Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anastasie Vondra (* 1937)

• česká krajanka ze západní Sibiře

• narozena v roce 1937 v Novohradce v Omské oblasti, její matka byla Češka a otec Lotyš

• s manželem, místním Čechem, žila v jiném okrese Omské oblasti, od jeho smrti žije v Repince

• pracovala v zemědělském družstvu v závodní jídelně

• vychovala tři děti

• pamatuje si mnoho českých lidových písní a zvyků

Autor přepisu: Hana Kučerová

Paní Vondrová, pamatujete si, možná, nebo vám rodiče vyprávěli, jak sem přijeli Češi? A jak se tady žilo potom?

Žilo se pěkně. Pěkně. Teď se nežije pěkně. Naprimer[1] mně teď se nežije tak pěkně. (...) Děti se rozjely, já sem jedna, tak što[2]... Nemám, nemám dobře. Nu choť i[3] děti mam pěkný: jeden sledovatělem rabota[4], druhej v Látvii[5] žije, dcera tady žije... no jak víte, dycky takový obstojátělstva[6] – néjni práce, bez práce člověk, mně se káže[7]... mně se tak káže, protože já vsju žizň[8] jsem se trudila[9]...

A kde?

Kde jsem se trudila? Tady sem vyrostla, zděs že[10] v tej vesnici, v Novohradce, vy jste projeli ji. Trudila jsem se já dobře. Zrovna, jak vám říct... chodili jsme do školy, pasli jsme i krávy, aby si s bratrem zarabotat vělik[11], to... koupit si, a tak. Potom-ek čabanili[12] jsme, byly tady hodně berášek[13], a vod tech berášek moloďož[14]... jak teďkej moloďož utiká vocáď, aby nedělat, tak my jsme utíkali vod tých berášek. Voni nám nadojeli, jej-bohu[15]. Nu já jsem dělala naprimer s jedenácti let. S jedenácti let jsem dělala! A teďkej podivejte se, jaká je moloďož. Vot tak, vot[16]. Co eště můžu vyprávět?

A co bylo pěkný, když říkáte, že to bylo pěkný?

Svarby byly pěkný v Novohradce... a proč vy jste ke mně přijeli? V Novohradce je víc Čechů!

Byli jsme taky tam.

Nu já jsem tady, jak, s šedesát prvního roka nežila, ujížděla jsem do druhýho rajóna. Tam jsem s mužikem[17] žila, tam jsem ho pochovala. A potom jsem se sem stejně vrátila. Stejně jsem se vrátila. Mně se tady líbila tadyta vesnice. Nu jak to vidíte, rozpadlo se to všechno.

To ne, že se to rozpadlo, tady se to pěkně zachovalo.

Chtělo by se eště lepší, aby vostala vona... Památka.

A říkáte, že to bylo lepší. Jak lepší? Co bylo lepší?

O, tajidletady v tej vesnici zajedeš tam, pustíš vajíčko a vono se pokatí[18] až semhle, jaká byla cesta hladká! Všude kvítka byly nasázený, všechno bylo pěkně... Já tadyk žiju z sedumdesát sídmýho roka, tady...

A byla to česká vesnice? Jenom Češi?

Tady sem polovičku z Novohradky přijeli, protože mašini musili stavit[19]. Tadi bili šofera, tadi stavili, v Novohradce málokto vostal. Šosé[20] teďkej najetý, všechny ty... Tak, co ještě vám vyprávět? Vot teďkej, teď bolnice[21] tady nejsou. Musíš jet – a kam pojedeš, jestli já nohy mám kaleky[22], a jet nada[23], choť i ně plaťat... pensija maleňkaja[24]... vot tak... a ja vsju žizň na vozejčku... na túčku[25]... vot tak, vot. Nu jak, vstrečali jsme Čechy[26], jezdili jsme, i zpívali jsme, i… Tady naproti mně žila ženská z dvacet pátýho roka, tak jsme jim písmičky zpívali... včera jsem po... poslevčera[27], nu da, poslevčera svou tetičku jsme pochovali, tak teďkej její dcery zfotohrafírovali[28], vot ona prozpívala dvě písmičky a potom Otčenáš proříkala, a teď povidá... mně jako... pomínejte mě[29] teďkej. Já se, víte, putám[30] hodně, já víc po rusky. Vot... No co iščó, co iščó[31]?

