Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Volfová (* 1949)

• 1948 rodiče pamětnice kupují dům v Rotavě

• 1949 se Jarmila Volfová narodila do česko-německé rodiny

• 1953–1954 otec vězněn za napomáhání politickým vězňům v Jáchymově

• 1966 ukončila gymnázium

• 1966–1970 zaměstnaná v Čedoku

• 1967–1969 emigrovala většina jejích příbuzných

• v 70. letech umírají rodiče pamětnice

• 1970–2002 zaměstnaná u ONV Sokolov

• 1986 vstupuje do KSČ

• od 2003 zaměstnaná u MÚ Rotava

Rodina Jarmily Volfové a její česko-německý původ

Maminka pamětnice Friederika Schererová byla Němka, narodila se roku 1925 v Rotavě a měla tři sourozence. Byla totálně nasazená jako radistka v Königsbergu, o čemž hovořila jen nerada. Vyučila se šičkou. Její rodina nebyla odsunuta, protože děda Jarmily Volfové pracoval v tehdejších ocelárnách (dnes Rotas strojírny, spol. s r. o.) a někteří sociální demokraté, Češi, se o ně zasadili. Odsun ostatních Němců se jich hluboce dotkl už proto, že následně museli žít vedle lidí, kteří jednali velmi krutě s jejich přáteli.

Otec pamětnice Vratislav Volf pocházel z jihočeské rodiny, měl osm sourozenců a byl nuceně nasazen v Avii v Letňanech. Ke konci války přišel o bratra a otce, který byl myslivcem – na základě udání byli popraveni za nedovolené ozbrojování. Celý život horničil, především jako střelmistr. Roku 1947 přišel do Krušnohoří na nábor do wolframových dolů a usadil se v Rotavě.

Svatba a manželství rodičů Jarmily Wolfové

Rodiče pamětnice se seznámili v Rotavě, kde byli roku 1948 sezdáni a také se zde usadili. Jednou z podmínek pro uskutečnění svazku bylo, že se Friederika nechá přejmenovat na Bedřišku, což také udělala. Vratislav, který své ženě i nadále říkal Fríduš, se za ni musel zaručit. Provázela je spousta obtíží plynoucích z protiněmecké nálady společnosti, což se promítalo v rovině osobních i oficiálních vztahů.

„Nejhorší bylo, že tyhle názory měli i tátovi příbuzní. Díky tomu, že dva členové rodiny byli popraveni, neměli Němce rádi. Našemu tátovi zazlívali, že si vzal Němku. Táta za nimi do jižních Čech jezdil málokdy a máma tam nejezdila skoro vůbec. Nechovali se k ní hezky, měli spoustu narážek. Když tam přijeli, tetička mámě udělala revizi kufru, jestli s sebou nemá něco, co by se jim nelíbilo.“

Roku 1949 se narodila Jarmila. Financemi neoplývali už proto, že dům, který jim připadl po holiči, jenž Rotavu opustil ještě za války, spláceli. Friederika byla v domácnosti, soukromě šila a pomáhala prodávat lístky v kině.

50. léta: dětství v česko-německém prostředí

„Babička bydlela přímo naproti v lese v bílém domě, ve kterém se narodila i máma. Jako malá holka jsem k babičce chodila moc ráda. Vždy jsem dostala kočárek s panenkou a jela jsem k babičce. Dědeček ani babička neuměli česky. Vůbec jsem jim nerozuměla. Mamka se se mnou bála mluvit německy, protože si po válce dost vytrpěla. Pamatuju si, to jsem byla ještě malá holka, že jsme přišly do obchodu a některé ženské se do mamky trefovaly, třeba že neumí pořádně česky, že je Němka atd.“

Jarmila Volfová vyrůstala v česko-německém kulturním prostředí, protože mnoho dětí z Horní Rotavy, Přebuzi a Šindelové pocházelo ze smíšených nebo německých rodin a navštěvovalo školu v Rotavě.

