Evžen Vondráček

„První akce, to byla u tej Machnovky. Tam asi byl takovej mišung. My jsme měli jít v druhém sledu a dostali jsme se do prvního sledu. V prvním sledu měla jít první brigáda a za ní jsme měli jít my. A my jsme se dostali před první brigádu. Jak to tam bylo nasměrovaný v tu noc, to si nedoved’ nikdo představit. Protože najednou jsme se tam srazili, že jsme… Když jsme byli z jedný vesnice třeba, tak on sloužil u první brigády, já jsem sloužil u třetí, tam jsme se teprve viděli… To byly zmatky. Tam byl zmatek v tomhletom. Tohleto nebylo v pořádku prostě. Protože my jsme přišli na 100 nebo 200 metrů před německý zákopy. A ty tam měli celej ten terén zastřílenej. Takže stříleli z těch čtyřhlavňovejch minometů. A to bylo boží dopuštění tadyhleto. Kdo se jenom zvednul nebo nezachoval trošičku, tak hned byl pryč. Tam chtělo mít vykopaný… Já si pamatuju, že my jsme nad ránem přišli, a jak začalo svítat, tak hned jsem si… Tam nešlo vykopat hlubokej… Tam bylo kamení a vykopal jsem si jenom… Pro ležícího střelce jsem si vykopal zákop. Takže když načali obstřelovat, já jsem byl na pravej straně a mezi mnou a Rusama, tam byli Rusové, tak tam bylo tak asi 200 metrů. Byl takovej prostor, ten byl prázdnej. Tam byla taková planina, takže na to já jsem viděl, na tu ruskou... Viděl jsem toho ruskýho taky, s tím těžkým kulometem, jak tam byl ten Rusák, a já jsem byl jako první. No a oni, když nás ráno zjistili, tak tou minometnou palbou šli a načali to tady z toho kraje, protože museli mě dobře vidět. Ten kulomet, není to kór maličký takový. Ten kryt na tom, takže to je dobře docela vidět. A oni to načali obstřelovat a půl roty bylo za chvilku pryč. Takže tohleto bylo strašný. Kdo ňák se zved’ a chtěl třeba utíkat, tohleto bylo nejhorší. To chtělo zachovat klid a ležet. Já jsem vostal ležet. Říkal jsem si, přede mnou mi nic nehrozilo, protože útok tam nebyl, aby oni jako útočili. Ale oni nás obstřelovali těma čtyřhlavňovejma nebo šestihlavňovejma minometama. Já nevím, já jsem to nikdy neviděl. Protože když jsem ležel v tom zákopě, tak mi padla třicet centimetrů před hlavou a metr po stranách a jedna vzadu. A já v tom čtverci jsem ležel a mně se nic nestalo.“

„Po osvobození Prešova jsme vypadli a vostali jsme stát, mezi Levočou a Popradem jsme vostali stát. V nějakej vesničce to bylo. Já už dneska nevím, jak se ta vesnička jmenovala. Byli jsme tam jenom čtyři chlapi. Byl to takovej maličkej domek a tam nás ubytovali. Tak jsme tam spali v tej kuchyňce na seně. Oni měli ještě jednu malinkou místnost. Měli dvě děti. On to byl Rusín. Ten majitel byl Rusín. A takhle asi na druhej den, když jsme tam vostali stát, tak tam koukáme, do baráku jdou tři Rusové. Jeden plukovník a tamty, nevím, v jakejch hodnostech byli, jestli to byli majoři nebo co. Přišli tam a oni měli nějakej seznam těhletěch Rusínů, co tam už jako bydleli na tom východním Slovensku. A přišli toho Rusína přemlouvat, aby se odstěhoval do Ruska. No a on říkal… My jsme se do toho nemíchali. My jsme seděli a poslouchali, co se děje. No a oni mu říkaj, že mu tam daj zem a že tam může hospodařit, že to bude lepší tady než v těch Karpatech. Tak ho tam jako přemlouvali. No a on povídá, jestli mu daj čtyřicet hektarů, hned. To si pamatuju jako dneska, jako kdyby to bylo přede mnou, tady seděl. A on povídá ,dadim dadim, bolše‘ říká, dáme ti, kolik chceš, ti dáme hektarů. Tak se tam chvilku tak bavili, no a že přijdou za den nebo za dva. Já nevím, protože my jsme na druhej den vypadli odtamtud. No a když odešli, tak ten Rusín povídá, co na to říkáme. Vy jste tam byli. Já jsem povídal, prosím tě, tam ti nic nedaj. Tam jsou kolchozy všude. Tak půjdeš do kolchozu. Budeš dělat prostě jako to... No ale slyšeli jste, co říkal. Já jsem povídal, no dobře, to je tvoje věc, co ty si uděláš, to budeš mít, já jsem povídal. Ale já bych tam nejel prostě. Já jsem se tam víc nevrátil a víc jsem jako nikdy nemluvil a neslyšel jsem o tom. Tak nejednou si vzpomínám, když tady potom načali ty družstva už i na tom Slovensku v těch padesátejch, tak jsem si říkal, copak asi ten Rusín… Jestli… To už byla propaganda Rusů prostě a oni už stahovali lidi odtud, protože tam už stahovali ty lidi z Bulharska, ty Rusové a ty Rusíni, co byli, tak to tahali na Ukrajinu a tam. No a tady šli po těhletěch na tom východním Slovensku. Tam těch Rusínů bylo taky dost, no, tak už tam přišli a přemlouvali ho, prostě. Takže už museli mít nějakej seznam, hned rychle, prostě, kdo jsou, a chodili po těch rusínskejch občanech a ty koukali naverbovat, táhnout je tam zpátky do Ruska. Že tam byly velký ztráty lidský a tak, tak táhnout je tam do toho.“

