Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Naděžda Volná (* 1934)

• narozena v roce 1934 v Opavě

• otec František Sobotík jednou z vůdčích postav Obrany Slezska

• otec 29. dubna 1943 popraven v Breslau (Vratislav)

• bratr Zdeněk se za války ukrýval v České Rybné

• bombardování Moravské Ostravy

• bombardování Opavy

• s Červeným křížem ve Švýcarsku

• v současnosti Opava

Naděžda VOLNÁ

Netruchlete, vždyť obětovat se znamená zvítězit

Naděžda Volná, za svobodna Sobotíková, se narodila v roce 1934 v Opavě. Její otec František Sobotík byl jednou z vůdčích osobností odboje na Opavsku. Zprostředkovával spojení mezi odbojovými organizacemi Obrana Slezska a Obrana národa. Po zátahu gestapa byl v srpnu 1940 zatčen a o tři roky později, 29. dubna 1943, popraven ve Vratislavi (něm. Breslau).

Rodiče Naděždy Volné patřili mezi zámožnější část obyvatelstva. Díky otcově pracovitosti a šikovnosti rodina vlastnila a provozovala obchod s ovocem v Opavě. Otec také pracoval jako disponent Slezské obchodní zádruhy. „V té době jsme patřili k elitě. Měli jsme se dobře. Vlastnili jsme osobní auto a měli jsme služku,“ vzpomíná Naděžda Volná.

Otec František Sobotík byl velkým vlastencem. Na vojně byl u 2. leteckého pluku a letectví se věnoval i v civilním životě. Až do okupace byl správcem letiště v Dolním Benešově a leteckým důstojníkem v záloze. Když potom kvůli přípravám Německa na útok na Československo byla v září 1938 vyhlášena všeobecná mobilizace, otec narukoval na letišti v Kbelích. „Když byla mobilizace, tak ho samozřejmě volali, a to si vzpomínám, že jsem v pěti letech s tatínkem a maminkou letěla do Kbelů, a pamatuji si, že tam byl na letišti velitelem.“

Po mnichovské dohodě byla Opava i většina pohraničních oblastí bez boje zabrána Německem. Krátce nato otec z Opavy odešel do Moravské Ostravy, kde pracoval jako prokurista. Rodina zůstala v Opavě, ale otec ji velmi často navštěvoval.

Obrana Slezska

Již krátce po obsazení pohraničí vznikla v listopadu 1938 v Hlavnici poblíž Opavy odbojová organizace Obrana Slezska. Vznikat začala již na přelomu září a října a byla první odbojovou organizací na Opavsku. Její členové například organizovali podpisové akce za znovupřipojení k Československu, soustřeďovali zbraně a připravovali se na budoucí vojenské střetnutí s německou armádou, pořizovali podrobné fotodokumentace pohraničních opevnění, prováděli průzkumné jízdy na Hlučínsko, Kladsko a Ratibořsko, informovali o pohybu německých vojsk, prováděli sabotážní akce na železnicích, rozšiřovali protinacistické letáky. V Obraně Slezska byla vybudována síť důvěrníků pro šestnáct obvodů s devětasedmdesáti obcemi. Vedení opavské oblasti měli na starosti Ladislav Klimeš, Vladimír Metz, Leoš Palyza a také otec pamětnice František Sobotík. Po obsazení zbytku republiky a vzniku Protektorátu Čechy a Morava právě František Sobotík přes pplk. Edmunda Klímka zorganizoval spojení Obrany Slezska a Obrany národa a stal se hlavní spojkou mezi těmito odbojovými organizacemi. Naděžda Volná vzpomíná, že ji na schůzky s odbojáři brával jako malou s sebou. „Každou neděli mě tatínek vzal s sebou do kavárny Orient. Už se zúčastňoval ilegálních schůzek, a aby to nebylo nápadné, tak já jsem byla jako kamufláž. Byla jsem holčička s mašlí a objednali mně pohár a já jsem tam jedla.“

Za své vlastenectví položil život

Otec se snažil rodinu dostat z Opavy do Moravské Ostravy, která již ležela v Protektorátu Čechy a Morava. Chtěl, aby děti mohly chodit do českých škol a žily v relativně klidnějším prostředí. „Tatínek nechtěl, abychom tady během války zůstali, takže našel byt v Moravské Ostravě, ale bohužel už s náma nikdy nebydlel. V době, kdy jsme se stěhovali, tatínka zatkli.“ Gestapo podniklo zátah na členy Obrany Slezska a 24. srpna 1940 byl zatčen i František Sobotík. Naděždě Volné bylo tehdy šest let a takto vzpomíná na otcovo zatčení: „Do Opavy přijelo gestapo v kožených kabátech, to si ještě pamatuju, a oznámili mamince, že otec byl v Ostravě zatčen. Vím, že maminka dostala hysterický záchvat, že hrozně brečela, a my jako děti jsme cítili, že se něco děje. Vím, že jsme se schovali pod stůl a že jsme brečeli a byli jsme vystresovaní. Věděli jsme, že se něco děje. Mluvilo se v němčině. Nevěděli jsme, co říkají, ale pak jsme se to dověděli.“

