Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kamil Volný (* 1962)

• 1962 – narozen v Petřkovicích

• 1980 – v dubnu nastoupil povinnou vojenskou službu, po dvou měsících se psychicky zhroutil

• 1980 – propuštěn do civilu

• 1983 – zcela zproštěn vojenské služby

• 1990 – žádost o německé občanství

• 1991 – vystěhování do SRN, kde dodnes žije a pracuje

Kamil Volný se narodil v roce 1962 v Petřkovicích.[1] Jeho otec Vilém Volný[2] v letech 1939 až 1945 jako etnický Němec musel sloužit v německé armádě. Po válce s tím měla celá rodina problémy. Ještě asi deset let po válce mu strhávali deset procent z platu, protože byl bývalý německý voják. Kamil Volný měl z toho důvodu také problémy se získáním vzdělání, mohl se pouze vyučit provozním zámečníkem.

Nástup na vojnu

V dubnu 1980 nastoupil základní vojenskou službu u 79. motostřeleckého pluku (VÚ 6175) v Benešově u Prahy. Přibližně věděl, co může od vojenské služby očekávat, jak vypadá život v kasárnách atd., ale realita byla výrazně drsnější. Již lékařská prohlídka se nekonečně táhla. Protože je volali po jednom a bylo jich kolem dvou set, museli čekat, než na ně přišla řada. Poté je rozdělili k jednotlivým zbraním. Kamila Volného přiřadili k motostřelecké četě jako kulometčíka. Představili jim velitele roty, čety a družstva. Odvedli je do kasáren, do pokojů. Vyfasovali uniformy a další výstroj. Některé věci byly poměrně nové, jiné téměř nepoužitelné. Dostali instrukce, jak správně výstroj skládat do skříněk. Chvíli poté dorazili „mazáci“[3] a použitelnější, novější věci jim sebrali. Místo nich jim dali své staré a rozedrané. Dvě hodiny po půlnoci některé nováčky vzbudili, vyvedli na chodbu a kontrolovali skříňky. Museli si vyházet věci ven a znovu poskládat, což se opakovalo několikrát. Dá se říci, taková „normální každodenní šikana“. Nejvíce šikanovali „mazáci“ odpoledne, když většina důstojníků odešla domů.

„Záhy mi bylo jasné, že jsem se dostal na vojnu, kde vládne těžká šikana. Kde si starší vojáci dělají, co chtějí, protože vojáci z povolání, kteří odcházeli odpoledne domů, předali celé vedení kasáren absolventům, což byli vysokoškoláci – desátníci, četaři. Samozřejmě měl službu i jeden dozorčí útvaru, voják z povolání, který seděl někde v budově. Jestli tam vůbec byl, protože velitelé čet řídili prakticky celý útvar od 16 hodin do rána, do 6. Vládl tam chaos, zmatek… Starší vojáci si dělali, co chtěli. Ti, kterým bylo nejvíc ubližováno, ti to v sobě drželi, ti prostě trpěli.“

Když se některý z vojáků bez dovolení vzdálil z kasáren, nechali všechny ostatní nastoupit a postupně je počítali. Takto tam stáli i několik hodin. Také jídlo bylo na vojně hrozné, nedalo se jíst a během měsíce Kamil Volný zhubl asi o dvacet kilogramů. „Vařili nevzdělaní lidé, to znamená zedník nebo kovář. A kuchař šel třeba ke kulometu nebo do tanku.“ Kvůli šikaně a celkově špatným podmínkám v kasárnách začal Kamil Volný postupně brát prášky na uklidnění. To sice na chvíli pomohlo, ale dávky postupně zvyšoval.

Šikana na vojně

Šikana existuje v každé armádě, ve všech zemích. I na našem území k ní docházelo vždy, od habsburské monarchie přes meziválečné Československo, dokonce se vyskytly případy i v současné profesionální AČR. Rozdíly jsou především v míře a její případné prezentaci sdělovacími prostředky. A také v tom, co je za šikanu v dané době považováno. Některé formy, dnes chápané jako mírnější druh šikany, byly z hlediska armády součástí „převýchovy civila“ ve vojáka, který se musí naučit plnit rozkazy bez ohledu na svůj názor. Mezi ně patřily rajony a služby vykonávané nováčky namísto mazáků, kteří tuto činnost dostali za úkol například v denním rozkaze. Ve většině armád, pokud nedojde k oficiální stížnosti, důstojníci tento stav tolerují a přehlížejí.