Otčenáš odříkávala česky, nebo rusky?

Tetička říkala Otčenáš česky... po česky.

A vy nám ho česky řeknete?

Otče náš. Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatýho. Amen. Otče náš, jenž si na nebesích...

Posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé...

Přiď království... ne, ne... já vot pro sebe šeptám, vot, a tak to putám[32]... Já se hodně volnuju[33]. Otčenáš. Já vám tak neřeknu Očenáš, jej-bohu, já se putám. Tak vám můžu písmičku zazpívat: (zpěv) Těžko mě matička vychovala, těžko mě matička vychovala, s ruky na ruku mě překládala, s ruky na ruku mě překládala. Dyž jsem já vyrost, mám bejt voják, dyž jsem já vyrost, mám bejt voják, na vojnu mě verbujou... (konec zpěvu). Vsjo. Dalše nebudu, už ne...

Dobře. A nějaké české svátky si pamatujete? Koledníci chodili? Koledovali?

A, da! Koleda, koleda, Ščepáne, co to vezeš ve džbáně? Vezu, vezu koledu, upad jsem s ní na ledu, psi na mě sběhli, koledu mně snědli. Já jsem malej koledniček, přišel k vám pro troniček, troniček mně dejte, jen se mně nesmějte. A potom, počkejte, ja vám po rusky převedu tajitu písmičku. Já myslim, že ji zazpívám. (zpěv) Jdou huláni za vodou, jak jim pěkně koně jdou, koně jdou! Jdou huláni za vodou, jak jim pěkně koně jdou! Má milá jde za nima, modré oči utírá, utírá. Má milá jde za nima, modré oči utírá. Modré oči, jdite spát, ať můžete ráno vstát, ráno vstát! Modré oči, jdite spát, ať můžete ráno vstát! Ránym, ráno, ránečko, dřív než vyjde slunéčko, slunéčko. Ránym, ráno, ránečko, dřív než vyjde slunéčko. Dyž slunéčko vychází, má milá se prochází, prochází. Dyž slunéčko vychází, má milá se prochází. Prochází se po rynku, nese hošům novinku. Novinečku takovou, že na vojnu verbujou, verbujou. Novinečku takovou, že na vojnu verbujou. Dyž verbujou, budou brát, škoda hošů nastokrát, nastokrát. Dyž verbujou, budou brát, škoda hošů nastokrát. Pěkně hoši... (konec zpěvu) Tam my jsme, dyž... nu, dyž si trošku rumečku[34] vypijeme... (zpěv) Pěkné hošů děučatám a šeredný sedlácam[35]. Ach, pro ševce choť jaká[36], třeba ňáká hrbatá, hrbatá, ach, pro ševce choť jaká, třeba ňáká hrbatá. (konec zpěvu) Já tadytu písmičku mam ráda, protože můj svjokr byl sapóžnikem[37]. Nu a takovej... sutulyj[38], vot starší syn u mě taky sutulyj... I ten, nu dřív ševci jako nebyli v počótě[39], a já jako snocha i povídám: Ach, pro ševce choť jaká, třeba ňáká hrbatá. Nu jak, teďkej, vidíte, nado člověka uvažat[40], kerej je kaleka[41], a dřív – jak, to se sčítalo[42] tak, že jen ševec musí si vzít hrbatou ňákou, kaleku třeba. Vot, a pro ševce choť jaká, choť ňáká i hrbatá.

Dřív jsme drali péři a babička nám rozskázovala skázky[43], Pohořelová babička. Čechy péři drali, všechno vot naprimer v letě, aby neztrácely tyhle, husy, péři, jich podškoubávali a péřini sme ďáli, i ten... Potom-ek v děkabru[44] měsíci, před novým rokem, sebírali jsme se pártijami[45], vot maminka, já jsem chodila i babička... jeden... k jednem jdeme drát péři, zderem péři – potom k druhým jdeme, a tam babička vypravovala nám porád skázky – ó, jaký skázky zas, strašný... a já se nadělám u tejch berášek, a zíma bylo, strojit se nebylo do čeho, tak ten... přijdeme – klimbáme, klimbáme, co... děti, děti, nám jen běhat... a kluci nachytají zas živejch brabců a pustěj to do chátě, a to péři se rozlítne... vot takový bylo škodlivý[46]... A jak jste se, neobižaly[47]? Né! A kluci... můj mužik taky byl Čech, vot... Nu, vot to pěkný, veselo to bylo. A muzikantů sme měli jen jednoho češskýho muzikanta – strejc náš byl, mej tetičky mužik, oni děti neměli, i tak vot on i byl jeden muzikant na celou, sšitaj[48], Novohradku.

