Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Evžen Vondráček (* 1921  †︎ 2016)

• narozen 1921 v obci Sofijevka na Volyni

• na jaře 1944 vstoupil do československé armády – k 5. praporu, 4. kulometné rotě 3. brigády; v Rumunsku absolvoval výcvik v hodnosti svobodníka

• účastnil se dukelské operace a osvobozování Československa

• v květnu 1945 došel s československou armádou až do Prahy

• po válce se ještě účastnil zásahu při nepokojích s Poláky na Těšínsku

• zemřel 13. března 2016

Evžen Vondráček se narodil roku 1921 v obci Sofijevka na Volyni, ve východním Polsku. V letech 1870–1875 se do tehdejšího carského Ruska vystěhovali jeho předkové. Dostali tam půdu, většinou lesy, které museli nejdříve vymýtit. Poblíž tenkrát vedla rakousko-uherská hranice.

Před válkou (za Polska) na Volyni

Před jeho vstupem do armády, za Polska, byl prý na Volyni klid. Děda odebíral noviny, Pražský ilustrovaný zpravodaj a Venkov. „Když jsme přijeli 9. května 1945 do Prahy a jeli jsme z Vinohrad ke Karlovu mostu a potom jsme zabočili do tej Valentinskej, to je před Staroměstským náměstím, tam potom vostali stát. Tak já to všecko viděl. A oni říkali, jak ty to znáš? Já jsem říkal, protože tohleto bylo v tom Pražským ilustrovaným zpravodaji, tohleto tam bylo všecko, muzeum, ten Svatej Václav, Národní divadlo. Shoda okolností, že my jsme tadyma jeli. Karlův most... Já jsem říkal, koukejte, tohle je to a tohle to… Já jsem říkal, dyť to bylo v novinách. Tak to bylo jako za vděk dědovi, kterej si ty noviny odtud z Čech vypisoval. Já mu pro ně každej tejden chodil na poštu, to bylo asi pět kilometrů, do tý Verby. Tak tam jsem vždycky šel, no a to víte, když jsem přišel zpátky, tak…“ A pokračuje ve vyprávění: „My jsme tam měli jenom čtyřtřídní českou školu. První, druhá, třetí, čtvrtá třída. No a já jsem chodil první, druhá, třetí. A do čtvrtej už mě táta dal na tu měšťanku. Tam bylo sedm tříd. Takže já jsem chodil na češtinu jen tři roky a čtvrtým rokem už jsem se učil jenom polsky a ukrajinsky. Protože v té škole bylo 85 procent, možná i 90 procent Ukrajinců. No a těhletěch českejch dětí, v každý třídě jich bylo pár. Ve třídě bylo 45 dětí a z těch nás bylo Čechů asi šest nebo sedm, asi dva Židi tam byli a asi dva Poláci tam byli v tej třídě. V jinejch třídách to bylo zase jinak. Ale Ukrajinců tam bylo vždycky nejvíc, protože to bylo fakticky ukrajinský, ředitel byl Ukrajinec. Naše třídní, to byla ředitele žena, byla to taky Ukrajinka. Takže já jsem se načal ve čtvrtý třídě od půli roku učit ukrajinskej jazyk.“

Mezi učitelkami byly i Polky. Pan Vondráček byl prý výborný žák.

Vypuknutí války, odvedení/neodvedení ruskou armádou, vstup do československé armády v roce 1944 a výcvik

Krátce po napadení Polska, 17. 9. 1939, už na Volyni, byli bolševici a 24. 12. narukoval pan Vondráček k 306. leteckému pluku do Kujbyševa. Nakonec byl odveden až v únoru 1940. Dvaadvacátého června 1941 nastoupil na vojenské velitelství ve Verbě. Právě toho dne byl ale napaden Sovětský svaz, a když pan Vondráček přišel, velitelství již bylo opuštěno, posádka se přesunula na východ. V srpnu Němci odváděli do Německa na práci, ale jemu se podařilo zůstat pracovat na dráze ve Verbě až do 14. 3. 1944. Potom přišla fronta – Sověti, československá armáda. Ta přišla do Rovna, kde probíhal nábor Čechů na Volyni. Asi 12 tisíc jich do ní vstoupilo. Jeli ke Kyjevu, potom do Kamence Podolského a do Sadagury, do Rumunska. Evžen Vondráček byl přidělen k 5. praporu, 4. kulometné rotě 3. brigády, k těžkým kulometům – maximům. V tamních kasárnách prodělal tříměsíční výcvik.