„Takhle, my jsme tam měli jenom čtyřtřídní českou školu. Čtyři třídy. První, druhá, třetí, čtvrtá třída. No a já jsem chodil první, druhá, třetí. A do čtvrtej už mě táta dal na tu měšťanku. Tam bylo sedm tříd. Takže já jsem se učil fakticky češtinu jenom tři roky. Já jsem chodil na češtinu jen tři roky a čtvrtým rokem už jsem se učil jenom polsky a ukrajinsky. Protože v tej škole bylo 85 procent, možná i 90 procent Ukrajinců. No a těhletěch českejch dětí, v každý třídě jich bylo pár. Nás bylo… Ve třídě bylo 45 dětí a z těch nás bylo Čechů asi šest nebo sedm, asi dva Židi tam byli a asi dva Poláci tam byli v tej třídě. V jinejch třídách to bylo zase jinak. Ale Ukrajinců tam bylo vždycky nejvíc, protože fakticky to bylo ukrajinský. Ředitel byl Ukrajinec. Naše třídní, to byla ředitele žena, byla to taky Ukrajinka. Takže já jsem se načal ve čtvrtý třídě od půli roku učit ukrajinskej jazyk.“

„A přijeli jsme až do Říčan. A před Říčanama jsme vostali stát. Před Říčanama ňákej statek tam byl a tam, když jsme přijeli, před Říčanama, tak tam stál ňákej ruskej generál, a jak jsme přijížděli, my Češi a Rusové, tak Rusové ukazoval doprava, takový velikánský pole, tam stály ty ruský prapory, ty divize nebo kolik tam toho stálo, prostě, já nevím, a Češi takhle na levou stranu. No a tam jsme stáli tenkrát asi tři dni, tři nebo čtyři dni. A ještě tu noc, myslím ze 4. na 5., jak volala Praha o pomoc, ten rozhlas, jak volal, myslím... Nebo to bylo asi 5. května, když volali o tu pomoc, tak přišla na nás ta selka a říkala: ,Vy tady ležíte a Praha volá o pomoc.‘ A co jsme jí mohli říct? My jsme jí nemohli nic říct. My jsme museli čekat, až nám daj povolení. No a nám dali povolení až devátýho května asi v deset hodin dopoledne. Nasedat, no a z Říčan do Prahy, to už je kousek tam. To už je fakticky za Prahou. Tak jsme přijeli. No a to už byla cesta přes Vinohrady, Václavským náměstím, po Národní třídě, ke Karlovu mostu a na Staroměstský náměstí, tam do tej Valentinskej ulice. Takže, byli jsme jako mezi, nikoho neviděli. Nikdo před náma, žádnej československej voják toho devátýho ještě nebyl v tej čtvrti, kde my jsme přijeli. Nevím, ty druhý, kde se dostali do tej Prahy. Byli v jinejch místech, ale my se dostali tady do tej. Takže jsme v tej čtvrti byli jako první. Tak nás tam celkem vítali hezky, ty občani.“