Na co hrál?

Jednu hromaniku[49] jen měl. Nu on se nikdy neučil a jako samoučkou[50]. Potom tadi žili v Novohradce Přibyli[51] taky... Můj mužik daže do armii[52] šel i měl hromaniku i balabajku[53], i hromaniku si do armii vzal – samoučkou! Starší bratr hrál na balabajku (...), ten hrál na balabajce a von na hromanice hrál.

A kdypak sem přijel váš dědeček? Přivezli ho z Čech?

Nět, von... voni myslím, že přijeli z Čechii, protože dřív, tendleten děda měl vosum dcer, vosum dcer, dva syny. Von... voobše-to[54] měl dvanáct děťů, a dva syny měl. Vot, dva syny umřeli i dvě děvčátka, a tak vot měl tolik, vot babička měla tolik děťů. I vot syny, na syny že dávali dřív země[55], i vot voni iz-za země[56] sem i popadli[57]. Voni tady jako požili v Voskresence, no tadycta Novohradka eščó vesnice nebyla. A potom ujeli – tajidle pod Kaláčikem je Pletňova, vot tam má maminka vyšla zámuž, vdala se, tak nada po češsky, vdala se. Vyšla zámuš za Latyše, vot von... má ďěvičja, já mám familiju[58] Svenč, da, da, Svenč. Adam Petrovič. Vot. I voni přijeli v jakejch rokach, jak vám říct. Babička byla v tisíc vosum set vosumdesát vúsmým roku. Babička byla v takovým roku, má babička. A maminka byla tisíc devět set pátým. Tatínek byl tisíc devět set třetím, můj tatínek.

Narodili se?

Maminka se rodila v Pletňově, v Pletňově se rodili, a starší dcéry, kerá byla z tisíc devět set prvního, z tisíc devět set druhýho či třetího, ty se rodily v Čechoslovákii. Vot. Nu i tam ešče, vot, samou poslední, vot, jí bylo devadesát let, samou poslední, vot, jsme pochovali – rok předvčerejšky bylo, ji pochovali jsme. Vot. I ten... vona byla z tisíc devět set dvacet prvního roku. Všechny dcéry byly takový vám či zapřažený či takový... Von, von se nanimal[59], on měl svý koně, v Pletňovce von žil, v Jelizavetino vot zděs[60]. I tam... svý koně měl, i děvčata, vot tatínek můj, vot etot Latyš, on bez tatínka jako vyrost, sedum let jemu bylo, bez tatínka vyrost i vot pomahal, aby si vzít mou maminku. Vot, a dědeček byl písar, můj dědeček byl písar a tatinek se nanimal k němu, vot vozil, pomahal mu vodu vozit i pole ubirat[61], i vedle koňů. Máminka tadyk všechno uměla dělat. Má máminka všechno uměla. Má maminka... tetička má, Manča, vot – Marija.

Tak se jmenovala maminka?

