Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Volf (* 1940)

• narodil se 15. března roku 1940 v Jičíně

• v roce 1948 byl rodině znárodněn majetek

• z kádrových důvodů nemohl být přijat na vysokou školu

• v roce 1959 se nakonec dostal na přímluvu na FAMU

• v 60. letech se stal kameramanem Krátkého filmu

• před rokem 1968 udržoval kontakty s německým nezávislým filmem

• v srpnu roku 1968 byl s kamerou v centru Prahy a natáčel boj o Československý rozhlas

• po srpnových událostech roku 1968 na tři týdny utekl do Německa s přítelem Pavlem Landovským

• v 80. letech podnikl řadu zahraničních expedic, dostal se na Špicberky i Sibiř

• v Sovětském svazu natáčel prostředí stalinských lágrů i následky zemětřesení v Arménii

• byl u první myšlenky na založení Člověka v tísni

• v roce 1989 se v rámci Krátkého filmu angažoval v Občanském fóru

• v restituci získal rodinný majetek v Jičíně

• angažoval se v komunální politice

• v roce 2022 žil v Jičíně

Petr Volf vyrůstal v kulturním prostředí mezi třemi staršími sestrami, které ho vedly k hudbě a výtvarnému umění. Jako mladík ze středostavovské rodiny, které komunistický režim zabavil majetek a tatínkovi zavřel advokátní kancelář, neměl Petr Volf šanci dostat se na vysněnou vysokou školu. S přijetím mu nakonec pomohlo několik známých, mezi nimi i Emanuel Bosák, sportovní funkcionář a pozdější ministr školství a tělovýchovy ve vládě premiéra Oldřicha Černíka, která v roce 1968 reprezentovala snahy reformního křídla Komunistické strany Československa o obrodu republiky.

„Eman se za mě tenkrát přimluvil. Byl to vášnivý komunista, který ovládal komunistické ptydepe a naplňoval své teoretické práce nekonečnými spirálami bezobsažných frází. Po srpnové okupaci ale ze strany vyletěl a s tím se ztratila i jeho vášeň pro tehdejší režim,“ zavzpomínal na svého švagra Petr Volf.

Pamětník se tak v roce 1959 dostal na vysněnou FAMU, kde začal studovat obor kamera. Brzy se vyprofiloval a našel se v dokumentárním filmu. Už během studií navázal kontakty se zahraničními novináři, které se prohloubily v době, kdy pracoval pro Krátký film.

Petr Volf přicházel s některými náměty, které by se daly označit za provokaci, některé nikdy nespatřily světlo světa a pamětník byl za ně nejednou popotahován po služebnách Státní bezpečnosti, která se ho snažila získat na svou stranu. „Jednou si mě zavolali k výslechu na Štědrý večer, smažili mě do devíti, pak mi řekl, že na tuto práci nejsem ideální a rozešli jsme se ke stromečkům. Tím to ale pochopitelně neskončilo.“ V hledáčku jej estébáci měli až do konce 80. let.

Petr Volf přivezl spolu se svými spolupracovníky do Československa řadu unikátních filmových materiálů. Díky mezinárodní novinářské spolupráci se mu podařilo navštívit do té doby neprobádané Špicberky, podnikl řadu riskantních cest na Sibiř, odkud přivezl filmy nejen ze sovětských gulagů, ale otevřel také téma alkoholismu mezi původními obyvateli žijícími podél středního toku Jeniseje.

„Natočili jsme tam například pohřeb babičky, která se udusila zvratky. Viděli jsme mladou dívku, která v opilosti zabila svého druha nůžkami. Natočili jsme opilé vesničany, kteří píší dopisy soudruhům o tom, že jim Sovětský svaz nic nedává a že potřebují zachránit. O našich aktivitách se pak brzy dozvěděla KGB, zavolali si mě k výslechu a od té doby jsme na tom místě nenatočili už vůbec nic,“ popsal okolnosti natáčení jednoho z více než 300 snímků, které má ve svém filmařském portfoliu.