O atmosféře v jednotce říká: „Mezi náma tam teď byli úplný nováčkové, ale byli mezi náma i Slováci z té slovenské divize, který utekli v Rusku, když je poslali bojovat. Ten Slovenskej štát, když je poslal bojovat. A byli tam Zakarpatský Ukrajinci, který byli odvedený do maďarský armády. Ty utekli z maďarskej, Slováci utekli z tej slovenskej a tam se to načalo třídit . Takže tam byl Slovák, byl tam Zakarpatskej Ukrajinec a byl tam volyňskej Čech.“

A jak Čechy vnímali zahraniční vojáci?

„No, oni byli skromní, byli nakonec skromní, protože asi jim to bylo divný, že my jdeme dobrovolně, jako dobrovolníci že jsme, bez ňákejch nároků. A oni byli pomalu jako zajatci, tak se podřídili, docela dobře se podřizovali tomu výcviku a všem rozkazům.“

Při výcviku dosáhl hodnosti svobodníka. Na frontě, za Duklou, potom „dostal desátníka“.

Po dvou měsících odešli do černovických lesů, protože kasárna Němci bombardovali. Potom táhli do Haliče, na Přemyšl, Lvov, na Karpaty a polské město Krosno, kde začínal nástup na dukelskou operaci.

Dukelská operace

„Devátého září ráno jsme už šli do útoku. Po té dělostřelecké palbě tenkrát, která tam byla připravovaná, bylo vidět, dost dobře, protože tam jsme tenkrát ušli něco přes 20 km a nebyl na nás ani jeden výstřel. Tohleto tam bylo celkem dost dobře připravený.“

„První akce, to byla u tej Machnovky. Tam asi byl takovej mišung. My jsme měli jít v druhém sledu a dostali jsme se do prvního sledu. V prvním sledu měla jít první brigáda a za ní jsme měli jít my. A my jsme se dostali před první brigádu. Jak to tam bylo nasměrovaný v tu noc, to si nedoved’ nikdo představit. Protože najednou jsme se tam srazili, že jsem, když jsme byli z jedný vesnice třeba, tak on sloužil u první brigády, já jsem sloužil u třetí, tam jsme se teprve viděli… To byly zmatky. My jsme přišli 100 nebo 200 metrů před německý zákopy. A ty tam měli celej ten terén zastřílenej, stříleli z těch čtyřhlavňovejch minometů, a to bylo boží dopuštění, tohleto. Kdo se jenom zvednul nebo nezachoval trošičku, tak hned byl pryč. Tam nešlo vykopat hlubokej, tam bylo kamení, a vykopal jsem si jenom zákop pro ležícího střelce. Takže když začali obstřelovat, já jsem byl na pravej straně a mezi mnou a Rusama, tam byli Rusové, tak tam bylo asi 200 metrů, takovej prostor, ten byl prázdnej. Tam byla taková planina, takže já jsem viděl taky toho ruskýho, s tím těžkým kulometem tam byl ten Rusák a já jsem byl jako první. No a oni, když nás ráno zjistili, tak tou minometnou palbou šli a načali to tady z toho kraje, protože museli mě dobře vidět, ten kulomet, není to kór maličký takový, ten kryt na tom, takže to je takový dobře docela vidět. A oni to načali obstřelovat a půl roty bylo za chvilku pryč. Takže tohleto bylo strašný. Kdo se zved’ a chtěl třeba hned utíkat, to bylo to nejhorší. To chtělo zachovat klid a ležet. Já jsem vostal ležet. Říkal jsem si, přede mnou mi nic nehrozilo, protože útok tam nebyl, aby oni jako útočili, ale oni nás obstřelovali těma čtyřhlavňovejma nebo šestihlavňovejma minometama, já nevím, já jsem to nikdy neviděl. Když jsem ležel v tom zákopě, tak mi padla třicet centimetrů před hlavou a metr po stranách a jedna vzadu. A já v tom čtverci jsem ležel a mně se nic nestalo… Ten první den byl asi nejhorší.“

