Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Volfová (* 1934)

• narozena 16.10. 1934 v Úhercích u Mladé Boleslavi

• rodina se přestěhovala do Veselé u Mnichova Hradiště

• šťastné dětství s rodiči i prarodiči, kteří pro ni byli velkým vzorem, např. dědeček Václav Řebík, francouzský legionář

• obecná škola ve Veselé od r. 1945 - začátek studia na gymnáziu v Mladé Boleslavi

• 1948 - tatínek předává truhlářskou dílnu

• po maturitě studium na Vysoké škole pedagogické v Praze, dějepis a zeměpis - před dokončením školy svatba se studentem FAMU Volfem

• po absolvování školy učila na několika pražských ZŠ

• 1965-1989 - učitelka na Akademickém gymnáziu ve Štěpánské ulici v Praze

• autorka několika knih medailonů postav českých dějin

• lektorka Univerzity 3. věku a volného času seniorů v Mladé Boleslavi

Souško učitelko, jako máma facku dávat neumíte!

Jana Volfová, roz. Adášková se narodila 16. října 1934 v Úhercích u Mladé Boleslavi. Rodina se brzy přestěhovala do Veselé u Mnichova Hradiště, kde si otec zařídil truhlářskou dílnu. Jana – jedináček – zde prožila krásné dětství obohacené o návštěvy dědečků a babiček. Ráda vzpomíná na prázdniny v Domousnicích u rodičů maminky s pasením hus a dvorem plným slepiček a kachen. A s babičkou, která jí zpívala písničky.

Za války navštěvovala dvoutřídku ve Veselé, kam přicházely i děti z okolí. Oceňuje, co jí tato škola do života dala. Vlastivědné vycházky, pan řídící byl včelař. Zkrátka přirozené a názorné způsoby výuky zahrnující i vztah k rodné zemi.

Když v květnu 1945 Veseláci vyvěsili na školu československý prapor, objevili se vojáci SS z jednotky z nedalekého Haškova. Lidé se skrývali ve sklepě, měli strach, aby se nestřílelo.

Kolektivizace a vyvlastňování ve Veselé 

Únor 1948 a následující společenský vývoj těžce zasáhl do života ve Veselé a vytvořených přirozených vztahů mezi lidmi. Z obce vyhnali rodinu největšího sedláka Šimona, byli to nesmírně slušní lidé. Nikdo se proti tomu nepostavil, lidé to však považovali za nespravedlnost.

„Vyvlastňování živnostníků pokračovalo. Ve vsi byl kolář, kovář, obchůdky, řemesla se dědila. Většinou to byli slušní lidé, dobří řemeslníci. Můj tatínek truhlář měl tovaryše a dva učedníky. Lidé si řemeslníků vážili. To všechno zmizelo v roce 1948. U nás v republice dokázali vyvlastnit i nejposlednějšího ševce - i u nás v ulici. Důsledky jsou citelné dodnes. V žádném jiném statě tábora socialismu to tak důsledné nebylo,“ připomíná Jana Volfová.

Její tatínek předal truhlářskou dílnu  do komunálu  v roce 1948 a stal se hlídačem. Nesl to těžce. Maminka, která byla v domácnosti, se po roce 1948 stala prodavačkou v Jednotě.  

Janin dědeček v Domousnicích na výzvu, aby vstoupil do JZD, zareagoval tak, že pole jim dal a dodal, že ti, co to povedou, tomu nerozumí. Měl malý důchod, babička žádný. Měli záhumenku, kde si pěstovali zeleninu, chovali slepice, králíky a kozu. Jejich dcera byla švadlena, takže jim ušila, co potřebovali. Žili šetrně.

Rodiče a prarodiče, dědeček legionář – láska k vlasti a historii

Rodiče i prarodiče své dceři a vnučce předali lásku k vlasti a její historii, byli pilnými čtenáři. Vytvořili jí krásné dětství a byli jí v mnohém příkladem do života. Zejména ji ovlivnil dědeček Václav Řebík z Domousnice – francouzský legionář. Vyprávěl jí zážitky z bojů na srbské frontě, kde se dostal do italského zajetí, o pochodu zajatců přes Balkán. I o přejezdu do Francie, kde vstoupil na základě výzvy do československých legií. I o nepěkných zážitcích z francouzské fronty, kde prožíval strach, nedostatek jídla a neustále viděl smrt. Ještě po vzniku republiky byl vyslán na Slovensko. Domů se vrátil na Vánoce 1920. Za nějaký čas řekl své ženě: „Ana, do kostela už nevkročíš, Bůh neexistuje, máš modlitební knížky, můžeš se modlit doma.“ Pro Janu byl vzorem statečného muže.

Jana po skončení dvoutřídky navštěvovala měšťanskou školu v Bakově a potom osmileté gymnázium v Mladé Boleslavi, kde přečetla celou knihovnu. Bylo jí doporučeno studium dějepisu na vysoké škole. Úspěšně se dostala na vysokou školu pedagogickou, obor dějepis a zeměpis. Uštěpačně hodnotí tehdejší reformu školství Zdeňka Nejedlého s tím, že se „školství reformuje dodnes“. Před Nejedlým podle ní byly u nás školy dobře organizovány už od 19. století.

