtí jednoho ze studentů, Jan vzpomíná: „Nám to nikomu nepřišlo divný, věřili jsme tomu.“ Bylo to právě 17. listopadu, kdy Jan uvěřil, že se něco zlomí, že komunismus padne. „Tenhle průšvih už nemohli okecat. Šlo jen o to, aby to pochopili i další, ti, co tam nebyli.“
V neděli 19. listopadu vyhlásili studenti DAMU včetně Jana okupační stávku a byli odhodlaní protestovat tak dlouho, dokud se něco nezmění, dokud se nevyšetří brutální zásah na studenty ze 17. listopadu. „Bylo to, jak když jdu do války, žena plakala.“ V divadelním sále DAMU spalo zhruba sto lidí. První den však nikdo neusnul, všichni byli vystresovaní. Na Hlasu Ameriky zaznívala varování, že se na studenty do škol chystají červené barety. Ačkoliv byla i v totalitě akademická půda nedotknutelná, měli strach, že to Státní bezpečnost poruší, a tak se střídali v hlídkách před školou.
Nakonec byl Jan se spolužáky ve škole až do půlky ledna. Kromě toho, že vylepovali nejrůznější protestní letáky po Praze, vyjížděli i mimo ni informovat o tom, co se v hlavním městě 17. listopadu událo. Jan si vybavuje svůj projev na náměstí v Havlíčkově Brodě. Z radnice ho natáčeli a fotili a Jan k davu prohlásil: „Tamhle se podívejte, tam je Státní bezpečnost, tak se aspoň upravte, když nás tady fotěj.“ Muži se sbalili a utekli, dav byl totiž naštvaný a báli se, že je lidé začnou lynčovat. Po tomto vystoupení za ním přišel starý komunista a pravil mu: „Soudruhu, vy si myslíte, že jste vyhráli, ale uvědom si, že Praha je srdce Evropy a my máme prostředky na to, abychom tomu srdci způsobili infarkt, a vy pak budete šťastní, když vás z toho budeme léčit.“
Jan dodnes lituje toho, že se komunistická strana zcela nezakázala. „Na Letné se křičelo: ‚Nejsme jako oni.‘ Akorát jsme zapomněli, že oni budou pořád jako oni, budou si chtít urvat nějaké místo na slunci,“ dodává Jan Vondráček na závěr.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Lucie Dandová)