„Abychom to brali nějak poraženecky, tak jsme to nebrali. Zase jsme se přeskupili a šlo se dál. Jako když se nic neděje. Nejhorší bylo to, že tam nebylo možné pomoct těm raněnejm. Byli tam padlí, přes ty jsem třeba překračoval, když jsme potom museli takhle ustoupit. Ale ty raněný, co byli… Tam byli raněný, ale těm nemoh’ nikdo pomoct. Aby tam přišel někdo nebo někdo aby se postavil a řek’ by, že tam bude chodit. Tam naprosto se nešlo postavit. Takže tam jedině tak se odplížit a potom jste moh’ jít dál.“

Po nasazení na frontě byl stále v první linii. Například u Vavrišova u Mikuláše, dvacetistupňové mrazy, hodně sněhu, střídali se tři čtyři dni v první linii, pak ve druhé, a dokola. Žádné vycházky neexistovaly. Až v Praze 9. května 1945.

Dvacátého září 1944 dobyli Duklu. Den poté utrpěl Evžen Vondráček průstřel holeně pravé nohy. Odvezli ho k polskému městu Krosnu. Tam byli lékaři, stany, kde ho operovali. Potom ho chtěli odvézt do týlu, ale on nechtěl, protože zjistil, že by se zřejmě dostal hluboko do Ruska. Za šest týdnů se vrátil k jednotce. „V té době tam byla u nás změna a velitelem se tam stal major Strohanov a kapitán Andronov, dva Rusové. Velmi, velmi slušný lidi. Na ty bych nenechal nikdy dopustit. Ať si říká, kdo chce co chce proti Rusům, ale tohleto byli velmi slušný lidi oba dva. Ten byl inženýr, chemik, a ten druhej byl někde z Krymu, ten Andronov.“ Byli to zkušení důstojníci, rozvážně vždy vážili situaci a jejich zásadním kritériem bylo eliminovat ztráty. Přijeli s nimi až do Prahy a odtud odjížděli rovnou proti Japoncům. „To už mi jich bylo líto v té době.“

„Před tou dukelskou operací, to byla příprava dělostřelecká velká. Ty kaťuši a ty stopadesátky děla a stodvacítky minomety, všecko možný prostě, to to hučelo. Jakou dobu ta dělostřelecká palba trvala, já ani nevím. Když končila dělostřelecká palba a my jsme vyšli, šli jsme asi přes dvacet kilometrů a nikde nebylo živáčka, nikde po nás nebylo vystřeleno. To už byly Kobyliany, tam potom od tej Wrocanky a tam před těma Kobylanama to ňák vostalo stát tenkrát. Tam se to zase ňák zastavilo a ta jezdecká ruská divize to tam ňák prorážela a ňák se jim to nepodařilo. Tak potom tam přijeli Rusové s kaťušama. To jsem prvně zažil, já byl v zákopě a deset metrů za mnou přijeli. Ráno za svítání, ještě byla mlha, přijeli s těma kaťušama, postavili se a řekli nám ,lažitěs‘, lehněte si všichni do zákopů. My jsme si museli lehnout a oni přes nás to hvízdali. Ale to taky, to potom vostala z toho lesa, co tam byl, ten les, co tam byli Němci v tom opevněný, tak to vostalo jenom strniště. To byly smrky v průměru třicet čtyřicet, a to byly jenom takový pahejle z toho všeho. Tak ty to srovnali úplně. No a pak jeden den tam přilítli americký letadla, někde z Itálie nebo já nevím vodkud. Ráno přišli bombardovat. A tak sem viděl... A mezi ně se potom dostal nějakej ten Messerschmit německej. Ten tam mezi nima lítal. No a oni takhle střemhlav, vždycky lítli tři a takhle… My jsme stříleli rakety, raketnicema jsme stříleli, kde jsou ty německý zákopy, no a oni lítli a oni to bombardovali. A když on tam mezi nima ňákej tenhleten letec americkej, ten stíhač, tak ho potom sestřelil, tak bylo vidět, jak hoří, jak to lítne dolů. To bylo prvně a naposledy, co jsem viděl bombardování před náma toho německýho úseku, kde bombardovali Američani. Tam vodvedli dobrou práci, takže jsme se zase pohnuli a šlo se dál.“