Její matka Friederika se od manžela Vratislava naučila celkem obstojně česky a všem obtížím hrdě čelila. Nejtěžší chvilky přišly, když byl Vratislav dlouhodobě mimo domov a ona neměla u nikoho zastání. Stávalo se tak, když jezdil pracovat do Tlučné u Plzně na Důl Krimich a vracel se domů jen na víkend, a po dobu jeho věznění za pomoc politickým vězňům v Jáchymovských dolech. Následně se vrátil do sokolovského revíru, býval doma denně a vše se vrátilo do starých dobrých kolejí.

V páté třídě děti z Glasbergu Jarmilu Volfovou zlákaly, ať s nimi chodí na němčinu, kam je rodiče poslali, protože neovládaly pravopis. Dostalo se jí tedy prvních pořádných základů němčiny a matka jí se studiem pomáhala.

Studium a první zaměstnání

Po ukončení gymnázia roku 1966 se Jarmila Volfová chtěla věnovat studiu farmacie, ovšem osud tomu nebyl nakloněn. Absolvovala tedy jazykový kurz a přijala zaměstnání v Čedoku. Přestože do sokolovské pobočky odjížděla brzy ráno a vracela se pozdě večer, práce ji bavila. V uvolněné atmosféře předsrpnových událostí vydávala výjezdní doložky, devizové přísliby, pasy a víza.

Srpen 1968

„Přímo z 21. srpna si pamatuju, že když jsem jela autobusem do Sokolova, tak jsem poslouchala rádio a říkala jsem si, takhle po ránu, co to dávají za hru? Vykládali tam o tom, jak vojáci něco a tak. Dojeli jsme do Jindřichovic a tam jsme uviděli kluky, kterým bylo sotva šestnáct let. Seděli u plotu, vyplašení a nejspíš vůbec nevěděli, kde jsou. Kolem nich byla hromada dětí, které jely do školy do Rotavy, a také je viděly poprvé v životě. Bylo mi jich líto. Zkrátka, asi sbalili každého, kdo měl ruce a nohy, a poslali ho do Československa. Těžko říct, jak to tenkrát bylo s tou jejich internacionální pomocí.“

Vojáci se utábořili v Libavském údolí. V Krušnohoří se jim příliš nevedlo už pro drsný ráz kraje – často se některý z nich otrávil houbami, které neznal, bourali v ostrých zatáčkách hornatého kraje – a také pro nevoli místních obyvatel. V Kraslicích je směrovky dovedly na hřbitov.

„Na Čedoku jsme ruské vojáky měli dnes a denně, protože když se nepřišli zeptat na cestu, tak si přišli pro vodu a tak různě. Byla jsem mladá, válku jsem nezažila a měla jsem velké obavy, co bude dál. Zkoumala jsem to u rodičů. Říkali, že možná přijde další válka. Báli se.“

V Čedoku po srpnových událostech

Během tzv. druhého vysídlení koncem 60. let emigrovala většina příbuzných pamětnice včetně jejího bratra. Díky svému povolání měla Jarmila Volfová možnost se i v této době podívat do ciziny. Mnohokrát zvažovala, zda neemigrovat.

„Já jsem s těmi zájezdy jezdila. Protože jsem znala problémy příbuzných těch lidí, kteří zůstali venku, tak jsem asi měla soucit s rodiči. Z jednoho zájezdu do Rakouska se vrátili pouze dva staří manželé, a to jen díky tomu, že měli zaplacený zájezd další. Na pasovém oddělení byl pak kravál. My jsme to nemohli řešit. Nemohli jsme je přivázat. Už k tomu autobusu zkrátka nepřišli.“

Práce Jarmily Volfové nyní spočívala v mnohočetném ověřování a prověřování osob. Pravidla se značně přiostřila. Lidé, kteří chtěli vycestovat, museli podepisovat prohlášení, že nebudou navazovat žádné kontakty, a pokud je navážou, tak o tom budou informovat. Byli nasazováni nohsledi. Pamětnici se její práce začala příčit a nakonec od Čedoku odešla.