Vysoká škola pedagogická a nástup do školství

Pamětnice připouští, že její profesoři museli učit marxistický pohled na dějiny jako úlitbu tehdejšímu režimu. Ráda však na ně vzpomíná, byli to lidé vzdělaní v 1. republice. Jejich učiteli byli historici jako Josef Šusta a Josef Pekař.

Sama byla členkou Československého svazu mládeže, jinak to prý tehdy v 50. letech nešlo. Měli však skvělou partu. Jezdili na brigády, pochvaluje si, že díky tomu projeli a poznali celé Československo. Školu absolvovala závěrečnou prací „William Shakespeare a jeho doba“. Nějaká marxistická klišé v ní musela použít, ale ne příliš mnoho. Před koncem studia se vdala za studenta FAMU Volfa, což jí umožnilo zůstat v Praze.

A jak se jí po absolutoriu učilo? Prožívala trauma. Měla právo učit na vyšší střední škole, dlouho jí to však nechtěli povolit. Proto nakonec učila na čtyřech různých pražských základních školách. Ředitelé byli členy KSČ, poměry na školách byly sešněrované, občas se setkala s nepochopením. Když například jednou na poradu vzala svého malého syna, protože jí ho neměl kdo hlídat, byla ředitelka rozhořčena.

Jana své žáky fyzicky netrestala. Pouze jednou dala hodně zlobivému klukovi facku. Ten na to zareagoval: „Souško, jako máma to neumíte.“ Byla to její první a poslední facka v životě. Měla však problémy s oblékáním. Někdo si na ni stěžoval na stranickém výboru, že chodí nápadně oblečená. Byla totiž zvyklá se hezky oblékat. Maminka jí poradila, aby ve škole nosila pracovní plášť z umělé hmoty. Poslechla, a byl klid. Jinak ji učení bavilo.

Akademické gymnázium ve Štěpánské – od 60. let k normalizaci

V polovině 60. let 20. století se nakonec dostala na střední školu díky bývalé kolegyni ze základní školy. Konkrétně na Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici. Nejdřív na půl úvazku, nakonec na celý a natrvalo. Oceňuje svobodu, která zde panovala navzdory komunistickému režimu, a to i v době počínající normalizace.

Podle zkušeností pamětnice to umožnil ředitel Rudolf Franěk. Přežil Terezín i Osvětim. Jeho rodiče se nevrátili, on sám se v koncentráku oženil. Byl to vzdělaný člověk, školu dobře vedl, byla zde svoboda projevu. V letech 1968-69 chodili na demonstrace studenti i profesoři. Studenti si vydávali noviny. Dokonce jeden student byl usmrcen při zásahu vojáků. Atmosféra byla tehdy smutná, ale svobodná.

Jana Volfová vzpomíná: „Když se upálil Jan Palach, říkala jsem studentům, že ho ovlivnilo, že byl Český bratr. Jan Hus dokázal pojmenovat všechny společenské nešvary. U Jana Palacha historická paměť na Husa byla. Hus i Jeroným Pražský věděli, do čeho šli. A Palachův čin byl velký, byl tím ovlivněn. Naši studenti se v hojném počtu účastnili jeho pohřbu. Musím říci, že jsem se o své studenty bála. Řada z nich odešla se svými rodiči do exilu. Když jsem se po prázdninách v září 1969 vrátila do školy, v některých třídách chybělo 5, někde až 10 studentů.“

S nástupem normalizace se museli vyrovnávat i na Akademickém gymnáziu. Podle pamětnice se ředitel Franěk nechal slyšet, že na půdě gymnázia mohou studenti říkat všechno, ale za vraty ať si dávají pozor. Ze školní organizace KSČ někteří profesoři vystoupili, nijak za to nebyli postiženi. Zůstalo pouze 10 členů, bylo potřeba jejich počet zvýšit. Nabídku ke vstupu do KSČ vyřčenou zástupcem ředitele Jana odmítla. Pouze snad v případě největší nutnosti by tam vstoupila. Nebylo to však nutné. Zástupce jí oznámil, že je zachráněna, že už získal jinou duši – kolegyni matikářku.

Jednou ji odvezli příslušníci Státní bezpečnosti přímo ze školy na Smíchov do domu bez označení. V kanceláři se jí vyptávali na cestu do Anglie, kde byla na návštěvě u tety svého manžela ještě před okupací. Při debatě o protokolu a jeho podpisu nezaručila, že nebude nic o tomto výslechu vykládat. Měla to být zřejmě nabídka ke spolupráci. Propustili ji a už se nikdy víc neozvali. Jana Volfová nikdy na vstup do KSČ nemyslela, viděla, jak komunisté ublížili i lidem, které znala. Nikdy však nikomu nic nevyčítala a dodává: „Kdyby mi řekli, že něco udělají mým dětem, možná bych vstoupila.“

Při krátkodobém uvolnění, kdy se mohly dělat doktoráty s obhajobou písemné práce, Janu ředitel Franěk vybídl, ať si udělá doktorát. Přes prázdniny napsala práci na 70 stran. Práci před komisí obhájila, ale titul jí nedali. Profesor Hánl, u něhož práci psala, jí řekl, že obstála. Ale jednomu z členů komise se nezdá, že tam není nic komunistického (doba se už zase začala obracet). Šla tedy za tím soudruhem a dohodli se, že něco ještě napíše. Byla naštvaná a udělala něco, co by mohlo být považováno za drzost. Ve školní knihovně Akademického gymnázia vytáhla z regálu knihu Rudolfa Slánského s nějakým výkladem o dějinách, opsala osm stránek a text odevzdala soudruhovi. Ten byl spokojen, a tak titul dostala.