„Z hodiny na hodinu se to všecko měnilo. Dokud bylo hezky, dobrý. Ale když začaly deště, v zákopech bylo plno vody. Krajina – samý vrchy, pořád nahoru, dolů.“ Předpokládal se rychlejší postup. Dvě slovenské divize se ale nechaly odzbrojit, Němci si to obsadili a potom šlo všechno hůř.

Osvobozování Československa

„Po osvobození Prešova jsme vypadli a zůstali stát mezi Levočou a Popradem v nějaké vesničce. Já už dneska nevím, jak se ta vesnička jmenovala. Byli jsme tam jenom čtyři chlapi, byl to takovej maličkej domek a tam nás ubytovali. Tak jsme tam spali v tej kuchyňce na seně. Oni měli ještě jednu malinkou místnost, měli dvě děti. Ten majitel byl Rusín. Asi na druhej den, když jsme tam vostali stát, tak koukáme, do baráku jdou tři Rusové. Jeden plukovník a tamty, nevím, v jakejch hodnostech byli, jestli to byli majoři nebo co. Přišli tam a oni měli nějakej seznam těhletěch Rusínů, co tam už jako bydleli na tom východním Slovensku. A přišli toho Rusína přemlouvat, aby se odstěhoval do Ruska. My jsme se do toho nemíchali. My jsme seděli a poslouchali, co se děje. No a oni mu říkaj, že mu tam daj zem a že tam může hospodařit, že to bude lepší tady než v těch Karpatech, tak ho tam jako přemlouvali. No a on povídá, jestli mu daj čtyřicet hektarů. To si pamatuju jako dneska, jako kdyby tady přede mnou seděl. A on povídá ,dadim dadim, bolše‘, říká, dáme ti kolik chceš hektarů. Tak se tam chvilku tak bavili, no a že přijdou za den nebo za dva. Já nevím, protože my jsme na druhej den vypadli. No a když odešli, tak ten Rusín povídá, co na to říkáme, když jsme tam byli. Já jsem povídal, prosím tě, tam ti nic nedaj. Tam jsou kolchozy všude. Tak půjdeš do kolchozu, budeš dělat prostě jako to… No ale slyšeli jste, co říkal. Já jsem povídal, no dobře, to je tvoje věc. Co ty si uděláš, to budeš mít. Ale já bych tam nejel. Já jsem se tam víc nevrátil a víc jsem o tom nikdy neslyšel. Tak nejednou si vzpomínám, když tady načaly ty družstva už i na tom Slovensku v těch padesátejch, tak jsem si říkal, copak asi ten Rusín… To už byla propaganda Rusů prostě. A oni už stahovali odtud lidi, protože tam už stahovali ty lidi z Bulharska, ty Rusové a Rusíni, co byli, tak to tahali na Ukrajinu a tam, no a tady šli po těhletěch na to východním Slovensku. Tam těch Rusínů bylo taky dost. No tak už tam přišli a přemlouvali ho. Takže už museli mít nějakej seznam, hned rychle prostě, kdo jsou. A chodili po těch rusínskejch občanech a ty koukali naverbovat, táhnout je tam zpátky do Ruska, že tam byly velký ztráty lidský a tak. Tak táhnout je tam do toho. Tak jsem nejednou vzpomínal, jestli tam ten Rusín jel, a jak asi dopad’. Protože jak se jednou dostal za hranice, už se zpátky nedostal. Ještě za války je tam verbovali. Bylo to ještě tak půl roku, než končila válka, tak začátek února.“