Otec byl poslán do věznice Mírov, kde ho jeho žena mohla po nějaké době navštívit. „Jediná maminka ho mohla navštívit. Bylo to na Mírově a říkala, že to byl takový dlouhý stůl a mohli si podat jen špičky prstů. Nemohli se obejmout. Tatínek že byl velice vyhublý, že se ptal na nás, na děti. Bylo vidět, že ti vězni strádají. Přijela velice otřesená. Byla zlomená, nešťastná. Prostě jsme tu dobu prožívali hodně těžce.“

Z Mírova byl převezen do věznice v Breslau (Vratislav), kde byl 12. ledna 1943 spolu s Ladislavem Klimešem, Vladimírem Metzem a Leošem Palyzou odsouzen k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán 29. dubna 1943. František Sobotík těsně před smrtí svým blízkým a rodině napsal tento dopis na rozloučenou:

„Milé děti, rodiny, tatíčku, bratři a přátelé. Celý čtverlístek sešel se na konci apríla ke své poslední povelikonoční čtvrteční večeři. Zatímco příroda odívá své stromy kyticemi květů, aby po jejich odpadnutí rostly nové plody k vaší obživě, potěše a zdraví, strom náš je prudkou bouří ve chvíli rozhodující vytržen z kořenů, aby udělal místo jiným, snad lepším, ušlechtilejším. Ještě včera v poledne byl zde asi pět minut můj obhájce, doktor Pieper, a sdělili mi vše, co jste podnikali. Děkuji vám, milí, za vaši bezpříkladnou lásku, kterou jste mně i mým drahým vždy prokazovali, a za vaši úžasnou práci a námahu za zlepšení našeho osudu.

Milé děti, Zdenku, Vláďo i Naďuško, byly jste moje, byly jste mi vším. Měl jsem vás nesmírně rád, i když jsem trestal. Kéž vaše budoucnost je šťastnější, pro kterou jsem byl vždy ochoten z lásky obětovat sám sebe. Mějte se rádi a neopouštějte se ve chvílích těžkých a podporujte se ze všech sil, abyste život nežili nadarmo. A nezapomeňte na svou čistou duši a Boha, bez něhož ani vlas z hlavy nespadne.

Tatíčku můj starý, odpusťte mi, čím jsem se proti vám provinil, zvláště na vaše stáří. Jsme všichni v rukou Božích a víme, že dělá dobře. Budu s mojí milovanou matičkou se těšit na shledanou a na radostný život věčný pospolu.

A jediný můj Jožko, do rukou tvých a tvých pomocníků, přátel a kamarádů odevzdávám svůj poklad v dětech. Neopouštějte je a pomozte vychovat. Bratře Jirko, zaplať tobě za všechno sám Bůh. Bůh lásky a dobroty, neboť lidská odměna nestačí. Všem vám rodinám i dětem to nejlepší, co nám nebylo dopřáno.

A ty Věročko, odpouštím ze srdce a prosím o totéž. Buď dobrou matkou sirotům a veď je šťastnou rukou k bázni Boží, do nadějné budoucnosti. Smetanovo Věno, Má vlast i požehnání Jana Amose Komenského, jeho loučení provázej vás všechny na další cestě životem jak nás při jeho konci. Netruchlete, vždyť obětovat se znamená zvítězit. Staré zrno odumírá, aby stéblo rostlo a dalo bohatou úrodu. Poslední sbohem, váš letec Fanda.“

Takto dnes na otce vzpomíná dcera Naděžda Volná, které nebylo ani devět let, když byl popraven:„Vzpomínám si, že otec byl velice přísný, důsledný, že nás měl rád, že byl pracovitý a velký vlastenec. Byl v Sokole. Vím, že vlast byla na prvním místě.“

Pod dohledem gestapa

Do Moravské Ostravy odešla po otcově zatčení jen maminka a pamětnice. Matka v opavském domě ještě rychle pálila kompromitující knihy. „Maminka měla strach. Ještě než jsme se odstěhovali, tak rychle pálila knihy s Masarykem a Benešem. Čekala, že přijde gestapo a že bude všechno prohlížet.“ Bratr pamětnice Vladimír odešel k dědečkovi do Olomouce a nejstarší bratr Zdeněk, který už měl 15 let, se raději ukrýval u rodiny Tupcových v České Rybné v Orlických horách. „Tupcovým zahynul stejně starý syn jako můj bratr, tak bratra vydávali za syna, kdyby Němci začali pátrat, kde je.“

Matka byla v Moravské Ostravě pod dohledem gestapa. Rodině byl zkonfiskován veškerý majetek, a tak musela matka rozprodávat věci, které jí ještě zbyly, aby dokázala sebe a Naděždu uživit. Tajně jí pomáhaly odbojové organizace, jejíž členové jí předávali balíčky s pomocí. Naděžda chodila do školy v Moravské Ostravě, ale vzpomíná, že tam moc kamarádů neměla. Většinu času prý trávila doma s maminkou a ven moc nevycházely.