Nět, eto ťoťa[62]... ťoťa Manča. Vot u meňa vosum... Anežka, Helena, Helena, to je Léna. Zapíšete? Helena, Manča, Nána, vot Nána, to je maminka, Filomena, Filomena – Fěňa, Stáza, Karolina, Barča. Babička Barča. Iščo teďkej... vot mně naprimer teďkej jako všechny tady, i ruský, já jsem v stolovej ďála... já jsem byla ešče mladá, i nu tam: ťoťa Tasja! – a, nazývejte mě babička. I vsje[63] mně: babička, babička... Vot tatinkovou babičku já jsem nazývala babusja a svou babičku – babička, dědeček. Vot, latyšskuju babusja a svou babička. Maminčinou jako. Nu jak vám, nu potom vony přijely sem, jako děvčata, zámuž vycházely u tadytoho dědečka. Jak vám říct, mladý. Vot teďkej říkaj: vot, taková mladá zámuž vyšla, a vona vot Karolina vyšla, jí bylo šestnáct let, Barča vyšla taky šestnást let, dědečka rozkuláčili, von jel na zárabotky[64], i vot teďfka maminka se skytala[65] s tima dvouma děvčatama, nu i jsem přijela do Novohradky. A tady starša dcéra žila, Anežka. S Honzem. Oni děti neměli, tady žili. Potom ujeli do Omska, potom zase se vrátili sem, my jsme je pochovali: voni děti neměli, my jsme všechny plemjaniky[66], všechny jsme je pochovávali, vot tak. I teďkej chodíme na mohylky ichní[67]... i tam je – i Helena neměla děti, taky jsme chodili... i u Leny daže[68] něbylo dětěj. A u těch vot, u vsjech vot, u mojej matěri děseť, děseť dětěj – astálos pjať[69]. Deset děťů, tak po česky říct. A u tej, u Karoliny vosum, u Barči vosum, vot u Barči vosum děťů i ešče má všechny živý. Barča – vot samou poslední, dvácet prvního roku, i všechny vosum děťů, všechny sou teďkej ešče živý. Tři hoši i pět děvčátek. Tady žijou dvě dcéry, i ty tři hoši tady žijou. Jedna dcéra v Tule žije a dvě dcéry žijou v Omsku. Nu co eščo vám...

Máte hodně příbuzných...

Tak vot po máminej linii – očeň[70] a Švencova jen jedna familija... Teďkej, jak my jsme měli, já jsem měla bratra staršího, bratra mladšího, vot teďkej mám plemjanikov takle, Švencovy.

A jak se říkalo „příbuzní“?

Přátele.

A v Omsku jsou hodně Čechů, já by vám sovětovala[71] v Omsku najdit[72] Čechy... voobše[73] Lénu naši, mou zolovku – a jak po česky řict, jak zolovka...

Švagrová.

Švagrova, nu da. Nu vot, ta... vona by... tam teďkej... vot na dňach na takoj že mašině[74] přijel mýho mužika srodnej bratr... projížděli tady i provědovali[75] mě, ja jsem seděla na skamejce[76], voni mě provědovali, tak što... provědovat hodně provědují... já jsem v Omsku nebyla jak... tisíc... dvě tisíce třetím roku jsem posledního syna ženila, tak jsem byla v Omsku. Teďkej von dělá sledovatělem v Ťumeni, má Ukrajinku, z Ukrajiny si vzal... nu v Omsku se učili, i vot v Ťumeni žije. Děti já mám pěkný... Zdaly po deset klasů[77]... Jedna, jedna jsem jich vospitovala[78], diž von umřel, starší byl v vúsmým klasu[79], ten... Olja byla, tahle dcera, byla v pátým a temu bylo vosum měsíců. Vot já jsem i sem přijela, protože kravičku nada držet, v rajóně – tam kravičku nebudeš... trošku jsme drželi, no hodně ne. A sem jsem přijela – tady slámu přitáhnu, hnůj vyhrnu, vsjo, všechno jsem – zděs já jsem děti vyrostila[80], voni tady mně po deset klasů zdali i takový spokojený, ne? Byli takový, jak se teďkej vot... I vnuka jsem vyrostila, vot. Vnuk teďkej v Kemerovo žije, tajitej dcéře syn. Vot tak, vot. Pěkně všechny po deset klasů u mě zdali. Byly pěkný děti. Tak, da? Každej mámě svý děcko se pokáže[81] pěkný. Tak? K direktoroj jsem se obraščala, matěrialnou pomošč[82]... – dyž do školi dit[83], mně matěrialnou pomošč vyděljali[84], jeden rok jednomu paltiško[85], druhej rok druhýmu paltiško, vot tak jsem jich strojila. Sama jsem ďála v stolovej[86]... tam byl horjačij cech[87] –