V ČSLA nebyla šikana výrazným problémem až do sedmdesátých let 20. století. Mezi běžné formy šikany patřilo například nošení čerstvého vzduchu v ešusech do světnice, „bufet“, což znamenalo připravit něco k jídlu, „barevná hudba“, kdy se dotyční museli převlékat postupně do všech stejnokrojů, tepláků a pyžama. „Metro“ spočívalo v plazení se pod postelemi na světnici a v každém prostoru mezi postelemi se musela hlásit nějaká stanice metra. „Jukebox“ se praktikoval zavřením nováčka do plechové skříňky na výstroj, kde musel zpívat pro obveselení mazáků. Avšak na konci sedmdesátých a v osmdesátých letech se šikana nejen výrazně rozmohla, ale navíc také přitvrdila. Poměrně často se objevovaly případy brutální šikany, jako byly „odběry krve do ešusu“, kdy nováček dostával pěstí do nosu, dokud mu netekla krev, nebo „kosmonaut“, kdy nováčka zavřeného v plechové skříňce pouštěli ze schodů.

Pokud byl přijímač oddělen, například byl součástí poddůstojnické školy nebo některého z odborných přípravných kurzů, šikana se výrazně neprojevovala. Horší situace nastala po příchodu nováčků k útvarům nebo tam, kde nebyli během přijímače odděleni od starších vojáků. U odborných jednotek k šikaně docházelo výjimečně, naopak u tankových rot se projevovala častěji a nejhorší stav byl u motostřeleckých rot.

Problémem bylo šikanu objevit a prokázat. Šikanovaní se jen málokdy odvážili něco nahlásit. Zpravidla se řešila pouze v případech, kdy došlo například k vážnějšímu zranění, nahlášení rodiči, kterým to voják napsal, nebo byla odhalena svědomitějšími důstojníky.[4]

Cvičení na Šumavě a návrat do civilu

Útvar odjel na konci dubna nebo začátkem května na cvičení na Šumavu. Byla ještě celkem zima, dokonce sněžilo. Ve srubech určených pro zhruba dvacet vojáků jich muselo spát tak padesát. Během snídaně jeden z vojáků základní služby spáchal sebevraždu, zastřelil se. „Nevím proč. Proslýchalo se, že mu starší vojáci schovali nějaké součástky ze samopalu. On to psychicky neunesl a vzal si samopal někoho jiného. Když jsme stáli u polní kuchyně v řadě na oběd, tak se prostě zastřelil. Střela ještě proletěla kolem nás. Ten den byl nejhorší, jaký jsem mohl zažít.“

Následovala celodenní prohlídka všech věcí vojáků, zda neukrývají další ostrou munici. Celkově vládla velmi vypjatá atmosféra. Všichni toho měli opravdu dost. Kamil Volný to již psychicky nevydržel a šel k lékaři. Ten, když viděl, v jakém stavu se nachází, ho odeslal na ošetřovnu útvaru do Benešova. Odsud ho druhý den poslali do Ústřední vojenské nemocnice v Praze. Zde si ho nechali téměř měsíc na pozorování. Také ho vyslýchala kontrarozvědka, protože při terapiích vypovídal, jak špatná situace panuje u jednotky. Nakonec lékaři vydali posudek, že by měl být ze zdravotních důvodů poslán do civilu. Kvůli závislosti na uklidňujících lécích musel nadále pravidelně navštěvovat psychiatra a odebrali mu řidičský průkaz. Po dvou letech měl jít opět na přezkum, zda bude znovu muset nastoupit povinnou vojenskou službu. Když se tento termín blížil, začal se jeho psychický stav zhoršovat, což také ošetřující lékař uvedl do své zprávy. Díky tomu v roce 1983 vojenská komise rozhodla, že již na vojnu znovu nemusí.

V roce 1990 Kamil Volný požádal o německé občanství, které díky německé národnosti a občanství svého otce, který si o československé občanství nepožádal, ale úředně mu jej přidělili, získal. Mohl se proto v roce 1991 vystěhovat do SRN. Tam žije dodnes a pracuje jako kontrolor kvality.

[1] V roce 1976 se staly součástí Ostravy, od roku 1990 městský obvod na severním okraji města.

[2] Narozen 3. února 1919, původním jménem Wilhelm Wollny, ale v padesátých letech 20. století mu bylo úředně změněno jméno na Vilém Volný. Pocházel z Hlučínska. Povolán byl v listopadu 1939, v květnu 1940 se účastnil západního tažení, následně sloužil v Calais. Prošel také těžkými boji na východní frontě v Kalmycké stepi a později při útoku na Stalingrad. Od dubna 1943 sloužil v Norsku a na konci války byl během přesunu k Berlínu zajat Američany. Ze zajetí se vrátil v roce 1946.

[3] Vojáci jednotlivých nástupních ročníků se dělili na nejmladší „bažanty“, po půl roce se z nich stali tzv. „půlky“, po roce „mazáci“ a po roce a půl „supráci“. Nejhorší vztahy byly mezi nováčky a mazáky. „Půlky“ po tzv. „povýšení“ nebyly většinou už šikaně vystaveny, ale co se týká rajonů nebo služeb, byly na řadě hned po nováčcích.

[4] Podrobněji viz např.: Kubánek, V.: Historie 1. tankové divize (VÚ 3858 Slaný), Brno 2012.