Moravská Ostrava byla osvobozena 30. dubna 1945 vojsky 4. ukrajinského frontu. Předcházelo tomu několik bombardování. Dne 28. srpna 1944 americké bombardéry zasáhly ulici 28. října, kde v činžáku bydlela pamětnice s maminkou. Jako většina lidí se ten den ukrývali ve sklepě.„Byli jsme tam všichni namačkaní a vím, že jsme měli přes hlavu přehozený deky, protože jak letěly letadla, tak to byl velký hukot a nechtěli jsme to ani slyšet. (...) Bydleli jsme vedle obchodního domu Rix a ten byl zbombardován. Náš činžák byl hned vedle. Kdyby ten pilot, co shazoval bomby, kdyby je shodil o vteřinu jinak, tak by náš dům dostal zásah. Byli jsme ve sklepě. Teď řinčelo nádobí, hukot, to bylo hrozný, protože to vedle bylo zbombardovaný, tak to s náma taky otřáslo. (…) Když bylo po náletu, tak jsme vlezli na střechu a viděli jsme, jak všechno hoří.“

Po válce se rodina už bez otce opět sešla v Opavě. Neměli ale kde bydlet, protože jejich dům v Opavě dostal přímý zásah při náletu. „Když jsme se vrátili po válce do Opavy, tak ten náš dům byl v troskách. Celá ta Poštovní ulice byla zbombardovaná. Komunální podnik tu suť odvezl. Žádali jsme o odškodnění, jenomže vzhledem k tomu, že ten odboj nebyl za komunismu uznán, tak jsme nic nedostali.“

Po válce

Nastěhovali se tedy do podnájmu v Opavě. Po válce Červený kříž organizoval pomoc dětem, jejichž rodiče zahynuli za války. Naděžda byla podvyživená, a proto byla Červeným křížem poslána na tříměsíční ozdravný pobyt ve Švýcarsku k rodině Häniových ve vesnici u Sankt Gallen. Zpočátku byla cesta do neznáma pro dvanáctiletou Naděždu velmi stresující. „Než jsme tam přijeli, tak jsme byli jakoby v lágrech, kde nás osprchovali, ostříhali a dostali jsme takové cedule a já jsem na ní měla napsáno svoje jméno a Czechoslovakia a jméno vesnice, kam mám jet. Pro mě to bylo všechno neznámé. Bylo mi dvanáct let. Jela jsem se švýcarskou sestrou, která mě vysadila na zastávce. Měla jsem takový velký lodní kufr, tři slovníky – francouzský, italský, německý, protože jsem nevěděla, v které části Švýcarska to bude. Vystoupila jsem a nikdo tam nebyl, tak jsem si sedla na kufr a začala jsem plakat.“ Za chvíli pro ni Häniovi přijeli a Naděžda Volná na pobyt ve Švýcarsku dodnes vzpomíná v dobrém.„Chovali se tam ke mně krásně. Já jsem tam přibrala, že když jsem se po třech měsících vrátila, tak mě maminka nepoznala. Měla jsem copy, švýcarský hodinky, zástěru. Poprvé jsem tam jedla čokoládu. Oni to brali za čest a dodnes jsem ve styku s jejich dcerou.“ Přes čtyřicet let, během vlády komunistické strany, ale Naděžda nebyla se švýcarskou rodinou v kontaktu. Navštívit je jela až po pádu režimu v roce 1990 a byla přijata velmi vlídně. „Měli jsme na sobě připevněný odznak s Havlem. Na hranicích nám salutovali. Když jsme tam přijeli, tak jejich rodina tam zrovna měla nějakou slavnost. Bylo tam napsáno welcome, že nás vítají. Byly tam dokonce naše vlajky, jako kdybychom byli nějaká delegace.“

Po návratu ze Švýcarska v roce 1946 studovala Naděžda Volná zdravotní školu. Po jejím ukončení pracovala jako zdravotní sestra v kojeneckém ústavu. Potom dálkově vystudovala pedagogickou fakultu a stala se učitelkou v mateřské škole a později ředitelkou. Dnes je Naděžda Volná již v důchodu, ale stále se velmi aktivně věnuje práci v ČsOL a Českém svazu bojovníků za svobodu a usilovně se snaží připomínat mladé generaci hrůzy války. V roce 2008 za to dostala cenu statutárního města Opava za zásluhy v oblasti osvěty a vzdělávání mládeže a zachování památky prvním odbojářům.

Pro Post Bellum v roce 2013 natočil a zpracoval: Vít Lucuk, email: vitlucuk@seznam.cz.