„Nás tam poslal, abychom udělali pořádek. Já mu říkám, protože on uměl francouzsky, tak já jsem s ním mluvil: ‚Veliteli, jak já můžu udělat pořádek? To bych ho musel utopit.‘ On říká: ‚Ne, řekni: nasednout do auta a zavést do Olbramovic na GPU (myšlena asi ruská tajná služba, v té době NKVD - pozn. autora). A budeš vidět, jak se posere blahem. Já jsem to tak udělal. Teď oba dva nechali všechny svoje… A rychle přes pole pryč, jak to slyšeli.“
„Co jsme dokázali udělat, to je unikátní na celým světě. Jak je šachta, tak na tom dvoře byly hromady dřeva na budování těch chodeb. A my jsme kradli to dřevo a dělali jsme si ty bunkry. Všichni. A propojili jsme to mezi sebou. A ta halda, co tam byla za pět let, za dva roky tam nebyl ani klacík. Ty baráky byly propojený přes zahradu. Tam se udělala taková místnost, abychom mohli být schovaní. A každý tam měl možnost dostat se dovnitř.“
„Tak já jsem šel do toho Le Havru a dali mi vyprošťovací tank. Ten protiminovej. To je tank, má svůj válec vpředu a jsou tam řetězy. A jak popojedeš a najedeš na tu minu, tak to celej buben takhle nadskočí a zase spadne. Tak jsem tak odminovával přístav. Pak přišel za mnou jeden francouzský důstojník. ,Ty, poslouchej! Co ty máš za národnost?‘ Říkám: ,Čechoslovák.‘ - ,Co tady děláš? Vždyť už je po válce.‘ - ,Jak po válce? Už je konec války?‘ Tak jsem to nechal být. Ukrad’ jsem tam džíp, dojel jsem do Dunkerque. Tam nikdo nebyl. Tak jsem se ptal. Jo ono už je po Ose. Na mě se vyprdli. Tak jsem tam nechal natankovat, tam se dostal benzin všude, natankoval jsem a jel jsem dohonit brigádu na letiště v Norimberku.“
„Oficíry obsluhují vojáci podle anglických zvyků. Byl jsem u stolu. Sedíme tam a čekáme. Teď tam přišel Honza Masaryk. Všichni jsme vstali. On podal ruku, my podáme ruku a slyšel jsem akorát: ,Jak se máš?‘ A já mu česky říkám: ,Ty vole, dobře.‘ Mám svědky. Kdyby ještě žili, tak to můžou říct. A ten velitel, ten zčervenal, a kdyby měl pistoli, tak mě odstřelil. A ten Čech, ten Skalník z Mostu říkal: ,Pane ministře, nezlobte se na něho, on není Čech, on je Francouz. On mluví tak, jak se na vojně naučil. On říkal: ,Co tady dělá?‘ A on říkal: ,Táta je Čech, matka Italka. Jsou to Češi, ale žili ve Francii. On neumí jiný jazyk než francouzsky.‘ Tak s Masarykem jsme sedli a on začal mluvit francouzsky a já taky. Ptal se mě, jak jsem se dostal tam a co míním po válce dělat. Říkám: ,Jedině Bůh ví, co bude po válce.‘ Jestli se těším domů. Říkám: ,Já v Československu nikdy nebyl. Jen když jsem měl dva roky. O tom, co tam je a co ne…“
„Já si pamatuji, že jsem měl zápal plic. Hráli jsme fotbal, já jsem se napil vody a dostal jsem zápal plic. Poslali mě do nemocnice a Francouzi mě poslali z nemocnice zpátky, že nemáme peníze na zaplacení lékaře. Tak ti francouzští sousedé, jak bydleli vedle v uličce, tak ti se spojili dohromady. Ta jedna, to byla manželka štajgra. Tak ta šla za tím doktorem. Tam jim vynadala a museli mě tam vzít a oni platili veškerý peníze, co to stálo. A pak domů a léky, všechno mně nosili. Že máme pít šampaňské. Tak jsem pil šampaňské. Měl jsem se dobře. Tam byli bezvadní sousedé.“
„V Sallaumines, tam nic. Tam během války akorát bombardovali Spojenci a jedna bomba spadla do kostela. Tam nic nebylo, akorát kostel dostal svoje. A můj táta, místo aby šel za náma, tak šel do kostela. Opil se a hrál na harmonium. Tam mu to bouchlo nad hlavou a on o tom ani nevěděl. Opilej a hrál na harmonium.“
Karel Volena se narodil v roce 1923 v Lomu u Mostu. Pocházel z národnostně smíšeného manželství. Otec Matěj byl Čech, matka Matilda (Basker) Italka. V době velké hospodářské krize se rodina přestěhovala za prací do severní Francie - město Sallaumines. Po vpádu Němců do Francie v květnu 1940, tak jako většina obyvatel, utekli do jižní Francie. Do města se vrátil a žil tam až do roku 1944. Po vylodění spojenců v Normandii se ihned přihlásil do československé samostatné brigády. Byl přidělen k tankovému praporu. Jejich výcvik v Anglii navštívil ministr zahraničí Jan Masaryk. Vojáků v praporu se přišel zeptat na jejich trable. Karel Volena ale neuměl v té době česky. Naučil se pouze pár slov od kamarádů. Na otázku Jana Masaryka: „Jak se máš?“ Odpověděl: „Ty vole, dobře.“ Vše se naštěstí vysvětlilo a pamětník strávil příjemný večer plný francouzské konverzace s Janem Masarykem. Po výcviku byl nasazen do města Dunkerque. Obléhání místní německé posádky se dlouho nezúčastnil. Dostal úkol tankem odminovat přístaviště v Le Havru. Do Československa se dostal až v půlce května roku 1945. Zakrátko za ním dorazil i zbytek rodiny. Po válce zůstal ještě pět let v armádě. Mimo jiné dělal překladatele při výcviku francouzských koloniálních letců v Přerově. Dlouhá léta také pracoval v ČSAD Prostějov jako náčelník dílen pro opravy. Ještě několikrát byl navštívit Francii a město svého mládí Sallaumines. Poté žil v Prostějově. Karel Volena zemřel 26. listopadu 2013.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!