Do Ruska se Petr Volf vrátil i po roce 1989. „Během těch cest jsem postupně pochopil ruskou duši, kterou bych popsal jako konflikt mezi velikostí a ubohostí.“

Na začátku 90. let Petr Volf s filmařinou skončil, navázal sice spolupráci se západními zpravodajskými agenturami, silnější ale bylo volání domova. Rodině se totiž vrátil majetek, který jim komunisté na začátku 50. let zabavili. „Tehdy se začala psát nová životní kapitola, vrátil jsem se zpět do Jičína, abych začal tu zpustlou barabiznu opravovat.“

Otec se chtěl zastřelit

Petr Volf přišel na svět 15. března roku 1940. Jak sám říká, narodil se do středostavovské rodiny. Jeho tatínek Svatopluk Volf byl jičínský advokát, kterému první velkou ránu osudu zasadila první světová válka. „Když byl můj otec student, odvedli ho jako jednoročního dobrovolníka. To byl takový eufemistický název pro lidi, kteří měli maturitu, takže nemohli sloužit jako obyčejní vojáci, ale zároveň neměli důstojnickou školu,“ vysvětlil pamětník.

Svatopluk Volf tak nastoupil na frontu, kde se však odehrála tragická situace, po které se ocitl na hraně života a smrti. Střílející Italové trefili hromadu střelného prachu, na které stál pamětníkův otec. „Měl brýle a dalekohledem se díval do dálky. Ti, kteří byli v těsné blízkosti, byli spálení na uhel, ale on nějakým zázrakem přežil. Vše na něm bylo připečené, uniforma k tělu, vlasy k lebce,“ popsal Petr Volf.

Otec se chtěl zastřelit, myslel si, že během nešťastné události přišel o zrak. „Obvázanýma rukama ale nemohl uchopit pistoli.“ Z vážného úrazu se ale Svatopluk Volf po dlouhých měsících léčení dostal, jizvy na těle a v obličeji mu však zůstaly po celý život. Po válce se vrátil do Jičína, kde se poprvé oženil a měl tři dcery. Jeho první žena však zemřela při nešťastném pokusu o potrat čtvrtého dítěte. „Báli se, že se opět narodí dcera a nebudou mít dostatek finančních prostředků na věno.“

Svatopluk Volf poté ke třem dcerám, které zůstaly bez matky, sháněl chůvu. Tak do rodiny přišla Štěpánka Adámková, maminka Petra Volfa, se kterou se jeho otec v roce 1934 oženil. „Byl to takový sňatek z rozumu, který ale fungoval, protože holky jí začaly brzy říkat maminko,“ popsal rodinnou situaci Petr Volf.

Viděl jsem vysokého muže s umrlčí lebkou na čepici

Nejzazší vzpomínka na dětství, kterou pamětník má, je moment zatčení jeho tatínka, pro kterého si v roce 1942 přišlo gestapo. „Přišli k nám lidé se smrtihlavem na čepici a v černých uniformách. Prohledávali skříně a nakonec si odvedli otce s rádiem v podpaží,“ zavzpomínal. Svatopluka Volfa tehdy někdo udal za poslech zahraničního rozhlasu. „Z rádia lidé tenkrát museli vykuchat krátké vlny, aby nemohli poslouchat Londýn. Ale dalo se to obejít. Do anténního vstupu se vkládala cívka, které se říkalo čurčílek, a ta přehodila vlnový rozsah,“ vysvětlil technickou obezličku, kterou mělo i jejich zařízení. Gestapo ale čurčílka v zabaveném rádiu nenašlo. „Přístroj, na který se u nás doma poslouchal Londýn, byl u babičky, ne u nás,“ pousmál se Petr Volf.

