Jaroslav Vomočil

„V lese byl takový příkop a přes příkop byla velká halda narovnaných klád. Skočili jsme pod klády a poslouchali, jak přešli poslední vězni. Pak byl klid, tak jsem si říkal, že je to dobré. Ráno jsem vykoukl a vedle byl zalezlý nějaký Rusák. Říkal jsem mu, co budeme dělat? Prý se schováme někde do kostela a budeme čekat na konec války. Utekl se mnou jeden Cikán. Tak jsme se dohadovali. Řekl jsem, že se navečer sebereme a půjdeme na silnici a pryč. Už tam bombardovali, protože západní fronta už byla kousíček za Dunajem. Dobytek tam létal po poli. Tak jsme šli k lesu a před vesnicí byl ještě neosídlený poslední baráček. Přijdeme k tomu baráčku a tam v příkopě německý voják, a: 'Halt!' Chtěl po nás doklady a ptal se, kam jdeme. Ten Cikán uměl dobře německy, tak jsme mu toho napovídali. Voják nám říkal, že musíme jít po silnici, a ne po poli, že vypadáme jako partyzáni. Cikán mi ještě řekl, ať mu řeknu o cigaretu. Tak mi dal ještě po cigaretě. Tak jsme štrádovali po silnici, už tam bylo plno vojáků natažených po barákách. Přijdeme k prvnímu baráku a tam paní šila na šicím stroji, tak nám ušila českou vlaječku, kterou jsme si dali na rukáv a šli jsme zas po silnici, aby bylo vidět, že jsme cizinci – Češi.“

„V Buchenwaldu, tam vždycky ráno naházeli mrtvoly na dvoukolák, jaký měli kdysi cestáři. Nebo jsem viděl, jak někoho utloukli. Nejhorší to bylo na těch transportech. Když jsme šli do Flossenbürgu, tak jak někdo zůstal vzadu, už nemohl, tak ho střelili do hlavy. Kop do něj, do příkopu. Za námi šla parta nějakých vězňů a ti pak ty mrtvoly zakopávali po příkopech. My jsme šli pozadu a s námi šel jeden Ostravák a už nemohl. My jsme mu říkali: ,Pojď, musíš ještě jít. Zůstal za námi asi pět kroků, tak ho zastřelili. My jsme se ze všech sil snažili dostat honem dopředu, než se motat na konci. Říkám, z pěti tisíc nás do Flossenbürgu došlo dva tisíce sedm set.“