Osvobozovali Poprad a Tatranskou Lomnici. Třiadvacátého ledna šli přes Starý Smokovec směrem na Liptovský Mikuláš. Evžen Vondráček vzpomíná na nepříliš přátelské chování místních obyvatel, na krutou zimu, 25 stupňů mrazu, na nocování ve Starém Smokovci ve sklepě na brambory a na to, že když mu po válce nabízeli dovolenou v Tatrách, nechtěl o tom ani slyšet.

U Ladomírové, kde fronta stála asi tři týdny, zažil vykouření Němců ze zákopů dýmovnicemi a obstřelování fosforovými minami. U Mikuláše se postavila děla na přímou palbu proti tankům. „Jak vyjely zpoza vrchu, tak to dostávaly.“ Byl tam také velmi zaminovaný prostor. „Napadal sníh, zamrzlo to a napadal další sníh, tři vrstvy min na sobě. Když zasvítilo sluníčko, prostřelovali v tom minomety cestu. Všude byly miny, na studnách, na senících…“ Poté, co padl Mikuláš, zastavila se fronta u Strečna, potom v Ružomberoku. Slováci je většinou ani nechtěli pustit pod střechu. Třicátého dubna padla Žilina. Němci odjeli na Makov, kde za sebou vyhodili do vzduchu most, a Češi tam zůstali stát asi dva dny. Potom táhli dolů po Váhu k Půchovu a pak ke Zlínu, na Moravu. Tam už to mělo spád, Němci už utíkali. Evženu Vondráčkovi se dostalo takového štěstí, že osvobozoval Plumlov, kde se narodil jeho děda. Z Drahan už Němci ustupovali na poslední chvíli. Potom by se Češi srazili s Rumuny a Rusy, vrátili se tedy na Plumlov, potom na Boskovice, Svitavy, Poličku, Hlinsko a nakonec severní stranou na Havlíčkův Brod a Říčany. Každý den už tehdy urazili 30–50 km.

„A přijeli jsme až do Říčan, kde jsme vostali stát. Byl tam ňákej statek, tam stál ňákej ruskej generál, a jak jsme přijížděli, my Češi a Rusové, tak Rusové ukazoval doprava, takový velikánský pole, tam stály ty ruský prapory, ty divize nebo kolik tam toho stálo, a Češi takhle na levou stranu. No a tam jsme stáli tenkrát asi tři nebo čtyři dni. A ještě tu noc, myslím ze 4. na 5., jak volala Praha vo pomoc, myslím, že ten rozhlas, nebo to bylo asi 5. května, když volali vo tu pomoc, tak přišla na nás ta selka a říkala: ,Vy tady ležíte a Praha volá vo pomoc.‘ A co jsme jí mohli říct? My jsme jí nemohli nic říct, my jsme museli čekat, až nám daj povolení. No a nám dali povolení až 9. května asi v deset hodin dopoledne. Nasedat, no a z Říčan do Prahy, to už je kousek, to už je fakticky za Prahou. Tak jsme přijeli, no a to už byla cesta přes Vinohrady, Václavským náměstím, po Národní třídě, ke Karlovu mostu a na Staroměstský náměstí. Tam do té Valentinské ulice. Nikoho jsme neviděli, nikoho před náma, žádnej československej voják toho devátýho ještě nebyl v tej čtvrti, kde my jsme přijeli. Nevím, ty druhý, kde se dostali do tej Prahy. Byli v jinejch místech, ale my se dostali tady do tej, takže jsme v tej čtvrti byli jako první, tak nás tam celkem vítali hezky, ty občani.“