Pamětníkova maminka se poté šla za manžela přimluvit u šéfa jičínského gestapa, který byl původem Rakušan. „Musíme si uvědomit, že to byla drobná blondýnka v kloboučku, která absolutně perfektně mluvila německy a gestapo seznámila s otcovým osudem za první světové války, během které byl za Rakousko zmrzačen.“

Maminčina přímluva nakonec zřejmě zafungovala. Druhá nejzazší vzpomínka z pamětníkova dětství se totiž váže k momentu, kdy se šéf jičínského gestapa objevil u nich doma. „Někdo u nás zvonil. Šel jsem otevřít a za dveřmi stál neuvěřitelně dlouhý člověk. Byl to ten gestapák, který nám přišel říct, že tatínka pustí. Byla neuvěřitelná náhoda, že slyšel na toho rakouského ducha a že nepřítele Říše, tedy mého tatínka, pustil.“

Ať žijet krasnaja armadaja

V květnu roku 1945 tehdy pětiletý Petr Volf netrpělivě čekal příjezd Rudé armády do Jičína. U městské sokolovny vyhlíželi krojovaní obyvatelé, kteří na oslavu nachystali dlouhou řadu stolů s bílými ubrusy, z nichž vyhlížely koláče i buchty. Pamětník čekal na schodech tamější sokolovny a profesor z gymnázia jej učil skandovat pokřik, kterým měl vojáky vítat: „Ať žijet krasnaja armadaja! Dodnes si pamatuji ten moment, kdy jsem se začal učit ruštinu a došlo mi, že nás to pan profesor učil úplně špatně,“ zmínil pobaveně.

Vojáci Rudé armády poté děti vzali na tanky a projížděli s nimi městem. Pamětník pak vždy běžel zpět a nechával se na tanku vozit po městě stále dokola. „Později jsem si řekl, že ta vzpomínka musí být falešná. Není přece možné, aby pětiletý kluk jezdil na tanku,“ myslel si. Když po letech ale historku vyprávěl svému příteli z dětství, vzájemně si potvrdili, že mají z května roku 1945 stejné zážitky.

Dům rodiny Volfových se v květnu 1945 stal centrem velitelství Rudé armády. To znamenalo, že svou existenci rodina dočasně přesunula do bytu přes pavlač, kde žila babička. „Velitelství sestávalo z plukovníka, jeho milenky, asi čtyř adjutantů, telefonistů, šoférů, kuchařek a zdravotních sester,“ vysvětlil.

Rodina Volfových záhy poněkud prozřela, když poznala způsoby plukovníka i jeho milenky. „Když se měl podávat oběd, maminka roztáhla stůl jako na Vánoce a naservírovala pro 12 osob. Vtom přišla plukovníkova milenka, která do té doby spala v maminčině posteli, a obracela talíře a dívala se, jestli naspodu najde zkřížené meče. My jsme doma míšeňský porcelán neměli, takže žádné meče nenašla a prohlásila, že z takového servisu jíst rozhodně nebude,“ zmínil jednu z řady osobních zkušeností s Rudou armádou. Cizí návštěvníci zůstali u Volfových asi dva týdny, poté se rodina vrátila zpět do svých postelí.

Nepřijat pro nedostatek talentu

Po roce 1948 byl dům rodiny Volfových znárodněn. Tatínkovi komunisté zabavili jeho advokátní praxi a přesunuli jej do Trutnova, kde přespával na kanapi v kanceláři. Později pracoval v Trutnově v továrně, kde vydával výkresy.

Protože byl pamětník podle tehdejších kádrových požadavků z buržoazní rodiny, nepřijali ho na vysokou školu. Nejdříve skládal zkoušky z historie umění, poté na FAMU na obor kameraman. „Vždy ale přišel dopis, že pro nedostatek nadání nemohu být přijat,“ popsal. Nastoupil proto do jičínské fabriky Agrostroj, kde se živil jako dělník. Myšlenka studovat umění Petra Volfa ale neopouštěla.

