Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Bronislava Volková (* 1946)

• narodila se 15. května 1946 v Děčíně

• otec Štěpán Fischer, konstruktér aut, byl za války u československé armádní jednotky ve Velké Británii

• vystudovala obor španělština-ruština na FF UK

• strávila dva semestry na studijním pobytu v Sovětském svazu, vrátila se krátce před okupací roku 1968

• v roce 1974 s manželem Emilem Volkem emigrovala do západního Německa

• byla odsouzena k 18 měsícům vězení za opuštění republiky

• roku 1976 odešli manželé Volkovi do USA

• roku 2018 se vrátila do České republiky

• významná lingvistka a literární sémiotička, básnířka a překladatelka, získala četná ocenění

Otec Bronislavy Volkové byl přesvědčeným komunistou již od druhé světové války a ze strany nikdy nevystoupil. Přestože Bronislava Volková mohla díky tomu bez problémů nastoupit na vysokou školu, po studiích slavistiky nemohla pracovat v oboru, který vystudovala, a v roce 1974 se s manželem rozhodli pro emigraci. Z Německa odešli do USA, kde po velkém úsilí Bronislava Volková získala trvalou smlouvu na univerzitě v Indianě, kde se stala posléze řádnou profesorkou slavistiky. Ačkoliv se do jisté míry cítí být cizinkou v obou zemích, v roce 2018 se pamětnice natrvalo vrátila do České republiky.

Matka vlastnila tři pasy

Bronislava Volková se narodila 15. května 1946 v Děčíně. Oba rodiče byli židovského původu a jejich osudy za války byly spletité. Matka Markéta Fischerová, rozená Margit Morgensternová, se narodila 6. července 1903 v Budapešti, kde byl její otec očním lékařem v rakouské armádě. Sestra Markéty Fischerové včas neodešla z Československa a zahynula v běloruském koncentračním táboře Malý Trostinec. Matka Bronislavy Volkové těsně před okupací získala pro manžela Štěpána Fischera, kterého si vzala v roce 1937, povolení vycestovat do Francie. Jí samotné se nakonec povedlo odjet na Slovensko a poté přes Maďarsko, Rumunsko a Jugoslávii do italské Bordighery. „Matka si přes noc sbalila, vzala zimní kabát a vydala se na cestu,“ popisuje začátek jejího náročného putování Bronislava Volková. Matka údajně vlastnila tři pasy, přesto musela v Itálii rok čekat, než získala povolení k odchodu do Francie, kde tehdy její manžel působil v československé exilové armádě a kde žili jeho rodiče. Pokusila se i o ilegální odjezd lodí, ten se však nezdařil. „Když matka skoro nasedala do člunu, který je měl převézt, přišla policie a všechny zatkla, matka dělala, že tam nepatří,“ vzpomíná pamětnice na matčino vyprávění. Štěpán Fischer byl s jednotkou československé armády převelen do Velké Británie a Markéta Fischerová nakonec uprchla před nacisty přes Španělsko vlakem a lodí do Anglie a usadila se v Londýně, kde strávila válku. Byla houslistkou a koncertovala i pro československé jednotky, vystupovala pod uměleckým jménem Gita Morenová.

Komunistou se otec stal už za války

Otec Bronislavy Volkové Štěpán Fischer se narodil dne 28. května 1905 v Trnavě. Jeho otec byl zakladatel továrny Figaro na Slovensku. Štěpán Fischer maturoval na gymnáziu v Brně a na Vysokém učení technickém v Berlíně roku 1933 získal diplom strojního inženýra. Stal se známým konstruktérem aut, byl spoluautorem jedinečných prototypů osobních vozů, například takzvaného FRM – Fischer Reimann Motoren. Před válkou dostal otec nabídku pracovat v hitlerovském Německu jako konstruktér, to odmítl. Než odešel do Francie, zaslal si prototyp aerodynamického automobilu FRM do Belgie, ten však odcizili Němci. V Paříži vstoupil Štěpán Fischer do československé armády a poté s ní odjel do Agde. Po okupaci země nacistickým Německem byla jednotka odvelena do Velké Británie, kde sloužil jako vedoucí autodílen u československého tankového praporu. Jeho rodiče zůstali ve Francii a nakonec zahynuli v koncentračním táboře Osvětim. Matka a otec Bronislavy Volkové po válce krátce žili v Děčíně, o byt v Praze rovněž přišli.

Od roku 1946 žila rodina v Praze-Vršovicích, otec začal pracovat v ČKD. Již za války vstoupil do komunistické strany, kde setrval až do své smrti v roce 1988. „Otec nebyl prospěchářský komunista, který to dělal, aby se mu dobře dařilo, on doufal v lepší budoucnost,“ říká o něm Bronislava Volková. Tato skutečnost jí však zajistila dobrý kádrový profil a po ukončení základní školy mohla maturovat na jedenáctileté škole a bez problémů vystudovat vysokou školu. Matka pamětnice se věnovala hudbě, jako houslistka koncertovala i vyučovala a nakonec se stala vedoucí strunného oddělení Pražské konzervatoře. Otec již nemohl být konstruktérem inovativních automobilů, to mu režim po roce 1948 neumožnil, v ČKD se spíše přizpůsobil poměrům a věnoval se kompresorům a také zprovoznění atomového reaktoru v Řeži. „Já jsem z něj nic neměla, on od rána do večera byl k dispozici v továrně, teprve když všichni odešli, dělal si ještě výzkumy, doma si pustil rádio a pak psal marxistické projevy,“ vzpomíná pamětnice. Jeho členství v komunistické straně jej možná ochránilo od problémů během protižidovských nálad a procesů v 50. letech, negativně jeho život neovlivnilo ani vojenské angažmá v československé jednotce ve Velké Británii.