V stolovej – da, ona i stojí, oj, tám bylo pěkně tak, a teďkej takový rozvalený... dyž si vzpomínáš, teď si vzpomínáš, nu já že povidám, že... (...) Von[88] taky není vinovatej[89], to je – všechno takový se to uďálo, rozvalili to – kdo to rozvalil? Bůh znajet! Tady bylo tolik škol – desetiletka[90]! Já jsem (...) sem přijela do tej vesnice a děti jsem... mně i dal direktor, aby děti nechodily tenkrát... teďkej jsou mašiny, vozejí mašiny, a tenkrát nada běhat... ja si myslím, já budu v stolovej dělat, děti budu mnět na místě. Vot... Tak dožijeme, jak dopadne. Dyž, dyž takový jsou, to jesť, i pochorony[91], jsme chodili, taky po česky zpívali písmičky, češský písmičky, no málo... vot v Irtiši žije ženská, kerá se modlila, maminka pěkně zpívala, vona taky – v Irtuši žije, familija[92] Zelinskaja, Paulina. Pólja eto, Paulina eto Pólja. Co ešče, nu co ešče vam vyprávět...

A kolika let se dožil váš dědeček, Pohořel?

Vypočítejte! V štyrycet sídmým roku von umřel. Umřel tady, tady ve vesnici, tady. V štyrycet sídmým roku, mně bylo deset let, já pomatuju, pomatuju, jak se všechny tetičky vedle něho – a babička umřela sedumdesát štvrtým. Sedumdesát štvrtým. Já jsem byla tím Aljoškem hrubá. A hrubá – víte, co to je? Beremenna[93].

Měla jste nějaké české knížky?

Já jsem neměla žádný češský knížky. Já jsem daže[94] číst neuměla. Teta (...) Paulina, ona četla po češsky. Vot tady ta, co vona žije v Irtiši, třeba vona maminčinou... A v tej Voskresence jste nezajížděli – Kadrmasů? Třeba ta nevěsta má češský ty modlitvy... Jemu říkaj Šurka. Já jsem nedávno... jak jsem přijela, tak načali tady zapisovat. I modlit jsem se načala nedávno.

A modlíte se česky, nebo rusky?

Já po česky, jen dyž tady babičky naše češský, a s ruskejma po rusky.

Chodila jste do školy? A kde, v Novohradce?

Oj, to bylo učení... Do oběda krávy paseme, posle oběda[95] jdeme do školy s bratrem, máminka krávy pase. Takový bylo... No bylo živý dětstvo[96]. Běhali jsme, jéžišmarja, já poám teďkej, říkáme – nohy, nohy bolej, my teďkej sedime – oj, jak bečky, najíme se i sedíme, a dřív jak muzika zahrála, oj, jsme tancovali, óó, to bylo veselosti, nebo krávy vodpaseš a přiběhneš a běžíš do... vobuj[97] tady, tápočky[98] nebyly žádný, vobuj se nazývá, voblíknout na nohy nebylo co, bosikom běhali – bosi jsme běhali. Déšť projde a my po tech kanálach koupáme se, nic jsme nestonali, nic jsme nestonali. A jedli jsme co? Kartoška[99], mlíko vodneseš, zdáš[100] mlíko, přídeš domů, přineseš – jak vám říct – burdu[101]. Burda, to je po češsky burda, eto obrat[102], z molokánky[103] přineseš ten vobrat, i maminka s toho vobráta polívku natěrušku[104] uvaří, takový vajíčko rozbije... vot, co ešče vám vyprávět.

A povězte nám, jak jste se oblékali? V čem jste chodili tancovat?

Ja vobše jsem to i portnicha[105]. Šili jsme si šaty! Děťům jsme šili čepičky – tak...

Čepičky pro děti?

Da, da, děťum jsme šily čepičky samy, nu, z handřiček, jak ňákejch pěknejch, takovejch handřiček. Oj, hospodi... co ješo vám vyprávět...

A ženy také byly v čepičkách?

Ne, šátky! Tady málokdož v čepičkách chodil: šátky, šátky na pokos. A dřív u Čechov, vobše Čechy rádi jako... strojili jsme se, vyšivali jsme si sami koftičky, jupičky jsme si sami vyšivali... tady to je sukně, a tohleto jupička, sami jsme si vyšivali, aby byla bílá a sukně černá, a tady sem kosynku[106], přivazovali jsme si červenou. Takový to je pěkný, krasivo to je, a po česky – pěkný. A vot česky, vot když kluk s dcérou, ten kluk s děvčetem se vstrečá[107] – česká je ljubov[108] těžká...