Na katedře mu docent Ján Šmok poradil, aby ve fabrice, kde Petr Volf pracoval, poprosil o doporučení. Nakonec ho skutečně dostal. Na okresním výboru strany ale dopis zadrželi a na FAMU jej neposlali. Přimluvit se za Petra Volfa nakonec musel jeho švagr Emanuel Bosák, pozdější ministr školství a tělovýchovy. Po složitých peripetiích tak Petra Volfa na pražskou FAMU přijali.

Jen o dva ročníky výš studoval například budoucí oscarový režisér Jiří Menzel nebo třeba Věra Chytilová. Nejlepším přítelem na FAMU se pamětníkovi stal Ivan Šlapeta, pozdější kameraman některých Svěrákových filmů. Sám Petr Volf se našel v dokumentárním žánru.

Tank mi v srpnu 1968 kácel stromy přímo k nohám

V květnu roku 1968 se Petr Volf stal zaměstnancem Krátkého filmu. „Nejdříve jsem natočil jeden film o strojírenských materiálech, všichni byli spokojeni, že je to ostré a je to ryzí řemeslo,“ uvedl. O několik málo měsíců později vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy. Petr Volf tehdy využil vybavení, které mu barrandovské ateliéry nabízely, a projevila se u něho duše novináře, toužil být totiž u všeho podstatného.

„Šel jsem do kamerového oddělení, kde měl každý plechovou skříň a v ní kameru, materiál a vše potřebné pro filmy, které právě dělal. Vzal jsem kameru, šel na ulici a mávl na první auto, které jelo kolem,“ popsal první momenty 21. srpna 1968. Zastavil mu tehdy mládenec, který řídil poštovní Robur a společně se vrhli do centra dění.

„Zaparkovali jsme přímo na mostě, kde jsou tunely z hlavního nádraží. Bylo to pod rozhlasem, tam se konaly největší střety. Já jsem si vylezl na střechu auta, kde byla zahrádka, měl jsem to z nadhledu a nádherně jsem natočil takový, řekněme, instruktážní film, jak přejet tramvaj tankem a udělat z ní placku,“ líčil jeden z mnoha silných momentů, které se mu podařilo zaznamenat.

Petr Volf chtěl zaznamenat každou důležitou událost historie, která se 21. srpna 1968 začala psát. Vydal se pěšky nahoru k budově Československého rozhlasu, zabíral ulici plnou tanků i lidí, kteří proti okupantům bojovali. „Zapálili i jeden náklaďák, ale netušili, že je plný munice, takže vybuchl. Všechno hořelo a shořely i ty tři domy naproti,“ vzpomněl požár domů na Vinohradské třídě, kvůli kterému tehdy zahynuly tři osoby a desítky lidí se ocitly bez střechy nad hlavou.

Toho dne se pamětníkovi podařil jeden z nejefektnějších záběrů jeho života. Natáčel, jak tank jede od rozhlasu dolů po chodníku a kácí přitom stromy. „Já jsem šel asi 20 metrů před ním. Ustupoval jsem pozadu, byl to záběr, který nevymyslíte. Nevystřelil, naštěstí.“

Vojáček to do nás sypal samopalem

Do situace, kdy šlo skutečně o život, se ale Petr Volf v srpnu roku 1968 dostal. S přítelem, pozdějším barrandovským producentem a profesorem na FAMU Janem Šustrem, projížděli na skútru po prázdných ulicích k Národní třídě. Dojeli až k dnešnímu obchodnímu domu Kotva, kde tanky zablokovaly Revoluční ulici.