Pamětnice dlouho o židovském původu své rodiny nevěděla a prožívala podle svých vzpomínek šťastné dětství: „Já jsem byla dobrodruh, mě bavilo si vymýšlet, žila jsem v nevědomí.“ Rodiče se po válce rozhodli, že nebudou mluvit svým mateřským jazykem, němčinou, a používali už jen češtinu. Když bylo Bronislavě Volkové asi třináct let, spolužáci jí začali nadávat do Židů, tak se teprve dozvěděla o židovské identitě a osudu celé rodiny. V obou rodinách celkem zahynulo během války 28 jejích příbuzných.

Životní styl v Rusku byl příšerný

Bronislava Volková maturovala v roce 1963, poté byla přijata na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy (FF UK), obor španělština-ruština. Na výuku na FF UK vzpomíná v dobrém, vyučující jako Hausenblas, Poldauf a Skalička byli erudovaní – a přestože měla povinné hodiny marxismu-leninismu a vědeckého komunismu, jazyková a odborná výuka byla kvalitní. Na škole se seznámila se svým budoucím manželem Emilem Volkem. Bronislava Volková strávila dva semestry na studijním pobytu v Sovětském svazu, v Leningradě. „Životní styl v Rusku byl příšerný, bydleli jsme na koleji po čtyřech a měli na 100 holek deset sprch, které tekly jen dvakrát týdně dvě hodiny, byly tam i štěnice,“ vypráví Bronislava Volková o střetu se sovětskou realitou. Přitom úroveň jazykovědy tam podle ní byla dobrá, navíc měla možnost se seznámit s bohemistou a známým překladatelem Olegem  Malevičem a významným filologem a literárním vědcem Efimem Etkindem.

Ze stáže v SSSR se Bronislava Volková vrátila těsně před okupací. „Já jsem se vrátila v roce 1968 z Ruska a oni přijeli za mnou,“ říká pamětnice při vzpomínce na vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968. Bronislava Volková se o politické dění a reformy pražského jara příliš nezajímala, soustředila se na studium jazykovědy. „Manžel se mi vysmíval, že jsem politicky naivní,“ říká. Dne 21. srpna pobývala s Emilem Volkem u jeho rodičů ve vesnici blízko Rožnova pod Radhoštěm. „Manžel se šel hlásit do vojska, ale řekli mu, že není mobilizace, já jsem vápnem psala nápisy v ruštině,“ vzpomíná pamětnice na vzrušené okamžiky těsně po okupaci. V Praze už Bronislavě Volkové bylo jasné, že vojáci jen tak neodejdou a že její život se radikálně promění.

Vysokoškolské diplomy jsme zaletovali do leča

 V roce 1969 se pamětnice vdala za Emila Volka a získala doktorát ze slavistiky. Když chtěla o čtyři roky později obhájit svou práci pro získání titulu kandidát věd, CSc., nebylo jí to umožněno. V tom roce bez členství v komunistické straně prostě obhajoba nebyla možná. V té době i na FF UK probíhaly kádrové prověrky, tedy pohovory o tom, zda dotyčný schvaluje vstup armád Varšavské smlouvy do země, neboli tzv. bratrskou pomoc. V případě negativního postoje k okupaci čekalo dotyčného vyloučení ze strany, přeřazení na nižší pozici nebo rovnou vyhazov z práce. Bronislava Volková dostala od stranického výboru špatný posudek, takže nemohla získat práci v oboru. „Já mám pro vás místo, ale je to vázaný na vstup do strany, tak si to rozmyslete a přijďte zítra,“ vzpomíná pamětnice na nabídku vyučujícího z pedagogické fakulty, kterou však odmítla.

Nakonec našla dočasné uplatnění na Univerzitě 17. listopadu, škole zřízené pro zahraniční studenty a překladatele. Manžel pracoval v Ústavu pro českou a světovou literaturu, nemohl však psát svobodně a měl nízký plat. Začali přemýšlet o emigraci a pokoušeli se získat výjezdní doložku, tedy povolení k návštěvě zemí mimo socialistický blok. To se jim konečně podařilo v roce 1974, kdy se oba zúčastnili hispanistického kongresu ve francouzském Bordeaux. „Příbuzný nám pomohl zaletovat diplomy do leča, to se prostě otevřela konzerva, do toho se daly diplomy, potom se to muselo zatížit, aby to mělo stejnou váhu, kolik má lečo, a pak se to zase zaletuje,“ popisuje pamětnice, jak se jim povedlo převézt důležité dokumenty přes hranice komunistického Československa. Vycestovali bez přesného plánu, skončili v německém uprchlickém táboře Zirndorf a po třech týdnech dostali uprchlické pasy.

