Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Zažalovala jsem Komunistickou stranu Československa
narodila se 24. listopadu 1930
její bratr emigroval v roce 1948 do Ameriky
odmaturovala na gymnáziu v roce 1950
záhy po maturitě byla zatčena v souvislosti s procesem svého otce; otec byl odsouzen na deset let za velezradu a špionáž
po propuštění z vězení ji nevzali na vysokou školu a nemohla sehnat zaměstnání
soudila se a dosáhla zproštění viny
od roku 1960 do roku 1988 pracovala jako vedoucí v družstvu invalidů Obzor
dnes je v důchodu a žije v Praze
Božena Volková se narodila 24. listopadu 1930. Chodila do obecné školy v Benešově. Školu navštěvovala ráda i kvůli dobrým vztahům se spolužáky, se kterými se vídá dodnes na pravidelných třídních srazech.
„Do obecný, tam jsem začala chodit v šestatřicátým a zažila jsem nástup Němců a to bylo taky protivný, oni tady zůstali dost dlouho, my jsme ve škole museli mluvit jenom německy, protože nás tenkrát všechny chtěli poněmčit. No a to trvalo až do pětačtyřicátýho roku,“ uvedla pamětnice.
Po maturitě do vězení
Po dokončení zkoušky dospělosti na střední škole v roce 1950 byla Božena Volková uvězněna na dva roky na Pankráci za neudání svého otce kvůli velezradě a špionáži. Její otec byl odsouzen na čtrnáct let, ale díky amnestii si odpracoval „pouze“ deset let v uranových dolech v Jáchymově, v nejhorším pracovním táboře u nás.
„Udělala jsem maturitu a hned mě zavřeli, protože můj táta dostal deset let, a že jsem ho neudala, tak mi dali dva roky.“
Pamětnici uvěznili na Pankráci v roce 1951. Tenkrát to byla věznice i pro ženy. V této věznici byla vězněna také Milada Horáková, která byla popravena jen rok před nástupem Boženy Volkové do vězení. Tehdejší podmínky ve vězení byly mnohem horší než dnes. Pamětnice nejprve doufala, že jí přidělí spoluvězeňkyni, ale pak toho litovala, když její spoluvězeňkyně opakovala celý den to samé dokola. Ale Božena Volková to dnes již bere s humorem.
Nepřijetí na studia
Pamětnice chtěla po propuštění z vězení studovat jazyky na vysoké škole, ale nepřijali ji.
„No na vysokou školu nás nevzali, protože my jsme neměli žádný komunistický příbuzenstvo. Jenom komunisti mohli jít na vysokou školu.“
„Chtěla jsem dělat jazyky, protože když jsem chodila do gymnázia, tak jsem si udělala univerzitní zkoušku z angličtiny. Tak jsem si chtěla ještě zdokonalit němčinu, to jsme taky uměli dobře,“ dodává k tomuto období pamětnice.
Její bratr emigroval v roce 1948 do Ameriky, kde se usadil. V době, kdy byla Božena Volková a otec bez práce, je živil hlavně on.
„On byl na tom opravdu dobře. Kdyby nás neživil... táta neměl ani korunu, oni ho nikde nechtěli zaměstnat.“
Po letech vyhrála žalobu na Československou republiku
Po nějaké době pamětnice objevila v trestním zákoníku zákon, který obsahoval, že nemusela udat svého otce, ani kdyby byl vrah.
„Tak jsem zažalovala Komunistickou stranu Československa. Trvalo to osm let a já jsem to vyhrála.“
Poté, co Boženu Volkovou propustili, nechtěli ji přijmout do žádného zaměstnání. Musela doma lepit pytlíky. Nakonec spor vyhrála a následně ji zaměstnali v Obzoru, největším invalidním družstvu. Za dva roky už vedla celý závod. Pamětnice zde pracovala až do důchodu.
„Tak to bylo docela dobrý, tak mám teďka docela pěkný důchod, ale já jsem vždycky v ňákým průseru a potom to dobře dopadne,“ dodává na závěr Božena Volková.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Radek Kriegler)