„My jsme mezi těmi tanky udělali na skútru takový elegantní oblouček a jeli jsme dál. U Prašné brány jela naproti nám ale sanitka, Honza na to dupl, chcípl nám motor a od těch tanků se rozběhl vojáček se samopalem přímo k nám. Honza našlapával skútr, který nechtěl blafnout.“ Motocykl se nakonec podařilo nastartovat, a tak oba muži začali ujíždět. „A vojáček to na nás z toho samopalu začal sypat, ale my už jsme mizeli za roh. Řeknu vám, že pocit, kdy po vás někdo vystřelí, nechcete nikdy zažít.“

Na první týden okupace Petr Volf vzpomíná jako na obrovské semknutí českého a slovenského národa. Všichni si pomáhali, tykali si, spojovalo je ohrožení. Pamětníkovi se dokonce podařilo natočit provolání kardinála Tomáška v Arcibiskupském paláci. „Neměl jsem zvukovou kameru, tak jsem s sebou vzal zvukaře. Kardinál nás pak pohostil, dal nám chleba s máslem, uherským salámem a čaj,“ zmínil a zdůraznil, že srpen 1968 má mimo jiné spojený s pocitem hladu.

Materiály z prvních tří dnů srpnové okupace dal Petr Volf začínajícímu německému režisérovi s nadějí, že je odveze do bezpečí. „On je vzal do Německa, prohlásil je za svůj materiál a prodal je. Byl to student, tak to chápejme,“ řekl smířeně. Další část natočených záběrů pak Petr Volf odvezl do barrandovského archivu. Běžnou praxí tehdy bylo, že materiály, které neměly spatřit světlo světa, dostaly v archivu záměrně špatnou popisku.

„Takže jsem dnes ve zvláštní situaci. Mohu tvrdit, že jsem něco natočil, ale nikdo se na to nemůže podívat. Také mi to někdo nemusí věřit a může si myslet, že jsem si to vymyslel a vytahuji se. Já můžu dnes záběry, které jsem tehdy udělal, pouze slovně popsat,“ vysvětlil. Do barrandovských archivů se pamětník vydal u příležitosti 50. výročí srpnové okupace se záměrem pokusit se ztracené materiály najít. Což se mu však nepodařilo.

Mysleli jsme si, že všechno bude jako dřív, ale to jsme se spletli

Jak klesala odhodlanost národa bránit se okupačním vojskům, stoupala obava Petra Volfa i jeho přítele Pavla Landovského o vlastní existenci. „Usoudili jsme, že tady nás čeká krutá odplata, že nás každý zná a že musíme pryč,“ objasnil důvod, proč prvního zářijového dne sedli do svých automobilů a vydali se do Německa. Sešli se až v Mnichově, neměli u sebe ani marku, nakonec je ale ubytoval muž, který v Německu pracoval jako asistent kamery.

„V jeho bytě se střídala celá česká ekipa. Jednu noc tam s námi spal Pavel Juráček, pak Honza Balcar a kdekdo,“ vzpomínal. Po několika málo týdnech se ale rozhodli, že se vrátí do Prahy. „Doma nikoho nepověsili, nezastřelili, nic se v podstatě nedělo, takže jsme sedli do aut a upalovali domů. Mysleli jsme si, že všechno bude jako dřív, ale zásadním způsobem jsme se spletli,“ konstatoval.

V lednu roku 1969 se pamětníkovi podařilo vyzpovídat tramvajáka, který 16. ledna v horní části Václavského náměstí hasil Jana Palacha. „Seděl v kukani, když se deset metrů od něj zapálil Palach. Takže on vyběhl a tlustým kabátem, který měl do strašného mrazu, Palacha hasil. Toho jsem vyzpovídal. On ovšem nic zajímavého neřekl, byl prostý člověk. Kromě faktu, že toho kluka hasil kabátem, nic jiného nevěděl.“

Láďo, já tohle nikdy nepodepíšu

Ještě před srpnovou okupací se Petr Volf s kamerou podíval do západního Německa. Dostal tehdy pozvání od svých německých kolegů – novinářů. Navrhl dramaturgyni Krátkého filmu, že po dobu svého pobytu natočí záběry z mnichovského studia Svobodné Evropy, a dostal souhlas. „Napochodoval jsem tam a ve vrátnici jsem anglicky řekl, že jsem z Československa a že bych u nich chtěl natočit reportáž. Než jsem se ohlédl, šel po chodníku můj spolužák z ročníku, který předtím emigroval, FAMU nedokončil a v Německu se uplatnil jako rozhlasový produkční,“ vzpomínal na jednu z náhod, která mu pomohla k reportáži o tom, jak to vypadá uvnitř Svobodné Evropy.