V Německu se na nás dívali skrz prsty

V Československu zatím zjistili, že se manželé Volkovi do 19. září 1974 nevrátili do ČSSR, a Sbor národní bezpečnosti (SNB) zahájil vyšetřování trestného činu opuštění republiky. Byli vyslechnuti jak otec Bronislavy Volkové, tak matka Emila Volka. Ta podle dochovaného spisu pod archivním číslem V-31965 MV obdržela od syna v říjnu dopis ze západního Německa, vysvětlující důvody emigrace, který odevzdali s manželem na SNB. Ze spisu také vyplývá, že manželům Volkovým byl zabaven majetek a nakonec je odsoudili k trestu odnětí svobody nepodmíněně na 18 měsíců.

Bronislava Volková mezitím našla krátkodobé pracovní uplatnění v Marburgu, oba pak v Kolíně nad Rýnem. „V Kolíně mi nabídli místo, učit německy mimo jiné staroslověnštinu, tak jsem se oba jazyky musela asi za tři měsíce naučit,“ vybavuje si pamětnice náročné začátky. Tamější akademické prostředí popisuje jako levicové, konzervativní a sexistické: „V Německu se na vás, když jste přišel z Východu, dívali skrz prsty a mysleli si, že máte špatné vzdělání, zejména pro ženu to bylo těžké.“ Emil Volek chtěl odjet do Spojených států amerických, žádali tedy o povolení k výjezdu, které obdrželi až v roce 1976.

Lidé si neuvědomují, jaký je to boj

V USA se Emilu Volkovi povedlo získat práci v Arizoně, Bronislava Volková musela několikrát měnit místo, mohla pracovat vždy jen na dobu určitou na řadě vysokých škol. Na Harvardské univerzitě v Cambridge se seznámila s věhlasným vědcem Romanem Jakobsonem, působila i na University of Virginia v Charlotesville, a teprve po šesti letech putování ze státu do státu a dočasných zaměstnáních se roku 1982 usadila na Indiana University, Bloomington, kde roku 1986 získala trvalou smlouvu a začátkem 90. let se stala řádnou profesorkou.
Manželé Volkovi se však brzo po příjezdu do USA rozvedli. „Počáteční léta v exilu jsou drastický, protože způsob myšlení a života je tak strašně jiný, že člověk se cítí strašně osamělý,“ hodnotí zpětně Bronislava Volková léta v emigraci. I když měla možnost se stýkat s Čechy a našla si i americké přátele, cítila, že do tamějšího prostředí úplně nezapadla. „Lidi si neuvědomují, jak neuvěřitelně stresující je být v exilu a jaký je to boj. Lidi se často musí smířit s polovičním uplatněním,“ říká pamětnice. 

Na začátku 1989 se Bronislavě Volkové povedlo přijet do Československa v rámci stipendia IREX. „V roce 1989 za totáče jsem měla pocit, že všechno stojí, že je všechno stejné,“ vzpomíná Bronislava Volková na tehdejší Prahu. Nezažila tu žádné problémy, i když se setkávala s některými disidenty a chodila na bytové semináře. Prahu opustila v červnu 1989, krátce před sametovou revolucí a zhroucením komunistického režimu. Opakovaně uvažovala o návratu do rodné země a pokoušela se o něj, ale nenašla zaměstnání odpovídající její kvalifikaci. „O exulanty tu nikdo moc nestál, cítila jsem, že sem také nepatřím,“ vysvětluje Bronislava Volková důvody, proč do České republiky natrvalo přijela až později, v roce 2018.

Bronislava Volková se během své akademické dráhy stala významnou lingvistkou a literární sémiotičkou, za své publikované dílo obdržela mnohá ocenění, například George Gall Memorial Award za vědeckou práci v literatuře a za významné přispění k moderní poezii v roce 1988 nebo Cenu SVU (Společnost věd a umění) za vynikající přispění k vědě a kultuře, Praha 2009. Je také uznávanou básnířkou, její básně vycházely jak časopisecky, tak v mnoha sbírkách a mnoha jazycích. Poezii vlastní i cizí Bronislava Volková také překládala do angličtiny a ruštiny. Věnovala se rovněž psaní povídek a sestavila dvoujazyčnou antologii české poezie 20. století pod názvem Po hřbetě ďábla / Up the Devil´s Back. V neposlední řadě je autorkou úspěšné knihy Podoby exilu ve středoevropské židovské literatuře 20. století. Je členkou českého i amerického PEN klubu. Uměleckou všestrannost pamětnice dokládá i její tvorba koláží, kterými často svá literární díla ilustrovala.[1] V roce 2023 žila Bronislava Volková trvale v Praze.

 

[1] Bronislava Volková. Online. In: Wikipedia: the free encyclopedia. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2024, 2023-12-25. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Bronislava_Volkov%C3%A1. [cit. 2024-01-24].