V čem?

Já tě mám rád. Dej, já tě pohubičkuju. Já tě mám rád.

Co je na tom těžkého?

Nu vot, stejně těžko. A po rusky – bolše laskátělnych slov[109], po rusky. A po češsky nět... Já tě mam rád, dej mi ščipanou hubičku... (zpěv) Blízko lesejka, rosla vosika, přísahala miláčkové[110] falešná holčička, přísahala milačkové falešná holčička. Dyž na vojnu šel, přísahu... Dyž z vojny přišel, po milce se ptal, kamarádi mu pojdali, že si ji jinej vzal, kamarádi mu pojdali, že si ji jinej vzal. Levorver v ruce... Víte, co to je? Nabitej prudce, střelil sveji nejmilejší hlyboko do srdce, střelil sveji nejmilejší hlyboko do srdce. Vona vykřikla, jéžišmaríjá, čím já jsem se přezneščastná, čím já jsem vinovatá, čím já jsem se přezneščastná, čim já jsem vinovatá. (konec zpěvu) Nu, já vám jen takovej sovět dávám: jestli chcete, aby bylo něco, památka pro Čechy... to už, to už, pokamesť[111] je... tadyk jich je takovejch málo, co pomatují... naprimer v Novohradce, jestli jste byli u Franty Širelova, to je můj srodnej bratr, to je tetičky Stázy... byli jste u Širela?

U něj ne, ale před brankou jsme stáli.

Vot, von má voskresenskou ženskou... vzal si nevěstu z Voskresenky. (mluví do telefonu) Da? Alo, chto eto? Já už jsem napovídala – choť by[112] mně něco pomohla! Dej mně adres Leny našej v Omsku, zajedou – i vona jim písmiček tam nazpívá... nu kaněšno! A tadyž tu písmičku víš, zpívá... a, tu ne. Nu choť by mně tady co nibuď napomatovala[113], a to... to, co vot... kde já mám tu češskou tetrádku[114], nevíš? Já jsem taková, všechna rozstrojená[115], že tak s naljotu[116] přijeli... Nu, já jim tady sovětuju[117], aby voni přijeli, sebrali nás, ten by si, ten vzpomnět... Nu to choť by mně někdo vot... Mluvím s dcerou, nadávám, že ujela vode mě! Tady to zapište... když jezdili – nu, děti, dřív vozili, jako ze školy vozili jich, nu jezdili i v Moskvu i tam kuda-to jezďili oni otdychať[118], i vot dcera má zpívá: (zpěv) Zpívala bych – neumím, plakat se mně nechce, vařila bych polívku, nemám do ní vejce. (konec zpěvu) Zapsali jste? Nu, pěla by – ně uméju, a plakať mně ně chočetsa, vařila by polívku, nemám do ní vejce. A bljuda češskyje[119] – vypravovali vám?

Aha, jaké jsou české pokrmy, povězte nám.

Bljuda u Čechov – vot eti halušky, knedlíčky, polívka kyselačka vaří se... Kyselačka vaří se... Nu, váritsa. Znajetě, kyselačka kak váritsa? Nu já to řeknu po česky, tak to zapisujte. Tluče se máslo, je taková podmásnice, teďkej dělaj to všechno na električestvě, a my jsme dřív v podmásnici takhle tloukli máslo. Utluče se máslo, vyleje se, máslo se ubere[120] a z tej podmásnice leje se podmásle. Uvařej se kartošky, trošičku ve vodě se uvařej, a podmásle trošičku dělá jak... kyselo. Uvaří se ta kartoška, podmáslí a potom takovejmadle kouskama těsto uděláš, i takovej jak listejček – nařežeš, knedlíčky hodíš a slivky[121], dyž se přepouščej[122], měli jsme i ruční separátory... přepustíš těma slivkama, rozmícháš to, vajíčko i úkrop, i zaleješ to, zaleješ to, a vono je to takový – polívka, dyž vona je studená, vona je... vot, říkaj teďkej okroška[123], a u Čechov ďáli tajidstu kyselačku. Kyselačka, polívka.