Ačkoliv Petr Volf neměl zvukovou kameru, podařilo se mu domluvit a posléze i uskutečnit rozhovor s náměstkem ředitele českého oddělení Svobodné Evropy. Rozhovor natočili na magnetofonovou pásku, kterou si pak odvezl domů do Československa. „Otázky jsem musel klást já v roli socialistického filmaře a on je musel zodpovídat z pozice amerického pracovníka Svobodné Evropy. Oba jsme hráli nějakou hru. Ne sice záludnou, ale uvědomovali jsme si, že jsme na příliš horké půdě,“ vysvětlil.

Záběry ze studií Svobodné Evropy i rozhovor přivezl Petr Volf domů, vše odevzdal do barrandovského technického oddělení, jež se prý hemžilo pracovníky, kteří spolupracovali se Státní bezpečností. Materiál mu okamžitě zabavili. „Estébáci na mě najeli, dlouze a složitě mě vyšetřovali a samozřejmě mě také lanařili. Ale já jsem kličkoval,“ popsal. Státní bezpečnost si složku na Petra Volfa vedla velmi pečlivě. Dodnes jsou dochovány výpovědi k jeho výjezdům nejen do západního Německa. „Film ani interview ze Svobodné Evropy nebyl pro nevhodnost v ČSSR použit,“ píše se v estébáckém dokumentu z roku 1969.

V době normalizace mu estébáci spolupráci nabízeli znovu a znovu. Od konce 60. let měl Petr Volf chalupu v Harrachově a jeho tamějším sousedem byl kamarád a režisér Bohouš Musil. „K němu jezdili lidé, jako byla Jiřina Šiklová nebo Milan Šimečka, o kterých estébáci samozřejmě věděli. Jeho dům byl pravděpodobně posetý mikrofony, ale nedaly se najít,“ řekl. Petra Volfa od 70. let vedla Státní bezpečnost pod krycím jménem Chalupář v kategorii prověřovaná osoba. Estébáci měli pamětníka vytipovaného jako možného spolupracovníka, k tomu ho však nikdy nepřiměli.

„Hráli to na mě všemi způsoby, například že jsme přátelé a budeme si tykat. Jeden se mi představil jako Láďa, vzal mě do hospody, kde do mě nalámal asi osm becherovek a pak mi předložil papír, ať ho podepíšu. A já, jak jsme si tykali, jsem mu odpověděl: ‚Láďo, tohle já ti nikdy nepodepíšu.‘“

Vedla nás touha podívat se jinam

Na začátku 70. let se Petr Volf oženil s dívkou, se kterou se seznámil v Jičíně. Společně pak bydleli v Praze a vychovávali tři děti. Pamětník mezitím stále pracoval u Krátkého filmu. Na začátku 80. let přišel jeho kamarád Jaromír Štětina, pozdější zpravodaj v Rusku, zakladatel Člověka v tísni a politik Evropského parlamentu s myšlenkou odcestovat do Afriky. „Mirek byl synem velvyslance v Číně. Měl určité zázemí, a mohl si dokonce dovolit studovat dvě vysoké školy. Vystudoval tedy ekonomii a geologii,“ vysvětlil pamětník.