Krásné uvítání prý zažili i na Moravě, například v Drahanech a Boskovicích. V Hlinsku zažili epizodu s hromadou marek, které Němci zanechali v pancéřovém voze. Nikdo se jich nedotkl maje je již za bezcenné. Později, v Žatci, se dozvěděl, že dočasně se jimi platit ještě dalo, že tedy mohl být boháčem. V této fázi již panovala atmosféra pohody, Němci už prchali. Jen například v Hovězí u Vsetína na žádost obyvatel „čistili terén“, ale nikoho nakonec nenašli.

Po válce

Na začátku srpna 1945 je v Libni naložili na vagony a jeli do Frýdku-Místku, protože byly na Těšínsku konflikty s Poláky. Když se situace uklidnila, přišel před Vánoci zase do Prahy.

Službu ukončil pan Vondráček jako četař, později dosáhl hodnosti majora.

Po válce ho zavolali do Přerova. Chtěli, aby šel do Moskvy na vojenskou školu. Odmítl. Toužil po civilu. Už nechtěl poroučení. Chtěl si dělat, co sám chce. Kamarádi, kteří na vojně zůstali, prý litovali. Do armády se prý tenkrát dostali nekvalitní lidé a její úroveň byla špatná. V roce 1950 to zažil na vlastní kůži, když se dostal na cvičení v Kostelní Bříze u Sokolova.

O penězích a vlastenectví

Ve svém vyprávění Evžen Vondráček vzpomíná i otázku finančního odměňování v armádě a vlastenectví.

„Jenomže co se týče peněz, my jsme se zříkávali peněz. To jsme se zřekli peněz, už když jsme byli v Černovicích, v Sadaguře. Tady, když jsme nastupovali, tak tenkrát nám dávali jako ňákej plat. Kolik to bylo a co bylo, nevím. Ale tam jsme každej podepsali, že to dáváme na tanky nebo na letadla, já nevím na co. Ty peníze jsme nikdy neviděli. Prostě jsme podepsali, a aby za to koupili tanky nebo za to koupili letadla nebo něco, ňákou bojovou techniku. Takže když tohleto vezmu a posoudím, to, co bylo támhle v zálivu, jak šli tady ty naši dobrovolníci teďkon tam do toho Kuvajtu, že, já nevím, měli 50 tisíc měsíčně, když to vemete, a my jsme neměli ani padesát halířů v kapse. Takže to je velkej rozdíl, že tady se přihlásili a šli tam bojovat a chtěli tam z nich dělat hrdiny, prostě. Ale já myslím, že větší hrdinství je tadyhle přihlásit se dobrovolně a nic za to nevzít. A jaksi psát to svojí krví a dávat za to životy. Tak tohleto, to je velkej rozdíl. To si snad ani ty lidi naši, ani ti představitelé nahoře, si to snad ani nepředstavujou. Oni ani nevědí, co tohlecto je. Jak to člověk prožíval. Mě když propustili v šestačtyřicátým, 22. února, tak mi dali 2300 korun, dali mi dvoje potravinový lístky a šel jsem do civilu. Vojenský hadry, co jsem měl na sobě, a deku a to byl můj majetek všechen. Nic jinýho jsem neměl. Vostatní, to co dneska máme, tak to bylo těžce vypracovaný. Koruna ke koruně, koruna ke koruně… Já nekouřil, já nechodil do hospody, já nechodil nikam. Všecko se utahovalo, abysme si něco pořídili. Protože jsem si říkal, jsme tady vodtud a tady chceme bejt. Tohlecto je prostě náš stát a nikdo nám tady nebude říkat… A nechtěl jsem bydlet v žádným nájmu nikde. My jsme chtěli mít prostě svoje. A dokázali jsme to. Tak tohlecto, to bylo asi největší prostě, že člověk nechtěl bejt na nikom závislej. Tak asi takhle to bylo.“