Studenti gymnázia píší stížnost do Svobodné Evropy

Když ředitel Franěk odešel do důchodu, škola se pod novým vedením měnila. Víc se protežoval marxismus. Nový ředitel měl představu, že vybuduje velké gymnázium na sídlišti na okraji Prahy. Škola se přestěhovala, sídlila v budově velké základní školy. Bylo tam mnoho tříd, v jednom ročníku až sedm. Zástupkyně byla manželkou oficíra, atmosféra byla laděná komunisticky.

Studenti však nebyli apatičtí. Jana Volfová vzpomíná: „Naši kluci – studenti – napsali stížnost na Svobodnou Evropu, že jedna soudružka profesorka učí špatně dějepis, češtinu a občanskou výchovu. Byla už starší a učila to jako komunistka. Řediteli hrozil vyhazov. Hrozilo to i mně, protože jsem byla předsedkyní předmětové komise. Ředitel si mě pozval a ptal se mě, jak je možné, že to studenti napsali. Odpověděla jsem, že ta soudružka profesorka neměla být na všechny předměty, že studentům se to nelíbilo, že jsem na to upozorňovala.“

A jak to dopadlo? Janě pomohl jeden známý. Napsal dopis, který jí dal v zalepené obálce. Poradil jí, aby ho předala stranické organizaci školy a také poslala na stranickou organizaci Prahy 6. Řekl jí, že se leknou, když zjistí, kde všude má konexe. A prý jí dají pokoj. Poslechla a rázem bylo ticho po pěšině. Gymnázium se vrátilo do budovy ve Štěpánské ulici. A Jana s hrdostí dodává: „Jde o školu, která byla v 16. století založena jezuity a trvá nepřetržitě dodnes. Studovala zde řada význačných osobností. Třeba Jan Neruda či prof. Koutecký.“

Posudky studentů Akademického gymnázia při přihlašování na vysokou školu se podle pamětnice v době normalizace psaly korektně. „Hodnocení jsme psali především z hlediska duchovního, tedy co skutečně umějí. Jako třídní jsem zřejmě nepřipomínala, kdo z rodičů je či byl ve straně. Posuzoval se talent žáků a zdůrazňovaly se schopnosti vzhledem ke škole, kam se hlásili,“ dodává. Zažila případ, kdy se jí maminka jednoho studenta zeptala, zda do hodnocení napíše, že její manžel – advokát – se zabýval okolnostmi smrti Jana Masaryka. Odpověděla, že nenapíše, protože to je jeho soukromá věc. Podotkla, že jméno Kotlář je běžné. Pokud ovšem něco nenahlásí domovní důvěrnice. Chlapec se na medicínu dostal, pozvali ji na promoci.

Když byla na škole inspekce, oslovovali se všichni „soudruhu“, „soudružko“. Většinou však „pane kolego“ nebo křestním jménem. Jana vzpomíná, že na 1. máje se sešli v Jindřišské ulici na seřadišti. A potom už je nikdo nekontroloval, zda se zúčastnili průvodu. S vědomím ředitele se rozešli studenti i kantoři.

Stalo se, že syn rodičů, kteří byli ve straně, propadl u maturity z češtiny a musel potom na konci prázdnin dělat reparát. Přišel do školní knihovny oznámit, že reparát přijde udělat, a přitom dodal, že na medicínu je už stejně přijat. Jana Volfová mu odpověděla: „Mladý muži, pevně doufám, že se k Vám jako k doktorovi nikdy nedostanu.“

Rok 1989 a zpětný pohled

V roce 1989 se Jana se svými studenty účastnila demonstrací na Václavském náměstí. Vzpomíná, že v následující době se do republiky také začali vracet na návštěvu absolventi Akademického gymnázia i jejich rodiče ze zahraničí a nabízeli pomoc. Bohužel byli ocejchováni, že jdou za majetkem a jejich pomoc byla odmítnuta. Její komentář: „Využil se spíše občas nějaký gauner, který pomáhal při privatizaci.“

Jana Volfová se jako historička domnívá, že v roce 1989 měli být všichni komunisté ve vyšších funkcích odstaveni nejmíň na 10 let. „A taky se nic nedělá se situací úředníků na ministerstvech. Po volbách se vyměňují všichni včetně vrátného. Na rozdíl od 1. republiky a Rakouska-Uherska. Tam od sekčního šéfa výš úředníci zůstávali,“ dodává.