Jako geolog Jaromír Štětina odcestoval, avšak utrpěl vážný úraz páteře a během rekonvalescence si vysnil projekt o dokumentárním seriálu, který se bude zabývat pitnou vodou v Africe. „Samozřejmě ho vedla touha cestovat a podívat se jinam, což bylo v té době naprosto nemožné,“ popsal Petr Volf. Vznikl tedy plán, že si Jaromír Štětina, Petr Volf a další členové expedice pronajmou námořní loď a na ní budou zajíždět k řekám do nitra Afriky. Celý plán se nakonec neuskutečnil, ale myšlenka dala vzniknout řadě dalších úspěšných expedic.

Krátký film dovolil Petru Volfovi a režisérovi Milanu Maryškovi odjet na Špicberky v roce 1985. Českoslovenští filmaři tehdy neměli ani výjezdní doložky. Domnívali se, že odplují ze spřáteleného území Polska a doložky tak nepotřebují. „Málem nám to neprošlo. Kapitán lodě nás ale zachránil, když řekl, že nás napíše na soupisku mužstva, které také nemělo cestovní pasy, aby námořnictvo nemohlo emigrovat. A tak jsme skutečně vyrazili na Špicberky,“ vyprávěl o své první velké expedici.

Špicberky vypadají jako Alpy ponořené do vody

Do té doby člověkem ani kamerou neprobádané Špicberky byly pro Petra Volfa a další členy posádky velkou výzvou. „Dozvěděli jsme se o chatě lovce ledních medvědů, kterou na Špicberkách ve 30. letech postavil. Ten muž se tam zkrátka jednoho dne nechal vyložit. Byl to zřejmě člověk, který dobře snášel samotu,“ prozradil částečně děj jednoho z dokumentů, který na Špicberkách v roce 1985 natočili. Okouzlující, nepoznamenaná a neobydlená krajina celé expedici učarovala. „Špicberky vypadají jako Alpy ponořené do vody,“ vzpomínal. Není tak divu, že se jim podařilo natočit celkem čtyři dokumenty.

Po návratu domů se v dílnách Krátkého filmu rozkřiklo o precizně odvedené práci. „Udělali z nás takové dobrodružné cestovatele,“ zmínil Petr Volf. Úspěšná výprava na Špicberky se tak stala vstupenkou k dalším cestám, které Petr Volf mohl podniknout vždy na základě mezinárodní novinářské spolupráce, kterou udržoval například s pracovníky sovětského časopisu Sobesednik.

V roce 1987 uskutečnil Petr Volf se svými kolegy ambiciózní výpravu, jejímž cílem bylo sjetí řeky Jenisej od pramene k oceánu. Tentokrát s nimi za dobrodružstvím odjel také Jaromír Štětina, který navíc přišel s originálním dopravním prostředkem, kterému přezdívali Matylda. Jednalo se o nafukovací vor, který vznikl v Lomnici nad Popelkou, kde se vyráběly mimo jiné nafukovací haly. „Stojí na principu takových obřích nafukovacích zatočených buřtů. Štětina si objednal takových 20 rovných buřtů a z toho sestavil Matyldu,“ vysvětlil.

První myšlenka na vznik Člověka v tísni

V prosinci roku 1988 se do Československa dostaly zprávy o obrovském zemětřesení v Arménii, kam se Petr Volf následně vydal nejen s kamerou, ale také humanitární pomocí. „Věděli jsme, že nás pustí, ale problém byl v tom, že jsme nevěděli, jak se tam dostat. Nakonec jsme od Socialistického svazu mládeže dostali Avii se skříňovou nástavbou, abychom tam mohli spát, a jeli jsme dnem i nocí nonstop.“

Neštěstí, které je v Arménii čekalo, Petr Volf popsal jako nedozírné. „Bylo tam pořád co točit, celé to bylo velmi silné. Lidé si tam pomáhali, avšak absolutně neorganizovaně, vládl tam nesmírný chaos,“ přemítal. Pamětník byl svědkem absurdně tragických událostí, kdy lidé zoufale hledali své děti a příbuzné. „Shromažďovali se u zdi, na kterou připichovali fotografie dětí, které hledali. Jindy se tam objevily obrázky pohřešovaných, kteří byli potlučení, ale živí, u kterých byly naopak nápisy, jestli někdo neví, o koho se jedná.“