Kyselačka, nebo kyselka?

Kyselka. (...) Nu da, vot kyselku uvařit... drobení usmažit, nu to – nabjoš jajíčky i muku tuda[124] – drobení se smaží. Razbityj blin[125]. Drobení. Nu, razbityj blin. Nádivku... vot dřiv v letě, to bylo dřív, v padesátejch letách, v šedesátejch letách jsme holubů drželi! Čechy vobše holuby... vot říkaj – holub míra, a co dělat, když voni někde jsou naselený[126] tydle holubi a s kryši[127] vystrkávaj tydle mláďata všechno, jich i sebíraj... Já pám – lepší takový... zabít holuba i sníst ho, nádivku uvaříš, roztrháš to maso, i uděláš to, takový bliny tenký, vot, i to vajíčko, zaleješ, maso se podžári[128], zaleješ bliny...

[1]například

[2] takže

[3] i když

[4] pracuje jako vyšetřovatel

[5] v Lotyšsku

[6] okolnosti, poměry

[7] mně se zdá

[8] celý život

[9] pracovala jsem

[10] zrovna tady

[11] abychom si vydělali na kolo

[12] bačovali

[13] ovcí

[14] mládež

[15] namouduši

[16] takové to je

[17] manželem

[18] bude se kutálet

[19] parkovat auta

[20] silnice

[21] nemocnice

[22] zmrzačené

[23] je třeba

[24] i když mi neplatí, důchod je malý

[25] túček – kolečko na vození hlíny

[26] setkávali jsme se s Čechy

[27] předevčírem

[28] vyfotografovali to

[29] vzpomínejte na mě v dobrém

[30] pletu se

[31] ještě

[32] pletu

[33] mám velkou trému

[34] skleničku

[35] tj. „pěkná děvčata hochům a šeredná sedlákům”

[36] ledajaká

[37] tchán byl ševcem

[38] shrbený

[39] ve vážnosti

[40] je třeba respektovat

[41] mrzák

[42] mělo se za to

[43] vyprávěla pohádky

[44] v prosinci

[45] scházeli jsme se v partách

[46] tak jsme dováděli

[47] neměly jste jim to za zlé

[48] dá se říct

[49] harmoniku

[50] samouk

[51] Přibylovi

[52] do armády

[53] balalajku

[54] celkem

[55] přidělovali půdu

[56] kvůli půdě

[57] dostali se

[58] příjmení za svobodna

[59] pracoval jako nájemná síla

[60] tady

[61] sklízet

[62] ne, to je teta

[63] všichni

[64] odjel za prací

[65] potloukala se

[66] všichni synovci a neteře

[67] k nim na hrob

[68] také

[69] maminka měla 10 dětí, zůstalo 5

[70] moc

[71] radila bych

[72] najít

[73] vůbec

[74] před několika dny stejným autem

[75] navštívili

[76] na lavičce

[77] vychodily desetiletou školu

[78] vychovala

[79] v osmé třídě

[80] vychovala

[81] přijde

[82] žádala jsem ředitele o finanční podporu

[83] jít

[84] poskytovali

[85] kabátek

[86] v jídelně

[87] horký provoz

[88] tj. ředitel zemědělského podniku

[89] za to nemůže

[90] desetiletá škola

[91] pohřby

[92] příjmení

[93] těhotná

[94] ani

[95] po obědě

[96] dětství

[97] obuv

[98] trepky

[99] brambory

[100] odevzdáš

[101] bryndu

[102] odtučněné mléko

[103] z mlékárny

[104] třenou

[105] já jsem taky krejčová

[106] trojcípý šátek

[107] chodí

[108] láska, vyznání lásky

[109] je více něžných slov

[110] tj. miláčkovi

[111] zatím

[112] kdybys

[113] něco připomněla

[114] sešit

[115] rozladěná

[116] zčistajasna

[117] radím

[118] někam si odpočinout

[119] česká jídla

[120] dá pryč

[121] smetana

[122] odstřeďují

[123] ruská studená polévka

[124] rozbiješ vajíčka a mouku do toho

[125] rozdrobený lívanec

[126] usadili se

[127] ze střechy

[128] usmaží