„Celní prohlášení a víza vůbec byla pro lidi neštěstím. Bylo to opatření, které nebylo důstojné. Znamenalo lidi omezovat. Kdyby bývali dali lidem volnost a řekli: Když se ti to tu nelíbí, tak to jdi zkusit ven, tak by se hromada lidí vrátila. Byla to strašná doba.“

70. a 80. léta

Roku 1970 nastoupila na Okresní národní výbor v Sokolově, kde pak působila dvaatřicet let. Práce ji velmi bavila – spravovala důchodovou agendu a prováděla důchodové komise.

Byla členem SČSP (Svaz československo-sovětského přátelství), ROH (Revoluční odborové hnutí), SSM (Socialistický svaz mládeže), ale stále se jí bez postihu dařilo odmítat vstup do strany. Již neviděla svět naivní optikou 60. let, ale začala si plně uvědomovat realitu prověrek, realitu 70. let.

SČSP pořádal zájezdy, díky nimž mohla pokračovat ve svém oblíbeném cestování. Bez problémů se mohla podívat do NDR, SSSR a dalších zemí.

„V rámci SČSP jsme podnikli zájezd do Kyjeva. Zájezdy směly jezdit po trasách pro turisty, které byly jakžtakž udržované. Tenkrát se něco přihodilo na klasické trase. Průvodkyně znala do Kyjeva jinou cestu, tak jsme jí jeli. Byla šílená. Bylo to, jako když jedete po tankodromu, a také jsme trošičku viděli podmínky, ve kterých tam žijí obyčejní lidé, v hliněných, splácaných příbytcích se zvířaty dohromady. O tom se tu člověku ani nezdálo. Poznali jsme tam, že tady vám sice něco říkají, ale je dobré, když to vidíte na vlastní oči.“

Počátkem 80. let začala Jarmila Volfová působit na ekonomickém odboru. Byla jmenována zástupcem vedoucí, která se následně dlouhodobě roznemohla, a pro pamětnici se tak vstup do strany stal otázkou existenční. Do KSČ vstoupila roku 1986, hned využila výhod a začala studovat práva. Studium však nedokončila.

Jarmila Volfová byla a je římskou katoličkou. Její přesvědčení se se vstupem do strany nedostalo do konfliktu, protože v té době byla velmi vytížená a praktikovala zřídka, především na dovolených. Nejčastěji jezdila za maminčinými známými na Slovensko.

Život v Rotavě dnes aneb „zdivočelá země“?

„Alice, moje kamarádka z dětství, to vnímá jinak. Viděla tady zdivočelou zemi, protože sem přišla až v roce 1952. Já jsem tu žila od narození a brala jsem to tak, jak to bylo, že prostě žiju u hranic s ‚těmi zlými Němci‘. Pro mě je to normální, ale brala jsem to jako velikou křivdu pro mámu. Bylo to nefér.“

Dnes se Jarmile Volfová žije v Rotavě dobře, působí na městském úřadě. Město s pomocí mnoha patriotů pořádá časté kulturní akce včetně setkávání podporujících česko-německé sbližování. Akcí se účastní stále stejná skupina obyvatel, především farníci pátera Fořta. Ostatní početné skupiny obyvatel Rotavy, jako jsou dosídlenci, Romové nebo dělníci Strojíren Rotas, žijí uzavřený život a na společenském poli se, pokud nejsou věřící, míjí.

„Líbilo by se mi, kdyby se zrušily všechny hranice. Vše by bylo otevřené. Vytváření jakýchkoli hranic je vždy na škodu. Z vlastní zkušenosti vím, že například rozdělení Československa a vytvoření hranice mezi nimi vedlo k nevraživostem Čechů vůči Slovákům a naopak. Jakékoli hranice mezi lidmi by se měly bořit.“

Rodina Jarmily Volfové mluví plynně česky i německy. Její sestra emigrovala ještě před koncem války a ozvala se poté už jen párkrát, bratr se oženil s Němkou a roku 1969 emigrovali, rodiče jsou již po smrti a o svém osobním životě nechce pamětnice mluvit. Zůstala ve svém rodném domě sama a opouští ho jen na bezpečné pole společnosti rotavských farníků a kamarádů z dětství.