Právě v Arménii prý vznikla ústřední myšlenka organizace, která je dnes známá jako Člověk v tísni. „Během cesty se vlastně vymyslel princip Člověka v tísni. Při takových situacích totiž začne do postižené země proudit mezinárodní pomoc, která spočívá v tom, že každý vezme to, co si myslí, že budou lidé v místě katastrofy potřebovat, a pošle to tam. To je ale pochopitelně absolutní nesmysl,“ vysvětlil.

Během pobytu v Arménii byl s Petrem Volfem a Jaromírem Štětinou přítomen také Šimon Pánek. „On měl neuvěřitelný dar a orientační smysl, že za námi vždy zvládl dorazit, že nás pokaždé našel. A právě Šimonovi tam tehdy došlo, že pomoc je potřeba koordinovat, organizovat a dávat lidem to, co skutečně v danou chvíli potřebují,“ zmínil.

Poslední cesta před pádem železné opony

V roce 1989 Petr Volf podnikl další výpravu. Tentokrát se s kamerou vydal do severovýchodní části Sibiře. Se svými kolegy se pokoušeli najít stopy polárníka Eskymo Welzla, poté na mongolské hranici natočili film o náboženském a společenském hnutí starověrců, který osobně považuje za svůj nejlepší. „Snažili se žít podle božských zákonů, naprosto čistě a správně. Podařilo se nám je natočit a myslím, že je to nejlepší film mého života. Je to film o čistých lidech v čisté přírodě a zoufalém tlaku civilizace, který je jednou pohltí a vymaže ze světa,“ popsal.

Z výpravy v roce 1989 se Petr Volf vrátil asi v polovině října. Během listopadových revolučních událostí se pak zapojil do společenského dění, dokonce byl zvolen do předsednictva Občanského fóra. „Každý zaměstnanec Krátkého filmu měl napsat čtyři jména do obálky, osvětlovači obálky shromáždili a vytvořili pořadí předsednictva Občanského fóra. Lidé si nakonec zvolili Vaška Borovičku, Jirku Golda a mě. To bylo naprosto neuvěřitelné,“ vzpomínal.

Vyzkoušel si roli válečného kameramana

Do Ruska se Petr Volf po revoluci vrátil jako kameraman anglické zpravodajské agentury WTN, natáčel okolnosti moskevského puče v roce 1991, který mimo jiné znamenal mocenský vzestup Borise Jelcina. Jaromír Štětina byl tehdy zpravodajem v Rusku, novinářům, včetně Petra Volfa, servíroval různá civilizační témata, a tak se pamětník dostal mezi ruské bezdomovce a vyzkoušel si také roli válečného kameramana, když natáčel v Náhorním Karabachu arménsko-ázerbájdžánskou válku.

V 90. letech rodině Petra Volfa navrátili rodinný majetek v Jičíně. Pamětník pak učinil jedno z obrovských životních rozhodnutí, když se s manželkou odstěhoval zpět do rodného města, kde začal opravovat, co z jmění jeho rodičů zbylo. Kameru tak pověsil na pomyslný hřebík a naplno se věnoval podnikání. V Jičíně si otevřel obchod, vinárnu, a dokonce i restauraci. „Všechno jsme sbalili a šli jsme pryč z Prahy do Jičína,“ zmínil.

Svobodu, kterou mnozí ochutnali už na začátku 90. let, si ale Petr Volf začal užívat až v novém tisíciletí, kdy opravil rodinné majetky a podnikání předal dětem. „S manželkou jsme pak procestovali skoro celou Evropu a já jsem po dlouhých letech začal zase fotografovat.“